Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Budeš trpět - Zatmění

20.08.2009 (09:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2164×

Edward a Viktoria kolem sebe vířili takovou rychlostí, že to moje lidské oko nemohlo zaznamenat. Úzkostně jsem pozorovala rozmazanou šmouhu před mýma očima, jak se točí z jednoho směru k druhému a zase zpátky.

Jen periferním pohledem jsem zahlédla, jak Seth bojuje s Rileym. Představa, že Seth je teprve čtrnáctiletý kluk, byla otřesná. Vždyť je to ještě dítě! Jak může Sam dopustit, nechat tady Setha bojovat samotného? Určitě by se na louce bez jednoho vlka obešli – samy říkali, že to nebude obtížné, vyřídit novorozené.

Můj zrak se opět obrátil na můj středobod vesmíru, na toho, koho miluji tak, že to snad ani není možné. Vypadalo to, že zatím ani jedna strana neutržila žádné ztráty, ale nemohla jsem to tvrdit jistě, protože Edward s Viktorií se ani na chvíli nezastavili, takže jsem se na ně nemohla pořádně podívat.

Najednou se začaly ozývat otřesné trhavé zvuky. Rychle jsem hledala v té nekonečné šmouze, jestli snad Viktoria… nebo, proboha, Edward… Polkla jsem knedlík v krku a pak uviděla, že trhání se ozvalo z druhé strany, než byla moje láska.

Z Rileyho zůstaly jen bílé mramorové kusy, které se blýskaly na slunci jako sníh všude napadaný okolo.

Seth rychle nanášel všechny kousky z Rileyho těla na hořící hromadu, z které stoupal štiplavý dým v pokroucených spirálách.

Náhle se ozvalo kdesi, řekla bych směrem asi z louky, hluboké zavytí. Seth najednou strnul a pak se rychlostí blesku ztratil mezi stromy. S úzkostí jsem pozorovala, jak jeden ze dvou mých ochránců mizí v lese. Teď už tu zbyl jen Edward a Viktoria.

Zděšeně jsem se tiskla ke skále, až mi připadalo, že se do ní musím snad za chvíli probourat. Můj pohled přeskakoval od vířící se šmouhy k hořící hromadě Rileyho ostatků, k lesu a zase zpátky.

Z ničeho nic se ozvalo bolestné zaskučení doprovázené trhavým zvukem. Cítila jsem, jak mi srdce vynechalo dva tepy. Ten hlas, který zaskučel bych poznala všude.

Edward.

Jejich zuřivý tanec ustal a já mohla sledovat, jak Viktoria trhá zbytky těla lásky mé existence a hází je do ohně.

Najednou, jakoby pro mě svět zčernal. Edward… NE! To nemůže být pravda! To jediné, pro co stojí tady na světě žít! Ne! NE! NE! NE!

Sesunula jsem se k zemi, cítila jsem, jak mi po obličeji valí moře slz. Objímala jsem si nohy a tiskla je k sobě, protože ta bolest, kterou jsem právě zažívala byla milionkrát horší, než když mě Edward opustil.

Tehdy jsem alespoň věděla, že někde… někde určitě žije, a snad si užívá své existence. Byl živý. Stále existoval. Ale teď, bylo to tisíckrát horší. Mé srdce se nekompromisně vytrhlo z hrudi a shořelo spolu s jeho tělem v ohni.

Čekala jsem. Už jsem to chtěla mít za sebou. Doufala jsem, že Viktoria to se mnou skončí rychle. I když jakákoliv bolest, kterou by mě teď chtěla způsobit by byla nepatrná ve srovnání s tím, co mi už udělala.

Jenže i přes uslzené oči jsem viděla výraz ve Viktoriině tváři. Tvářila se vítězně. Ale to, co najednou udělala mi vyrazilo dech. Začala pomalu couvat k lesu za ní. Náhle mě osvítilo, co se chystá udělat.

Ona chce utéct a nechat mě tu. Živou. S hrůzou jsem si uvědomila, že to je to nejhorší, co mi můře udělat. Já nechci žít. Chci, aby mě zabila! Aby ukončila tuhle bolest!

Se sílou takovou, že jsem ani nevěděla, kde jsem ji pobrala, jsem vyskočila na nohy.

„NE!“ zařvala jsem na ni. „Zabij mě! Zabij mě, teď hned! Dělej, zabij mě!“ křičela jsem histericky. Viktoria se jen ušklíbla.

„Budeš trpět,“ zašvitořila svým vysokým hláskem. Doufala jsem, že tím myslela, jak mě bude zabíjet, jenže… ona se otočila k lesu a zmizela mezi stromy.

Utekla. Ona utekla a nechala mě tu trpět. Přesně, jak říkala. Tohle bude trilionkrát horší, než kdyby mě zabila.

Otočila jsem se zpátky k mýtině, kde stál stan. Mé oči těkaly všude kolem a hledaly cokoliv, čím bych mohla ukončit svůj život. Nějaký ostrý kámen, nebo tak něco… a pak jsem spočinula zrakem na skále, ke které jsem se předtím tiskla.

Ušklíbla jsem se. Se skoky ze skály už jsem nějakou zkušenost měla. Začala jsem rychle šplhat po úbočí kolem skály, abych se vydrala až na její vrchol. Vysunula jsem se až na špičku skály a postavila jsem se. Bylo to výš než jsem si myslela. Ještě líp.

Výška byla dostačující na to, aby pád ze mě vysál navždy život a já tak mohla pokojně odejít za Edwardem.

Posunula jsem se na okraj, napůl nohama jsem byla už nakloněná do nicoty přede mnou. Zavřela jsem oči a jemně nasála vůni čerstvého vzduchu. Vysvobození.

Udělala jsem krok do prázdna, kde mě čekala smrt.

***

Párkrát jsem zamrkala očima. Všechno bylo rozmazané. Nějaký bílý obličej se skláněl nade mnou, ale nedokázala jsem přesně poznat, kdo to je. Pak mě napadla podivná myšlenka…

Nejsem já v nebi? Nenaklání se nade mnou… on?

Rychle jsem sebou vyšvihla a objala tu bílou postavu. „Ach, Edwarde,“ sladce jsem zašeptala. A pak najednou… jako by se zase celý svět zhroutil, když jsem uslyšela hlas osoby, kterou jsem objímala. Nebyl to Edward.

„Bello, ty nejsi mrtvá, no tak, Bello,“ konejšila mě Alice. Znovu jsem párkrát zamrkala a konečně jsem dokázala rozeznat její obličej. Když jsem si uvědomila, že ještě žiji, bolest se vrátila v nesmiřitelné vlně a já ještě víc objala Alice, přičemž jsem ji brečela na rameno.

„Ne, ne…“ šeptala jsem zničeně.

„Bello, mě je to moc líto,“ snažila se mě uklidnit, ale marně.

Houpala jsem se v její náručí jako malé dítě a stále vzlykala. „Proč on? Proč ne já?“ mumlala jsem si sama pro sebe, ale Alice to slyšela.

„No tak, vždyť víš, že on by nechtěl, abys skončila svůj život kvůli němu,“ odporovala mi.

„Ale on by ho kvůli mně klidně skončil,“ zašeptala jsem v obranu. Alice mlčela. Proti tomu neměla žádné argumenty, tohle byla zkrátka pravda.

Náhle mi svitlo, že bych měla být rozpláclá někde na zemi. Trochu jsem se poodtáhla od Alice a zadívala se hluboko do jejích zlatých očí. „Jaktože nejsem… ?“ Nechala jsem svou otázku vyznít do ztracena, ale ona pochopila, co mám na mysli.

„Viděla jsem to, Bello, že jsi chtěla skočit, a naštěstí jsem to stihla tak tak, abych tě na poslední chvíli zachytila, než jsi spadla z té skály, bylo to nerozumné, Bello, hodně nerozumné, on určitě chce, abys žila, Bello.“ Zarazilo mě, jak o Edwardovi mluvila v přítomném čase. Jako bych ho mohla ještě někde potkat, obejmout, políbit…

Náhle jsem si trochu rozpomněla na to, jak těsně předtím, než bych se zřítila dolů ze skály, mě zachytily dvě studené bílé, tvrdé mramorové ruce.

Byla jsem naštvaná. Chtěla jsem ukončit svůj život. Bez něj to tady nemá cenu. Tak proč mě Alice zachraňovala? Tu otázku jsem musela mít vepsanou ve tváři, protože mi na ni odpověděla, přestože jsem ji nevyslovila nahlas.

„Edward určitě chce, abych tě ochránila. Nikdy by mi neodpustil, kdybych viděla, jak se snažíš spáchat sebevraždu a přitom bych nic neudělala, Bello.“ Nejhorší na tom všem ale je, že má pravdu. Věděla jsem, že on by to určitě chtěl.

I když… polevil by ze svých nároků, kdyby věděl, jak moc budu trpět? Že kdybych byla… mrtvá… že – že bych třeba byla šťastnější? Bez bolesti? S Edwardem? Ty myšlenky mi do hrudi vyhlodávaly ještě větší díru.

Odstrčila jsem se od Alice a rozkoukala se kolem sebe. Byly jsme stále na té mýtině, kde moje láska…

Najednou jsem si všimla, že nejsme samy. Asi patnáct metrů od nás stál Jacob v lidské podobě. Pozoroval mě se zkroušeným výrazem, ale když jsme se střetli pohledy, zasnažil se o uklidňující úsměv, ale nepovedl se mu tak, jak asi chtěl. Místo toho se na jeho tváři vyrojil nějaký podivný úšklebek, připomínající křeč.

Když viděl, že se na něj dívám, pomalu ke mně došel a pak mě objal. Zabořila jsem obličej do jeho horké hrudi a začala jsem opět vzlykat. Jemně se mnou pohupal sem a tan a přitom mi do ucha šeptal slova: „To bude v pořádku, Bells, ššš, bude to v pořádku. Jsem tady, ochráním tě. Neboj, Bellinko, miluji tě.“

Ač to zřejmě neměl v úmyslu, jeho slova mě rozplakala ještě víc. Samozřejmě, že mě miluje, já jeho taky, ale úplně jinak, než by chtěl. Miluji ho tělem, kdežto mé srdce, které uhořelo, navždy patří jen a jen Edwardovi. A srdce je u mě silnější. A že mě ochrání? Vždyť to já nechci! Já chci umřít, ne žít! Proč nikdo nemůže pochopit moji bolest? Proč?!

Ale věděla jsem, že i kdybych se snažila, seč bych mohla, nikdy bych nedokázala spáchat sebevraždu. I kdyby to Alice nějakým záhadným způsobem neviděla, vsadím se, že teď kolem mě vždycky bude někdo, kdo mě bude hlídat.

Už minimálně jenom kvůli tomu, že by se Viktoria mohla vrátit… ach, jak já bych chtěla, aby si pro mě přišla! Jenže mé přání by asi nenašlo zastání u ostatních…

Bohužel, ač jsem to nechtěla překousnout, musela jsem si zvolit nějakou cestu, při které budu žít… a tou jedinou cestou byl Jacob.

Pokud zůstanu s ním, jedině to dokáže alespoň trochu zmírnit tu nekonečnou bolest rozlévající se mi po celém těle.

Věděla jsem, že musím učinit volbu: buď život ve věčné bolesti bez Jacoba nebo život ve věčné bolesti s Jacobem. Musela jsem si vybrat a věděla jsem moc dobře, co si vyberu.

Život s Jacobem.

„Zůstaneš se mnou?“ vyčerpaně jsem zašeptala.

„Navždy,“ slíbil a políbil mě do vlasů.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Budeš trpět - Zatmění: