Děj zasazen do Rozbřesku, do doby Belliny přeměny. Více snad už netřeba dodávat. Možná už jen - příjemné čtení, N.
01.08.2010 (19:00) • Neyimiss • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3133×
Bez šance
A pak jsem otevřela oči a v úžasu se podívala nad sebe.
Bylo to neuvěřitelné. V životě jsem neviděla nic bělejšího než strop, na který jsem právě upírala svůj pohled. Mohla jsem přesně vidět tahy štětcem, které na něj byly naneseny. Bylo to uchvacující.
Dlouho, opravdu dlouho jsem zírala na tu bílou plochu nad sebou, zcela ignorujíc vše kolem. Až malé odkašlání mě vytrhlo z ohromení a já se rozhlédla po pokoji. Mým prvním instinktem bylo vyskočit z postele a postavit se do bojovné pozice, ale jakmile jsem v té tlupě poznala tu důvěrně známou tvář, zavýskla jsem a hnala se k Edwardovi, jen abych už konečně byla v jeho náruči.
„Bello...“ Jakoby z dálky jsem slyšela něžný cinkavý hlas, úplně jako zvonečky, ale ignorovala jsem ho. Všemi svými zbystřelými smysly jsem vnímala jen a jen muže, kterého jsem se křečovitě držela, aby mě od něj nemohl nikdo odtrhnout, kdyby se o to někdo pokoušel.
„Bells, povol trošku, lásko moje,“ zazněl mi v uších ten nejdokonalejší hlas na světě, hlas mého muže. Vypískla jsem jako poraněné ptáče a odskočila od něj s omluvou na rtech. Ale tahle varianta se mu moc nelíbila, protože ke mně přiskočil a hned mě schoval v objetí.
„Takhle jsem to nemyslel, nemusíš se držet dál. Prostě jen povol sevření,“ zašeptal mi do ouška. V jeho hlase byl jakýsi divný podtón, něco, co jsem u něj ještě nikdy neslyšela, proto jsem měla problém s identifikací. Ale neřešila jsem to, v tuhle chvíli existoval jen a jen on. A já.
„Bello,“ ozvalo se za mnou a já se značně neochotně otočila. Za mými zády stál celý zbytek rodiny, všichni mlčky přihlíželi našemu počínání. Ale nakonec se Esmé rozhodla nás přerušit, nejspíš už to trvalo moc dlouho. Ještě neochotněji jsem se od Edwarda odlepila a nechala se obejmout mou druhou matkou.
I její objetí bylo příjemné, vlastně víc než příjemné. Přesně takové, jak si opuštěné děti představují vřelé objetí své maminky. Přesně takové, o kterém nejedno dítě sní. Ale přestože mi přitisknuté na její hrudi bylo nesmírně dobře, musela jsem uznat, že Edwardovu objetí se nevyrovná ani tohle.
Po nějaké době mě Esmé pustila ze své náruče a já si je mohla všechny důkladně prohlédnout. Bylo to, jakoby přede mnou stál zástup bohů, jeden hezčí než druhý. Každý jiný, ale přesto měl každý něco do sebe. A úplně vepředu toho zástupu stál můj osobní bůh, Edward.
Nemohla jsem se na něj vynadívat. Jeho nezkrotné vlasy se zdály ještě víc bronzové než kdy předtím. Jeho ostré rysy byly ještě výraznější, perfektně sedící k jeho dokonalé tváři. Jeho zlaté oči jakoby byly pro něj vytvořené na míru. Ale nejvíc mě upoutal jeho charakteristický úsměv. Nemohla jsem odtrhnout pohled od toho sexy zvednutého pravého koutku. Tohle gesto se mi zdálo ještě neodolatelnější než pro mé dřívější, lidské já. Vida, už nyní nacházím klady…
Ale nakonec jsem se přemohla a pohlédla na osobu stojící vedle mého manžela. Byla to Esmé, která měla ruku položenou na Edwardových ramenech. Byla také neskutečně krásná, z jejích očí přímo tryskala láska, její milý úsměv rozjasňoval místnost ještě víc. Měla kolem sebe auru, kterou jsem mohla skoro vidět. A z té aury bylo poznat, jak moc milujícím člověkem moje druhá matka je. Bylo z ní poznat, že si splnila svůj celoživotní sen o velké rodině, i když trošku jiným způsobem, než si v minulosti naplánovala.
Vedle Esmé stál Carlisle, ruku položenou kolem jejího pasu. Dříve jsem si snad ani nemohla všimnout, jak moc moudrý výraz měl. Moje lidské oči byly slepé, doslova. Nemohla jsem vidět ty inteligentní zlatavé oči, oduševnělý výraz a milou tvář v tom pravém světle. A to byla rozhodně škoda, protože něco se jen tak nevidí…
Po boku Carlislea stál další blonďatý člen rodiny. Byla to Rosalie. Pokud jsem ji dříve pokládala za krásnou, nyní jsem nemohla nalézt slova pro její zjev. Byla ztělesněním toho nejkrásnějšího, co se kdy světem procházelo. Její blonďaté vlasy vypadaly pevné jako žíně, stačil sebemenší pohyb a rozvlnily se jí po zádech. Tohle gesto by jí mohla kdejaká žena, ba i modelka!, závidět! Její tělo bylo stejně dokonalé jako její líbezná tvářička, která nyní skrývala jakousi divnou emoci. Byla to frustrace, lítost, beznaděj? Snad…
Emmett stál při Rose, tak jako vždycky. Teď se zdály jeho svaly ještě větší než kdy dřív, možná jsem se ho dříve měla vážně bát. Jeho roztomilý, zdánlivě nevinný obličejík bych poznala i v davu čítajícím více než tisíc lidí, jeho oči se na mě smály na dálku. Ale něco mi říkalo, že se přemáhá, aby to tak bylo.
Alice stála trošku bokem, opřená o hruď svého vyvoleného. Šťastný výraz v obličeji, jemný úsměv a vlasy odstávající do všech možných stran. Moje nejlepší přítelkyně. Oblečena podle poslední módy, sladěna do nejmenšího detailu. Veselé oči, drobné zvlnění rtů a v neposlední řadě takřka nepostřehnutelný make-up zdobily drobný, nezbedně vypadající obličejík. Vše bylo tak, jako vždy, jenom jsem ji viděla daleko jasněji než kdy dřív. Přesně takovouhle jsem ji znala, přesně takovouhle jsem ji milovala.
Poslední na řadě byl Jasper. Jeho paže zdobily půlměsícové jizvy, jež mu dodávaly ještě hrozivější vzhled. Blonďaté vlasy se zdály být ještě neposlušnějšími než kdy dřív, ale přesně tohle byl Jasper. Hrozivý, věčně rozcuchaný (míněno v dobrém), se zkřiveným obličejem.
A přesně takhle vypadal. Nechápala jsem to, nač ten zarmoucený výraz? Nepostřehla jsem nic, co by ho mohlo znepokojovat, natož tak zarmoutit… Z čeho mohl být on nebo jiný člen rodiny tak zdrchaný, že by se to podepsalo na výrazu Jasperovy tváře?
Pak jsem si vzpomněla na dalšího člena rodiny a rozhlédla se okolo, jestli ho někde nezahlédnu. Marně. Nikde jsem nemohla nalézt ani náznak přítomnosti někoho dalšího.
Zmateně jsem se podívala na Edwarda, jehož obličej byl náhle stažený úzkostí. Nejinak tomu bylo i u ostatních, jak jsem si všimla při zběžném pohledu na ně. Rosalie dokonce vzlykala do Emmettovy hrudi a ani on se netvářil zrovna šťastně. Nemohla jsem vydržet ten pohled, vidět neveselého Emma bylo vážně divné. Jenže když jsem se podívala směrem, kde stál Carlisle se svou ženou, bylo to ještě horší. Esmé… Její výraz se nedal vyjádřit. Jakoby na sebe vzala snad polovinu zoufalství světa. Odvrátila jsem se a zjistila, že Alice a Jasper už v místnosti nejsou.
Znovu jsem se obrátila na Edwarda, který jen mlčky zakroutil hlavou. Zůstala jsem stát na místě, neschopna pohybu. V myšlenkách se mi stále opakovala ta bolest, kterou jsem zažila před několika dny. Opakovaly se mi všechny mé vzpomínky z doby před třemi dny, a přestože byly zamlžené, viděla jsem je poměrně jasně.
Neuvědomila jsem si, že se ke mně Edward blíží, dokud mě nesevřel v náručí a nezašeptal mi do ucha tím nejzoufalejším hlasem, který jsem kdy slyšela, ta zrádná slova: „Je mi to líto.“
Kdybych mohla, po téhle krátké větě bych se rozbrečela. Bohužel, ani tohle mi nebylo dopřáno. Stala jsem se tím, čím jsem se již dlouhou dobu stát chtěla. Byla jsem upír, upír bez šance na další děti…
* První věta použita z knihy Rozbřesk.
Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Bez šance:
Nádhera.
Bylo to neuvěřitelně krásně napsané. A také smutné.
Smekám.
Ach, můj Bože. Překrásné, Přesmutné. Srdce a duširvoucí. Nevím, co psát. Smíšené pocity - Smutek, dokonalost, krása, skvost, perfektnost, úžasnost... Chudáček Bella. je mi jí líto, je mi líto všech. Alespoň, že ona přežila, pak by byl chudák hlavně Edward. Ale no, co to říkám. Hrozně, hrozně moc se ti to povedlo, Neyimiss. Nádherně si všechno popsala,- detaily, pocity... Začínám si myslet, že jsi česká Stephenie Meyerová schovaná pod nevinným jménem - Neyimiss. ... Asi je to jenom tím, že máš mega talent. Tady by asni ten největší kritik, nenašel chybu. Nádhera. Tleskám! A klaním se!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!