Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Být stejná a přesto jiná

31.01.2011 (21:00) • SaraSanders • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2315×

V jedné dlani držela hřeben a tou druhou něžně podbírala mé dlouhé, prstýnkové vlasy. S posvátnou úctou se jimi probírala a po perném dni jim přinášela malou chvilku uspokojení.

S veškerou jemností mě hladila po temeni hlavy a rozčesávala uzlíky, které se mi na vlasech během dne utvořily. 

„Není to trochu zbytečné?“ ptala jsem se a prohlížela se v zrcadle. Mou tvář osvětlovala pouze svíčka, ale ohnivá barva kučeravých vlasů nešla přehlédnout. Sledovala jsem se a přemýšlela, kde se stala chyba... zda jsem skutečně tak špatná, jak všichni neustále tvrdí. Nepřicházela jsem však na rozumně vysvětlení.

„Netrap se, zlatíčko, lidé jen nedokáží ocenit tvé klady... za barvu svých vlasů se nemusíš stydět – je jako každá jiná,“ utěšovala mě maminka.

„Proč jsou na mě tedy všichni tak zlí?“ neodpustila jsem si otázku, která mi za ta léta nebyla zodpovězena.

„Je to jen tichá závist, broučku,“ tišila mě, hřeben položila na toaletní stolek a popohnala mě do postele. Rychle jsem se schovala do tepla a maminka mi vtiskla letmý polibek na čelo. „Spi sladce,“ šeptla a zfoukla svíčku.

„Doubrou noc, maminko,“ popřála jsem jí stejně a s loknami rozprostřenými na polštáří se vydala do říše snů.

Každý večer mi bláhově slibovala, že zítřejší den bude lepší než ten, který jsem právě prožila, a každý večer, při česání mé ohnivé hřívy se mi omlouvala, že se spletla, ale copak to mělo nějáký význam?

„Tady máš svačinu,“ podala mi jablko, jedno zelené jablko na celý den a se smutným výrazem se se mnou rozloučila. Tatínek zemřel před sedmi lety, to mi bylo jedenáct let, na tuberkulózu. Věděla jsem, že alespoň v jeho přítomnosti jsem v bezpečí, ale po jeho smrti se vše změnilo – lidé se změnili.

„Děkuji,“ řekla jsem mámě vlídně a jablko si uložila do děravé taštičky, která už toho musela zažít opravdu spoustu.

V jejich očích se zračila bezmoc a zoufalství, když jsem v bílých šatech opouštěla naši skromnou chalupu, nemohla ale nic dělat ani já jsem nemohla, a proto jen pokorně přihlížela.

Pamatuji si na chvíle, kdy jsem si stěžovala, že se se mnou nikdo nebaví, že jsem opuštěná a nemám si s kým hrát. Tehdy jsem byla skutečně zoufalá, ale nyní bych dala cokoliv za to, kdyby si mě ostatní nevšímali.

Pomalu jsem šla anglickými ulicemi zdejší chudiny, jakmile jsem se dostala do jedné zapadlé špeluňky, z taštičky jsem vytáhla drobný hadřík – šátek, kterým jsem se vlasy snažila schovat, byl příliš malý a mé vlasy příliš husté, prameny mi klouzaly mezi prsty a já se je zoufale snažila všechny napěchovat pod ten malý kus látky.

„Tak krásná dívka a takto se hyzdí?“ Uslyšela jsem za sebou cizí hlas, zamrazilo mě a vylekaně jsem poskočila. „Neboj se, maličká, neublížím ti,“ hlesl mi neznámý muž u ucha.

„Kdo jste?“ ptala jsem se vyděšeně.

„Kdo chceš, abych byl?“ položil mi otázku.

„Můj kamarád,“ přiznala jsem nervózně.

„Pak jsem tedy tvůj kamarád,“ přitakal a já rychle odběhla dál od něj.

„Musím běžet,“ špitla jsem a utíkala, co mi síly stačily. Ani jsem si neznámého muže nestihla prohlédnout.

Celá zadýchana jsem doběhla ke škole, kde se v hloučcích bavili ostatní. Chtěla jsem nepozorovaně proniknout do třídy, zabrat si nenápadné místečko v rohu a snažit se splynout s okolím, ale to se mi nepodařilo.

„Vážně si myslíš, že se s tímhle schováš, čarodějnice?“ zavolal na mě Andrew, kluk, který mi nedá pokoj. Zarazila jsem se a otočila se na něj.

„Máš vlasy jako liščí srst, víš, co přenášejí lišky?“ zeptal se další kluk, zatímco já se tiskla k dřevěným dveřím. Neodvážila jsem se odpovídat, jen jsem záporně zakroutila hlavou.

„Vzteklinu,“ zakřičel a ostatní se rozchechtali. Chtělo se mi plakat, ale zatím jsem neuronila ani slzičku.

„Můj táta říkal, že jen čarodějnice mají takové vlasy! Měli by tě upálit, rád bych se díval, jak plameny olizují tvé tělo a splývají s tímhle,“ sevřel v dlani jeden drobný pramen a zatáhl.

„Au,“ vzlykla jsem a snažila se od něj odtrhnout, ale měl větší sílu.

„Ztrať se, pobudo,“ uděřil mě do ramene a já utekla do budovy.

„Zrůda,“ volali, ale já se snažila neslyšet.

Marná snaha chtít zapadnout k ostatním. Nikdy se se mnou nebavili, neprohodili se mnou milé slovo, slovo přátelské či konejšivé poté, co mi zemřel tatínek. Připadala jsem si jako hozena do dravé smečky vlků, která nezná slitování. Nenáviděla jsem je! Nenáviděla jsem je za to, že mě donutili nenávidět to, co jsem a co nemůžu změnit. Udělali ze mě cizince ve vlastním těle.

„Správně, Victorie, čarodějnice jedna, tohle místo je tvé a stále pro tebe není dost dobré,“ pronesl opět Andrew a hodil po mně svou svačinou. Domácí máslo mi zašpinilo sněhově bílé šaty a já opět nedokázala vzdorovat. Byla jsem hladová a převládalo mnou silné nutkání vzít špinavý chleba ze země, otřít jej o šaty, nabrat tak trochu té pochutiny a vložit si jej do úst. Nemohla jsem, jaké ponížení by to bylo pro mě, mou matku a tatínka – nechť odpočívá v pokoji.

Zbytek dne už nebyl o moc horší, poslouchat stále dokola ty samé urážky: „Zrzavá palice! Zrůdo! Čarodějnice! Špíno!“ Pořád a pořád dokola, ale dnes to Andrew přehnal, poslal mi menší papír a na něm byl obrázek: žena připoutaná u kůlu, pod ní vatra. Dal si obrovskou práci s tím, aby mé vlasy věrně napodobil jak barevně tak tvarově a plamenům přisoudil stejnou barvu. S tichým úšklebkem sledoval, jak se mé oči plní slzami a já se je snažím zahnat rychlým mrkáním.

Jakmile skončila ta chabá vesnická výuka, učitelka – postarší paní – odešla do svého nedalekého příbytku, rozeběhla jsem se pryč. Nohy se mi pletly, Andrew a jeho kamarádi na mě volali a házely po mně klacky, ale já se nezastavovala, neohlížela se a utíkala, dokud jsem nedoběhla na palouk nedaleko hřbitova, kde jsem se z plna hrdla rozplakala. Sundala jsem ten zpropadený šátek, který mi zařídil víc škody než užitku a trucovitě jej odhodila pryč.

„Copak se ti stalo, maličká?“ ptal se mě ten líbezný hlas z rána. Otřela jsem si slzy a zamlžený pohled upřela do jeho tváře. „Někdo ti něco provedl?“ Se zájmem si mě prohlížel a dlaní se jemně dotýkal mé tváře.

„Ubližují mi,“ šeptla jsem a vzlyky pomalu tišila.

„Kdo může ubližovat tak krásné bytosti, jako jsi ty?“ pokládal mi otázku.

„Nedělejte si ze mě legraci,“ ohradila jsem se a jeho ruku shodila ze své tváře, „copak to nevidíte?“ poukázala jsem zmateně na své prokletí.

„Máš krásné vlasy, dráždivé,“ řekl to tak smyslně, že by mu člověk málem uvěřil. Zůstala jsem přimraženě stát.

„Jakpak se jmenuješ, maličká?“ opět mě oslovil, jako bych byla malé dítě.

„Victorie,“ hlesla jsem.

„Ďábelské jméno,“ podotkl s úsměvem.

„To neříkejte,“ prosila jsem jej skoro na kolenou.

„Mohu ti pomoct, Victorie,“ skoro rozkouskoval slabiky, jak výrazně mé jméno vyslovoval.

„Jak?“ chtěla jsem vědět. Jestli existuje možnost, jak mě zbavit nekonečné potupy a ústrků, jsem pro všemi deseti. Příjmu cokoliv.

„Mohu z tebe udělat něco tak dokonalého... už si nikdo nedovolí použít proti tobě nepěkné slovo,“ pohladil mě po kadeřích a do nozder nasál obrovský objem vzduchu.

„Jak?“ ptala jsem se opět.

„Chceš to?“ šeptl mi do ucha, zachvěla jsem se. Neznala jsem jej, viděla jsem ho podruhé v životě a on mi nabízel něco, co by mě mohlo zbavit veškerého trápení.

„Ano,“ přitakala jsem.

„Zavři oči,“ hlesl, „bude to trošku bolet.“

„Bolet?“ vytřeštila jsem oči, protože už jsem neviděla jeho obličej, ale krémové vlasy sepnuté do úhledného copu. „Jsem James, maličká, tvůj stvořitel,“ pronesl s úsměvem, něco ostrého se zakouslo do mého krku a v ten okamžik jsem pocítila bolest. Bolest tak silnou, až jsem vykřikla a tělo se mi křečovitě zkroutilo.

„Už ti nikdo nepoví jediné křivé slůvko, slibuji.“

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Být stejná a přesto jiná: