Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Blind Mind - Má nová tvář 2/3

27.02.2011 (12:00) • Simiik • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1619×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bolest, bolest a znovu bolest. Jediné na co jsem myslela, co jsem cítila. Připadalo mi to jako věčnost. Když už jsem si myslela, že to nevydržím a mé tělo vybuchne, mé srdce přestalo být a bolest začala mizet. Otevřela jsem oči a svět vypadal krásně, vše bylo úžasné. Rozhlédla jsem se dokola. Ležela jsem na obrovské posteli. U postele bylo křeslo a v něm seděl muž. Vypadal zvláštně, byl nepřirozeně bledý a měl červené oči.

„Kdo jste?“ zeptala jsem přiškrceným hlasem.

„James,“ zašeptal a vstal z křesla.

„A… kdo jsem já?“ ptala jsem se znovu. Nemohla jsem si vzpomenout na své jméno, jediné, co si pamatuji, je bolest. Nic víc. Jaké je mé jméno? Co jsem dělala? Kdo je ten muž a co mám s ním společného? Proč mě pálí krk? Opět jsem na něj pohlédla. Chvíli mlčel a pak mi vše vysvětlil.

Pohled Jamese v době proměny

V okamžiku kdy jsem zaslechl její bolestný výkřik, jsem zabil toho upíra, který ji proměnil. Bylo pozdě, proměna začala a z ní se stane upírka a bude stejně prokletá jako já. Vzal jsem ji do náruče a odnesl pryč z léčebny. Na kraji města jsem zaplatil v hotelu pokoj.  Zde jsem na ni dával pozor a sledoval její proměnu. Občas vykřikla, ale jinak to zvládala statečně, je to silná žena. Když si vzpomenu, že jsem tomu všemu mohl zabránit, stačilo tam dorazit dřív, než ten druhý a mohla být stále člověkem.

Nedivím se mu, že to udělal. Všichni, co znali mou minulost, věděli, jak moc si užívám lov na ženy, které mají v oblibě jiní upíři. Ale tahle je jiná. Ten den venku, kdy jsme se na sebe dívali…

Její nádherné oči, dokonalá tvář, vlasy nádherné, i když se o ně nemohla v léčebné moc starat. Už v ten den jsem si uvědomil, že na mě působí jinak než všechny předtím. Tato dívka mě dokázala očarovat svým zjevem. Musel jsem na ni neustále myslet a přehrávat si v mysli její krásnou tvář. Docházelo mi, že to není jen tak. Jsem tou dívkou posedlý, chci ji víc než cokoliv jiného na světě. Když jsem si ujasnil své priority, zjistil jsem, že se v léčebně vyskytuje i jiný upír. To mě děsilo, rozhodl jsem se pro okamžité řešení, únos. Tu noc mě, ale můj soupeř předběhl a proměnil dívku v domnění, že ji chci jen jako potravu. Vztek, který mě popadl, mě nutil ho zabít a taky jsem to udělal. Zničil té dívce život, proměnil ji v jednu z nás a ona už nebude nikdy moc žít plnohodnotný život jako předtím.

Tři dny jsem ji sledoval, modlil se, aby ta bolest, kterou cítí, už pominula a snažil se přijít na to, co ji řeknu. Jakmile otevřela oči, které teď měla rudé, stejně jako já, přestal jsem dýchat. Byla krásnější než předtím a já ji nedokázal nic říct, až se mě musela zeptat na mé jméno. Pak se stalo něco, co mi vytrhlo trn z paty. Ztratila paměť. Nepamatovala si nic, občas se to stane, ale jen výjimečně.

Chvíli jsem přemýšlel, co jí vlastně řeknu. Mám ji říct pravdu? Vyděsila by se a utekla, budu jí lhát, řeknu jí milosrdnou lež, aby se tolik nebála a zůstala se mnou.

„Ty si opravdu nic nepamatuješ?“ ujišťoval jsem se.

„Ne, na nic si nevzpomínám. Mám v hlavě prázdno a v krku hoří, co to se mnou je?“ byla vyděšená a já musel s pravdou ven. S poupravenou pravdou.

„Já jsem James a ty jsi Alice. Jsi moje žena, žili jsme spolu pár let, ale tebe to přestalo bavit. Chtěla jsi, abych tě přeměnil, chtěla jsi být jako já.“

„A co jsi zač?“

„Jsem upír, proto tě pálí v krku, toužíš po krvi.“ Sledoval jsem její reakci. Čekal jsem vše, od hysterické scény po srdcervoucí pláč, ale ona byla klidná. Podivné.

„Já jsem upír a žiji s tebou? Jsme manželé? Proč jsi mě potom přeměnil až teď a ne dřív? Upíři opravdu existují? Proč si na náš společný život nepamatuji? Proč k tobě necítím žádnou lásku?“ jedna otázka za druhou. Její mysl pracovala na plné obrátky, stejně jako moje. Snažil jsem se během několika vteřin zkonstruovat náš údajný společný život.

„Nechtěla jsi být upírkou, časem si se rozhodla. Ano, existují a jejich hodně. Žijeme v utajení, málo z nás dokáže mít vztah s člověkem. Někdy se po přeměně stane, že ztratíš paměť. Moc mě to mrzí, ale pokusím se ti to vynahradit. Netuším, proč mě ke mně nic necítíš. Časem si možná opět vzpomeneš a zamiluješ se do mě.“ Poslední větu jsem si přál jen z části. Chtěl jsem, aby se do mě zamilovala, tak jak jsem zamilovaný já do ní.

„Jak dlouho jsme spolu?“

„Tři roky.“

„Naše příjmení je?“

„Clarkson.“

„Kolik mám let?“

„Navždy ti bude dvacet jedna.“

„Já si tě vzala v osmnácti?“

„Ne, vzali jsme se před rokem.“

„Proč?“

„Protože jsme chtěli.“

„Dobrý důvod,“ pronesla ironicky.

„Když někoho miluješ, nepotřebuješ racionální vysvětlení, nebo ano?“

„Možná.“ Nedůvěřovala mi, šlo to na ní vidět.

„Alice, promiň mi to, nechtěl jsem ti ublížit, ale stalo se,“ omluvil jsem se jí a chtěl odejít. Vzdal jsem se naděje, že by mi uvěřila. Tuto lež prokoukne i malé dítě. Rukou jsem se dotkl kliky u dveří, když jsem ucítil její dlaň na své.

„Nechoď nikam. Nedokáži si představit, jaké to musí být pro tebe. Žít s někým, koho miluješ, a potom se stane toto. To já se ti omlouvám, že si na to nevzpomínám, mrzí mě to. Musíš trpět.“

„Děkuji, Alice.“  Stiskl jsem její dlaň a pak ji políbil. Trpěl jsem předtím, než jsem tě našel, Alice. Podíval jsem se jí do očí a pobaveně mrknul.

„Musíš se naučit lovit, minulost počká.“

Kývla a já ji zavedl do koupelny.

„Tady máš oblečení, ručníky a nějaké líčení. Počkám vedle.“

„Nemusíš, jsi přece můj manžel ne?“ řekla a přitom se na mě mile usmála.

„To neznamená, že toho budu využívat.“

Během sprchování jsem na ni čekal, jak jsem jí slíbil, v jiné časti pokoje. Samozřejmě, že jsem měl nutkání tam vtrhnout a vzít si ji. Zlíbat její tělo. Milovat se s ní, ale nemohl jsem. Něco mi v tom bránilo. Byla až příliš čistá a dokonalá pro netvora jako jsem já.

„Jsem hotová!“ upoutala mou pozornost. Vypadala krásně. Dlouhé vlasy se jí lehce vlnily po zádech a vůně kokosu mě bila do nosu. Natáhl jsem k ní ruku a ona ji přijala. Lekce prvního lovu může začít.

Pohled Alice

Přijala jsem jeho ruku a tím i svou novou budoucnost. Brát lidem životy a vysávat z nich krev jsem se naučila rychle. Ovládat se a krotit svou žízeň taky. James tvrdil, že to je takové odškodnění za to, že jsem ztratila paměť.

Už pár měsíců žiji tento život a snažím se ze všech sil ignorovat svou žízeň a to, že jsem vrah. Jamese to netrápí, jak mě. Zvykl si na to, ale já to nedokážu. Chci zapudit ty hnusné myšlenky, vždyť jinak se upír ani živit nedá. Ano jsou tu krevní banky, několikrát jsem to Jamesovi navrhla, ale ten to odmítá. Věří, že si na to časem zvyknu, jako on.

Zabíjení je jedna z mých starostí, druhá je James. Vždy když jsem s ním, je mi dobře, cítím se v bezpečí. Chrání mě před všemi, učí mě jak jednat s lidmi, lovit je. Jak být pravým upírem, ale skoro nikdy nemluví o naší společné minulosti. Málokdy ho přinutím na to téma mluvit. Taky mě trápí, že k němu necítím lásku, nemiluji ho. Nevím, jsem zmatená, po celou tu dobu jsem zmatená a nevím co dělat. Jako bych žila v mlze a čekala, až opadne. Přitom jde vidět, že on mě miluje. Vidím to v jeho očích, kterou jsou láskou ke mně plné. Každý den, co s ním trávím je ke mně neskonale hodný a milý, dělá vše pro to, abych byla šťastná. Ale já nějak nejsem, necítím se být šťastná. Ne úplně, něco tomu chybí.

Vylezla jsem z vany a oblékla se, dnes chtěl jít do divadla, prý mi to neuškodí jako malá zkouška ovládaní. Nalíčila jsem se a oblékla vhodné šaty.

(…)

Stála jsem nad mrtvolou mladého muže, James právě vysával ženu, která byla přítelkyní mé oběti. Znechuceně jsem mrtvolu odhodila pryč. Už jsem dál nemohla, nešlo to. Toto mě ubijí, tohle a nic jiného. Přistoupila jsem k Jamesovi a prudce do něj vrazila. Nechápavě mě pozoroval, ženu uklidil a pak se ke mně vrátil.

„Co se děje, Al?“

„Nechci už tak žít! Musíme to zkusit jinak, nelíbí se mi to, děsí mě to!“ křičela jsem rozrušeně.

„Dobře, budeme pít krev z krevních bank, hlavně se už uklidni, ano?“

„Ne, nechci se dál uklidňovat! Jak můžeš být klidný? Všechny zabíjíš na potkání, žádné emoce. Jsi jak robot!“ ječela jsem mu do tváře.

„Není divu, že jsi byla v blázinci,“ zašeptal, ale já to stejně slyšela.

„O čem to mluvíš?“

„O ničem,“ zapíral.

„Jamesi!!!“

„Fajn! Myslíš, že nemám žádné emoce? Podle tebe jsem robot?! Kdybych byl chladný, nedokázal bych tě milovat, tak jak tě miluji. Kdybych tě tolik nemiloval, lhal bych ti dál a doufal v koutku své duše, pokud nějakou mám, že si nikdy nevzpomeneš na svou minulost. Kdybych byl imunní vůči jakémukoliv kladnému citu, využil bych tvé ztráty paměti a opravdu bych si hrál na manžele se vším všudy, ale za celou tu dobu jsem tě ani nedotkl!“ zlost z něj jen čišela.

„Nechápu, o čem to mluvíš,“ špitla jsem. Měla jsem z něj strach, vypadal opravdu nebezpečně.

„Co nechápeš? Lhal jsem ti, celou dobu jsem ti lhal. Nikdy jsme spolu nic neměli. Poznal jsem tě v blázinci, kde jsi byla zavřená. Tam tě přeměnil jiný upír v domnění, že tě tím přede mnou ochrání. Zabil jsem ho, protože mě tím naštval. Nikdy jsem tě nechtěl přeměnit, miloval jsem tě od prvního okamžiku, co jsem tě spatřil, nechtěl jsem pro tebe takový život. Ale stalo se. Vzal jsem tě sebou a ty jsi po přeměně zjistila, že si nic nepamatuješ. Využil jsem toho, ale jen proto, že jsem chtěl získat čas. Čas, strávený s tebou. Nic jiného jsem od své věčnosti nežádal, jen pár chvilek strávených s tebou. A ona mi je poskytla, ale už dál nemůžu a nechci ti lhát. Omlouvám se ti za to. Můžu to svést vše na své city, které chovám k tobě, ale to mě neomlouvá.“

Skončil svou řeč a já nemohla udělat nic jiného, než mu vrazit facku a utéci. Nesledoval mě, věděl, že na to nemá právo.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Blind Mind - Má nová tvář 2/3: