Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Blind Mind - Můj sen, náš svět 3/3

08.03.2011 (20:30) • Simiik • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1886×

Běžela jsem dlouho, ničila jsem vše, co mi stálo v cestě a uvažovala nad tím, jak si se mnou po celou dobu James hrál. Měl mě jako loutku, se kterou se bavil. Byla jsem naštvaná, rozzuřená, nešťastná. Vše, co jsem pokládala za pravdu a skutečnost, se zbortilo jako dům z karet.

Rozhodla jsem se zastavit a zjistit, kde to vlastně jsem. Po hlubším zkoumání jsem se to dozvěděla. Byla jsem stovky kilometrů daleko od něj. A trvalo mi to tři dny. Šaty, které jsem na sobě měla po celou tu dobu, vypadaly jako obleček pro Tarzana. Nemohla jsem mezi lidi v tomto stavu. Došla jsem k nejbližšímu městu a počkala, až se setmí. Vykradla jsem menší butik, vzala oblečení a hotovost. Až budu mít peníze, vše jim to vrátím. To jsem myslela vážně, ne jen abych ulehčila svému svědomí. Pak jsem zašla do jednoho motelu a pronajala si pokoj.

Zde jsem si mohla konečně v klidu lehnout a vše probrat. James mě nepřeměnil, zachránil mě od jiného upíra, ale nikdy neřekl, že byl zlý. Řekl, že mě miluje, několikrát to opakoval a já věděla, tak jako ty měsíce předtím, že mluví pravdu. Pak tu je další věc, byla jsem zavřená v blázinci, takže jsem byla duševně nemocná? Měla jsem nějakou rodinu? Asi ne, když mě nikdo nehledal. Je smutné zjistit, že jsme na všechno sami. Horší je zjistit, že vaše rodina na váš kašle. Potřebuji vědět, ke které z těchto variant patřím. Opět se mé myšlenky zatoulaly k Jamesovi. Konečně si nemusím vyčítat své city k němu. Nebo se snad změnily? Ne, to je hloupost, vždyť jsem ho chtěla zabít, roztrhat za to, co mi udělal. Ale teď jsem si uvědomila, že on je jediný, kdo mi může pomoci. On jediný tu bude se mnou a pomůže mi se vším, podpoří mě, ochrání mě, pokud to bude třeba.  Musím za ním.

Vrátila jsem se na místo, kde jsme byli naposledy. Stále měl pokoj v hotelu. Vešla jsem do pokoje a naskytl se mi děsivý pohled na něj. Seděl v křesle, vypadal zničeně, měl nepřítomný výraz a oči černé, žíznil. Pravděpodobně za celou tu dobu, co jsem tu nebyla, nebyl na lovu. Pomalými kroky jsem k němu došla a dotkla se jeho ramene. Svůj pohled stočil na mě, ale mlčel.

„Jamesi,“ zašeptala jsem do hrobového ticha.

„Nebudu ti bránit,“ odvětil chraplavým hlasem.

„V čem?“

„Přišla ses pomstít, ne? Zabij mě, nebudu  ti v tom nijak bránit, zasloužím si to. Choval jsem se hnusně.“

„Nechci tě zabít, potřebuji tvou pomoc. Chci znát svou minulost,“ osvětlila jsem mu důvod svého návratu.

„Mám ti pomoct v pátrání?“

„Byla bych ráda, kdybys mi pomohl.“

„Udělám pro tebe cokoliv.“

„Jen abychom si ujasnili situaci. Stále jsem na tebe naštvaná a jen tak ti neodpustím, že jsi mě využíval a nechal mě žít ve lži. Ale jsi jediný, na koho se mohu spolehnout, to vím jistě, a ještě něco.“

„Co?“

„Musím přiznat, že k tobě něco cítím. Nevím, co to je. Jsem stále zmatená a nedokáži se soustředit na nic jiného než na svou minulost. Možná až ji zjistím, tak si uspořádám ostatní srdeční záležitosti.“

„Dobře, to beru. Jsem překvapený, nečekal jsem, že se vrátíš a budeš po mně něco chtít. Asi bychom se měli pustit do pátrání. Začneme tam, kde to vše začalo, léčebna.“

Pátrání začalo. Zjistili jsme, po pár hodně mastných úplatcích, mé jméno a adresu mého dřívějšího bydliště. Na internetu jsem zjistila, že má rodina byla velmi bohatá, rodiče umřeli při tragické nehodě, jediný, koho mám, je sestra. Společně s Jamesem jsme se vydali na místo, kde se má nacházet rodinné sídlo mé rodiny.

Bylo hlídané ochrankou, proto jsme si počkali, až přijde noc a nepozorovaně se tam vkradli. Musela jsem se krotit, nemohla jsem tam vejít hlavními dveřmi, vždyť jsem upír a ne člověk. Balkónem jsem vešla do pokoje, který mi pořádně zamával hlavou. Vzpomínky, které mě k tomu místu pojily, se začaly vynořovat na povrch. Byl to můj pokoj, postupně jsem prošla kousek po kousku. Bylo zde hodně prachu a celkově dělal můj pokoj dojem, že je osamělý a opuštěný. James mě pozoroval pátravým pohledem.

„Stalo se něco, Al?“

„Vzpomínám si, vše se mi začíná postupně vybavovat,“ sdělila jsem mu vesele. Jakési nutkání mě táhlo ke skříni, otevřela jsem ji a za hromadou šatu jsem našla tajnou úschovnu, kde byl deník. Vzala jsem ho, a společně s Jamesem jsme utekli pryč.

Celý si ho přečtu a dozvím se pravdu.

V hotelovém pokoji jsem se rozvalila na posteli a četla a četla. Vzpomínky se vracely a já už nebyla tak šťastná, jak na začátku. James si změn mých nálad všiml.

„Špatné vzpomínky?“

„Má sestra je mrcha. Využila mých dřívějších pubertálně ujetých pokusů o upozornění na mou osobu a prohlásila mě za nesvéprávnou. Tím získala veškeré peníze po našich rodičích a já jí nebránila v cestě. Zavřela mě do blázince kvůli penězům! Jak to mohla udělat? Vždyť jsme sestry!!!“ ječela jsem. Konečně jsem si vše vybavila, ale nechci to. Chci zpět čistou hlavu, bez nich mi bylo líp. James ke mně došel a mlčky mě konejšil. Byla jsem ráda, že nemluví. Po určitém čase, kdy jsem se uklidnila, jsem prohlásila:

„Chci zpět to, co mi patří. Nenechám to jen tak.“

„Co chceš dělat?“

„Uvidíš,“ odpověděla jsem.

(…)

Další noc jsme se opět ocitli v domě mých rodičů. James se postaral o ochranku, dnes jsme nešli potichu, jak myšky. Samozřejmě, že je nezabil, jen je omráčil na určitou dobu.  Ja se vydala za Silvií, mou sestrou.

Pomalými kroky jsem šla po chodbě a slyšela jsem srdce své sestry, jak zrychleně tluče. Bála se, mě se bála. Prudce jsem otevřela dveře do jejího pokoje, vyděšeně vyjekla. Usmála jsem se na ni.

„Alice?“ ptala se zmateně. Neustále pozorovala mé oči, které byly krvavě rudé. Poprvé se mi ta barva hodila.

„Ano, sestřičko, jsem to já,“ pronesla jsem ledovým hlasem, který ji ještě víc vyděsil. Pokud to ještě šlo.

„Co po mně chceš…“

„Jen to, co je mé, nic víc, nic míň,“ řekla jsem pobaveným tónem, líbilo se mi vidět ji v úzkých.

„Dědictví?!“

„Tobě to pálí.“ Sedla si ke stolu a z šuplíku vytáhla šekovou knížku. Stoupla jsem si za ni a sledovala částku, kterou vypisovala. Pak jsem čekala, až mi šek podá.

„Děkuji, je radost s tebou po tak dlouhé době mluvit. Ještě něco, pokud se mě budeš snažit hledat, nebo pošleš na mě nějaké vraždící komando, nedopadne to pro ně dobře. Nech mě žít a já nechám žít tebe, sbohem.“

Vyšla jsem před dům, kde na mě v autě čekal James. Zajeli jsme do nejbližší banky a tam peníze vybrali. Potom jsme upalovali po dálnici a užívali si té chvíle. Zastavili jsme u obrovského mostu a já otevřela kufr a sledovala hromadu tašek plných peněz. Tolik peněz jsem v životě nikdy po hromadě neviděla. Plná štěstí jsem se otočila na Jamese, který stál u mostu a pozoroval řeku, která tekla pod námi.

„Miluji tě,“ špitla jsem a objala ho. Řekla jsem to tím nejláskyplnější tónem, jakého jsem byla schopna. Přestal pozorovat řeku a mé objetí opětoval.

„Ty víš už dávno, že bych za tebe klidně skočil do pekla. Miluji tě, Alice.“ Víc si mě k sobě přitáhl a já se opájela pocitem naprostého, dokonalého štěstí, které mě obklopovalo.

„A co s těmi penězi chceš dělat?“ zeptal se mě.

„Splním si svůj sen.“

O sedm let později

Odstěhovali jsme se do Irska a já si zde splnila svůj sen. Založila si baletní školu pro dívky, které chtějí být baletkami. Jako já jsem chtěla být dřív, než jsem spadla do drog a všeho možného. Sedm let se pokoušíme žít na upíří dietě. Tato dieta spočívá v pití krve zvířat. S tímto nápadem přišel jeden upír a brzo se to rozprchlo po celém světě. Ne každý upír touží být vraždícím monstrem. Díky tomu se naše oči zbarvily do zlatavé barvy a my mohli mezi lidi. Z peněz, které mi má sestra dlužila, jsem vybudovala baletní studio, které funguje už skoro rok. A co se týče Jamese, ten je pořád stále zamilovaný po uši jako já. Klape nám to neuvěřitelných sedm let a já se cítím přešťastná. Nikdy jsem si nemyslela, že dokáži žít v pohádce.

Ale dost o tom! Musím rychle do školy, jinak budou děvčata smutná. Rychle jsem na sebe naházela oblečení a vyjela ke studiu.

Některé dívky už netrpělivě stepovaly před vstupními dveřmi. Mile jsem se na ně usmála a pustila je dál. Za čtvrt hodiny začala hodina.

Když si vzpomenu, že jsem se bála upírství a všechno kolem toho, musím se usmát. I tak se dá žít, ale musíte mít oporu, vůli a dobré srdce. Občas se trápím tím, že jsem sestru vyděsila, když jsem z ní mámila to, co právem patřilo mně. Ale jinak bych to z ní nedostala, strach bylo jediné, s čím jsem mohla proti ní bojovat.  Dnes neustále vzpomínám na minulost a nesoustředím se na přítomnost.

Po lekci baletu si vždy s dívkami sednu do kroužku a povídáme si o všem možném. Jejich příběhy, naivní teorie a vtipné poznámky, mě vždy vtáhnou do jejich životů a já si připadám o trošku víc lidsky.

„Alice, proč máš takovou barvu očí?“ ptala se mě jedna z mých žákyň. Dovolila jsem jim oslovovat mě jménem a tykat mi. Je to lepší pro obě strany.

„Nejsou to čočky?“ ptala se druhá.

„Ne, nejsou. To je má barva, jinou nemám,“ odvětila jsem se smíchem.

„A že je ta barva nádherná, viďte holky,“ promluvil James, který se tam náhle objevil. Všechny se otočily na něj a zasněně si povzdechly. Takhle na něj vždy reagují, když sem přijde. Během těch sedmi let se hodně změnil. Přestal pít lidskou krev, stejně jako já, a pije zvířecí. Dokonce se ostříhal úplně na krátko. Já si taky zkrátila své dlouhé vlasy na moderní mikádo.

„Máš stejnou barvu očí, zlato,“ odpověděla jsem mu a šla ho políbit.

„Možná jste si souzeni, když máte stejnou barvu očí. Hledali jste se, až jste se našli!“ vykřikla další z dívek. Oba jsme se tomu zasmáli.

Kdyby jen tušily. Ale přece jen má pravdu. Hledali jsme se, až jsme se našli, teda, až mě našel James. Teď žijeme můj sen v našem pohádkovém světě a nemůže být nic lepšího.

„Milovat znamená ve štěstí druhého nacházet štěstí vlastní."  Leibnitz

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Blind Mind - Můj sen, náš svět 3/3: