Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bella in Wonderland

16.03.2010 (15:00) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3816×

Bella in Wonderland

Naštvaně jsem vyšla z obývacího pokoje na chodbu, kde jsem popadla svůj starý kabát, rychle si ho oblékla a otevřela jsem vchodové dveře.

„Jdu ven… Do půl desáté jsem tady. A jdu sama!“ zakřičela jsem a poslední slovo jsem zdůraznila. Věděla jsem, že tohle Alice vidí, proto jsem to zdůraznila. Edward by ještě měl touhu jít se mnou. Ale já jsem nechtěla, chtěla jsem teď být na chvíli sama.

Třískla jsem dveřmi a sešla těch pár schodů z verandy. Zhluboka jsme se nadechla a pak se porozhlédla kolem sebe. Super, jsem venku, ale nevím, kam mám jít. Můj pohled se zasekl na lese, který nebyl zas tak daleko.

Projdu se v lese. I když jsem to měla od Edwarda zakázané. Je to prý totiž pro mě moc nebezpečné. Všichni kolem mě si myslí, že jsem stále malá holka. Ale já už jsem dospělá.

Proč to ostatní nechtějí pochopit? Bundu jsem zapnula až ke krku, ruce založila na prsou a pomalým krokem jsem se vydala k tmavému lesu. Tma ještě nebyla, slunko, které se schovávalo za šedé mraky, ještě nezapadlo.

„Bello! Vrať se! Slyšíš?“ uslyšela jsem za sebou hlas mého otce a já se na chvíli otočila. Spatřila jsem Charlieho, který se díval mým směrem, takže mě musel vidět.

Zamračila jsem se, pak jsem si pro sebe zavrtěla hlavou a rozeběhla se k lesu. Slyšela jsem, jak za mnou otec křičel, ať se urychleně vrátím, ale já se nechtěla vrátit. Kupodivu jsem nezakopla a za chvíli jsem byla v lese.

Pamatuji si, že když jsem byla malá a jezdila sem na prázdniny, v lese jsem trávila hodně času a nic se mi nikdy nestalo… Až na ty modřiny a odřeniny…

Tak proč by se mi mělo něco stát teď? Edward mě považoval za ještě menší holčičku, než Charlie, jestli to tedy bylo možné. Proto jsme se stále hádali. Já s Edwardem a jako by toho nebylo dost, tak jsem se hádala s Charliem.

S Edwardem to bylo proto, že mě nechtěl přeměnit v upíra a taky proto, že má touhu mě pořád chránit a stále si myslí, že jsem malá holka, nebo aspoň něco takového.

S otcem zase proto, že jsem nedělala to, co ode mě předpokládal. Mým snem už odmala bylo to, že po střední pojedu objevovat svět. Jenže táta (a Edward možná taky), chce, abych šla na vysokou, což nechci já. Dnes jsme se kvůli tomu zase chytli. Oba dva by mě nejraději viděli jako pilnou studentku na nějaké velmi dobré vysoké škole.

Stále jsem utíkala, ale otočila jsem se, abych se koukla, jestli mě někdo nesleduje. A tak jsem nesledovala cestu, kam jsem běžela.

Zakopla jsem.

Ale já jsem nespadla na zem…

Já jsem totiž padala.

A padala.

Překvapením a úlekem jsem křičela. Koukla jsem se nad sebe.

Viděla jsem světlo, které se mi vzdalovalo. Natahovala jsem k němu ruce, ale bylo mi to k ničemu. Pořád jsem padala.

A pak jsem spadla do jakési tmy. Nevím, jak dlouho jsem padala a byla tma, ale mě to připadalo sotva pár vteřin.

Nečekaně jsem se objevila v nějaké místnosti, jen pár centimetrů nad kamennou podlahou. Úlevně jsem si oddechla.

Už jsem se bála, že narazím úplně.

Než jsem si tuto myšlenky domyslela, tak jsem dopadla na zem. Překvapením jsem vyjekla. Chvíli jsem ležela na té studené zemi a snažila se uklidnit, zhluboka jsem dýchala. Začala jsem se pomalu zvedat.

Překvapeně jsem zamrkala, když jsem spatřila místnost, ve které jsem byla. Místnost měla tvar kruhu. Stejně jako podlaha, tak i stěny byly kamenné, vykachlíčkované. I přes to, že mlsnot byla kulatá, nacházely se zde čtyři dveře a každé vypadaly jinak. Nebyla tu však žádná okna. Byl tu jeden prosklený konferenční stolek, jedna velmi stará skříň a místnost osvětloval velmi starý lustr. Co mě překvapilo bylo to, že místo žárovek na něm byly svíčky. Opět jsem překvapeně zamrkala. Ve stropě nebyla žádná díry, nic, čím bych se sem dostala.

Vydala jsem se k nejbližším dveřím a chtěla je otevřít, ale byly zamčené. Zkusila jsem druhé, třetí a čtvrté, ale všechny byly zamčené. Tohle je vážně blbý sen. Bezradně jsem se dívala kolem sebe a snažila se přijít na způsob, jak odtud ven.

Můj pohled se zasekl na stolku, kde se najednou nacházel malý rezavý klíč. Jenže nepasoval do žádného zámku u dveří. Čím dál blbější sen. Koukla jsem se na černou skříň, která tu byla taky.

Ani nevím, jak mě to napadlo, ale vydala jsem se k ní a otevřela ji. Kupodivu nebyla zamčená. Vážně nevím, odkud jsem brala tu jistotu, že jdu správně. Ale měla jsem pocit, že tohle znám.

Vlezla jsem do skříně a odhrnula tu zástěru, která tu byla. A vykoukly na mě dřevěné staré dveře. Klíč do zámku pasoval a tak jsem dvakrát otočila a odemknula dveře. Pousmála jsem se.

Třeba se z tohoto blázince dostanu. Ale ještě lepší by bylo, kdybych se probudila… Otevřela jsem dveře.

Oslnilo mě světlo a prudký vítr.

...

Po chvíli jsem otevřela oči. Opět jsem ležela, tentokrát však na zádech a dívala se na fialovou oblohu.

Počkat! Fialovou?

Prudce jsem se posadila a moje oblečení zašustilo. Zašustilo?

Koukla jsem se na sebe a nemohla opět uvěřit vlastním očím. Moje staré rifle, moje staré triko, mikina i kabát, moje boty do terénu… To všechno zmizelo a já na sobě měla něco úplně jiného.

Byly to černé šaty, bez ramínek a sahaly mi po kolena. Pod prsy bylo vyšívání a mnoho kamínků, podobně jako na prsou. Šaty byly lehké jako pírko. Rychle jsem stoupla na nohy, na kterých jsem měla černé lodičky na nízkém podpatku.

Ještě se ve vlastním snu zabiji, fakt super. Zkontrolovala jsem šaty, jestli někde nejsou špinavé a pak se koukla, kde to vlastně jsem. Zasekla jsem se v půli pohybu. Tohle bylo neuvěřitelné. Zalapala jsem po dechu. Vzduch tu byl čistý, sladký a voňavý.

Pode mnou se rozprostíral barevný a velmi zajímavý svět. Já jsem momentálně stála na kamenných schodech, které nic nepodpíralo. Za mnou byli dveře, které se nacházely ve skříni. Jenom dveře. Zavrtěla jsem hlavou a začala jsem opatrně scházet schody.

Kameny byly prorostlé trávou a jinými květinami, které jsem ani neznala. Bylo tu ticho, ale i tak jsem měla pocit, že je to tu veselé. Jediný zvuk vydávaly moje podpatky, když klaply o kamenný schod. Dívala jsem se na tu krásu s úžasem.

Určitě nejsme ve Forks, protože ve Forks bylo vše zelené, ale tady byly rostliny červené, žluté, oranžové, růžové, modré, fialové, tu a tam hnědé a zelené. Bylo to nádherné. Tohle je můj nejhezčí sen, myslela jsem si, ale zároveň jsem měla pocit, že už jsem tohle někde viděla.

Sešla jsem schody a zamířila k tomu barevnému lesu. Váhala jsem, jestli mám jít dál. Porozhlédla jsem se kolem sebe, ale stále jsem tu byla sama, nikoho jsem nespatřila.

„Co se mi může stát? Vždyť se mi to jen zdá, ne?“ zamumlala jsem si pro sebe a pokračovala. Opatrně jsem našlapovala na špičkách, protože podpatky se mi do tmavě zelené trávy bořily.

„Taky jsem mohla mít lepší boty,“ promluvila jsem opět k sobě a pečlivě jsem sledovala cestu před sebou. No cestu. Spíš krajinu. Stále jsem se však rozhlížela kolem sebe a žasla nad zdejší krajinou. Mám velmi bujnou fantazii, pomyslela jsem si.

Najednou jsem uslyšela podivný zvuk. Něco jako vrčení. A ozývalo se to za mnou.

Ohlédla jsem se za sebe. Ztuhla jsem. Pár metrů ode mě byla podivná zvířata. Podobala se to kočce, ale byla o hodně větší.

Na sucho jsem polkla. Syčely a vrčely na mě a já jsem jen valila oči. Ta zvířata, celkem byly tři, se ke mně pomalu přibližovala a jak se blížila, tak se mi zdála čím dál větší. Už z dálky jsem odhadovala, že mi budou tak po hlavu, teď jsem odhadovala, že jsou o hlavu větší.

„Být tebou, tak utíkám,“ ozval se vedle mého ucha líbezný hlásek a já úlekem nadskočila. A hned dvakrát. Protože jsem spatřila kočičí hlavu. Nic víc. A ta kočka se (i přes to, v jaké jsme byly situaci) culila.

Byla šedě mourovatá a měla mordo zelené oči, které se taky usmívaly. Na chvíli jsem se zamračila, jak jsem přemýšlela. Pak jsem se usmála.

„Tebe už jsem jednou viděla. Už jednou se mi o tobě zdálo… Ale měl jsi celé tělo,“ uvědomila jsem si a kočka se ještě víc usmála. Než jsem se však nadála, objevilo se i tělo.

„Aha…,“ hlesla jsem. Kočka levitovala.

„Jak tohle děláš?“

„To teď neřeš,“ ozval se další hlas, tentokrát pisklavý a vysoký. Trhla jsem sebou a ohlédla se, ale nikoho jsem nespatřila.

„Tady dole,“ pokračoval hlásek a já se zadívala ke svým nohám. A patřila jsem myš, oblečenou a v ruce měla malinkatý meč. Moje pusu byla otevřená překvapením. Chtěla jsem něco říct, ale ty tři kočičí monstra se nějak přibližovala.

Rychle jsem se otočila a rozeběhla jsem se. Blbý boty. Blbě se v nich utíkalo. Tu a tam jsem si chránila obličej, abych to do něj neschytala. Tohle je vážně pitomej sen, pomyslela jsem si. Zvířata jsou oblečená a mluví, kočka levituje a jdou po mě podivná zvířata, podobající se lvům.

Nevím, jak dlouho jsem utíkala. Ale najednou se přede mnou objevila zase levitující kočka a já zakopla o vlastní nohy, jak jsem se snažila zastavit. Odřela jsem si ruce, ale to mi teď bylo jedno. Rychle jsem se podívala za sebe, ale žádné velké zvíře nebylo v dohledu.

„Minule si se tolik nebála,“ poznamenala kočka, pardon kocour a já k němu překvapeně zvedla zrak.

„Minule?“

„Jistě, minule…“ přikývl kocour a já se pomalu zvedla na nohy.

„Kde je ta myš?“ zeptala jsem se a nevšímala si jeho přikývnutí. Nikdy jsem tu nebyla, to bych si pamatovala.

„Stále stejně starostlivá,“ poznamenal, ale i to jsem ignorovala. Upravila jsem si šaty a koukla se na svoje poškrábané ruce. Obešla jsem kocoura a pokračovala jsem dál v cestě. Kocour však byl najednou zase vedle mě. I když ve vzduchu ležel, pohyboval se dopředu. Stále se šklebil a pozoroval mě.

„Můžeš toho nechat?“ osopila jsem se na něj a on se ještě víc zašklebil.

„Minule jsi nebyla tak nepříjemná…“

„Žádné minule není.“

„Když myslíš…“

„Já to vím,“ ujistila jsem ho a za sebou jsem uslyšela křupnutí větvičky. Rychle jsem se otočila, ale spatřila jsem zlatého labradora. Konečně normální zvíře.

„Čau Šklíbo,“ pozdravil pes mého levitujícího společníka. Dobře, zas tak normální není, když mluví.

„Ahoj Čmuchale… Zahnali jste je?“ Překvapeně jsem zamrkala. Pak na chvíli zavřela oči.

„To se ti jen zdá, Bello. Za chvíli se probudíš,“ uklidňovala jsem se šeptem, otočila se a pokračovala v cestě.

„Rád tě zase vidím…“ ozval se štěkavý hlas a než jsem se nadála, pes šel z druhé strany. Vykulila jsem na něj oči.

„To jako mě?“ Až teď jsem si všimla, že za obojek se drží ta malá myš, kterou jsem potkala před chvílí. Zavrtěla jsem hlavou a koukla se do tváře psa.

„Jistě, koho jiného? Už jsem si myslel, že se za námi už nikdy nepodíváš,“ přikývl Čmuchal, nebo jak že se to jmenoval, a usmál se na mě.

„Já tu nikdy nebyla,“ zavrtěla jsem rázně hlavou. Pes se teď koukl na Šklíbu. Celkem jsem chápala to jméno, jinak se ten kocour nemohl jmenovat.

„Ty jsi říkal, že je to ona?“

„Taky že je, jen je trochu zmatená,“ zašklebil se Šklíba.

„Hele, já vám říkám, že jsem tu nikdy nebyla a taky to tak je, jasné?“ Koukla jsem se na každého zvlášť – na Šklíbu, Čmuchala a na myš. Ještě stále nevím, jak se jmenuje. Nedivila bych se, kdyby se jmenovala myška Kyška. Vážně ne.

„Když myslíš, Isabello,“ pokrčil rameny Šklíba a já se zastavila.

„Odkud znáš moje jméno? A jsem Bella,“ opravila jsem ho zmateně.

„My tě totiž známe,“ vysvětlil Šklíba. „Bello,“ dodal a krátce se zasmál.

Zavrtěla jsem hlavou a dál opatrně našlapovala. Les, kterým jsme procházeli, už nebyl tak hustý a bylo tu už více světla, takže jsem usuzovala, že už budeme na konci lesa. Usuzovala jsem správně, jenže to, co jsem viděla mi vyrazilo dech.

Vše bylo ještě barevnější a sytější než před tím. Tedy pokud to bylo možné, ale zřejmě bylo. Zelená tráva byla posekaná všude stejně, na milimetr přesně a dosahovala mi sotva po kotníky. Byly tu různé květiny, keře, stromy. Uprostřed se nacházel dlouhý stůl, kolem něj bylo osm židlí, na jednom čele byl malý taburet, na druhém červené křeslo.

A v něm seděl jakýsi podivín. Byl neuvěřitelně bledý, víc jak Edward, pokud to tedy bylo možné. Tak bledý, že jeho kůže začala být namodralá. Kolem očí, rty a taky trochu tváře měl růžové. Co mě však nejvíce upoutalo, byly jeho vlasy. Byly křiklavě oranžové a rozjařené do levé a pravé strany. Do jiných stran ne, protože na hlavě měl daný cylindr, který hrál zelenými barvami a byl všelijak ozdoben. Obočí měl husté a dlouhé, barvu mělo stejnou jako jeho vlasy.

Když si všiml naší malé výpravy, položil porcelánovou konvici na stůl a nadšeně zatleskal. Stoupl a rychle se vydal k nám. Jak jsem přemýšlela, tak jsem se mračila. Snažila jsem se přijít na to, odkud toho podivína znám.

„Už jsem si myslel, Bello, že k nám nikdy nezavítáš. Téda! Ty jsi vyrostla! Bílá královna tě určitě zase ráda uvidí,“ chrlil na mě. Měl příjemný, sympatický a přátelský hlas, z bláznivým podtónem.

„Kloboučníku?“ vyklouzlo mi. Nevěděla jsem, co dělám. Ale najednou jsem toho podivína objímala kolem krku. Ten podivín, tedy Kloboučník, mě objal.

Tak jsem si uvědomila, co jsem udělala a rychle jsem couvla dozadu.

„Vzpomněla si,“ konstatovala myš, ale já jsem zavrtěla hlavou. Couvala jsem. Ale ta myš měla pravdu. Vzpomněla jsem si na Kloboučníka. Už jsem ho jednou potkala.

„Tohle není naše Bella,“ ozval se nový hlas, který byl moudrý a roztomilý zároveň. Patřil bílému králíkovi, který byl, stejně jako myš, oblečen.

„Ale je…“ řekl Kloboučník.

„Není.“

„Je.“

„Není.“

„Dost! Já sama nejlépe vím, kdo jsem, ne?“ zastavila jsem jejich hádku a všichni se koukli na mě.

„A kdo tedy jsi?“ zeptal se mě zajíc.

„Jsem Bella.“

„Samozřejmě, že jsi,“ usmál se Kloboučník. Odtrhla jsem pohled od jeho zajímavých očí a podívala se kolem sebe. Něco mi to připomínalo, ale byla jsem si jistá, že jsem to kdysi viděla v jiném stavu.

„Vážně jsem tady byla?“ koukla jsem se na své společníky. Všichni svorně přikývli hlavou.

„Bylo ti deset…“ řekl Šklíba, který se najednou objevil vedle mé hlavy.

„A zachránila jsi nás před zlou Rudou královnou,“ dodala myška.

„Já?“

„Ano ty,“ přikývl Kloboučník.

„Tak to jsem nebyla já,“ zavrtěla jsem hlavou, „nikdy jsem nic nedokázala.“

„Ale dokázala… Utnula jsi hlavu zlému drakovi. Ten den jsi nás zachránila,“ štěkl Čmuchal. Překvapeně jsem zamrkala.

„Cože jsem komu udělala? A koho jsem zachránila?“

„Utnula jsi hlavu drakovi, který patřil Rudé královně,“ pískla myš a já zavrávorala.

Takže to před osmi lety se mi nezdálo? To byla skutečnost?

„A toto místo jsi nazývala Říši divů,“ dopověděl Šklíba a opět se zašklebil.

Říše divů… To místo jsem si nevymyslela, je skutečné?! Na mé tváře se rozlil úsměv.

„Takže tohle se mi vážně nezdá?“

„Samozřejmě, že ne… Nechceš čaj?“ usmál se Kloboučník a já se ještě víc usmála.

...

Pila jsem už třetí šálek čaje. Kloboučník, Šklíba a králík mi vyprávěli, jak to bylo před osmy lety. Díky mě se vše vrátilo do starých kolejí, korunu získala Bílá královna, kterou jsem si možná taky pamatovala.

Bylo to neuvěřitelné. Zatímco tady mi museli připomínat, co všechno jsem dokázala, ve Forks jsem jim to všechno musela dokazovat. Tady mě považovali za dospělou holku, což mě považovali možná už i před osmy lety, zatímco ve Forks mě považovali stále za malou holku.

Když jsem už jsem měla pátý hrnek, Šklíba líně navrhl, že bychom se mohli vydat za Bílou královnou. Neustále jsem se na něco vyptávala – jak se jaká rostlina jmenuje (jména jsem však hned zapomněla, byla až moc složitá), jak Šklíba levituje a mnoho dalších.

Na všechno mi odpověděli. Tedy… až na jednu.

Proč jsem se najednou objevila tady?

Ani chytrý králík ne.

„Jak dlouho ještě půjdeme?“ zeptala jsem se, když jsem opět zakopla. Už jsem to nepočítala, přestalo mě to u dvacátého zakopnutí. Ale za to jsem nemohla já, ale ty boty. Nešli jsme sice už po trávníku, ale po kamenném chodníku, ale ten nebyl zrovna rovný.

„Palác máš přímo před sebou, Bello,“ usmál se Šklíba a já zvedla zrak z cesty, na kterou jsem se dívala, abych znovu nezakopla. Zastavila jsem se a zalapala po dechu – oboje překvapením.

Přede mnou se tyčila bílá nádhera. Palác byl velký, nádherný a celý bílý. Proč takový skvělý svět není i na Zemi? Proč je jen v Říši divů?

„To… to je nádhera…“ vydechla jsem zaskočeně.

„Ano, je to nádhera. Bílá královna ví, jak se má o ostatní starat,“ přikývl Čmuchal.

„Jak… starat?“

„Uvidíš… Tak pojďte, bando!“ pobídla nás myška a já se dala opět do pohybu. Párkrát jsem škobrtla, jak jsem sledovala tu krásu před sebou. Nádvoří bylo nádherné.

Zatímco za hlavními branami bylo vše krásně barevné, tady bylo vše bílé. Ale to neubralo na kráse, možná právě naopak. Bylo to kouzelné a fascinující. Zem tu díkybohu byla rovná a tak jsem mohla pozorovat tu nádheru kolem a ne pod nohy.

Moje malá výprava zahnula doprava, proto jsem se vydala za nimi. Zřejmě to tu znali, protože šli docela na jisto. Točila jsem se dokola, abych viděla všechno a nic mi neuniklo.

„… tak na ně mluvte jemněji. Zkuste to, ano?“ uslyšela jsem za sebou jemný, líbezný a příjemný hlas. Byl ženský, tichý, zároveň však jasný a pevný.

„Ano, veličenstvo.“

„Ach, Kloboučníku! Šklíbo, Čmuchale! Zajíci a myško! Tak ráda vás zase vidím!“

„My vás taky, vaše veličenstvo.“

„Co vás sem přivádí?“

„Vedeme vám vzácnou návštěvu, Královno,“ vysvětlil  Kloboučník. Na chvíli bylo ticho a já se proto otočila.

Spatřila jsem nádhernou mladou ženu, která se na mě zkoumavě dívala. Byla bílá, jak vlasy, tak i pleť, rty měla tmavě červené, stejně jako nehty na rukou, a černé obočí. Oblečená byla v bílých honosných šatech.

„Bello?“ šeptla překvapeně a já pozvedla obočí.

„Ano?“

„Jsi to ty! Ach, tak ráda tě zase vidím,“ povzdechla si a podivným, zároveň ladným a rychlým krokem zamířila ke mně. Až díky chůzi jsem si uvědomila, že i ji jsem už viděla.

„Já vás přeci taky,“ pousmála jsem se, když si mě Bílá královna prohlížela ze všech stran.

„Vyrostla jsi,“ konstatovala. Musela jsem se zasmát překvapenému tónu.

„Jo.“

„Ale do krásy! Jsi vážně nádherná!“ usmála se na mě a já ji nervózně úsměv opětovala.

„Děkuji,“ špitla jsem. Ještě chvíli si mě v tichosti prohlížela, pak najednou zatleskala a já se lekla, jak to byl pro mě nečekaný pohyb.

„Přeci tu jen tak nebudeme stát! Pojďte, dáme si něco dobrého,“ pobídla nás.

...

Opět jsem pila čaj. Stal se to snad můj oblíbený nápoj. Jejich chutě jsem nedokázala identifikovat, nešlo to. Bílá královna chtěla o mě vědět všechno – jak se učím, proč momentálně žiji ve Forks, kdo je Edward, kdo je Alice, proč se hádám s Edwardem a s tátou…

„Jen kdybych věděla, proč jsem tady,“ povzdechla jsem si. „Ne, že by mi to vadilo… Je skvělé být mezi osobami, které mi věří… Ale i tak…,“ dodala jsem rychle a usrkla čaje.

Bílá královna položila šálek, elegantně se zvedla z bílé sedačky a zamířila k oknu.

„Třeba tu jsi právě proto, abys našla sama sebe. Abys pochopila, že nejsi jen tak někdo, ale že jsi Bella, která dokáže a taky dokázala hodně věcí. Možná proto, abys sis začala opět trochu věřit. Abys opět věděla, že když chceš, tak dokážeš cokoliv. Pamatuj si Bello,“ celou dobu se dívala z okna, teď se otočila ke mně.

„Nehádej se, když nemusíš. Hádání je špatné.“

Bílá královna byla mírumilovná žena, od Kloboučníka a ostatních jsem věděla, že má zakázáno zabíjet nebo něco podobného a že si nepřeje, aby zabíjel někdo jiný, taky nemá ráda věci, kde si lidé ubližují – a mezi ne určitě podle Královny patřily i hádky.

„Vždy se musí najít nějaký kompromis, to si pamatuj… A když ho navrhneš ty, budeš za chytřejší, ale taky jej budeš moct určit. Nikdy však nesmíš zapomenout na to, co jsi, Bello. Když ztratíš sama sebe, je to špatné. Tolikrát ses nevzdala bez boje, tak to nedělej ani teď.“

Bílá královna domluvila a opět se podívala z okna. Já položila šálek, který teď už byl prázdný a uvažovala nad slovy, které mi řekla Královna. Byla moudrá, to jsem musela uznat. A taky jsem musela uznat, že měla pravdu.

„Takže jsem tu proto, abych si uvědomila, že já jsem já. Že já jsem Bella… že jsem to vždycky já a nikdo jiný,“ zašeptala jsem. Bílá královna se na mě opět otočila, na tváři široký úsměv.

„Ano, přesně tak,“ přikývla a podívala se na mě zvláštním pohledem. Až po chvíli jsem to pochopila.

„Je mi to líto, ale asi už musím,“ zvedla jsem se ze sedačky a podívala se na všechny kolem sebe. Bílá královna se šťastně usmívala.

„To musíš… tvůj milý tě už určitě hledá,“ přikývla Královna.

„Jak dlouho jsem tady byla?“ zamračila jsem se.

„Tady je trochu jiný čas, než na který jsi zvyklá… Ale tak hodinu svého času už jsi pryč.“

Vytřeštila jsem překvapeně oči. Hodina. Bože, Edward se zblázní.

„Ráda jsem vás zase všechny viděla,“ usmála jsem se na každého zvlášť. Jako poslední dva jsem si nechala Kloboučníka a Bílou královnu.

„Děkuji za všechno,“ dodala jsem. Rozloučila jsem se s každým zvlášť. Šklíbu jsem pohladila po baculatém bříšku, až vrněl. Čmuchala jsem podrbala za ušima. S myškou a králíkem jsem si podala ruce.

Otočila jsme se na Kloboučníka, který měl ve tváři smutný pohled.

„Nebuď smutný,“ požádala jsem ho tiše.

„Zapomeneš na mě.“

„Nikdy na tebe nezapomenu. Copak si nevzpomínáš? Na tebe jsem si vzpomněla hned,“ mrkla jsem na něj povzbudivě a objala ho.

„Vážně nezapomeneš?“ ujistil se ještě, když naše objetí skončilo. Krátce jsem se zasmála.

„Neboj, nezapomenu.“

Najednou se vedle mě objevila Bílá královna. V ruce držela malou ampulku, která byla z čirého skla a tak jsem viděla zářivě tyrkysovou tekutinu, která byla uvnitř.

„Děkuji za všechno, veličenstvo.“ Udělala jsem pukrle a Bílá královna se zvonivě a krátce zasmála. Podobně se smála Alice, aspoň myslím.

„Není zač… Můj dík trvá už osm let… Tohle bylo to nejmenší, co jsem pro tebe mohla udělat.“ Chvíli jsem zaváhala, ale pak i ji jsem objala.

„Vážně jsi nádherná,“ usmála se na mě.

„To ty šaty.“

„Ale ne, to ne. Šaty tě nikdy neudělají krásnou. To jen tvoje duše, kterou má každý, který žije, dýchá. To si taky pamatuj, Bello… Ty máš to štěstí, že máš i nádhernou tvář.“

Lehce jsem se začervenala, zároveň jsem si říkala, že její slova by měl slyšet i Edward, který si stále myslí, že nemá duši. Hloupost a Bílá královna mi to teď potvrdila.

„Proto taky tu taky mluvíme na rostliny… Nejsou rády v tichosti, víš… Rády si s tebou popovídají…“ zamyslela se na chvíli, ale pak zavrtěla hlavou a podala mi ampulku.

„Tohle když vypiješ, tak se vrátíš tam, kam potřebuješ,“ vysvětlila mi a já přikývla. Naposled jsem se na všechny podívala, pak ampulku otevřela a vypila ji na jeden lok.

...

Objevila jsem se v nějaké díře, kde byla tma. Teda vlastně ne. Nade mnou byla díra, dost velká, abych mohla vylézt. Natáhla jsem ruce a chytla se za jeden kořen, který tu byl. Za chvíli jsem byla nahoře. Trochu jsem si sice odřela ruce, ale ty už stejně byly, tak co.

Porozhlédla jsem se kolem sebe.

Vše bylo zelené. Jsem ve Forks. Koukla jsem se na sebe.

Šaty a boty na podpatku byly pryč. Měla jsem na sobě starou bundu, otrhané rifle a tmavě hnědé boty. Jak bundu, tak rifle jsem měla špinavé. No, jsem zvědavá, jak to budu vysvětlovat. Jak to špinavé prádlo, tak i tu hodinovou ztrátu.

Rozeběhla jsem se, ale běžela jsem divně. Až po chvíli jsem si uvědomila, že už vlastně nemám podpatky a tak můžu běžet normálně.

Nemohla jsem běžet dlouho, když jsem uslyšela volání.

„Bello! Kde jsi?“ Alice.

„Hra na schovávanou skončila! Budeš se divit, ale vyhrála si!“ Emmett.

„Bells? Lásko?!“ Edward. Jeho hlas byl nejvíce plný strachu a beznaděje. Zastavila jsem se. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla.

„Edwarde?“ křikla jsem sice ne moc hlasitě, ale věděla jsem, že mě uslyší. Opřela jsem se o blízký strom a čekala. Do minuty tu byl.

Rychle mě objal a přitáhl si mě k sobě. Stále dokola opakoval moje jméno takovým tónem, jako bychom se neviděli dny a ne jen hodinu.

„Víš, jaký jsem měl strach? Alice neviděla tvoji budoucnost! Tohle už nesmíš udělat, Bells,“ domlouval mi šeptem a já se zamračila. Už zase zákazy? Tak to ne.

Zavrtěla jsem se v jeho náručí a on se na mě překvapeně podíval. Když zjistil, co chci, povolil své ruce a jeho pohled byl ještě překvapenější.

„Proč bych to nemohla udělat znovu?“ zeptala jsem se a bojovně dala ruce v bok.

„Co kdyby se ti něco stalo?“

„Co by se mi mělo stát?“ Měla jsem takové tušení, že kdybych zase utekla do lesa, zase bych se objevila v Říši divů.

„Cokoliv, Bells. Les není zrovna nejbezpečnější místo.“

„To není nikde, když jsem tam já, no ne. Magnet na potíže, nehody,“ ukázala jsem na sebe prstem.

„Bello! Probůh, jak to vypadáš? Co se ti stalo?“ Alice ke mně přiskočila a krátce mě objala. Až teď se Edward koukl na moje oblečení.

„Upadla jsem,“ plácla jsem první, co mě napadlo a čemu by byli schopni uvěřit.

„To je ti podobné,“ zasmál se Emmett.

„Pojď. Musíš domů. Charlie si o tebe dělá starosti,“ zašeptal Edward. Pousmála jsem se, když jsem si všimla, že téma já a les je na chvíli uzavřené. Došla jsem k Edwardovi, který si mě vzal do náruče a svou upíří rychlostí se vydal ke mně domů. Rukama jsem ho objala kolem krku a hlavu položila na rameno.

Doma se ještě svítilo, Charlie ještě nespal. Ten stále dokola děkoval Edwardovi, Alici a Emmettovi, že mě našli. Já se vydala do sprchy, abych ze sebe smyla tu špínu. Až tam jsem si uvědomila, že mám rozškrábané dlaně. Aspoň mám další důkaz na to, že jsem upadla. Dlaně jsem pořádně umyla a vymydlila mýdlem.

Věděla jsem, že Charlie na mě dole v obývacím pokoji čeká a že Edward zase čeká v mém pokoji, až si promluvím s Charliem. Nadechla jsem se a narovnala se.

Je čas bojovat a nedat se. Je čas ukázat, že jsem Bella. Že já jsem já. Je čas na kompromisy.

...

Jak s tátou, tak s Edwardem jsem se domluvila. Najednou to šlo najít kompromis. No, já jsem je tak trochu dávala, ale to bylo jedno.

O týden později, když jsem přijela ze školy, na mě čekal doma v kuchyni dopis. Ráno jsem ho tam neviděla, netušila jsem, jak se tam dostal. Rychle jsem ho otevřela a začala číst. Byl krátký a byl ze zdejší pošty. Psali, že mám na poště nevyzvednuté dva balíky.

Překvapeně jsem zamrkala. Někdo mi něco poslal?

„Edwarde?“ Hned byl vedle mě. „Odvezeš mě na poštu?“

Byl stejně překvapený jako já, ale přikývl. Díky jeho rychlosti jsme byli na poště hned.

„Mám tu prý nějaké balíky,“ řekla jsem a žena za překážkou přikývla. Za chvíli mi podávala dvě krabice. Jedna byla široká, dlouhá, druhá byla vysoká, spíše tvaru kvádru. Byla jsem překvapená, ale balíky jsem převzala. Edward mi s nimi pomohl.

Doma jsme se vydali do mého pokoje. Otevřela jsem první, placatější krabici. A zalapala po dechu. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

„Děje se něco?“ zeptal se Edward, který seděl ve svém oblíbeném houpacím křesle. Nezmohla jsem se na odpověď.

Vzala jsem tu černou látku do rukou a zvedla ji.

Byly to šaty. Ty stejné, co jsem měla na sobě v Říši divů. Přiložila jsem je ke svému tělu. Byly to ony, úplně stejné. Koukla jsem se do krabice, kde byl i vzkaz.

Slušely Ti a tak jsem si říkala, že by se ti mohly třeba zase někdy hodit. Snad si kvůli nim vždy vzpomeneš, kdo jsi. Na to nesmíš zapomenout.

B. K.

Usmála jsem se. Písmo bylo elegantní a tak jsem nemusela dlouho přemýšlet, co to B. K. vůbec znamená. Bílá královna. Znovu jsem se koukla na šaty.

„Jsou nádherné. Kdo ti je poslal?“ ozval se Edward. Trhla jsem sebou a koukla se na něj.

„Jedna moje dobrá kamarádka,“ vyhrkla jsem rychle a opatrně jsem šaty položila na postel. Vzala jsem do ruky druhý balík.

Otevřela jsem ho. A opět ztuhla.

V krabici byl černý cylindr. Opatrně jsem ho vzala do ruky, abych si ho mohla prohlédnout. Byl černý, s bílou stuhou, která byla ozdobena blyštivými kamínky. Jednoduše nádherný. Nasadila jsem si ho na hlavu a koukla do krabice. I tady na mě čekal vzkaz.

Bílá královna mě požádala, abych ti udělal k šatům klobouk. Nemohl jsem říct ne, hlavně když je to moje práce. Ale hlavní důvod byl, že je pro tebe. Snad se ti bude líbit a díky němu si na mě vzpomeneš. Kloboučník

Kloboučníkovo písmo bylo kostrbaté, neupravené, ale přesto nádherné. Usmála jsem se.

„A tohle ti poslal kdo?“

„Velmi dobrý přítel,“ dostala jsem ze sebe omámeně a sundala si klobouk. Položila jsem ho k šatům. Usmála jsme se.

Jak bych mohla zapomenout?