Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bad romance? No, good romance

24.12.2009 (15:35) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4209×

Bad romance? No, good romance!

Jeho rty, najednou drtíc ty mé, zlomili moje soustředí. Prostě to nešlo, když vás líbal bůh… Bůh, který byl můj manžel. Můj štít se vztáhnul zpátky do mě, tak se přerušilo naše myšlenkové spojení, to fyzické se ještě víc zvětšovalo. Uvědomil si to taky, a tak se odtáhl.

„Jejda, ztratil jsem to,“ povzdechl a tak mi jeho sladký dech ovál obličej. Už pro mě nebyl ledový, ale omamoval mě neustále… Cítila jsem totiž ještě intenzivněji jeho vůně, které se nikdy nenabažím.

„Slyšel jsem tě,“ vydechl. Poznamenala jsem, že byl překvapen, ale zároveň šťasten a že ho to fascinovalo a možná taky chtěl další moje vzpomínky. „Jak si to udělala?“

Vždy byl zvídavý, už když jsem ho tenkrát potkala… V duchu jsem se pousmála nad vzpomínkou, jak se mě celé dva dny pořád na něco ptal – tenkrát byla řada na něm, aby se ptal, protože já se ptala dva předešlé dva dny. Tenkrát jsem o něm už věděla, co je.

„Zafrinin nápad… Několikrát jsme to procvičovaly,“ vysvětlila jsem a musela se usmát nad jeho reakcí. Byl omámen, dvakrát zamrkal a pak zavrtěl hlavou. Úsměv mi oplatil a znovu začal zaměstnávat, jak své, tak mé rty. Nevadilo mi to, naopak.

Chtěla jsem, aby nezaměstnával jen moje rty… Chtěla jsem víc… Jako poslední necelé dva roky… Ale teď nám nebránila moje vůně, moje krev, moje bijící srdce, moje lidskost, moje zranitelnost… Byla jsem jako on. To jsem si vždy přála a teď jsem měla tu nesmrtelnost, tu věčnost, kterou prožiji jen s ním… A se svou dcerou…

Dal mi to nejskvělejší věc, kterou mohl, žádný dar, žádné auto, ani tento skvělý dům, se tomu daru nemůže nikdy vyrovnat… Dal mi, ne, dal nám dceru…

Dceru, která ve vedlejším pokoji klidně oddechovala, klidně ji bilo její malé srdíčko, klidně spala. Byla jsem ráda, děkovala jsem bohu, že má tvrdé spánky, a tak se nemohla probudit, když jsme se propadali našim touhám…

I když… někdy jsem si radši odpustila noc plnou touhy a dívala se na naši roztomilou dceru, jak spí, jak (podle Edwarda) mluví ze spaní stejně jako já.

Už jsem si zvykla i na to, že ve spaní někdy řekne Jacobovo jméno, překousla jsem to a vyrovnala se s tím, že chce Jacoba. Na rozdíl ode Edwarda jsem věděla, jak se cítí. Já taky od svých sedmnácti let chtěla jen Edwarda a odmítala jsem kohokoliv jiného. On byl můj princ na bílém koni (místo koně měl však Volvo nebo Astona Martina), můj zachránce, skvěle plnil moje snění o dokonalém klukovi, ne, on ho ještě zvýšil…

Milovala jsem ho a navždy budu… Nedokázala bych bez něj být… A Nessie teď nevydrží bez Jacoba… Vím, že můj manžel to taky pochopí… Ten se teď ode mě opět vzdáli. Zamračila jsem se, jak jsem nesouhlasila.

„Můžeš to udělat znovu?“ požádal mě. Díval se mi zblízka do očí, kdybych byla člověk, tak by moje srdce vylétlo z hrudi. Lehce jsem se zamračila.

„Je to velmi obtížné.“ Čekal, jestli se bude něco dít. Jeho pohled byl něžný, nešlo říct ne. „Neudržím to, když mě jakkoliv rozrušíš,“ varovala jsem ho, aby neudělal to stejné, co předtím.

„Budu hodný,“ slíbil a ještě víc se usmál. Pousmála jsem se, pozvedla ruce a opět mu je přitiskla na tváře. Zavřela jsem oči, abych se lépe soustředila.

Pak jsem začala vzpomínat… Vzpomínat na moji první noc, kladla jsem důraz na detaily.

Zasmála jsem se, když naléhavý polibek opět přerušil moje soustředění.

„Sakra,“ zavrčel, líbajíc hladově spodní okraj mé čelisti.

„Máme spoustu času pracovat na tom,“ připomněla jsem mu.

„Věčnost a věčnost a věčnost,“ prohlásil šeptotem. Spokojeně jsem zavrčela.

„Zní to jako to pravé.“

Krátce se zasmál a rty se vrátil na mé rty a hladově je líbal. Tušila jsem, jak moc je šťastný, že si nemusí dávat pozor. Teď, když jsem byla jako on, jsem ho více chápala. Chápala jsem, že jsem mu voněla, chápala jsem, že jsem mu smrděla, když jsem přijela z La Push…

Musela jsem si zvykat na to, že takhle smr… nevonět bude, a už i trochu nevoní, moje dcera. Ale hlavní je, že je šťastná… Své ruce jsem z jeho tváří přesunula po krku dolů, na ramena, hruď, břicho. A pak nahoru. Zastavila jsem se u prvního knoflíčku a rozepnula ho. Pak další a další a další…

Sama sobě jsem se divila, že jsem ji rozepínala. Teď jsem vše poslední dobou trhala, tak jako on. Ale proč ho trochu nepotrápit?

Zpomalila jsem tempo rozepínání knoflíků. Odtrhla jsem se od jeho rtů, přemístila jsem se na okraj čelisti, pak na krk, klíční kosti a pak líbila jeho hruď, každé nové místo, které se mi naskytlo, když jsem rozepnula další knoflík. Nikdy se nenabažím jeho těla, vím to, navždy budu po něm prahnout.

Věděla jsem, že se mu to líbilo, protože dýchal zrychleně, aniž by potřeboval vzduch. Je skvělé poznat, že děláte dobře své milované polovičce. Konečně jsem rozepnula poslední knoflík té otravné košile, která jen překážela.

Pomalu jsem mu ji sundávala, ale on mi nedočkavě pomohl. Usmála jsem se pro sebe. Hodlala jsem ho ještě trochu potrápit… Jemně jsem na něj zatlačila, aby udělal těch pár kroků, které zbývaly k té nádherné posteli. Pochopil mě a za chvíli seděl.

Usmála jsem se a obkročmo si na něj sedla. Na chvíli se zatvářil překvapeně, ale nakonec se zazubil, v jeho očích byla touha. Jeho ruce se mi obmotaly kolem pasu a neustále mě hladily. Cítila jsem, jak chytl triko, chtěl je roztrhnout, ale já mu v tom zabránila, položila jsem své ruce na jeho paže.

„Buď trpělivý,“ zašeptala jsem mu do ucha a kousla ho do ušního lalůčku. Vydechl. Koukla jsem se mu do tváře. Měl zavřené oči, těžce dýchal, což mi způsobovalo radost, musela jsem se usmát.

Zapletla jsem mu ruce do vlasů a donutila ho tak, zaklonit hlavu. Poslouchal mě, oddal se mi. Svými rty jsem začala na jeho čele, částečně skryté bronzovými rozcuchanými vlasy. Pak na jeden spánek, na druhý, mezi očima na nos, na oční víčka, tváře, čelist, vyhýbala jsem se jeho rtům. Možná ho to dovádělo k šílenství, ale to já chtěla.

Skláněla jsem se k jeho rtům, ale když jsem byla sotva milimetr, uhnula jsem. Slyšela jsem, jak zavrčel. Krátce jsem se potěšeně zasmála. Vydala jsem se ochutnat jeho krk, i když jsem dobře věděla, jak chutná…

Mé ruce bloudily po jeho svalnatých zádech a hrudi. Uslyšela jsem trhání látky a pak jsem najednou neměla triko. Byl nedočkavý, tak nedočkavý… Líbilo se mi to.

Vzal si mě do náruče a položil mě na postel. Teď se dal do prozkoumávání mého obličeje, mého krku on. A nejen krku. Než jsem se nadála, neměla jsem podprsenku a Edward se věnoval mým ňadrům. Prohnula jsem se v zádech.

Oplácel mi to, byla jsem si toho vědoma, způsoboval mi stejnou rozkoš, jako já jemu před chvílí. Moje ruce ho hladily po zádech. V tom mi však zabránil, když chytil moje ruce jednou rukou a dal mi je nad hlavu. Druhou objížděl moji siluetu.

Jedním pohybem mi roztrhl kalhoty. Nechtěla jsem být pozadu, ale nemohla jsem mu je sundat či roztrhat, protože stále měl moje ruce v pevných poutech. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že stále mám větší sílu než on. Jediné, na co jsem myslela, byly jeho dotyky, jeho tělo, jeho rty, to bylo jediné, co jsem vnímala.

Pak se přesunul ještě níž, na mé bříško, líbal je, druhou volnou rukou hladil, bylo to k zbláznění. Pokračoval ještě níž, až se zastavil u lemu mých kalhotek. Pusinkoval můj podbřišek, já se pod ním prohýbala, chtěla jsem víc.

„Edwarde,“ vydechla jsem. Viděla jsem, jak se potěšeně usmál.

Tohle jsme zřejmě taky měli stejné – rádi jsme dráždili toho druhého. Vrátil se k mým rtům a hladově mě políbil. Oplácela jsem mu stejnou vášní. Konečně pustil moje ruce, za což jsem mu byla hodně vděčná. Jedním rychlým pohybem jsem se ocitla na něm a hodlala mu tohle trápení trochu oplatit.

Začala jsem u jeho rtů, pak krk, vypracovaná hruď, břicho, podbřišek… Slyšela jsem, jak začal zrychleně dýchat a jak se napnul. Potěšeně jsem se usmála. Vadily mi jeho rifle a tak jsem se rozhodla, že je načase se jich zbavit. Rozepnula jsem knoflík, pak zip, stále jsem mu je nechala.

Přes jeho tělo jsem se vrátila k jeho rtům, které na mě už čekaly. Naše rty, jazyky, spolu hrály nádhernou hru. Hru, kterou ani jeden z nás nechtěl ukončit. Vzduch jsme nepotřebovali, tak proč ukončit tak skvělý polibek…

Mimochodem… Kolikátý skvělý polibek už tohle byl? Nevím jistě, nepočítala jsem to, ale bylo jich opravdu hodně…

Jedna moje ruka zamířila přes hruď, břicho, podbřišek k jeho kalhotám, které byly rozepnuté, ale nic víc. Pomalu jsem sunula rifle dolů, až jsem přejela přes jeho citlivé, velmi citlivé, místečko. Vydechl a pak si mě přetočil pod sebe.

„Bells, Bells, Bells,“ šeptal, když se začal opět věnovat mému krku. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Neustále jsem se pod ním prohýbala a vrněla, ale on pokračoval ve svém rozmazlováním.

„Edwarde… prosím,“ vydechla jsem. Zadíval se do mých očí a usmál se. Jak já, tak on, jsme měli v očích touhu a vášeň, chtíč, který nešel unést. Sundal mi poslední část mého oblečení a pak i tu svou.

Políbil mě a pak spojil naše tělo v jedno. Milovala jsem tenhle pocit, milovala jsem jeho, mého manžela, mou lásku, mého Edwarda. Mé nohy se mu obmotaly kolem boků a tak se na mě přitiskl ještě víc. Mezi námi tak už nebylo žádné místo, a ani jsme je tam nechtěli.

Začal se pomalu pohybovat. Prve jsem nebyla schopna ničeho, jen jsem si vychutnávala ten pocit, že jsme jedno tělo, jedna duše… Nikdy se tohoto pocitu nenabažím a je to dobře. A jak nad tím uvažuji, tak to ani nejde…

Po chvíli mu boky vycházím vstříc, mé ruce se obmotají kolem jeho krku a hladím ho po zádech, sem tam do jeho zad trochu zaryji své nehty. Nezdá se, že by mu to vadilo, spíše naopak, jako by ho to povzbudilo. Jeho pohyby byly rychlejší, dravější, jeho polibky byly plné chtíče, touhy,… Když se naše rty omylem od sebe odtrhly, vzdychla moje jméno a já to jeho.

Jeho ruce se zastavily u mých boků, který prve obkroužily, pak jemně stiskly a nakonec si mě přitáhl ještě víc. Díky tomu jsem se trochu prohnula, ale nevadilo mi to, mohla jsem si tak tuto chvíli ještě víc vychutnat.

Mého prohnutí využil, a tak svými rty sjel na můj krk. Tu slast jsem už prostě nemohla vydržet, musela jsem přivírat oči, vzdychala jsem nahlas, až to bylo trapné, ale ani jednomu to nevadilo. Myslela jsem si, že víc vzrušení už snést nemůžu, ale on tomu pořád a pořád přidával. Tu a tam mě lehce kousl do mé kamenné kůže a já se neubránila zavzdychání. To ho možná ještě víc povzbudilo a ještě zrychlil…

Začala jsem cítit, že se blížím ke svému vrcholu chtíče, touhy, uspokojení… I Edward k němu docházel, poznala jsem to, jako on to poznal na mě. Uměli jsme si to vyčíst z tváře, těla, vzdechů… Byli jsme si souzeni, nešlo to popřít, ani vyvrátit, protože pravdu nelze vyvrátit, ani popřít. Pravdu musíte přijmout a spokojit se s ní. Já jsem ji přijala s radostí, hned od začátku, stejně jako on. A spokojit? Bez problémů. Když se kouknete na Edwarda, mého muže, tak to pochopíte… S Edwardem žijete naplno, ale přesto klidně…

Prohnula jsem se jak luk a moje rty, vzdechy, zazpívaly poslední píseň, poslední tóny. I když jsem vzduch nepotřebovala, lapala jsem po dechu. Jeho rty našly ty mé a na chvíli je spojily. Po pár přírazech došla i má láska na vrchol, který jsme oba milovali stejně, jako toho druhého…

Když jsem se probrala z dalšího silného zážitku, zjistila jsem, že už leží vedle mě, dívá se na mě pohled plný lásky, na tváři měl svůj pokřivený úsměv, který má jen on a který tolik miluji. I on stále dýchal zrychleně. Úsměv jsem mu oplatila.

Přitáhl si mě na svoji vypracovanou hruď a poslouchala, jak se jeho dech zpomaluje, stejně jako ten můj. Ukazováčkem jsem na jeho hrudi malovala srdíčka a jiné ornamenty, které mě zrovna napadly. On mě zas střídavě prsty hladil po holých zádech. Byl to jako dotyk motýlích křídel…

„Miluji tě,“ špitla jsem tak, že by to lidské uši neslyšeli. Ale věděla jsem, že on to uslyší. Věděla jsem, že to ví, ale měla jsem tendenci mu to pořád opakovat, klidně i několikrát denně, klidně i každou minutu, a budu mu to říkat celou věčnost, kterou máme spolu prožít a taky, že prožijeme.

„A já miluji tebe, Isabello Cullenová,“ odpověděl mi stejně tiše. Jeho sametový hlas to říkal s takovou láskou, že nešlo pochybovat, jestli to opravdu myslí vážně. On to myslel vážně.

Nazvedla jsem se, abych ho mohla políbit na rty. „Na věčnost.“

„Už se nemůžu dočkat,“ pousmál se a než jsem se nadála, ležela jsem opět pod ním a mé rty měly opět hrozně moc práce…

THE END

Věnováno Zuzce Roubcové a Lejně Mahelové.

Díky holky za podporu, kterou mi neustále dáváte, vaše pochvaly, které si snad ani nezasloužím, děkuji za to, že mi věříte a hlavně za to, že jste.

Vlastně vás miluji, svým způsobem, a jen tak na vás nezapomenu.

S láskou

Marie Odehnalová