Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Broken 1/3

01.10.2011 (21:00) • Kalea • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 3165×

Poznámka nad čarou:

Broken prvně proto, že Lifehouse, stejně jako třeba Linkini nebo Nirvana, mají úžasné písničky a pěkného kytaristu. Broken na druhou notu proto, že každá z nás je tak trochu Bella a já jí chtěla dát právě tenhle příběh.

A kdyby se mi to náhodou kapku protáhlo a ze tří dílů bylo najednou pět, nebijte mě - já už se s tím postižením taky naučila žít.

Rozbité hodiny jsou pohodlí, díky kterému můžu dnes v noci spát
Možná to zastaví zítřek, který mi krade všechen čas
Pořád tady čekám, i přesto, že mám pochybnosti
Jsem zlomená v tom nejlepším, jako bys o tom věděl

Padám a stěží dýchám
Se zlomeným srdcem, které stále bije
V bolesti je hojení
Ve tvém jménu jsem našla smysl
Takže čekám, čekám, čekám
Stěží na tebe čekám

Probudit se. Vstát. Najít ve skříni nějaké oblečení a obléknout si ho. Nasnídat se. Poprat se s těmi skoro cizími lidmi o koupelnu. Vyčistit si zuby. Připravit si učebnice, které jsem si měla sbalit už včera večer. Ustlat si postel. Nakrmit kočku. Zavřít okno, které otevřela ona. Vzít si mikinu a MP3 přehrávač. Obout si boty. Vzít si svačinu. Jít na zastávku autobusu.

Mám takový seznam, co musím po ránu udělat, aby táta neměl strach. Člověk by řekl, že je to rutina. Ale rutinou se mozek nezaměstná. Někdy to nedotáhnu ani za první úkon. Někdy ležím a snažím se vymyslet důvod, proč bych měla vstát. Někdy mi to nejde.

Často mívám pocit, že jsem se nikdy neprobudila.

Škola mě nedokáže zabavit. Nechutný přebytek volného času vyplněného učením mi neposkytuje dostatečnou záminku zabývat se čímkoli spojeným se školou. I věci, které by se podle mého daly dělat věčně, se mi zdají nezáživné a brzy mě omrzí. Jako život. Jako všechno.

„Bells?“ Jacob. On je věčný. Věčně za mnou chodí s kompromitující snahou vytrhnout tu divnou labuť z apatie. Copak jsem mu už tolikrát nevysvětlovala, že se snaží marně? Že mně je takhle dobře? Zřejmě ne dost jasně.

Podívat se mu zpříma do očí - ne jen sledovat, ale doopravdy se dívat - mě stojí velké úsilí. A o dost horší je neuhnout pohledem. U něj to nejde. Nechci, aby byl další osobou na mém seznamu zraněných. Stačí táta. Táta... „Ano?“ zeptám se, i když nechci. Zeptám se, protože musím. Třeba ho tímhle snažením pověřil Billy a on mu bude muset vypovědět, jak náš rozhovor-nerozhovor probíhal. Nechci mu dělat nepříjemnosti.

„Kino? Port Angeles? Dneska večer?“ Tři samostatné otázky, a přesto není nervózní. Každý jiný by byl. Nikdo nemluví s bledou troskou Swanovou, jen Jacob se snaží. A také Leah a Seth, jenže ti musí. Táta se hodně snažil. Bohužel příliš. Není to pro mé dobro. Ani pro to jejich.

„Neříkej ne,“ zaúpí, když vidí, že se nadechuju k záporné odpovědi.

Napadne mě, že bych ho mohla zkusit překvapit. Říct ano. Jen tak, ze zvědavosti, jak zareaguje.

Předem vím, že to nedokážu.

Odmítnu a obejdu ho se skloněnou hlavou. Nepodívat se nikomu do tváře. Vnímat znamení, která se mi lepí na podrážky a proplétají se mi skrze prsty na rukou. Třeba se sehnu, abych sebrala spadlou knížku, a už nebudu tady v La Push. Třeba budu zpátky tam, v ten den, a všechno změním, protože budu vědět, co má následovat. Třeba bude stát na konci chodby, usmívat se a čekat. Na mě. Natáhne ruku, já ho za ni chytím... Nebudu tak hloupě uražená a celé to nezasklím.

Nesmím si dovolit doufat, protože doufání mě zabíjí. Jako rakovina. Mučivě, pomalu. Našla jsem si to na internetu. Nemocné buňky, které postupně napadají všechny orgány. Nakonec se nebudu moci nadechnout. Upadnu do kómatu a umřu.

Kóma už přišlo. Ale zatím je moc dlouhé. A já nechci lék.

Nedokážu nedoufat. Nevyhlížet ho.

Protože on nezmizí.

Sedím na obědě a vnímám šum hlasů. Šustění bund, skřípání židlí o podlahu, vrzání podrážek bot. Tření listí za oknem. Udusaná stébla trávy se napínají k nebi, touží po vláze. Znamení. Jsou všude, jen je najít. Pomoci jim. Kos na parapetu. Dívá se přímo na mě, mluví mou řečí. Vyzývá mě, ať jdu ven do deště. Když dlouho váhám, odletí.

Příště už bych neváhala.

Jacob sedí u stolu s kamarády, kteří mě vyloučili z kolektivu. Tedy, já se vyloučila. Nikdy se nezačlenila. Nezapadla... Nikdy nikam nezapadnu. Zapadala jsem jenom vedle něj. Po jeho boku jsem byla... výjimečná.

To slovo bolí.

„Bello?“

Ohlédnu se. Nikdo mi neříká Bello.

Mallory, milá holka z mého ročníku. Stydlivě klopí oči. Druhá Angela Weberová, která zůstala ve Forks. Kývnutím ji vybídnu, ať mluví.

„Na sociální vědy jsme měli úkol, ale já jsem minule chyběla. Dala bys mi, prosím, zadání? Parker je na tohle pes. Nechci si zkazit průměr.“ Výmluvně se usměje a znovu sklopí oči. Tentokrát kvůli mému upřenému pohledu. Je to tu. Už to také vidí - důvod, proč se ode mě všichni lidé drží dál.

Velká jizva na spánku je jediným důkazem, že jsem si celé uplynulé čtyři roky nevymyslela. Jediný hmatatelný důkaz, že skutečně žil. Se mnou. Ve mně.

Ta jizva vypadá vážně hnusně, ale pojišťovna plastickou chirurgii nehradí. Patnáct set dolarů je moc na útratu, když nejde o život. Za tolik peněz by se dalo koupit ojeté auto. Máma by to pro mě udělala.

Ta myšlenka bodne jako střep. Sevřu skleničku do bílých prstů a tisknu pořád silněji a silněji.

Swanová má záchvat. Skoro to slyším.

Máma. Máma. Máma, máma, máma.

Jacob. Vnímám ho. Znamení. „Bells? Hej, Isabello!“ Ví, že nesnáším, když mi tak kdokoli říká. Je pozdě, nereaguju.

Třesu se, cítím to. Ruce se mi chvějou tak, že neudržím skleničku.

Před pár měsíci jsem poslouchala tátův rozhovor. Psychiatr říkal, že až na tom budu lépe, měla bych si začít připomínat věci. Místa, lidi, vzpomínky. Protože vzpomínky mizí, stejně jako my. Nejsou hmatatelné. My taky nebudeme.

Nejsem na tom líp.

„Je... v pohodě?“ Odmlka je jasně patrná. Mallory mrká. Ve skutečnosti se chtěla zeptat, jestli jsem normální. Odpověď je jednoduchá. Nejsem. Nezapadám. Holka s jizvou, divná Swanová. Odsouzenec.

Pokusím se přikývnout. Myslet nebolí. „Jasně, ten úkol,“ zachraptím. Nakloním se k batohu, který jsem zakopla pod vedlejší židli, ale Jacob mě nekompromisně drží. Neměl by mě držet. Táta určitě s Billym propíral, že jsem agresivní, když na mě někdo sahá. Ani doktor už se mě nesnaží vyšetřit. Hluboké krvavé škrábance na rukách ho poučily.

Mallory má rozšířené oči. „Ne, to je dobrý,“ zamumlá a uteče. Bojí se. Nechce se mnou mít nic společného. Je to už šestadvacátý člověk, kterému jsem předvedla divadlo s třesem a stisknutými zuby, tentokrát naštěstí bez napadení. Svraštělá jizva na spánku, zůstatek po jedné jediné noci, prudkém zásahu osudu, která vypadá jako spálenina - s těmi mám také dost zkušeností -, mě prozrazuje. Je to cejch. Jsem poznamenaná, a všichni to vědí. Nejsem jako oni. Jedna z nich.

Nejsem člověk.

„Jakeu?“ zašeptám.

Slyší mě. „Nechceš mi něco říct?“ Významně povytáhne obočí, stále mě drží za zápětí. Jeho stisk je pevný, ale ne moc, a teplý. Uklidňuje mě to. Je to lidské teplo. Je to znamení, které ukazuje, že jsem živá. Žiju. Tady a teď. S ním. S někým. Táta by měl radost. Máma taky.

Tentokrát to nebolí.

Přikývnu a polknu sliny. Mám jich plnou pusu, jak se koušu do vnitřní strany tváří. „Co to kino? Platí?“

Nejdřív se zatváří zmateně. Holka s jizvou. Ocejchovaná. On vidí Bells Swanovou. Es es. On má bé bé. Zní to směšně. Další znamení, jako mraky a kos na okně. „Šla bys?“

Z prázdna vykouzlím něco jako úsměv. „Že váháš.“ Zrak mám jasný a dívám se. Na něj. Je tu pro mě. A já ho vidím. Nemáme prostor pro rozpaky.

V očích má zvláštní světlo, výraz. Jiskřičky. Natáhne přede mě ruku s dlaní obrácenou vzhůru. „Takže říkáš ano?“

Zamyslím se nad tím. Co všechno za tím slovem slyší? Možná bych s tím měla začít i tak, s tím znovuobjevováním. Jen abych nezapomněla. I když zapomenout nejde.

Ale radost tátovi udělat můžu.

Znamení. Jsou všude, čekají. Všechno se změní. Třeba...

Dívají se na nás a mně je to fuk. Proto to vím několik vteřin dopředu.

Že dneska nebude žádný seznam úkolů. Že dnešek je dnem, kdy se naučím říkat ano.

Shrnutí ╬ 2/3

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Broken 1/3: