Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Can´t be tamed - 1. část

 

Londýn 1894

Ocelová obloha Londýna slibovala déšť. Těžké mraky se lenivě přesouvaly nad jeho hlavou, když vysedal z kočáru před honosně nasvíceným domem, jehož vchod byl lemován bílými sloupy. Po obou stranách byl obklopen podobnými domy, byly v jedné řadě jako kostky domina. Pod bílou střechou Edward uviděl černé dvojdveře, byly pootevřené a do nočního ticha tak unikal hluk z místnosti uvnitř. Ještě před vstupem do domu se Edward opatrně nadechl. On i Carlisle věděli, že jeho sebeovládání je zatím křehké, ale tohle byla společenská událost, které se museli oba zúčastnit.

„Neboj se, tohle zvládneš,“ poplácal ho lehce po rameni jeho stvořitel a otec v jedné osobě. Edward se neodvažoval Carlislea titulovat otcem nahlas, ale v hloubi duše věděl, že ho tak vnímá.

S tímto povzbuzením se vydali dovnitř. U vchodu čekal elegantně oblečený sluha, který se jim jenom lehce uklonil a převzal si od nich pláště. Hned na to ho následovali do velké místnosti s mramorovou podlahou. Prostor byl osvětlen pouze svíčkami. Desítky zlatých plamenů protínaly temnou místnost a vosk z bílých svíček stékal po svícnech.

Mezi svíčkami se pohybovali lidé pohrouženi do rozhovorů na různá témata. Edwardovu mysl okamžitě zaplavily všemožné obrázky z myslí přítomných. Cítil, jak se mu samovolně zatnula čelist a jeho výraz tak zpřísněl. Některé myšlenky by v jeho lidském já podráždily dávící reflex, teď je však musel jenom mlčky snášet a tvářit se přitom, že je nevnímá a poslouchá jenom to, co je řečeno nahlas.

Carlisle po jeho pravici se hned zapojil do rozhovoru s přítomnými muži a jejich manželkami, poočku však nepřestával svého prvního potomka sledovat. Věděl, jak křehká je Edwardova duše a uklouznutí si tedy nemohl dovolit. Barva jeho očí však zůstávala stále medově zlatá, takže se mohl uklidnit.

Zrovna se ho chystal pochválit, jak dobře si vede, když si všiml jeho upřeného a zaujatého výrazu. Následoval tedy jeho pohled a najednou zahlédl osobu, která upoutala jeho pohled. Byla to opravdu krásná dívka, hnědé vlasy měla vyčesané do honosného účesu, který měla ozdobený zlatými hřebeny s červenými drahokamy, které jí ladily k vínově červeným šatům vyšívaným zlatou nití. Korzet jí zvýrazňoval štíhlý pas a přitahoval pohled mužského osazenstva k plnému živůtku.

Vypadala skutečně krásně a Carlisle na malý okamžik zadoufal, že se možná konečně objevil někdo, koho by mohl jeho syn milovat. Věděl, jak dlouhá je věčnost, pokud ji nemáte s kým sdílet. Chtěl tedy Edwarda pobídnout, aby se s ní šel seznámit, když se ta dívka otočila a on si všiml podivného zbarvení jejich očí. Její duhovky měly téměř fialovou barvu, kterou nikdy u člověka neviděl. Jeho dokonalému zraku však neuniklo, jak se postupně ta fialová mění.

Dívka přejela pohledem po sálu, a když zahlédla jejich dvojici, její úsměv se vytáhl ještě víc. Její drobná postava s alabastrově bledou pokožkou se odloučila od společnosti, které se věnovala, a zamířila jejich směrem.

„Jsem neskutečně ráda, že zde vidím povědomé tváře,“ pronesla a v dalším úsměvu odhalila bělostné a ostré zuby. Carlisle se na ni zaměřil ještě víc a hned mu došlo, co na ni bylo tak divné. Věděl, že ji nezná, ale její slova ho zmátla. Následně však pochopil její význam – byla to upírka!

„Ach, Carlisle, už jste se seznámili s rozkošnou lady Swan?“ přitočil se k nim pořadatel dnešního večírku.

„Právě jsem se chystal představit,“ odpověděl mu a znovu pohlédl na Edwarda, který si nepřestával upírku před nimi prohlížet. Zvažoval, co se mohl jeho syn dozvědět z jeho myšlenek, netušil však, že Edwarda kromě krásy této drobné lady upoutala především tichost její mysli. „Mé jméno je Carlisle Cullen a toto je můj synovec Edward Anthony Masen,“ představil Carlisle sebe i Edwarda.

„Velmi mě těší, doktore a Edwarde,“ pronesla plynulou angličtinou lady Isabella a poodhalila tak, že toho o Carlisleovi ví daleko víc, než on o ní.

Při opětovném zvuku jejího hlasu se Edward probral z prvotního okouzlení té tichosti. Oplatil Isabelle její zářivý úsměv a požádal ji o tanec, když z vedlejšího sálu zaslechl tichou hudbu. Tichost jejích myšlenek mu pomáhala se soustředit na sebeovládání. Navíc byla opravdu krásná.

 

Nebýt společenských pravidel, protančil by celou noc s drobnou dívkou ve svém náručí. Ale ona na jejich dodržování trvala, a tak neustále při tanci putovala z jedné dychtivé náruče do druhé. Přijímala komplimenty ze stran mužů a poslouchala žárlivé urážky pronášené v tichosti mezi ženami.

Mladý upír, kterému se ve svitu svíček ve vlasech odrážela bronzová barva, se jí zamlouval. Věděla, že se v Londýně pohybuje víc jí podobných, ale netušila, že ještě někdo chodí do lidské společnosti stejně jako ona. Bylo to nečekané, ale velmi milé překvapení. Vnímala pohled toho mladíka, ať už se v sále octla kdekoliv. Následoval ji svým zlatým pohledem a jí to velmi lichotilo. Věděla, že je krásná, ale ráda si to nechala stále opakovat.

Nemusela se tedy moc rozmýšlet, jestli ho pozvat k sobě domů nebo nikoli. Rozhodnutí padlo někdy ve chvíli, kdy vešel do místnosti a ona si ho všimla. „Chtěl bys mě ještě vidět?“ zašeptala Edwardovi těsně u ucha, když spolu tančili valčík přitisknutí k sobě tak blízce, že porušovali pravidla slušného chování.

„To bych velmi rád,“ souhlasil Edward a opět vdechl její dokonalou vůni, která jenom podtrhovala její celkovou krásu. Nemohl se na ni vynadívat. Okouzlila ho její jemnost, nádherný smích a ten podivný třpyt v jejích očích. Chtěl ji vidět ještě jednou a možná taky už ji nikdy z dohledu neztratit.

„Chayne Walk šestnáct,“ zašeptala ještě a pak se od něj odtrhla a jenom jemný smích doprovázel ten večer její odchod. Smích, na který Edward nedokázal a ani nechtěl zapomenout. Pozvala ho k sobě. Ta nádherná bytost chce, aby přišel a byl s ní! Z toho vědomí ho opájely přímo neskutečné pocity štěstí. Díky ní dokonce zapomněl i na to, že dnešní večer prošel zkouškou své sebekontroly. Jeho snaha opět se začlenit do lidské společnosti byla splněna. Ani na okamžik nedostal chuť na krev někoho v sále, v duchu si gratuloval, ačkoliv věděl, že to bylo jenom díky lady Swanové. Krásná Isabella mu učarovala natolik, že nemohl myslet na nic jiného, než jenom na ni.

 

Edward se u lady Isabelly ohlásil hned další den odpoledne na návštěvu. Nedokázal bez její společnosti přečkat už ani minutu. Ještě ten večer po plese si s Carlislem vyrazili na lov, jelikož ho jeho stvořitel upozornil na poněkud tmavnoucí oči, ačkoliv to zřejmě nemělo vůbec nic společného s hladem. Zároveň ho potom upozornil na skutečnost, že se Isabella neživí jako oni zvířecí krví, ale to mu bylo jedno, protože Isabella – ach, jak to jméno krásně zní – vyplňovala teď celou jeho existenci.

Možná proto také byl tak překvapený, když vešel do Isabellina domu a hned jeho čichové buňky zavětřily tu životodárnou tekutinu, která se svou vůní tolik lišila od zvířecí. Jasně rozeznal lidskou krev, cítil, jak mu tuhnou všechny svaly v těle a ke kroku se nutí jenom s velkými obtížemi. Isabellin sluha ho vedl dlouhou chodbou s béžovými tapetami. Perský koberec tlumil jeho kroky, ve výklencích ve zdech byly umístěny mramorové sochy propletených těl. Edward od nich rychle odvrátil pohled na druhou stranu a setkal se s pohledem svých vlastních tmavých očí, když se zahlédl v zrcadle, které tam viselo. Nebyl to však hlad, co je tak zbarvil, bylo to spíš odhodlání tomu hladu nepodlehnout.

Z pokoje na konci chodby už slyšel i přes zavřené dveře klidné lidské srdce a šustění papírů. Sluha před ním pomalu otevřel dveře a hned ho své paní uvedl. Potom ho nechal vejít dovnitř a zavřel za sebou dveře. Edward se tak octl v decentně zařízeném pokoji, kterému domilovaly police s knihami a velký krb se zapáleným ohněm.

„Vítám tě, Edwarde Masene,“ ozval se najednou ten dokonalý hlas z pohovky přímo naproti krbu. V tu chvíli se Isabella také postavila a došla k němu. „Jsem ráda, že jsi mé pozvání přijal,“ prohlásila a prohlédla si ho pěkně od hlavy až k patě svým rudým pohledem – v domácím prostředí se neobtěžovala s nějakým maskováním své přirozenosti.

„Já jsem rád, že jste mě pozvala,“ zamumlal Edward, stále znepokojený tou vůní lidské krve i tlukotem srdce, i přesto však jeho znepokojení ustupovalo s pohledem na tu krásnou ženu před ním. Krémová barva jejích šatů jenom podtrhovala bledost její pokožky a zvýrazňovala barvu jejích očí.

„Mohu ti nabídnout nějaké občerstvení?“ zeptala se pohostinně a Edward se trochu vyděsil. Nedokázal si představit, proč s ním žertuje takovýmto způsobem – věděla přece, že lidské jídlo není pro něj stravitelné.

Jeho myšlenky se mu v tu chvíli musely odrazit i ve výrazu tváře, když se dívka před ním rozesmála. Tak lehce jako letní vánek na louce. Rudé oči jí zářily a Edward se tedy nejistě usmál. „Nemyslela jsem lidské jídlo, samozřejmě. Nathanieli, můžeš se k nám připojit?“ požádala muže, do teď sedícího na stejné pohovce, ze které právě vstala. Muž měl blonďaté rozcuchané vlasy a příjemnou tvář, jejíž výraz kazily jenom unavené modré oči. Košili měl u krku rozepnutou a sako sundané, kravatu neměl vůbec. Co však Edwarda upoutalo na první pohled, byly jeho vyhrnuté rukávy a ovázaná zápěstí. Znepokojeně se podíval po Isabelle, která si však jeho aktuálního rozpoložení vůbec nevšimla. Přes tenkou látku obvazu už prosakoval pramínek krve.

„Ten muž krvácí,“ informoval Edward Isabellu o nad slunce jasnější skutečnosti.

„Ovšemže, nemohu si přece dovolit zabít ho hned. Takhle si ho mohu na nějakou dobu nechat,“ namítla Isabella a shovívavě se na Edwarda usmála. Bylo to skoro jako úsměv matky, jejíž dítě jí pokládá nesmyslné otázky. „Takže – mohu ti nabídnout nějaké občerstvení?“ zopakovala svou předchozí otázku.

„Ne, děkuji, takhle se neživím,“ odpověděl Edward, stále ještě rozhozený.

„V tom případě – Nate, můžeš jít, uvidíme se později,“ propustila Isabella muže z jejich společnosti a vrátila se zpět na pohovku, ze které zvedla rozevřenou knihu, následně ji zavřela a vrátila do police mezi ostatní. Podle zlatých očí jasně poznala Edwardův způsob života, ale nemohla si pomoct a musela ho svým dotazem trochu poškádlit.

„Carlisle mi říkal o tvém... Ehm, vašem způsobu života,“ prohodil najednou Edward a donutil tak Isabellu se k němu otočit. „Já tak ale nežiji, ani můj stvořitel,“ namítl.

„Jsem si toho plně vědoma, byl to jenom žert,“ pokrčila Isabella v jednom z velmi lidských gest svá útlá ramena. „Bohužel vám však nenabídnu žádné občerstvení, nesnáším zápach zvířat. Navíc je to nehygienické,“ informovala ho a vrátila se zpět k pohovce, na kterou si sedla a rozprostřela kolem sebe svou sukni. Potom pobídla Edwarda k tomu, aby si vedle ní sedl. Jenom krátké zaváhání předcházelo splnění té žádosti. Dámě by se nemělo odporovat, tak byl přece Edward vychován, ne? Navíc věděl, že by Isabelle splnil každé přání, které by jí splynulo z dokonalých rtů.

„Carlisle nikdy nepozřel ani kapku lidské krve a mně se rovněž daří odolávat, přestože nemám sebeovládání rovné mého stvořitele,“ povzdechl si Edward, kterému na mysl přišlo hned několik jeho novorozeneckých uklouznutí, jak s nelibostí nazýval to, že stál za smrtí několika lidí.

„Nepřišel jste ale proto, abychom se bavili o sebeovládání, že ne?“ zamumlala Isabella a najednou Edward cítil její dokonalou vůni zblízka, přímo ho obklopovala a zatemňovala mu mysl, takže se hned neodtáhl, když se Isabelliny rty dotkly jeho tváře a postupně slíbávaly cestičku podél hrany jeho čelisti dolů, až se dostala k bradě a odtud své rty přesunula na jeho ústa.

Při tom dotyku se Edward probral z jejího okouzlení. Odtáhl se od ní a rychle si stoupl. Přešel pokoj na druhou stranu a zastavil se u okna s výhledem do úzkého dvora, na kterém stál dřevěný bílý altán obklopený vzrostlými stromy. Nechápal, proč to Isabella udělala, ale rozhodně jí to neměl za zlé.

„Co se stalo?“ zeptala se Isabella a donutila ho tak se k ní otočit. Viděl její tvář, klenuté obočí nad dokonalýma očima se napřimovalo do zamračené přímky a její oči byly přimhouřené. Vypadala naštvaně a vlastně se tak i cítila. Nechápala, proč ji Edward tímto nevybíravým způsobem odmítl. Líbila se mu, to věděla, proto nechápala jeho ostych. Čistota a panenství pro upíry nic neznamenaly. Nepotřebovala se pro žádného muže udržet čistá, navíc věděla, jak si zpříjemnit dlouhou věčnost a intimní a sexuální hrátky k těmto věčnost zpříjemňujícím činnostem rozhodně patřily.

„Překvapila jste mě, nečekal jsem že...“ vlastně ani nevěděl, co jí na to říct.

„Ach – překvapila jsem vás? Opravdu?“ podivovala se Isabella, překvapena jeho gentlemanskými manýry, na které od upírů nebyla zvyklá. Když na její dotaz jenom přikývl, Isabella se zvedla z pohovky, rukou si upravila šaty a přešla po místnosti za stálého doprovodu Edwardova pohledu. Zastavila se těsně před ním, položila mu ruce na hruď a zadívala se mu do očí. „V tom případě se omlouvám, nikoli však za to, co jsem udělala, protože se to chystám udělat znovu,“ dodala a už se k Edwardovi natahovala pro další polibek.

 

„Doprovodíš mě dnes večer na ples u Baneů?“ zajímala se Isabella ve chvíli, kdy si před zrcadlem vytvářela ve vlasech složitý účes. Edward ležel stále na posteli a jenom ji pozoroval. Výhled měl vskutku perfektní, Isabella se nijak nestyděla, chodila po pokoji pouze ve spodničce a korzetu, který toho zrovna moc nezakrýval.

„Přeješ si, abych tě doprovodil?“ oplatil jí hravě její dotaz a přitom se usmál jenom tak napůl úst.

„Popravdě je mi to jedno, chtěla jsem být jenom zdvořilá, když už se připravuju a ty se mi stále válíš v posteli,“ poznamenala Isabella a Edwardův úsměv hned opadl. Podobnou odpověď nečekal. Za ten poslední týden se sblížili natolik, že doufal… Dokonce začal uvažovat nad tím, že by ji požádal, aby zkusila přejít i na zvířecí krev. Zakrvácení muži v její společnosti se mu nelíbili. Zvlášť nesnášel to, jaký vztah měla Isabella k Nathanielovi, kterého potkal při svém prvním příchodu do tohoto domu. Od té doby ho vídal poměrně často, vždy nedbale oděného a s obvazy na rukou.

Isabellina slova ho však donutila opustit své místo v její posteli a obléknout si kalhoty i košili, kterou však nechal ještě rozepnutou. Stále však sledoval Isabellu a její hbité prsty, postupně odhalovala jemnou křivku její šíje a Edward hned zatoužil po tom, aby ji směl opět políbit, nevěděl však, jak se chovat po jejích předchozích slovech.

„Něco jsem ti přinesl,“ vzpomněl si najednou na malou krabičku, kterou měl zastrčenou v saku, když přišel a nedostal vlastně ani příležitost ji z něj vyndat. Teď tedy přešel přes její ložnici až ke dveřím, kde se sako válelo na zemi, vyndal z něj sametovou modrou krabičku a vrátil se k zrcadlu, před kterým seděla Isabella. Ta k němu zvedla jenom zrak a čekala, takže Edward následně krabičku otevřel a vyndal z něj stříbrný řetízek, na kterém byl zavěšený červený drahokam zasazený ve stříbrném podkladu, na kterém bylo zručně vyryto ´Opravdová láska nikdy neumírá´.

Isabellu jeho dárek potěšil a věděla moc dobře, že ho svými slovy ranila, proto mu dovolila, aby jí náhrdelník nasadil. Ve chvíli, kdy ucítila jeho tíhu na krku, se Edwardovy rty dotkly jejího ramene. Se zaujetím si prohlížela jejich dvojici v zrcadle a musela si přiznat, že se jí líbilo, co viděla.

„Budu ráda, když mě doprovodíš,“ prohlásila a cítila, jak se Edwardovo tělo za ní uvolnilo. Byl neskutečně rád, že se to napětí vyvolané Isabellinými slovy rozplynulo stejně rychle, jako vzniklo. Sám se potom oblékl a se slovy, že ji v sedm hodin vyzvedne, se vrátil k sobě domů, aby se oblékl, jak se sluší do společnosti.

 

Večer však pro něj byl velmi složitý, věděl moc dobře, jak si Isabella užívá ve společnosti lidí. Miluje lichotky a zájem všech ve svém okolí a podle Edwarda to bylo jenom proto, že nemohla slyšet myšlenky mužů v jejím okolí, jinak by se před nimi tak nevystavovala.

Tančila, smála se, flirtovala a Edwardovi po celou dobu plesu nedovolila nic důvěrnějšího než dva společné tance. Nic, co by je v očích přítomných lidí spojovalo jako pár. Štvalo ho to, takhle ho nikdy nikdo nepřehlížel.

Nejvíc mu to ale vadilo ve chvíli, kdy se vedle něj objevil Carlisle. „S ženami je to vždy složité,“ poznamenal a přiložil si ke rtům skleničku se šumivým vínem. Celý večer tak chodil s jednou a vždy jenom předstíral to, že pije.

„Chtěla, abych ji doprovodil, ale vůbec se nechová tak, že je tady se mnou,“ zamumlal Edward potichu ke svému stvořiteli. Záměrně nemluvil moc nahlas, aby ho Isabella náhodou nezaslechla. Ta si však rozhovoru Edwarda s Carlislem vůbec nevšímala, jelikož v doprovodu jednoho z mladíků, se kterým tančila, mířila ven na terasu. Jeho vůně ji lákala a ona si ji rozhodně nehodlala odepřít. Lehce ho vzala za ruku, ve které svíral úzkou skleničku, a přitlačila. Mladík se na ni překvapeně díval, ale nechal ji, dokud neucítil, jak se křehké sklo v jeho ruce hroutí a po dlani mu pak neteče jenom pití, ale něco teplého. Isabella povolila stisk a mladík si v tlumeném světle všiml, jak se mu ruka zbarvila karmínovou krví. Chtěl se Isabelle omluvit a najít někoho, kdo by mu ruku ošetřil, ale ona ho zadržela a opět ho vzala za ruku, kterou si následně zvedla k ústům, a po poraněné ruce přejela jazykem.

„Hmm, chutnáš opravdu tak skvěle, jako voníš,“ zamumlala a zmáčkla mu ruku ještě trochu víc, aby donutila ránu na ruce se opět rozevřít a vydat víc té lahodné tekutiny. Než ji ale stačila znovu slíznout, objevil se na terase Edward a vytrhl jí mladíkovu ruku ze sevření.

„Co tě to napadlo? Takhle na veřejnosti?“ obořil se na ni. Mladíkovy myšlenky ho naštěstí včas zalarmovaly, než se mohlo stát nějaké neštěstí.

„Je v tom trochu adrenalin, nemyslíš?“ usmála se na něj Isabella.

„To si tedy nemyslím,“ odsekl a pak se obrátil k mladíkovi. „Vrať se do sálu a vyhledej doktora Cullena, podívá se ti na to zranění. O tom, co se tady stalo, ale nikomu neříkej,“ upozornil ho a potom opět obrátil pozornost na Isabellu, která se na něj teď regulérně mračila.

„Neměl jsi ho posílat pryč, ještě jsem s ním neskončila,“ namítla. S tím mladíkem měla ještě své plány, navíc tu jeho krev sotva okusila. Chtěla víc.

„Nemůžu tě nechat takhle riskovat,“ trval si Edward na svém. Carlisle ho informoval hned po jeho proměně o tom, co by se stalo, kdyby nebyl opatrný. Nechtěl se vystavovat hněvu vládců jejich světa, stejně jako nechtěl, aby se mu vystavovala Isabella.

„Si dovrebbe, troppo poco rischio,“ odpověděla mu italsky a přejela mu konečky prstů po rtech. Stále na nich ulpívala mladíkova krev, když svírala jeho ruku. Teď ty poslední zbytky otřela o Edwardovy rty a zanechala na nich červenou stopu. Chtěla, aby pochopil tu opojnost všeho toho risku, místo toho však cítila, jak při jejím doteku ztuhl. „E adesso baciami,“ pobídla ho následně k polibku, na což trochu ztuhle reagoval konečně tak, jak chtěla. Přitiskla mu své rty na jeho a krvavá stopa se tak přenesla i na její rty. Následně jí ze rtů slíbal všechnu krev a ze svých ji olízl. Isabella ho při tom vzrušeně pozorovala, měla chuť se s ním na místě pomilovat, přitiskla se k němu ještě blíž a prsty si propletla v jeho vlasech.

 

Dveře do Edwardova pokoje se otevřely tak tiše, že kdyby byl pouhý člověk, ani by ten zvuk nepostřehl. Takhle ale vzhlédl. Seděl v křesle vedle krbu a upřeně se díval do ohně, dokud ho ten tichý zvuk nevyrušil.

Ve dveřích do jeho pokoje stála Isabella. Měla na sobě černý sametový cestovní plášť, který zakrýval její jistě bezchybně padnoucí šaty. Edward ji tu však nečekal. Ještě nikdy nebyla v domě, který společně s Carlislem obývali na okraji Londýna. Tady pro ni bylo moc ticho a velká nuda, ona potřebovala život, tak mu to přece jednou vysvětlovala, ne?

„Celý měsíc ses neukázal, můžu vědět, co se stalo?“ zeptala se, když vešla do pokoje. Z počátku si ani nevšimla, že Edward je pryč tak dlouho, ale po chvíli si uvědomila, že ho nevídá ve společnosti a nikdo jí nevytýká Nathaniela pohodlně rozvaleného na sedačce s krvácející rukou. Bylo to pro ni lehce zneklidňující zjištění, a proto se taky rozhodla se sem vydat a zjistit, proč se tak dlouho neukázal. Jeho touha po ní se přece nemohla jenom tak vytratit. Ji přece muži nikdy neopustili!

„To, co se stalo tehdy na terase...“

„Bylo naprosto dokonalé,“ dokončila jeho větu, kterou jenom nakousnul. Dobře si pamatovala, jaký byl Edwardův polibek chutnající po lidské krvi. Věděla s jistotou, že nebýt upír, přejelo by jí po zádech mrazení. Takhle si ale olízla jenom rty a všimla si, jak se Edwardův pohled nemůže odtrhnout od jejích rtů. Taky na to myslel. Pořád. Celou tu dobu, co se u ní neukázal.

„To jsem říct nechtěl. Bylo to špatné. Ta krev… S Carlislem žijeme tak, jak žijeme, z určitého důvodu, můžeš tomu říkat i filozofie, to je vlastně jedno. Ale ta krev byla velkým pokušením, nebyl jsem si tedy jistý, jestli bych se dokázal ovládnout v přítomnosti některého tvého obdivovatele, kterého by sis přivedla domů, a já znovu ucítil lidskou krev v její neředěné formě,“ sděloval jí své obavy a doufal, že to pochopí. Celý ten měsíc se snažil zapomenout na tu plnou chuť na svých rtech, ale marně. Stále cítil ten polibek, který společně s krví byl o tolik živočišnější, než jaký doposud s Isabellou zažil.

„Děláš, jako by mi na nich záleželo,“ povzdechla si Isabella a přešla místností až k Edwardovu křeslu.

„Jak jsem řekl, nechtěl jsem riskovat, jak kvůli nim, tak i kvůli sobě. Přece jen ti lidé mají rodinu a někoho, komu na nich záleží,“ namítl Edward opět ve prospěch své obhajoby.

„Jsou to lidé, Edwarde, a ty upír. To je jediné, co musíš pochopit. Ty jsi lovec a oni potrava. Jakmile si tohle srovnáš, všechno bude v pořádku,“ nabádala ho nadále Isabella a sklonila se k němu blíž. Shlížela na něj rudými duhovkami a Edward se musel zamyslet, jak by asi vypadaly, kdyby se jejich barva změnila v tekuté zlato. Již teď těm očím nedokázal odolat, a co by se stalo potom?

„Možná bys ty mohla zkusit pochopit mě,“ zamumlal a poprvé tak nějakým způsobem nadhodil to, že by Isabella mohla změnit způsob svého stravování. Předem však věděl, že je to prohraná bitva. Ona se přece lidské krve nevzdá.

A stejné odpovědi jako ve svých myšlenkách se mu dostalo i nahlas. Před tím než mohlo však dojít k ostrým výměnám názoru, se Isabella narovnala a vydala se opět ke dveřím. „Pokud se rozhodneš mě ještě někdy navštívit, dveře mého domu ti budou otevřeny,“ prohodila předtím, než za sebou opět stejně tiše zavřela dveře a odešla. Edward poté ještě hodnou chvíli seděl ve svém křesle a zvažoval, jak se zachovat. Nechtěl zklamat Carlislea a přijít o duši. Ale rozhodně také nechtěl přijít o Isabellu, doufal totiž, že pokud mu dá šanci, dokáže zviklat její přesvědčení a ona by přece jenom mohla přejít na zvířecí krev.

Jenže se velmi mýlil. Isabella se nehodlala nijak omezovat, její současný život jí vyhovoval a lidské krve se rozhodně nehodlala vzdát. Proto také asi Edwarda nemělo překvapit, když se za ní po dalším týdnu vydal, že ji našel v jejím obvyklém pokoji s knihou a skleničkou plnou rudé tekutiny, která rozhodně nebyla víno. Aroma lidské krve naplňovalo celou místnost a Edward jenom děkoval prozřetelnosti, že se před touto návštěvou plně nasytil. Rudá tekutina ve skleničce však stále přitahovala jeho pozornost. Podle její vůně už poznal, že se nejedná o Nathaniela, a nejspíš ho to i trochu uklidnilo, jenom nevěděl proč.

„Přece jen ses rozhodl přijít?“ zeptala se a zvedla zrak od rozečtené knihy. Při pohledu na Edwarda se usmála a upila ze skleničky. Edward z ní přitom nedokázal ani na okamžik spustit zrak. Byl okouzlen její krásou, která, ač to bylo nemožné, byla den ode dne větší.

„Ano, ne však kvůli tomu, že bych změnil názor na svou stravu,“ přitakal a došel k Isabelle, která však před sebou i nadále provokativně držela skleničku. Edward jí ji vzal z rukou a položil na stůl. Následně si přisedl vedle ní a nedočkavě si ji přitáhl k sobě, aby ji mohl po tak dlouhé době políbit.

Až ve chvíli, kdy to udělal, pochopil, že to nebylo zrovna šťastné řešení. Její ústa byla stále plná té lahodné chuti lidské krve, která mu zatemňovala lidský úsudek. Chtěl se od ní odtáhnout, ale Isabella mu to nehodlala dovolit. Vrátil se, takže je její.

„Cedere alla,“ mumlala k němu se rty přitisknutými k jeho. Chvíli to dokonce vypadalo, že s ní hodlá bojovat, ale po prvotním šoku, který Edward zažil, jí polibky opět náruživě oplácel. „Možná bychom se měli přesunout do jiného pokoje,“ navrhla následně mezi polibky a Edward jenom přikývl, pomohl jí vstát a za ruku ji vedl do její ložnice. Vůbec si v tu chvíli nevšiml, že Isabella cestou z místnosti popadla skleničku s krví a nese ji sebou do ložnice, kde s ní už měla své plány, které hodlala uskutečnit.

Celé mu to došlo ve chvíli, kdy ji k sobě strhl do náruče a chtěl ji políbit, ale zarazil se u jejích rtů, které si zrovna potřela chladnoucí krví. Ukazováček pravé ruky od ní měla stále špinavý. Chtěl se od ní odtáhnout a požádat ji, aby si tu krev umyla, ale než to stihl udělat, natáhla pravou ruku k němu a tím prstem od krve mu přejela po rtech.

„Cedere alla,“ zopakovala svá předchozí slova, „oba přece víme, že to chceš, jinak bys tady nebyl.“ A přestože Edward moc dobře věděl, kam až to může zajít, nedokázal jejím lahodným rtům odolat. Přitisknul se k ní a slíbával z jejích rtů všechnu krev, která však pro tuhle chvíli s sebou nepřinášela žádné výčitky svědomí. Byl tu jenom on, Isabella a ticho jejích myšlenek.

 

Jedním krvavým polibkem to však skončit nemělo. Věděl to Edward a věděla to i Isabella. Doufala, že se jí podaří u Edwarda vyvolat tu správnou reakci. Že se dokáže uvolnit a užívat si nesmrtelný život spolu s ní. Při každé jeho návštěvě ho čekala se skleničkou té nejlepší lidské krve, kterou v Londýně sehnala. Většinou to byla krev nějakého mladíka, který si vlastně ani neuvědomoval, co Isabella dělá, když si ji od něj brala z náhodně udělané řezné rány.

Edwardovy návštěvy u ní potom byly častější a častější, že nakonec zapomněl i odcházet domů za svým stvořitelem. Jenom na společenských akcích, kterých se Carlisle hojně účastnil, ho vždy zahlédl, jak si ho podmračeným pohledem měří. Ten pohled Edwardovi nebyl nijak příjemný, věděl, čemu se v soukromí oddává, a věděl, že tím popírá všechno, o co se před seznámením s Isabellou snažil, ale nemohl si pomoct a skončit s tím.

Stejně jako se mu sklenička po skleničce lidské krve měnilo chování, opouštěla jeho duhovky zlatá barva, která postupně nabírala oranžový nádech a pomalu se zbarvovala na nebezpečně červenou. Stále se však snažil živit svůj organismus převážně zvířecí krví, která ale s jednotlivými doušky lidské chutnala čím dál tím hůř, až měl pocit, že další lok už nedokáže pozřít.

„Jsi si jistý, že je to to, co sám chceš?“ zeptal se ho Carlisle při silvestrovském večírku, kterého se účastnili všichni významní lidé z Londýna.

„Miluju ji, tím jediným jsem si plně jistý,“ odpověděl mu tehdy Edward a hned se také rozhlédl po Isabelle korzující někde v davu. Ta rozdávala úsměvy na všechny strany. Přijímala lichotky a občas je i oplácela, pokud ji dotyčný mladík skutečně zaujal.

„Dobrá, jenom bych byl rád, kdyby sis pamatoval, že tvoje vůle je silná a dokážeš se udržet na cestě, kterou sis před časem vybral,“ pronesl Carlisle a v myšlenkách mu připomínal Edwardova vlastní slova, která pronášel každý den během své snahy přejít z lidské na zvířecí krev – nechci ztratit duši.

„Nenechám se stáhnout k něčemu, co sám nechci,“ odvětil mu Edward tvrdě a raději se s Carlislem rozloučil. Nebyl zrovna v rozpoložení, kdy by potřeboval poslouchat morální řeči o tom, jak silný ve skutečnosti je. Byl si totiž jistý, že kdyby se rozhodl skoncovat s lidskou krví úplně, dokázal by to. Stejně jako by se mu podařilo změnit Isabellu.

Ještě ten večer si však k novému roku připíjeli lidskou krví na terase domu, ve kterém se večírek odehrával. Isabella ze skleničky jen labužnicky upíjela, zatímco Edward nedokázal své vnitřní chutě ovládnout a krev v něm zmizela během zlomku vteřiny.

„Vždy, když tě takhle vidím, jsi neodolatelný,“ zamumlala šeptem Isabella a natáhla k němu ruku, aby ho pohladila po tváři. Edward se jejím slovům jenom lehce usmál. Sám moc dobře věděl, jak to vypadalo – nejednou pozoroval Isabellu, jak upíjí doma ze své skleničky tu drahocennou rudou tekutinu. Pro upíra v něm to bylo dokonalé představení a předehra v jednom.

 

Paříž 1911

Pokojem osvětleným tlumeným světlem lamp se rozléhal smích jasný jako dětská zvonkohra. Těžké závěsy v barvě burgundského vína tlumily světlo z ulice, a tak si trojice uvnitř mohla užívat v soukromí. Nacházeli se ve třetím patře nedávno postaveného domu na Champs-de-Mars třicet tři, nejkrásnějšího domu v Paříži.

„Nejsem si jistá, jestli je to vhodné,“ prohodila dívka nesměle a tváře jí zrudly nad pomyšlením, co po ní dvojice před ní chce. Oba byli opravdu nádherní a k sobě se naprosto hodili, ale ona to přece nemohla udělat. Nebo ano?

„Nic na tom není, drahoušku,“ odvětila Isabella a natáhla k dívce ruku. Ta do ní vložila tu svou a Isabella jí sundala bílou rukavičku, rozepnula čtyři perleťové knoflíčky na jejích dlouhých rukávech a lehce je vyhrnula nahoru.

„Možná by sis mohla sundat ten klobouk,“ pobídl ji Edward a sledoval, jak ho dívka rozechvěle poslechla a za chvíli už stál za ní a vytahoval jí z vlasů sponky tak, že jí během chvíle vlasy spadaly v loknách na ramena. Edward se k ní sklonil, odhrnul vlasy na stranu a sklonil se k jejímu krku. Isabella ho sledovala s dychtivým výrazem ve tváři a dál jemně svírala dívce ruku. Nechtěla ji vyděsit víc, než bylo nezbytně nutné. Už tak oba slyšeli její rychle tlukoucí srdce, a to ještě nevěděla, co ji čeká.

„Uvolni se a všichni si to užijeme,“ pobídla ji Isabella a políbila ji do ruky, odkud přešla k zápěstí a přitiskla se k modré linii její žíly, která prosvítala pod bělostnou pokožkou. Nos se jí naplnil dokonalou vůní a v ústech se jí nahromadil jed. Ještě jednou pohlédla na Edwarda, který si pohrával s dívčiným krkem, a spokojeně se usmála. Tohle byl Edward, kterého chtěla na začátku. Žádný ostych a zbytečné morální kázání. Dokonale si ho vychovala k obrazu svému.

Spokojeně zavrčela, a když cítila, jak se dívka lehce napjala ve chvíli, kdy jí Edwardovy zuby prokously krční tepnu, přisála se k její ruce s větší naléhavostí a její ústa se naplnila lahodnou tekutinou.

 

Život po Isabellině boku byl pro Edwarda naprosto nepopsatelný a dokonalý. Po celou dobu, co žil s Carlislem, učil se pouze odolávat lidské krvi. V Isabellině přítomnosti se naučil kontrolovat svou chuť na ni. Skleničky s lidskou krví, kterou upíjeli i v lidské přítomnosti, to bylo přesně to, co potřeboval. Žádné odříkání, žádná nesmyslná dieta. Vždyť stejně nikomu neubližoval, vždy to bylo dobrovolné – skoro jako dárcovství.

I přes to všechno si pamatoval každou tvář, za všech okolností mladou a nezáleželo tak úplně na tom, jestli to byla dívka nebo nějaký mladík. Před Edwardem dávala Isabella samozřejmě přednost mužské společnosti, ale teď byla schopna kompromisu, pokud nalezli vhodnou dívku. Stejně jako před dvěma měsíci.

Do Paříže se postupně blížil listopad a noční ulice byly velmi chladné. Isabella s Edwardem vycházeli z divadla, kde si byli opět ukrátit chvíli, utužit společenské vztahy a vybrat si nového společníka pro nadcházející den, který hodlali strávit doma, jelikož i přes to podzimní počasí si slunce našlo do pařížských ulic cestu. Isabella se nesla zavěšena do Edwarda jako pravá dáma. Dlouhé upnuté šaty lichotily její dokonalé postavě, vysoko vyčesané vlasy zvýrazňovali linii labutí šíje a podivuhodně fialové oči ladily s drahokamy pečlivě umístěnými ve sponách, kterými měla sepnuté vlasy. Ženy jí její vizáž vždy záviděly, ale ještě víc jí záviděly jejího společníka, na kterého se teď spokojeně usmála. Milovala, když na ni ostatní žárlili, protože měla něco, co oni ne. A teď to skutečně měla, krásu, nesmrtelnost a Edwarda po boku.

Oba se zrovna chystali nasednout do auta, které se nedávno pořídili, aby šli s módou, jak to Isabella nazvala, když si jejich pozornost vyžádal hluk na protější straně ulice. Tou se blížilo další auto, reflektory ozařovaly mokrý povrch ulice, po které jelo. V tu chvíli si oba všimli dívky, malé, možná dvanáctileté holčičky, která zakopla a padala přímo pod kola jedoucího auta. To začalo okamžitě brzdit, ale bylo už moc blízko, dívenka se stačila sotva vyškrábat znovu na nohy, když byla lapena do světel reflektoru, stejně jako nějaké zvíře. Isabella s Edwardem jenom přihlíželi, jak je dívka následně sražena k zemi a řidič konečně dostává vůz pod kontrolu ještě několik metrů za ní.

Isabella tomu nadále nechtěla věnovat pozornost – lidské tragédie ji velmi nezajímaly, ale Edwardova strnulost ji zastavila. Ruka, kterou měla zavěšenou do jeho podpaží, s ním nemohla pohnout. Překvapeně na něho pohlédla a sledovala, jak nehnutě zírá na tu dívku a znatelně se chvěje. Lehce zavětřila a ucítila směs krve, špíny a vlhkosti.

„Teď na to ani nemysli,“ snažila se ho odradit od očividné touhy po krvi té dívky, která voněla vskutku dokonale. Edwarda samotného ta touha překvapila. Možná to bylo nečekaností situace, kdy tu krev zavětřil, ale nedokázal svému tělu poručit. Měl chuť se k té dívce přiblížit a nabídnout jí, že ji doprovodí do nějaké setmělé uličky a zjistí, jestli ta krev chutná aspoň z poloviny tak dobře, jako voní.

„Nemůžu si pomoct,“ zamumlal jakoby v omluvě, pustil Isabellinu ruku a vydal se přes cestu, kde se nad zraněnou dívkou skláněl řidič auta ve snaze jí nějak pomoct. Každý krok, který učinil, byl jako ve snu, uvědomoval si, co dělá, ale nedokázal tomu zabránit. Už dávno s Isabellou přešli od skleniček s krví až k dárcům, kteří ten večer, případně den nepřežili. Vždy ale věděl, kdy se to stane, přesně se na tom s Isabellou domluvili i beze slov. Teď to ale bylo jiné, tahle krev ho překvapila nepřipraveného. Neměl čas nějak zabránit svému tělu, které nechtělo poslouchat mysl zběsile uhánějící dopředu. Prostě jenom šel a blížil se k té zraněné dívce.

„Omlouvám se. Spadla jste mi přímo pod kola. Nemohl jsem to auto zastavit,“ mumlal řidič lehce rozhozeným hlasem, když Edward přistoupil k dvojici a sklonil se k dívce, která se na něj zmateně podívala. Obličej měla špinavý a vlasy rozcuchané. Chatrné oblečení, které měla na sobě, mělo daleko víc děr, než by mělo mít, a které rozhodně nebyly způsobeny touto nehodou. Obklopovala ji vůně právě prolité krve, což Edward považoval za nejdokonalejší parfém, jaký kdy cítil. Citróny a gardénie – ta vůně ho sváděla.

„Když dovolíte, pomůžu vám,“ pronesl Edward úslužně a měřil si dívčino křehké tělo hladovým pohledem. Pod potrhanou sukní, kterou měla vyhrnutou, jasně viděl štíhlé, až vyhublé nohy, po kterých teď stékala ta lahodná tekutina. Měla vyvrtnutý kotník a podivně zkroucenou pravou ruku. Z vlasů jí postupně po tváři stékala další stružka krve. „Jsem doktor, postarám se o vás,“ promluvil konejšivým hlasem, když v dívčině tváři stále viděl paniku. Jako by se stále dívala do reflektoru jedoucího auta, které ji za okamžik srazí.

Dívka z něj to nebezpečí jasně cítila, v očích, které se na ni dívaly, viděla hlad a touhu. Cítila, jak se chvěje po celém těle, ale zdaleka to nebylo zimou nebo šokem z té nehody. Bylo to kvůli tomu, co viděla v očích toho údajného doktora.

„Ach, doktor, to je sláva – já, neviděl jsem ji, pospíchal jsem a… Ach, už musím být někde jinde. Tady je moje vizitka, zaplatím všechny výlohy za její ošetření, ale teď už mě omluvte,“ podával řidič auta Edwardovi roztržitě vizitku.

„Samozřejmě,“ usmál se na něj Edward a muž s ulehčením opět nasedl do auta a odjel.

Isabella tu scénu pozorovala z opačné strany a se zamračeným výrazem v její pěkné tváři viděla Edwarda, jak opatrně zvedá dívku do náruče. Místo toho, aby ji však donesl do jejich auta, jak Isabellu prve napadlo, zamířil si to po ulici kousek dál, dokud nezabočil do jedné z úzkých bočních uliček, kam se nikdo, procházející se po hlavní ulici, nedívá.

Slyšela dívčino srdce, které sprintovalo rychlostí, jakou má snad jen srdce kolibříka. Tichý sten, který se nesl nocí, zaslechla jenom ona. Nadzvedla si přední lem šatů a následovala Edwarda do uličky, kde se skláněl nad nehybným dívčiným tělem.

„Ani ses nepodělil, jaká škoda,“ pronesla lítostivě, když tlukot toho srdce umlkl. Jenže Edward neměl v tu chvíli na dělení ani pomyšlení. Chtěl tu dívku, chtěl její krev a nehodlal se o ni s nikým dělit. Ani s Isabellou. A ta myšlenka ho vyděsila.

 

Paříž 1925

Ráno už přebíralo od noci vládu nad Paříží, když se Isabella vracela domů, kde na ni podle všech jejích předpokladů čekal Edward. Líbila se jí ta jistota, že tam na ni někdo pořád čeká. Teď nebyla doma už dva dny. Odešla do divadla a tam jí do oka padli dva mladíci, kteří byli skutečně k nakousnutí. Neviděla tedy žádnou překážku v tom, aby se jimi nechala pozvat domů, kde se nechala zahřívat jejich dychtivými těly.

Ladným krokem se vyhýbala kalužím vody po nočním vydatném dešti a na všechny kolemjdoucí se zářivě usmívala. Nebylo jich moc, pouze první pouliční prodavači rozestavovali podél cesty své stánky a skládali na ně své zboží.

V tomhle městě už nějaký ten rok žili. Líbil se jí jeho život a tempo, přesto cítila potřebu po změně. Edwardovi by to jistě taky prospělo. U Pařížanek si získal velkou přízeň a zvaly ho snad na všechny společenské akce, které se během doby jejich pobytu udály. Za celou dobu však nezměnili dům, stále bydleli v tom samém domě zdobeném liliemi. Čistota těch květů odporovala tomu, co se dělo za jeho zdmi.

Vyšla po schodech a odemkla dveře. Hned po jejich otevření ji zalila společná vůně jí a Edwarda. Trávili tu až moc času. Přešla dlouhou chodbou a zamířila rovnou do salónu, kde hned po ložnici setrvávali nejdéle. Také tam Edwarda našla, seděl v křesle a četl si knihu. Když vešla do místnosti, vzhlédl a zamračeně si ji prohlížel. Ona se na něj však usmála.

„Divadlo se ti trochu protáhlo, nemyslíš?“

„Byl to vskutku plnohodnotný kulturní zážitek. Je tvoje chyba, že ses nepřidal,“ pokrčila rameny a uvolnila si z vlasů klobouček, který odložila na stolek.

„A jak se ten kulturní zážitek jmenoval? Jean? Michel? Nebo snad Nicolas?“ zajímal se s hořkým tónem v hlase. Tyhle její několikadenní úniky z jejich společného žití se mu vůbec nezamlouvaly. Byli spolu už tak dlouho, že by očekával trochu jiné chování.

„Když to musíš vědět, tak jeden byl Patric a druhý Michel,“ odpověděla mu nenuceně a sedla si na pohovku vedle jeho křesla. Venku to vypadalo na slunečný den, takže bylo rozhodnuto, že ho stráví doma v Edwardově společnosti.

„Přežil některý z nich?“ Isabella sledovala, jak se mu při tom dotazu rozzářily rudé oči.

„Co si o mně myslíš? Samozřejmě že ne,“ usmála se na něj.

„Nemyslíš si, že bychom měli trochu zvolnit?“

„Právě naopak. Teprve jsi pochopil, jak správně užívat nesmrtelnosti. Jediné, co je potřeba změnit, je tohle město. Začínám se tu nudit,“ povzdechla si. „Che ne dici, tesoro?“

„Mohli bychom vyhledat Carlislea. Rád bych věděl, jak žije,“ přitakal Edward a Isabella se naopak zachmuřila. Toho, podle ní moralistu, vidět rozhodně nepotřebovala. Zrovna se jí přece podařilo Edwarda předělat k obrazu svému a Carlisle by její dílo jenom poškodil svými řečmi o jeho silné vůli a snaze zachovat si duši. Nemohla však jeho návrh hned odmítnout, přemýšlivě našpulila rty a zvažovala, jak ho decentně odradit od toho nápadu. Navíc přesně věděla, kde se ten doktor nachází. Nechtěla se s ním setkat, takže pečlivě vybírala místa, kam se přestěhovat.

„Měla jsem na mysli spíš Itálii nebo Belgii,“ namítla neutrálně. Carlisle se pohyboval někde na Novém kontinentě, takže pro ně bylo bezpečné zůstat na tom starém. „Nebo se nemusíme zrovna někde usadit, můžeme cestovat.“

„Stát se nomády?“ zajímal se skepticky Edward.

„To jsem tím nemyslela. Přece jenom mám jistou úroveň. Nomádi jsou jako zvířata.“

„Dáma za všech okolností,“ zamumlal Edward zamyšleně. Potom však musel uznat, že má pravdu. Nomádi neměli vůbec vkus. Isabella si potrpěla na módní oblečení, kulturní akce a zábavu. Což znamenalo, že by se stěhovali tak jednou do roka a nezůstávali by na jednom místě i desetiletí, jak tomu teď měli ve zvyku.

„Jako bys o tom někdy pochyboval,“ oplatila mu jeho slova úsměvem a zvedla se z pohovky. Kočičím krokem, který mohl pod šaty jen vytušit, došla až k němu a sedla si mu na klín. „Pouze s tebou to tak není.“ Sklonila se k němu a vášnivě ho políbila. Z jejího oblečení byly stále cítit zbytky lidských vůní, ale Edward s tím nemohl nic udělat, jenom se mohl pokusit na okamžik donutit Isabellu zapomenout na ty mladíky a donutit ji myslet jen na něj.

 

Barcelona 1950

O nezávazných večírcích konajících se na pláži už Isabella slyšela ve společnosti hodně. Většinou to byly jenom šeptem sdílené informace, jelikož ne vždy se jednalo o slušné akce. Už jenom ten samotný fakt byl pro Isabellu v mnohém velmi lákavý, navíc tak získala možnost okouzlit daleko víc lidí než jenom ty, v jejichž společnosti se obvykle s Edwardem pohybovali. Byla na novou krev zvědavá.

Edward se tak nadšeně netvářil. Sledoval její přípravy jako už tolikrát v minulosti. Jenže tentokrát se na svůj odraz v zrcadle mračil, stačil mu jeden pohled na Isabelliny odhalené nohy až ke kolenům, vysoké podpatky je činily dlouhé a přímo k zbláznění. Tahle móda toho na ní odhalovala daleko víc, než byl ochoten připustit.

„Netvař se tak otráveně. Dnes večer musíš vypadat ukázkově, abys mi nedělal ostudu,“ nabádala ho, když spatřila jeho výraz. „A hoď se do gala,“ dodala, když si na uši připínala výrazné červené náušnice a dokončovala poslední úpravy na účesu. Edward se tedy velmi neochotně zvedl z postele a začal se rovněž oblékat. Isabellu takto oblečenou nehodlal nikam pouštět samotnou.

 

Kráčela rozhodným krokem zavěšená do Edwarda a dávala si záležet, aby její umělecky vytvořené lokny řádně nadskakovaly. V šatech zvýrazňujících její přednosti si připadala opět jako bohyně. Líbilo se jí nechodit stále zahalena od krku po paty. Tyhle červené šaty měly opravdu co do sebe. Červená do sebe měla vždy něco. Isabella pro ni měla slabost a Edward ji po čase získal taky.

V okamžiku, kdy dorazili na okraj pláže, na sebe strhli pozornost nejbližších lidí. Jenom Edward mohl z myšlenek okolních lidí odhadnout, kdo se snaží svého partnera odtud dostat dřív – zda muži anebo naopak ženy.

Její úsměv se ještě rozšířil.

Edward si ji přitáhl těsněji k sobě a omotal jí ruku kolem pasu, která jasně všem naznačovala, že ta žena patří k němu. Nelíbilo se mu, jak si ji prohlížejí, jako hladoví psi, co zírají na kus masa.

Isabella se už chystala prohodit první zdvořilostní fráze s ostatními přítomnými, když Edwardova ruka kolem jejího pasu zmizela a on si ji najednou v prudké otočce přitiskl k sobě na tóny flamenca znějícího na pláži. Ať si jen závidí, blesklo Edwardovi hlavou, když zaslechl, jak všichni okolo zalapali po dechu. Isabella se spokojeně usmála a pokračovala v tom smyslném požitku, kdy se cítila jako obraz, který Edward nevědomky vystavoval všem na pohled.

„Netušila jsem, co všechno se v tobě ještě skrývá,“ zasmála se Isabella a fialové duhovky se jí třpytily jasným nadšením z Edwardova impulzivního chování. Lehce se obávala, že by mohl být přítěží, ale pokud se takhle otevře, nemusel by to být vůbec problém.

„Ještě se máš co učit,“ zamumlal jí do ucha tajemně a zároveň v tom Isabella vytušila jistou výzvu. Ona se učit nemusela, to si Edward jenom myslel. Občas ji překvapil změnou své nálady tak rychle, až ji to mátlo, ale rozhodně se o něm nemusela nic učit. Věděla o něm úplně všechno. Vždyť ona sama si ho vlastně vychovala.

„Jen aby ses nemýlil,“ zazubila se na něj a nechala se jím odvést do větší společnosti, kde ještě nestačili nikoho ohromit. „Teď se ale pořádně rozhlédni, dneska totiž domů rozhodně nepůjdeme sami,“ pobídla ho a sama už prozkoumávala přítomné tváře.

 

Ke kytaře se přidala bonga a maracas a zábava se vesele rozproudila. Lidé popíjeli, mluvili a tančili. Od jejich příchodu se ale Isabellina nálada stále jenom horšila. Vždy o stupeň víc, o co víc byl Edward majetnější. Po skoro hodině, kdy se od ní všichni přítomní zajímaví muži drželi dál a nic si nedovolili kvůli Edwardovi po jejím boku, se mu lehce vykroutila.

Ten se na ni jenom zmateně podíval, když se na něj nevinně usmála. Pro Edwarda to bylo jako výstraha, věděl, že má něco za lubem. Teď tedy čekal, s čím se vytasí. Už chvíli se po jeho boku kroutila jako had a nepomohlo ani to, jak často s ní tančil. A že jim to spolu opravdu šlo, lidé se ve svém marném snažení zastavovali a jenom obdivně hleděli na jejich dvojici.

Isabella přistoupila blíž, až se její hruď v lehkých červených šatech s puntíky těsně dotýkala té jeho, položila mu na ni lehce dlaně a stoupla si na špičky.

„Ten pohled, co máš… Znám ho,“ zamumlala a přejela mu rty po tváři. „Potřebuješ se napít, tak jenom běž, počkám tady na tebe,“ pobídla ho a pečlivě sledovala jeho výraz. Fialové duhovky po čas večera tmavly a očividně to nebylo touhou. Navíc se ho skutečně potřebovala zbavit, už ji to omezování štvalo, pro dnešní noc ho bylo opravdu moc.

„Pojď se mnou,“ pobídl ji a chtěl ji vzít za ruku.

„Zatím ne, nemám žízeň. Navíc se těším na to, co se bude dít po našem návratu,“ usmála se na něj s jasným příslibem. Takhle to bývalo vždy, když měli v plánu si sebou někoho vzít domů. Krev a sex, jak vzrušující kombinace.

„Dobrá tedy, počkej tady, hned budu zpátky,“ upozornil ji přísným hlasem, který odmítal jakýkoliv kompromis a sotva se k Isabelle obrátil zády, její usměvavý obličej se zachmuřil. Mračila se a propalovala mu do zad díru. Ve chvíli, kdy ho však uviděla na opačné straně pláže s mladou černovláskou, lehce se uvolnila a s očekáváním sledovala, kdy z párty zmizí.

Což netrvalo dlouho. Edwardův šarm na dívku ihned zapůsobil. Stačilo pár vhodně vybraných slov a dívka se octla v jeho dokonale utkané pasti. Byl jako pavouk a ona malá moucha v jeho síti. Nemohla od něho odtrhnout zrak, neustále něco nesměle štěbetala a mezi jednotlivými nádechy a údery srdce střídavě rudla a opět nabírala svou přirozenou snědou barvu.

„Proč jsi chtěl odejít z párty?“ zeptala se ho zvědavě a zvedla k němu s neskrývaným zájmem své zelené oči mandlového tvaru.

„Chtěl jsem se projít, bylo tam moc lidí,“ zamumlal a přitom nespouštěl svůj zrak z jejího krku, kolem kterého jí splývaly dlouhé vlasy pomalu až k pasu. Pomalým krokem postupovali po zpevněné části pláže až k té písčité, kde ani jeden z nich nezaváhal a pokračoval v chůzi. Vůně té dívky se stále pročišťovala díky nočnímu vánku postupujícímu od moře.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ chtěla pokračovat ve zpovídání svého partnera dívka, když se Edward zastavil.

„Není to jedno? Stejně mě po dnešní noci už nikdy neuvidíš, zatímco já tě budu mít v paměti napořád,“ odvětil lehce nakřáplým hlasem, ve kterém už zaznívala všechna jeho touha. Dívka před ním opět zrudla a sklopila pohled k zemi. Edwardova slova se jí líbila. Nikdy na ni nezapomene – jejím uším to znělo tak romanticky, musela uznat, že ten cizinec uměl opravdu krásně mluvit.

„Páni, proč nejsou všichni jako ty,“ vydechla zasněně a vůbec se nebránila, když se k ní Edward sklonil a odhrnul její vlasy na stranu, aby si uvolnil cestu k jejímu krku.

„Nelíbilo by se ti, kdyby byli všichni jako já,“ poznamenal a dívka se na okamžik zamračila. Nechápala, proč říká takové věci. Sice ho neznala déle než pár minut, ale mohla o něm říct, že je slušný a navíc gentleman, což se o některých mužích v jeho věku rozhodně říct nedalo.

„Líbíš se mi ty,“ zašeptala do ticha, které narušoval jenom šum vln na břehu.

„To je dobře, jelikož ty se mi líbíš taky,“ odpověděl Edward a opět se k ní sklonil. Srdce dívky na okamžik vypadlo ze své zběsilé jízdy, když ji pohladil po tváři a ona na kůži ucítila jeho chladný dech. Krev se jí nahrnula do tváří a dech se jí zadrhával v očekávání. Bohužel sama netušila čeho. Nikdy netušila, že by byla něčeho podobného schopna, ale jen co se před ní objevil on, všechny zábrany jako by zmizely.

Cítila jeho rty, jak jí přejíždí po hraně čelisti níž a níž, jak se přesouvají na její krk, se kterým se až příliš mazlil. Zdálo se jí, jako by vdechoval její vůni, z čehož ji zamrazilo a donutilo opět zadržet dech. Ucítila jeho silné ruce kolem svého pasu, jak ji lehce svírají a zároveň hladí po zádech. Při každém jeho dotyku si připadala pomalu jako v nebi.

„Tam se za okamžik možná i dostaneš,“ odpověděl na její myšlenky, jako by je snad dokázal číst. Zarazila se, věděla, že je to nemožné, ale on přece jenom odpověděl. „Neděs se, skutečně ti dokážu číst myšlenky,“ usmál se a trochu se od ní odtáhl. Dívka ještě víc zčervenala a Edward se přímo královsky bavil nad zmateností jejích myšlenek, které byly tak roztěkané, že nedokázaly udržet souvislý tok.

„Možná… hmm, možná bychom se měli vrátit na párty,“ zamumlala roztržitě.

„Nemyslím si, že se mi chce. Dokonce ani ty si tím nejsi úplně jistá,“ zasmál se a dívce opět poskočilo srdce. Ten úsměv byl tak dokonalý. Ty bělostné zuby, zářivé tmavé oči, ve kterých se jasně zračila touha. Cítila, jak jí měknou kolena a měla co dělat, aby zůstala stát, a jen co na to pomyslela, ucítila opět kolem sebe jeho pevnou ruku.

„Nechci, ale bylo by to správné,“ pokusila se ho ještě jednou odradit. To, že jí četl myšlenky, ji znepokojovalo. Edward to však nehodlal už moc dlouho protahovat, musel se totiž vrátit k Isabelle, kterou tam nechal samotnou, což se mu vůbec nezamlouvalo. Myšlenky dnešních mužů byly stále horší a horší.

„Povím ti, co bude správné,“ zašeptal a sklonil se k jejímu uchu. „Teď mě necháš udělat to, kvůli čemu jsme sem přišli, a potom se uvidí, jestli se vrátíme na párty, ano?“ navrhl řešení její rozpolcené mysli a ona se nejistě usmála. Souhlasila. Edward se tedy sklonil ještě níž, opět si začal pohrávat s jejím krkem, kde se koncentrovala ta nejsladší vůně. „Voníš tak dokonale,“ šeptl a než stačila dívka něco odvětit, ztuhla v náhlém šoku. To, co cítila na krku, už nebyly cizincovy jemné rty. Jeho zuby jí prokously tenkou kůži, přes kterou prosvítala tepající žíla a cítila, jak jí po krku něco stéká. Matně si uvědomovala, že je to něco teplého. Okamžik nato už měla pocit, jako by nemohla ovládat své tělo, nohy měla příliš těžké, aby s nimi mohla pohnout. Ruce neposlouchaly a nemohly od sebe cizince odstrčit. Pokusila se vykřiknout, ale ani z jejího hrdla nevyšel jediný tón.

„Ach…“ unikl jí poslední vzdech, než se poddala cizincovým rtům na jejím krku, které z ní postupně vysávaly život.

Barem Foc se rozléhaly tóny Tutti Frutti, Isabella postávala u baru a s lehce přimhouřenýma očima přejížděla po přítomných. Nařasené sukně dívek se v rytmu hudby vykasávaly až nad jejich kolena, kam původně patřila, a muži je v roztodivných kreacích roztáčeli, přitahovali k sobě nebo odtrhávali. Po chvíli, kdy už si myslela, že tam není nikdo podle jejího gusta, jí pohled utkvěl na mladíkovi s černými vlasy a pronikavým pohledem, který postával na protější straně baru a okatě si ji prohlížel. Edwardovo podivné chování ji trápilo, ale rozhodla se, že si nenechá zkazit celý večer, zvlášť teď, když před chvílí odešel s tou černovláskou někam na pláž.

S ladností kočky tedy došla až k mladíkovi. Bílá košile s rozhalenkou odhalovala jeho opálenou hruď s vypracovanými svaly. „Jsi tu sám?“ zajímala se okamžitě a lehce se o něj otřela bokem, když si přisedala na barovou židličku.

„Jo, před chvílí jsem přišel,“ zamumlal a napil se piva z láhve, kterou držel v ruce a po které stékaly orosené kapky. „Spíš bych se měl ale zajímat, proč jsi tu sama ty?“ oplatil jí otázku.

„Přišla jsem za zábavou,“ usmála se na něj koketně a rukou mu přejela po rozpálené kůži na předloktí. Dávala mu tak jasnou výzvu k činu. Zamlouval se jí ze všech přítomných v baru nejvíc. Dokonce i jeho krev voněla po slunci i přes ten odér potu a různých voňavek kolem.

„V tom případě bychom se měli jít bavit,“ oplatil jí úsměv, seskočil ze židličky, popadl ji za ruku a chtěl jí pomoct taky seskočit, když se odnikud vynořil vedle nich Edward. Je zpátky nějak moc rychle, blesklo Isabelle hlavou.

„Dáma je tady se mnou,“ pronesl výhrůžně a Isabella vnímala to, jak se mu chvěje celé tělo. V množství hudby lehce zanikalo jeho zvířecí vrčení. Vlasy měl rozcuchané daleko víc než ve chvíli, kdy do baru přišli, a košili měl zašpiněnou od rtěnky. Dívka v tuhle chvíli už nebyla dávno mezi živými, jak se dalo předpokládat, Edwardovy duhovky totiž opět díky čočkám nabraly fialový odstín, který však teď bojoval s přívalem černé při pohledu na mladíka po Isabellině boku.

„Edwarde, snad by ses nezlobil, chtěla jsem se jenom trochu pobavit. Tos před chvíli dělal i ty, ne?“ pokrčila nevinně rameny a ukázala na růžovou skvrnu na jeho košili. Edward se na ten flek zamračil, ale hned se podíval zpět na Isabellu a jejího společníka. Nepřestával vrčet, ten mladík nehodlal od jeho Isabelly zmizet.

„Řekl jsem, že ona je tu se mnou. Je moje, rozumíš?!“ obořil se na něj a chystal se na něj vystartovat, když ho zarazila Isabella.

„Jak to o mně mluvíš? Jako o nějakém majetku,“ zírala na něj Isabella. Dneska byl sice vskutku ve špatné náladě, ale takhle s ní rozhodně mluvit nebude. Postraním pohledem jenom zahlédla, jak se mladík, kterého si vyhlédla na dnešní večer, vytrácí v davu a zamračila se na Edwarda ještě víc.

„Neměla jsi s ním tak okatě flirtovat,“ odsekl a sedl si na stoličku vedle té Isabelliny.

„Okatě flirtovat?“ vyjekla Isabella. „Tak to ne. Já s ním flirtovat mohla, stejně jako ty s tou holkou, se kterou jsi pak odešel na pláž – myslíš, že i přes ten okolní hluk jsem to neslyšela? O tom je přece náš vztah, už jsi na to snad zapomněl?“ zajímala se Isabella a pozorně ho přitom sledovala.

„Po padesáti společných letech jsem si to uvědomil, neboj se,“ zamumlal sarkasticky a opřel si ruce o bar. Barman po jejich dvojici neustále pokukoval, ale po Edwardově příchodu se držel v uctivé vzdálenosti. Chvíli nato už Isabella sledovala Edwardovo zhroucení, jak si prsty vjel do vlasů a jak je svírá. Dlouhé prsty, které by mohly patřit nejednomu klavírnímu virtuózovi, prozrazovaly ten vnitřní boj, stejně jako napjaté svaly na jeho zádech, které těsně obepínala bílá košile.

„Nehodláš se opět vracet k nějaké krizi identity, že ne?“ opáčila Isabella a Edward k ní rychle vzhlédl.

„Krizi identity? Jestli tím myslíš, že se mi v hlavě opět honí poslední myšlenky té dívky a já zvažuju, že jsem si měl vybrat někoho jiného, tak ano, hodlám se k ní vrátit,“ odsekl. Občas nechápal, jak může být Isabella tak bezcitná, teď od ní naopak čekal trochu podpory a soucitu, jenže toho ona očividně nebyla schopna.

Dramaticky protočila panenkami. „Tím jsme si už prošli mnohokrát, nemyslíš?“

„Občas zapomínám, že ty ty myšlenky neslyšíš. Nevíš, co se honí lidem v hlavě těsně předtím, než vydechnou naposledy nebo ve chvíli, kdy jim prokousneme hrdlo a vysáváme z nich život,“ zamumlal tiše, aby na sebe zbytečně neupozorňoval lidskou společnost.

„O tomhle se s tebou nehodlám bavit. Zvlášť ne dneska večer, přišla jsem se bavit, a pokud se hodláš litovat, jsi v tom sám, měj se,“ ukončila tenhle rozhovor a odcházela do davu, kde před chvíli zmizel i ten mladík, na kterého měla spadeno, nehodlala se jenom tak lehce vzdát, dneska bude její, ať už se to Edwardovi líbit bude nebo ne.

Za to, že ho nechala jen tak sedět u baru, si stejně mohl sám. Neměla na jeho svědomí náladu. Bylo ukňourané jako malé štěně a objevovalo se v nejméně vhodných situacích. V jednu chvíli, někdy v době, kdy se chystali odjet z Paříže, si dokonce myslela, že z toho vyrostl, že se z něj stal skutečný upír, takový, jaký ve skutečnosti je, že své svědomí jednou provždy pohřbil s nějakým tělem. Třeba dokonce tou dívenkou, co ji srazilo auto, tehdy ta chvíle vypadala tak nadějně. Jenže ono ne, to zatracené svědomí tu bylo zase a vystrkovalo růžky.

„Omlouvám se za svého bratra, dostal od rodičů nařízeno mě hlídat a bere svou povinnost až moc vážně.“ S těmi slovy se Isabella přitočila k mladíkovi a on rychlým pohledem mrkl k baru, kde se ještě chvíli nacházel Edward, dokud se ze své stoličky nezvedl a neodešel z pláže. Isabella mu dala jasně najevo, že po jeho společnosti vůbec netouží, takže by se jí měl přece jenom pro tuhle noc klidit z cesty, dokud i ona neuhasí žízeň, potom by s ní mohla být daleko rozumnější řeč. Alespoň v to doufal, když ji ještě zahlédl, jak koketuje s tím klukem, který jí nesahal ani po kotníky.

 

„Není ti zima? Máš tak chladné ruce,“ zajímal se muž, kterému mohlo být tak kolem třiceti, Isabelly. Náhodou ho míjela na ulici a on jí padl do oka, někoho jí totiž velmi připomínal. Světlé rozcuchané vlasy, pomněnkové oči, dokonalý úsměv. Ani na okamžik nezaváhala, byla si takřka stoprocentně jistá, že je to potomek Nathaniela, kterého před víc jak padesáti lety nechala v Londýně. Netušila, kde se tu vzal, ale bylo jí to jedno. Ráda viděla známou tvář.

„Ne, zima mi opravdu není. Mám je vždy chladné, když mi je nikdo nezahřívá,“ zářivě se na něj usmála. Od chvíle, kde ho uviděla na ulici, ho sledovala. Chtěla vědět, co ho přivedlo do Španělska. A teď se jakoby náhodou potkali v Ciudad Condal. Edwarda pro dnešní noc nechala doma, opět se utápěl v depresi. Od chvíle, kdy zabil tu dívku na pláži, uběhlo pár měsíců, kdy byl naprosto v pořádku a zpříjemňoval Isabelle věčnost, ale teď to na něj znovu padlo. Když se tedy večer oblékala, chvíli to vypadalo, že se ji pokusí přemluvit, aby nikam nechodila, ale to ona nechtěla. Věděla, co Edwarda trápí, v jedné zvláště slabé chvíli ho nechala, aby se jí se vším svěřil, ale pochopit to nedokázala. Možná měl pravdu, že kdyby četla myšlenky, tak by to vnímala jinak, ale takhle ne. Takhle se mohla jenom bavit v baru s někým, kdo vypadal jako Nathaniel, a neřešit, co se stane dál. Nemusela trpět žádnými výčitkami svědomí.

„Co kdybychom si šli zatančit?“ nabídl jí a Isabella přijala. Když tančila s člověkem, neměla z toho stejné potěšení, jako když ji hudbou provázel Edward, ale to bylo jenom tím rozdílem ras. Nemohla od člověka očekávat dokonalost.

Jenže potomek Nathaniela byl jiný.

„Tančíš skvěle,“ zamumlala mu do ucha pochvalu, když si ji v tanci přitáhl k sobě.

„Měl jsem skvělého učitele,“ odpověděl s takovým zvláštním úsměvem, který Isabella okamžitě poznala. Nathaniel. Vzpomněl si na muže, který ho učil vcítit se do hudby. Ten londýnský gentleman byl opravdu třída. Nemohla říct, že byl dokonalý, ale k té dokonalosti mu už chyběl jenom krůček, jedno kousnutí a tři dny agónie v nesnesitelných spalujících bolestech. Ale k tomu krůčku nikdy nedošlo, Isabella by se tak k němu jistým způsobem přivázala a to nechtěla. Navíc, kdyby to tehdy udělala, nemohla by tu teď tančit s jeho vnukem. Rozhodně tedy nebyla chyba nechat ho žít.

Strávila s Nathanielovým vnukem celou noc, dokud se jí jako gentleman nenabídl, že ji odprovodí domů. Isabella se chystala souhlasit, když si však vzpomněla na Edwarda a jeho náladu, hned tu myšlenku odmítla. Místo toho se vydala se svým doprovodem k němu domů.

Tam také po mnoha letech začala opět zvažovat, jestli by se s ním nemohla vrátit ke skleničkové metodě. Byla s ním zábava stejně jako tehdy s Nathanielem. Byl skvělý společník a Isabella zvažovala, že by si ho chvíli nechala. Ta myšlenka se jí skutečně zamlouvala.

 

Tu první noc se od něj domů už nevrátila. Dokonce ani tu druhou. Edward na ni musel čekat doma dlouhé tři dny, než se pro tenhle okamžik nabažila přítomnosti svého společníka. Edward při jejím příchodu domů zaznamenal povědomou vůni vycházející jí ze šatů, ale nevěděl k čemu ji přiřadit. Když na něj Isabella pohlédla, všimla si jeho očí černých od hladu.

„Tos byl celou tu dobu tady zavřený?“ zajímala se, když si sedala vedle něj na pohovku. Modré šaty měla lehce zmuchlané a na některých místech natržené. Pro tuhle chvíli jí však kazy na jejím dokonalém vzezření nevadily.

„Čekal jsem na tebe,“ zamumlal.

„Chtěla jsem přijít dřív, ale nevěděla jsem, jak bys reagoval na další společnost,“ pokrčila rameny. Skopla si z nohou boty a potom se uvelebila na sedačce tak, že je měla položené na Edwardově klíně. Sukně se jí vyhrnovala až do půlky stehen.

„Nějak bych se s tím vypořádal,“ odvětil zastřeně.

„Vážně?“

„Kvůli tobě ano,“ dodal a Isabella se na něj usmála. Jedním plynulým pohybem se mu přesunula na klín a políbila ho. Tahle odpověď se jí neskutečně líbila. Byl pro ni ochoten udělat cokoliv, dokonce opět zapřít své svědomí.

Knoflíky na jeho košili nevydržely tlak trhající se látky a rozletěly se po místnosti. Isabella se mu chtěla odměnit za ty dny, kdy na ni čekal, a sama navíc po té době potřebovala trochu výkonnějšího milence, než byl obyčejný člověk.

„Miluju tě,“ zamumlal k ní Edward mezi polibky a přetáčel si ji na pohovce pod sebe. Vždy jí to opakoval a doufal, že jednou z jejích rtů splynou ta dvě slova, která vždy toužil slyšet, už od jejich prvního setkání v Londýně.

Místo toho však zaslechl opět to samé, co říkala pokaždé. „Já vím.“ 

TO BE CONTINUED...

---

V druhé části nás čeká radikální zlom.