Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bez špetky citu

29.05.2011 (16:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 42× • zobrazeno 4602×

Bylo snadné rozdávat úsměvy na všechny strany. Bella Swanová, doktorandka katedry Přírodních věd, byla milá, společenská a s každým prohodila pár slov. Pamatovala si všechny rámcové informace o životech lidí tady na škole, a tak bylo snadné prohodit s nimi pár osobnějších vět. Studenti, spolupracovníci, nadřízení – ti všichni se tu sešli na výroční slavnost k ukončení školního roku. Teď, po zkouškách, byli daleko uvolněnější. Těšili se na tříměsíční prázdniny a využili slavnost k loučení. Dokonce i ti, kteří se jinak nemohli vystát, se tu teď bavili jako nejlepší přátelé. Na obzoru nebyl ani jediný mráček a Belle to tak vyhovovalo. Nesnášela spory a neshody, naopak milovala klid a ticho.

Usmála se pro sebe. Ještě pár hodin a začne balit a o dva dny později bude na místě, které miluje nejvíc na světě. Nemohla se dočkat, až znovu ucítí vlhkost pralesa, stovku omamných vůní, jejichž zdroj ani nebyla schopna rozpoznat a pod nohama ucítí měkkost hlíny. A především – bude sama. Nebude se muset přetvařovat, nebude muset předstírat, že ji životy lidí kolem zajímají, že je stejná jako oni. Bude jen ona a její práce - to jediné, na čem jí zaleželo.

Její doktorandské studium se chýlilo ke konci a ona byla vděčná za grant, který dostala už druhý rok po sobě. Práce v terénu pro ni byla jako balzám na duši, zatím co povinné přednášení brala jako nutné zlo, ke kterému se postavila vždy čelem. Působila profesionálně a její studenti ji měli rádi, protože svůj předmět milovala a dokázala o něm hovořit s tak nakažlivým zanícením, že strhlo i její největší odpůrce. Unikátní biotop deštných pralesů byla její parketa, zkoumáním a snahou o jeho záchranu hodlala strávit zbytek života. Samota ji netrápila, už dávno na ni byla zvyklá. Od jisté doby ji naopak vítala s otevřenou náručí. Bylo tak útěšné a bezpečné spoléhat se jen sama na sebe, nemuset se s nikým o nic dělit. Byla to jistota, jak nezažít další zklamání.

Na okamžik pevně zavřela oči a donutila své myšlenky změnit svůj tok. Nechtěla vzpomínat. Čemu by to pomohlo? Teď měla přece jiné povinnosti. Když otevřela oči, na rtech jí opět vykvetl okouzlující úsměv. Přicházeli další a další, aby si s ní potřásli rukou a rozloučili se. Automaticky se usmívala, oplácela odpovědi a přání krásných prázdnin, zatím co už byla duchem pod vysokými stromy daleko na jihu.

Z této příjemné letargie ji vyrušil až stisk ledové ruky. Její srdce leknutím vynechalo jeden úder, když si uvědomila, že se dívá do tolik známých okrových očí. Její rty se samy roztáhly v úsměvu, ale její nitro bylo prázdné. Necítila absolutně nic. „Alice, dlouho jsme se neviděly...“

Alice jí úsměv vřele oplácela, ale když Belliny oči zalétly k Jasperovi, stojícímu za ní, jeho dokonalé čelo hyzdila vráska zamyšlenosti a nespokojenosti. Zpytavě jí pohled opětoval a Bella se znovu usmála. „Jaspere…“

Alice se k ní naklonila, aby ji objala a Bella ji naučeným gestem políbila na obě tváře. Alice nadšeně šeptala. „Jsem tak ráda, že nás sem moje vize donutila jít. Jsme tu všichni, jen jsme se nějak rozdělili.“ Jakoby mimochodem se rozhlédla po místnosti. „Časem určitě dorazí. A co ty? Jak se máš?“

Bella se znovu usmála. „Výborně, jak jinak? Deset let je vážně dlouhá doba.“

Alice se postavila vedle Belly čelem k Jasperovi a ten lehce pokrčil rameny, jako by odpovídal na nevyslovenou otázku. Bella to hodila za hlavu. Už kdysi přece přišla na to, že pokud nechtějí něco říct, nemá jak z nich informaci dostat. Těšilo ji, že nepřišla bolest, které se podvědomě bála, ale ten hlavní test měla teprve před sebou.

Se stejným úsměvem přešla k Jasperovi a podala mu ruku. „Moc ráda tě vidím, Jaspere.“

Vyměnili si dlouhý pohled do očí, ale Jasper se pořád cítil nespokojeně. Bella byla úplně klidná. Kromě prvního klopýtnutí jejího srdce, které způsobilo nejspíš překvapení, necítila vůbec nic. Úžas, radost, vztek… prostě nic. Jakoby na ni jeho schopnost přestala působit. Určitě to muselo být něco takového, protože přece není možné, aby Bella nic necítila. To nebylo lidské!

Sotva pustil její ruku, objevil se za ním zbytek jejich rodiny. Bella každému potřásla rukou a se stejným úsměvem prohodila pár slov. Jasper stále napjatě sledoval její reakce, ale nic se nezměnilo. Bellino srdce bilo jako zvon – pravidelně a klidně a její pocity byly naprosto neutrální. Jako poslední přišel na řadu Edward.

Stiskl její ruku a toužebně se jí zadíval do tváře. „Bello…“

Byl si vědom toho, co Jaspera trápí, ale víc se teď zaobíral vlastním nitrem. Tolik si přál říct Belle, jak mu chyběla. Nejdřív si ale musel ujasnit, jak žije. „Povídej, jak se máš? Jsi zasnoubená? Plánuješ rodinu?“

Bella povytáhla obočí. Tyhle otázky byly dost osobní – až příliš osobní na to, kdo se ptal. Přesto se rozhodla odpovědět, protože atmosféra kolem nich se i zásluhou ostatních Cullenových náhle dala krájet.

Mluvila tiše. „Zvolila jsem si jinou cestu a jsem šťastná. Daří se mi všechno, co jsem si naplánovala. Muž ani rodina do mých plánů nepatří,“ dodala s trochu větším důrazem a otočila se ke Carlisleovi a Esmé. „Jsem ráda, že jsem vás potkala a nemusíte se bát prozrazení. Zanedlouho odjedu. Doufám, že se vám pobyt v Jacksonvillu bude líbit a teď mě omluvte. Je tu ještě spousta lidí, se kterými se musím rozloučit.“

Otočila se a se stále stejným úsměvem a vřelostí se začala věnovat dalším lidem.

Cullenovi si vyměnili pohled a Jasper zašeptal tak tiše, že to žádný člověk nemohl zaslechnout. „To není možné. Ona necítila vůbec nic!“

Alice se se zamženým zrakem usmála. „Jsem moc ráda, že je v pořádku. Vypadá šťastně.“

Edward se nespokojeně ošil, ale Rosalie mu spokojeně položila ruku na rameno. „Uklidni se. To je přesně to, co jsi pro ni chtěl. Normální lidský život!“

Edward na ni zavrčel. „Tys ji neslyšela? Neplánuje dítě, nemá muže a… podle Jaspera nic necítí. To ti přijde normální?“

Esmé se bolestně usmála. „Nemůžeš ji nutit k něčemu, co nechce. Už je dávno dospělá a bylo by směšné myslet si, že ji náš odchod nepoznamenal.“

Provinile se podívala na Carlislea a ten jí soucitně stiskl ruku, než se zadíval na Edwarda. „Esmé má pravdu, Edwarde. Vždy sis myslel, že se přes to přenese. Že je to jen první láska, na kterou lidé často zapomínají. Jenže jsi ji neopustil jen ty. Ti, kterým věřila, kteří ji chránili a byli tu pro ni, zmizeli bez jediného slova rozloučení. Podle mě přestala věřit v lidi.“

Emmett zatnul ruku v pěst a jeho hezkou tvář zkřivil vztek. „Byla to chyba. Říkal jsem to už tenkrát. Měli jsme se na tebe a tvé velkomyslné kecy vykašlat. Měli jsme se aspoň rozloučit.“

Emmettův zrak plál hněvem a obviněním a Edward cítil, že si ho zaslouží. Přál si najít nějaké východisko, pomocnou ruku, a tak jeho pohled zalétl k Jasperovi. Ten však zavrtěl hlavou. „Ne, Edwarde. Tentokrát stojím za Emmettem. Kvůli tvé domněnce jsme stvořili ledovou sochu bez špetky citu. Tohle je ta opravdová vina, ne náš odchod. Jsme jí stejně jedno jako kdokoli v téhle místnosti. Necítí se tu vázaná, plní jen očekávání a povinnosti.“

Bella se snad po tisící ten večer usmála a rozloučila se s jedním ze svých studentů, který její přednášky vynášel až do nebe. Neunikl jí oceňující pohled, který jí věnoval, ale bylo jí to jedno. Poprvé od chvíle, kdy se dozvěděla, že pojede zpět do Amazonie, pocítila skutečnou radost, která se prodrala tlustou hradbou, jíž vystavěla kolem svého srdce. Dokázala to. Čelila Edwardu Cullenovi a jeho rodině, těm, kteří ji opustili a neměli ani tolik slušnosti, aby jí řekli, že pro ně nic neznamenala, a vyšla z toho setkání jako vítěz. Konečně ji opustil i poslední strach, teď je opravdu svobodná!

Smrt je jen pocit

Upíří city jsou silnější

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bez špetky citu: