Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bezdětná

19.01.2013 (15:00) • Paes • FanFiction jednodílné • komentováno 45× • zobrazeno 4598×

Sedím v parku a sleduju dění kolem mě. Je tu tolik maminek s dětmi, až mě z toho píchá u srdce. Zřejmě mi bylo souzené, aby se ze mě stalo krvežíznivé monstrum, které nemůže mít potomka. Přitom je to tak nespravedlivé! Přece jsem se nikoho o tuhle existenci neprosila! Naštvaně jsem se zadívala do dálky a v mysli se vrátila o hodně let zpátky. Popravdě ke svému zrození v upíra.

Přeměna byla bolestivá, jsem si jistá, že jsem křičela, aby mě zabili, ale nikdo to neudělal. Nechali mě trpět, a i když jsem slyšela konejšivá slova, nedokázala jsem je od sebe rozlišit. Vše  splývalo v řevu, který jsem vydávala, dokud to nevzdali mé hlasivky, pak jsem byla schopná jen chraptět. Po snad celé věčnosti, bolest ustupovala a až mi zastavila srdce, konečně byla pryč.

Otevřela jsem oči a viděla jsem vše. Opravdu. Slovy se to nedá vypovědět, jak krásně nové barvy, jsem dokázala rozpoznat. Jako bych vše viděla v mlze a až teď dokázala vidě skrze ni. Byla jsem přesvědčená, že jsem mrtvá a ten oheň, co mi koloval v žilách, mě měl očistit od mých pozemských hříchů. Marnivost, žárlivost a sobectví, víc jsem snad za svůj krátký život nespáchala.

Někdo se za mnou uchechtal, a než jsem se nadála, stála jsem před dvěma muži. Ten mladší vypadal, že je mu tolik let, co mě. Na rtech mu pohrával křivý úsměv. Jeho rysy byly dokonalé, bronzové vlasy rozházené do všech stran, ale ty oči. Oba měli zlatohnědé oči, takové jsem v životě u nikoho neviděla. Kromě očí, krásy a podivné bledosti si však nebyli vůbec podobní. Ten druhý byl starší, asi kolem dvaceti pěti let, blond a nechápavě se díval po tom druhém, asi nechápal, proč se směje, tak jako já. Docela mě zajímalo, jak vypadám, a než jsem se nadála, ten mladší odběhl velmi rychle, že jsem to málem zmeškala, a vrátil se zpátky se zrcadlem. Postavil ho přede mě a čekal, až se na sebe podívám, jako by mi četl myšlenky, navíc to zrcadlo muselo být velmi těžké. Mohla jsem se v něm prohlédnout celá. Byla jsem ještě krásnější než kdy předtím. První mě napadlo, že jsem anděl, ale to se hned změnilo po šoku, když jsem uviděla své oči. Byli krvavě rudé! Ne, to nemůže být pravda, já musím být démon. Znovu se ten mladý rozesmál, ale v tom smíchu bylo tolik bolesti.

„Edwarde, co se děje?" zeptal se zmateně blonďák.

„Myslí si, že je démon," odpověděl mu, ale pořád ze mě nespouštěl oči. Nedíval se na mě dychtivě, spíš ostražitě, jako bych měla něco provést.

„Musím ti vysvětlit, co se s tebou stalo," začal blonďák a vyprávěl mi, že se ze mě stal upír. Myslela jsem si, že se zbláznil, ale vše to dávalo smysl. Pak mi řekl, že historky, co kolují o upírech, jsou lež. Jakože nás můžou zabít dřevěné kůly nebo slunce. Na slunci prý naše pokožka jen jiskří jako diamanty. Proto býváme ve městech, kde moc nesvítí slunce, anebo vycházíme za tmy, abychom se neprozradili. Jenom to o krvi je pravda. Byla jsem znechucená, ale cítila jsem ten žár v krku, který mi snad vypaloval díru do chřtánu. Vysvětlil mi, že oni žijí na zvířecí krvi, proto mají jiné oči než mám já.

Blonďák mi přinesl v půllitrovém hrnku studenou krev. Zavřela jsem oči a vypila to naráz. Bylo podivné, že mi to chutná. Jakžtakž jsem se rychle vyrovnala s faktem, že jsem upír. Soustředila jsem se jen na svoji pomstu těm, kteří mě skoro zabili. Užívala jsem si ty dny, kdy jsem je zabila, aniž bych prolila jedinou kapku krve. Byla jsem na sebe hrdá, ovládla jsem se a ty svině už nikomu neublíží.

Jenomže za pár dní, co vyprchala euforie z mého těla, mě začalo trápit, zda můžu mít děti. Nezeptala jsem se jich předtím, protože mě to nenapadlo, ale bála jsem se, že odpověď bude záporná. Vždyť jsem v podstatě po smrti. Pár dnů jsem se tím trápila, ale nakonec jsem se musela zeptat, a tak jsem šla za Carlislem (to byl ten blonďák).

Byl ve své pracovně a sám, což mi vyhovovalo. „Carlisle? Můžu si s tebou promluvit?" zeptala jsem se rozechvělým hlasem. Podíval se na mě, ve tváři měl zoufalství, takže mu to Edward řekl. On totiž umí číst myšlenky a šíleně mě tím štve.

„Takže děti mít nemůžeme?" vydechla jsem. Měla jsem pocit, že se mi podlaha chvěje pod nohama.

„Víš Rose, ženy mít dítě nemůžou. Zamrzla jsi ve svém těle a to teď není přizpůsobeno, abys mohla otěhotnět, nosit a porodit dítě. Existují legendy, že muži můžou oplodnit lidskou ženu, ale to není podložené," zmlkl, jakmile uviděl můj zuřivý výraz. Z mého hrdla se dral řev plný bolesti, při kterém by každému zamrzla krev v žilách.

„Rose!" vykřikl, ale bylo mu to k ničemu. Začala jsem vyvádět, knihovnu jsem prohodila oknem, prostě jsem vyráběla z jeho pracovny kůlničku na dříví. Ani nevím, odkud se objevil Edward, ale chytil mě a spolu s Carlislem znehybnili. Křičela jsem: „Proč jsi mě nenechal, do prdele, radši chcípnout, Carlisle? Všechno je to tvoje vina. Nikdy ti to neodpustím! Rozumíš tomu?" Byla jsem opravdu mimo a nedokázala se jen tak uklidnit. Křičela jsem na něj plno nadávek a vzpírala se, ale bylo mi to k ničemu. Ti zbabělci měli ve dvou větší sílu než já jako novorozená.

Ta bolest ze zjištění, že nikdy nebudu matkou, byla horší než přeměna. Nic horšího nemůže ženu potkat v jejím životě nebo jako mě v mé věčnosti. Vždyť jsem vždycky toužila po dítěti a teď mi bude odepřeno. To přece není fér. Srdce mi z toho puklo, měla jsem pocit, že už ho nikdo nedokáže zacelit. Byla v něm obrovská díra a mé tělo bylo plné zoufalství.

Nevím, kdy jsem se uklidnila, ale vyhýbala jsem se Carlisleovi docela dlouho. Nakonec jsem uznala, že on za to tak úplně nemůže, ale přesto jsem ho někde v hloubi duše za to nenáviděla.

„Teto Rose," zavolal na mě ten nejsladší hlásek na celém světě. Přiběhla ke mně malá rozesmátá hnědovláska s obrovskýma hnědýma očkama.

„Copak se děje, Nessie?" zeptala jsem se a snažila zapudit myšlenky na zlé časy.

„Půjdeme za mámou a tátou?" dožadovala se. Jí se prostě nedá nic upřít.

„Jistě sluníčko," usmála jsem se a vedla ji domů za Edwardem a jeho ženou Bellou. Bylo pro mě požehnání, když otěhotněla. Dokonce mě nechává hlídat Nessie i po tom všem, co jsem jí udělala. Nedokázala jsem se vyrovnat, že se dobrovolně chtěla stát upírkou, ale když otěhotněla, tak už nebyla jiná možnost. Nakonec to pro nás všechny dopadlo skvěle. Mé srdce je už navždy celé. Konečně jsem mohla nechat minulost odejít a odpustit tak Carlislovi…

Doufám, že vás tato povídka moc nezklamala, ale po dlouhé době jsem něco sesmolila a chtěla se o to s vámi podělit. Za jakýkoliv komentář vám budu vděčná, děkuji, vaše Paes. :)

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bezdětná: