Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Can´t be tamed - 2. část

28.12.2013 (07:45) • Petronela • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 2972×

Sevilla 1954

Pravidelný tlukot srdce narušoval ticho v pokoji, stejně jako mělké nádechy. Edward upřeně pozoroval dívčí tělo na pohovce. Přivedl si ji sem dneska časně odpoledne. Venku bylo opět zataženo, jako tomu zkraje podzimu bývá, a tak se mohl zabavit i venku a nemusel přemýšlet nad tím, proč o sobě Isabella nedala vědět už tak dlouho. Jednoho odpoledne se oblékla do šatů přesně tak, jako když se chystá na nějakou zábavu, a potom se už nevrátila. Očekával, že bude pryč tak dva až tři dny, většinou to déle netrvalo, než ji lidský milenec nebo milenci omrzeli a ona se vrátila k němu, ale teď už to byly dva měsíce.

Hrudník té dívky se lehce zvedal při každém nádechu. Pokojem se nesl ještě lehký odér krve, který však mohl zaznamenat jenom on sám svým citlivým čichem. Dívka měla pravou ruku pečlivě obvázanou a položenou na hrudníku. Pohovka nebyla příliš pohodlná ke spánku, ale ztráta krve z ní nakonec to příhodné místo udělala. Sotva se do ní opřela, cítila, jak jí těžknou víčka a nakonec se propadla do hlubokého, omámeného a léčivého spánku.

Edward pozoroval, jako by byl v kině, obrázky v její mysli. Pohybovaly se tam různé postavy, ale stále se vracela k jeho obličeji a pocitům, které ji naplňovaly během chvil s ním. Vnímal ten lehký strach, který naplňoval její sny ve chvíli, kdy se vrátila do bodu, kdy se porušila její tenká kůže na ruce a kapka po kapce stékala její krev do skleničky, kterou měla pod touto rukou nachystanou.

Ty dva měsíce, co s ním Isabella nebyla, nikoho nezabil. Nevěděl, jestli by to bez její společnosti snesl. Takhle však jeho mysl zaplavovaly zbytečné otázky, které si nepokládal už dlouhých šedesát let.

Zamyslel se nad nimi natolik, že málem promeškal chvíli, kdy se tiše otevřely dveře do pokoje.

Vzhlédl. V otevřených dveřích do salonu stala Isabella. Měla na sobě černý sametový cestovní plášť přehozený přes krásné červené šaty, které jí ladily k očím. Vlasy měla vyčesané vysoko na hlavě. Zatímco se na ni díval, sundávala si bílé rukavičky, které jenom doplňovaly její dokonalý vzhled, ale jinou funkci už dávno postrádaly. Dělala to schválně pomalu, jednu po druhé a položila je na stůl u dveří.

„Edwarde,“ řekla a její hlas zněl jako stříbrné zvonečky. Ale to vždycky. „Chyběla jsem ti?“

Edward se narovnal. Světlo ohně dopadalo na její lesklé vlasy a bílou pleť bez pórů. Byla neobyčejně krásná. „Nečekal jsem, že dáš dneska večer přednost mojí společnosti. Neposlala jsi žádnou zprávu. Vlastně jsi o sobě nedala vědět od chvíle, kdy jsi před dvěma měsíci odešla do společnosti.“

„Hodláš mi to vyčítat, Edwarde?“ Isabella zněla pobaveně. Sklouzla na pohovku, opřela se a podívala se dolů do tváře mladé dívky, která spokojeně spala na pohovce. „Je krásná, viď? Je to tvůj nejnovější úlet?“ Vzhlédla k Edwardovi a propalovala ho svým uhrančivým rudým pohledem a on jí ho pevně oplácel.

„Úlet?“ podivil se Edward a nechápal, jak Isabella mohla z úst vypustit podobná slova. On žádné úlety nemíval. On byl své partnerce věrný. „Kde jsi byla?“ zeptal se ve chvíli, kdy Isabella jenom pokrčila rameny. Edward zkřížil před sebe svoje dlouhé nohy a nepřestával ji propalovat pohledem, který toužil po odpovědích. Tentokrát ji nechtěl nechat jenom tak snadno vyklouznout. Během její dlouhé nepřítomnosti si toho nechal hlavou projít opravdu hodně a teď si konečně uvědomoval, že se současným životem není tak úplně spokojen, jako si to ještě před časem namlouval.

Isabella se naklonila dopředu. Kdyby dýchala, nejspíš by tak odfoukla dívce tmavé vlasy z tváře. „Můžu ji políbit?“ zajímala se dychtivě. Vůně sálající z tepajícího místa na odhaleném krku byla omamná. Navíc ta zvětralá vůně krve naplňující místnost… Na okamžik Isabellu napadla myšlenka, že se vrátila domů, ačkoliv tenhle dům s Edwardem sdíleli sotva dva roky. Nebylo to nijak dlouho vůči ostatním jejich pobytům v jiných městech. Neměla k tomuto místu tedy žádné zvláštní vzpomínky nebo nedej bože ještě city. Jenže ta vůně, ta krev, to byl domov.

„Ne,“ odseknul jí Edward a lehce se na křesle nahrbil. Stálo ho velké sebeovládání, aby tu dívku sám nezabil ve chvíli, kdy jí zručně nožem porušil kůži na ruce, takže teď se jí Isabella ani nedotkne. „Kde jsi byla, Isabello? Každý večer jsem tady čekal, až uslyším tvoje kroky v hale a přemýšlel, kde jsi vlastně celou tu dobu byla. Možná mi to řekneš,“ pobídl ji a zamračeným pohledem ji nadále propaloval. Věděl, kde celou dobu byla, jenom jí chtěl dát možnost mu říct pravdu.

Narovnala se a protočila oči. „No, tak dobře. Byla jsem v Paříži. Pro nějaké nové šaty. Už jsem potřebovala dovolenou od těch dramat, které spolu prožíváme,“ povzdechla si a Edward se ještě víc zamračil. Dramata, která spolu prožívají? Myslela tím snad to, že občas neunesl smrt dalšího člověka?

Nastalo dlouhé ticho. Pak řekl Edward jen:

„Lžeš.“

Vyvalila na něj oči. „Proč to říkáš?“

„Protože je to pravda,“ odsekl a vyndal z kapsy zmačkaný dopis, který hodil na podlahu mezi nimi. „Prvně jsem si namlouval, že se opět po třech dnech vrátíš, jako jsi to dělala vždy, ale po týdnu jsem tomu přestal věřit a zajímalo mě, kam ses poděla. Obvykle je těžké nějakého upíra vysledovat, pokud to sám nechce, ale já s tebou žil posledních šedesát let, takže jsem věděl, na co se zaměřit. Bylo to pak lehké. Tvůj návrat do Barcelony, vyhledání toho chlápka a následná cesta do Itálie. Bylo tak snadné tě s tvým lidským milencem vystopovat. Jenom nechápu, proč jsi ho brala do Itálie? Chtěla jsi ho snad nechat proměnit, aby ho ta lidskost neomezovala, ale nechtělas to udělat ty, aby k tobě nebyl nějak přivázaný? Musela bys na něj dávat pozor jako na novorozeného, nést za něj zodpovědnost, a to bys nesnesla, že?“

Isabella ho pozorovala. Na ústech jí hrál úsměv. „A kvůli tomu žárlíš? Že jsem ho možná chtěla nechat proměnit?“ vyzvídala a nepřestávala si měřit Edwardův naštvaný výraz. Už málem zapomněla na to, jak v některých chvílích dokázal být majetnický. Jenže ona nikomu nepatřila, nebyla ničí majetek, a proto si taky mohla dělat, co chtěla a nemusela se nijak omezovat. Pokud by se tedy rozhodla Nathanielova vnuka nechat proměnit, bylo by to jenom její rozhodnutí. Jenže to se nestalo.

„Chceš, abych žárlil?“

„Non mi importa,“ řekla Isabella. Přešla do italštiny, jako by ho tím snad chtěla naštvat a ještě mu víc připomínat, kde strávila posledních několik měsíců. Jenže ona si neuvědomovala, jak mu tím ubližuje. Pro ni byli všichni muži stejní. Tedy až na Nathaniela a jeho krevní linii. Jejich krev opravdu milovala a muži, kterým kolovala v žilách, byli skutečně k pomilování. Ale ani tak z nich nechtěla udělat nic trvanlivějšího. Byli na zábavu a to bylo všechno. „Všichni mi přijdou stejní. Nemá to s tebou nic společného. Byl jenom rozptýlení, když jsem byla v Itálii, nic víc.“

„A teď je...“

„Mrtvý. Takže by pro tebe mohl být jen těžko nějakou konkurencí. Musíš mi tolerovat moje malá rozptýlení, Edwarde,“ usmála se na něj. On se obával, že by ho za něj mohla vyměnit, ale to přece nebylo možné. On je přece… Edward. A o to tu šlo celou dobu.

„Nebo?“

„Jinak by sis mě mohl poštvat proti sobě.“ Bylo to tak jednoduché. Žádné omezovaní a budu tvoje. Jakmile se mi budeš snažit bránit v tom, co dělám, nedopadne to dobře.

„Stejně jako to udělal tvůj milenec a tys ho zavraždila?“ zeptal se Edward. „A proč? Z lítosti? Ze soucitu? Z lásky? Nebo tuhle emoci neznáš?“

„Já miluju,“ řekla Isabella rozhořčeně. „Ty a já, Edwarde, to vydrží navěky. Je to láska, kterou smrtelníci nemůžou chápat – temný, stálý plamen oproti jejich malému, blikajícímu světýlku. Proč ti na nich záleží? Věrnost je lidská záležitost. Založená na myšlence, že jsou tady tak krátkou dobu. Nemůžeš po mně žádat, abych ti byla navěky věrná.“

„Jsem pošetilý. Myslel jsem, že můžu. Myslel jsem, nebo jsem spíš očekával, že mi nebudeš lhát.“ Chtěl, aby k němu po tak dlouhém společném čase byla upřímná. Nějak se smířil s jejími krátkými úlety, ale ty dlouhodobé nehodlal akceptovat. A lži nemohl snášet už vůbec.

„Jsi směšný,“ řekla. „Chováš se jako dítě. Čekáš, že mám stejnou morálku jako civilové, i když nejsem člověk. Ale to ty taky nejsi. Bez ohledu na to, nemůžeš s tím nic udělat. Nenechám si nic diktovat, rozhodně ne někým, kdo byl tak slabý, že nedokázal přijmout svou podstatu a chtěl být vegetariánem. Jsi mi naprosto oddaný, sám jsi to řekl. Tvoje oddanost ale prostě musí strpět moje malé úlety. Pak spolu budeme vycházet naprosto báječně. Jestli ne, nechám tě. Nedovedu si představit, že bys tohle chtěl.“

V jejím hlase zřetelně slyšel malý úšklebek, když mluvila. To v Edwardovi něco zlomilo. Vzpomněl si, jak zle se cítil, když mu přišel dopis z Itálie. Ale i tak čekal na její návrat a doufal, že pro něj měla nějaké vysvětlení. Že se mu omluví. Že ho poprosí, aby ji znovu miloval. Teď si ale uvědomil, že jí za to ani nestojí – že jí za to nikdy nestál – a jeho vidění zahalila červená mlha. Zdálo se, že každým okamžikem zešílí. To bylo totiž jediné vysvětlení pro to, co se právě chystal udělat.

Miloval ji, ale musel se od ní odpoutat. To mu našeptávaly myšlenky celou tu dobu, co byla pryč. Snažil se jim bránit, ale každým dnem, kdy se Isabella nevracela, zabíraly větší množství jeho mysli. Vzpomínal na první krvavé polibky, které mu věnovala. Na to, jak se mu postupně měnil pohled na svět. Za vším tehdy stála ona. Opustil kvůli ní Carlislea, který pro něj udělal úplně všechno, aby mu pomohl vypořádat se s tím, co se mu stalo. Ale ono to nestačilo.

„Na tom nezáleží,“ pronesl a odhodlaně se zvedl z křesla. Cítil se, jako by se měl každou chvíli zhroutit, padnout k zemi a už nevstat, ale nemohl Isabelle dopřát tohle vítězství. „Teď mám ji,“ ukázal na spící dívku na pohovce, vedle níž Isabella seděla.

„To nemůžeš myslet vážně?“ vyjekla lehce překvapeně Isabella. Edwardova slova zněla tak odhodlaně. Jako by v té dívce neviděl chvilkové pobavení jako ona v těch desítkách mužů, co ji prováděli věčností. Chtěla poukázat na její smrtelnost a to, že on nikdy neumře, když se znovu ujal slova.

„Můžeš být nesmrtelná, Isabell, ale tvoje emoce jsou nudné a povrchní. Její ne. Ona ví, co je to milovat,“ zamumlal a nahlížel nadále do dívčiných myšlenek. Byla jím okouzlená, srdce jí bušilo, když na ni promluvil. Uvědomovala si, jak se jí roztřásla kolena, když se k ní naklonil. Bláznivě se do něj na první pohled zamilovala, stejně jako mnohé před ní, ale teď mu její myšlenky poskytly možnost uniknout.

Přešel po pokoji, sklonil se nad dívkou a opatrně, aby ji nevzbudil, ji vzal do náruče a přitiskl si ji k hrudi, jak nejjemněji dokázal. Isabella sledovala každý jeho pohyb. Lehkost, s jakou se dotýká té křehké lidské bytosti. S lehkostí, kterou ho musela učit, aby se jejich dýchající hračky nepoškodily. Dívka se mu v náručí pohnula a přitiskla se víc k jeho košili, oba vnímali, jak vdechovala jeho vůni, a Edwardovi neušel její drobný úsměv a sny, ve kterých hrál hlavní roli on. Něžně se na dívku ve svém náručí usmál.

„Isabello,“ oslovil ji ještě mezi dveřmi. Nevěděl však, co by měl říct. Popřát jí příjemnou věčnost?

Ta nádherná upírka před ním měla ruce zkřížené na prsou a nenávistně se na něj dívala. „Taháš se s lidmi z úplně jiného důvodu, než bys měl,“ řekla ledově bez zjevného ohledu na vlastní pokrytectví. „A v mém vlastním domě! Vážně, Edwarde.“ Ukázala na dveře, před kterými stál. „Prosím, opusť můj dům a už se nikdy nevracej. Věřím, že ti to nebudu muset říkat dvakrát.“

Edward jí až moc rád vyšel vstříc. Vynesl spící dívku z jejich společného domu a zamířil si to po ulici pryč. Srdce se mu s každým dalším krokem drolilo na menší a menší kousky, ale nemohl se otočit. To, co se odehrálo v tom pokoji, bylo definitivní.

Uvědomoval si, jak se jeho život po Isabellině boku změnil. Zato ten její byl pořád stejný. Jeho láska ji nezměnila ani o trošku. Stále to byla stejná upírka, jakou před tou dlouhou dobou potkal v Londýně na plese. Samý úsměv, krásné šaty, večírky, úlety… A ani špetka lásky k jeho maličkosti.

Možná udělal dobře, že si to konečně uvědomil a opustil ji. Nebyl si tím ale úplně jistý. Kdyby to bylo dobře, jistě by ho to tolik nebolelo, nebo snad ano? Věděl, že nebude jednoduché jenom tak překonat společných šedesát let, ale doufal, že toho bude schopný. Isabella kvůli němu truchlit nebude, určitě si brzy za něj najde náhradu a bude dál proplouvat svou věčností, kdy jedinou starostí je to, co si vezme na sebe a jak opět okouzlí lidi ve své společnosti.

1975 Moskva

Pouliční lampy osvětlovaly liduprázdnou ulici. Osamělá mužská postava kráčela po středu asfaltové silnice a vyhýbala se okrajům. Límec kabátu měl vytažený nahoru tak, že mu zakrýval část obličeje. Plně se soustředil na svoje pochmurné myšlenky a blažené ticho těch ostatních, které se dávno odebraly k spánku.

Ač nechtěl, stále se mu v hlavě postupně obracel pomyslný kalendář a právě v tuhle chvíli tam viděl číslo sedm tisíc šest set třicet dva. Byl to totiž přesný počet dní, kdy odešel od Isabelly. Kdy to vzdal s její nápravou a pokusil se zachránit aspoň sám sebe. Ještě dalších třicet čtyři dní a bude to rovných dvacet jedna let, kdy ji viděl naposledy.

Ve skutečnosti kromě toho čísla nevěnoval pozornost takřka ničemu. Vnímal, že se přesunul o další město dál, uvědomoval si i jeho název, jenže se nad tím moc nepozastavoval – hra na člověka ho brzy po odchodu od Isabelly přestala bavit. Dávat pozor na takové jemné nuance ve svém chování postrádalo smysl, stejně jako obdivování historických památek jednotlivých měst. Přemýšlel, jestli se vůbec vyplatí bojovat za to být lepší, nebo jestli by to měl vzdát a pokusit se zemřít. Měl pocit, jako by se všemi těmi myšlenkami, které ho obvykle obklopovaly, dusil a nemohl se nadechnout. Srdce, které mu před těmi dlouhými lety ukradla krásná upírka, teď leželo zlomené někde uvnitř.

Byl troska.

Kráčel po bílé čáře, jen co noha nohu mine. Společnost mu dělal jenom jeho stín, který se stejně pomalu pohyboval zároveň s ním. Nedařilo se mu těm světlům úplně vyhnout a v tmavých uličkách se nechtěl skrývat. Věděl, že jakmile by se do nějaké dostal, přineslo by to jenom něčí smrt.

Vztekle zavrčel a odpovědí na to mu bylo zavytí psa. Přicházelo z jedné z těch prokletých bočních tmavých uliček. Slyšel tlukot jeho srdce, které bilo o tolik rychleji než to lidské. Už jenom tím jednoduchým poslechem dokázal určit, že to bude nějaký menší pes, nejspíš nějaká pouliční směska, čemuž odpovídal i ten pach a fakt, že se hrabal v pytlích s odpadky.

Chtěl kolem té ulice projít, ale cítil tu bodavou bolest ve svém krku, která brzdila jeho kroky a donutila ho zastavit přesně naproti té uličce. Tlukot psího srdce v jeho uších ještě zesílil. Hrabání předních tlapek se zrychlilo a pes zakňučel. Znělo to tak bezmocně a Edward si podobně připadal. Nechtěl toho tvora připravit o život, ale měl hlad a v mysli se mu ozývala jeho nynější mantra: Raději zvíře než člověk.

Než se vzpamatoval, pes měl zlomený vaz a všechna jeho krev mu kolovala v těle. Nechutnala zrovna dobře, ale v tuhle chvíli si nemohl vybírat. Musel se podřídit své potřebě. Po odchodu od Isabelly se snažil vrátit k zvířecí dietě, ale bylo to neskutečně těžké, když neměl po svém boku někoho, kdo by ho podporoval a říkal mu, jak mu věří. Carlisle mu neskutečně chyběl, ale Edward se styděl před něj předstoupit s rudými duhovkami, které ho jasně usvědčovaly z jeho činů.

Potřeboval se očistit, ale nebylo to tak snadné, jak se kdysi přesvědčoval. Tehdy věřil tomu, že pokud se rozhodne odolávat lidské krvi, zvládne to. Teď si tím nebyl jistý. Pomalu se zvedl od mrtvého těla zvířete a chystal se ho hodit aspoň do popelnice, když zavadil o kartony a pytle s odpadky, ve kterých se ten pes hrabal, a na cestu vypadla lidská ruka, žádný tlukot srdce však k ní nepatřil. Edward nadzvedl zbytek kartonu a hleděl na špinavého a otrhaného bezdomovce, zřejmě i majitele toho nebohého psa, který se upil k smrti, čemuž napovídala ta láhev laciné vodky.

„I kdyby ses neupil k smrti, dnešní noc bys nepřežil,“ zamumlal.

V Moskvě se zdržel až do Vánoc. Svátečně nazdobené ulice pokrývala bohatá vrstva sněhu, uši mu naplňoval lidský zpěv koled a přání šťastných a veselých svátků, a v tu chvíli si připadal ještě osaměleji než kdy dřív. Toužil po rodině, nebo aspoň po někom, s kým by tyhle chvíle mohl strávit. Věčnost o samotě byla velmi dlouhá.

…Ve snaze zachránit nás od ďáblových sítí, umocňuje naši lásku. Sláva jeho narození v chudých jeslích. Bože, buď na věky pochválen tento den…

Právě ho míjela dívka zachumlaná v koženém kabátě a zavěšená do svého přítele. Na rtech měla příjemný úsměv a tváře zarudlé všudypřítomným mrazem. Na okamžik se jejich pohledy střetly a on v těch čokoládových duhovkách spatřil svou Isabellu. Vždy si myslel, že před svou proměnou musela mít podobnou barvu očí, navíc ta dívka, která ho míjela, jí byla skutečně podobná, jenom tak lidská, a on opět po dlouhé době ucítil takovou tupou bolest v místě, kde měl kdysi bijící srdce.

„Pojď, dáme si ještě horkou čokoládu a potom musíme vyrazit k našim. Víš, jak máma nesnáší, když chodíme pozdě,“ pobídl ji ten muž a vedl dívku přes náměstí k jedné z kaváren, které ho obklopovaly. Dívka souhlasila, ale ještě před vstupem do kavárny se otočila k Edwardovi – stejně jako všechny ostatní ji zaujal. Její mysl sice nenaplňovaly romantické představy, ale přece jenom si v ní mohl přečíst jistý zájem.

Nejistě se na něj usmála a jen co jí Edward ten úsměv oplatil, vešla do otevřených dveří kavárny. Edwardovi tak zmizela z očí, ale její mysl se teď zaobírala tím jeho úsměvem a nutilo ji to se stále usmívat. Dokonce v její mysli zahlédl krátké přání, aby ho zahlédla i při odchodu. V tu chvíli si Edward uvědomil, co to dělá – vlastně to celé bylo neúmyslné, ale opět okouzloval dívku a podvědomě věděl, že by to nemuselo dopadnout dobře, kdyby i nadále zůstal na náměstí. Zbaběle se vydal přes náměstí na druhou stranu a poté uličkami co nejdále od té dívky.

Isabellina podoba – byť sebevzdálenější – pro něj byla prokletím. Měl chuť tu dívku políbit a zároveň i ublížit jí za to, co Isabella provedla s jeho srdcem.

Hruď mu roztřáslo jedno mocné zavrčení. To chce klid, pomyslel si, jenom trochu klidu. Potřeboval opět ukolébat to divoké zvíře v něm, které se probudilo při vzpomínce na ženu, se kterou strávil tolik let svého nesmrtelného života.

Nejednou dokonce uvažoval, jestli to náhodou nebyla chyba, když ji takhle opustil, ale potom si musel připustit, že kdyby to neudělal, připadal by si, jako by neměl páteř. Isabella by pošlapala jeho mužskou pýchu a ego, kdyby se podrobil tomu, co mu předestírala. Stačilo, že to zvládal tak dlouho.

Dost! Nesměl nadále vzpomínat.

Přidal do kroku. Potřeboval zmizet. Nadechnout se čerstvého vzduchu, který nebude prosycen lidskými pachy, které by jenom dráždily všechny jeho smysly až k nepříčetnosti. A teď byl zrovna v rozpoložení, kdy by se zrovna dvakrát nerozmýšlel nad tím, jestli je dobře to, že opět pije lidskou krev.

Nakonec se v Moskvě zdržel víc než v kterémkoliv jiném městě za poslední dobu. Nevěděl, proč se rozhodl tu setrvat, ale už to bylo pět let, co sem přišel, a odchod byl v nedohledu. Zabydlel se v jenom z opuštěných domů na okraji města, dostatečně daleko od lidí, aby nemusel pokoušet své sebeovládání a jejich životy.

Při kradmém pohledu do zrcadla mohl zaznamenat postupnou změnu v jeho pohledu. Jeho výraz se za posledních dvacet let změnil z bezstarostného na utrápený. Jednoduše by se dalo říct, že zestárl a přitom stále vypadal na svých osmnáct jak před takřka sto lety. Na bedrech však nesl tíhu snad celého světa. Sám sobě se muset zodpovídat ze svých hříchů, přestože se vždy snažil bránit dvěma slovy – miloval jsem.

Když se na to ale teď díval s odstupem času, snažil se jí odpustit. Nebylo to nic jednoduchého, ale když na to přišlo, možná si jenom připadala osamělá a chtěla někoho, s kým by mohla prožít svou věčnost. Bohužel však jenom podle jejích pravidel, která byla i na Edwarda moc přísná.

Se soumrakem vyšel před dům a zavřel za sebou dveře. Na okamžik pozoroval poslední paprsky zapadajícího slunce, než se vydal rychlým krokem z města do divočiny za ním. Rusko se mu líbilo, poskytovalo tolik možností pro uhašení žízně a nikdo se nikdy nepodivoval. Jenom po pár krocích, kdy se octl v lese, zavětřil medvěda, snad jednu z nejrozšířenějších šelem v této zemi. Stačilo tedy jen odhodit všechny civilizované zábrany a rozběhnout se po jeho vůni a tlukotu jeho srdce.

Cítil, jak mu pod nohama ubíhá země. Jak se mu vítr opírá do tváří. A jak před ním všichni prchají. Až na chudáka medvěda, který o jeho přítomnosti zatím neměl nejmenší ponětí. Sám se snažil ulovit nějakou večeři v potoce – máchl velkou prackou proti proudu vody, která kolem něj tekla, a jenom zlomek sekundy nato se ve vzduchu objevila ryba, kterou svým rychlým pohybem vymrštil do vzduchu. Obratně, což bylo až překvapivé na podobné zvíře, ji chytil ještě ve vzduchu a než se ryba vzpamatovala, byla na dva kousky v jeho tlamě.

A to samé se po chvíli opakovalo, jenže tentokrát byl kořistí medvěd a nikoli ryba. V posledním kroku se Edward odrazil a ladně dopadl na medvědův hřbet. Svalil ho tak do vody. Medvěd zavrčel a chtěl se bránit. Lovící šelmy by se rozhodně nemělo vyrušovat, blesklo Edwardovi hlavou, když mu medvěd ostrými drápy roztrhl košili až ke kamenné hrudi. Pak už na nic nečekal, jedním rychlým pohybem se opět dostal medvědovi na záda, a než se mohlo opakovat předešlé kolo s koupáním v ledovém potoce, zakousl se mu do krku a hladově sál tu nasládlou tekutinu tolik nepodobnou lidské krvi, avšak mírnící žár v jeho hrdle.

1980 Atlantský oceán – New York – zbytek Ameriky

Vlny pohupovaly s lodí a mírným tempem ji posouvaly blíž a blíž k břehům Ameriky. Tohle bylo pro Edwarda poprvé, kdy opustil starý kontinent a vydal se za ‚Velkou louži´, jak lidé rádi Atlantik nazývali. Konečně měl život pevně ve svých rukou. Mohl se volně pohybovat mezi lidmi, aniž by se obával, že někomu ublíží. Cesta však byla sama o sobě největší zkouška, měla trvat víc jak měsíc a on neměl kam uniknout.

Vdechoval slanou vůni, která se mísila s vůněmi všech přítomných, a nechával si mořským vánkem čechrat vlasy. Se zavřenýma očima se oddával nezbedným myšlenkám asi osmiletého chlapce, který pobíhal po palubě spolu se svou o dva roky starší sestrou. Na rtech se mu objevil zasněný úsměv. Nikdy sestru neměl, ale ten chlapec… Neustále vymýšlel, co sestře provést, jenom aby ji nějak potrápil.

Jenom slunce schované za mraky mu dovolovalo vysedávat na palubě a kochat se touto pohodou. Přesto už po deseti dnech cesty v zrcadle zahlédl, jak se mu vytvářejí kruhy pod očima, které s dalším a dalším dnem bez potravy tmavnou a stávají se temnější a hrozivější. Posledních pět dnů cesty se proto rozhodl vyhýbat lidem, už to vydržel tak dlouho a nehodlal selhat. Zvlášť ne teď, když byl na cestě najít Carlislea.

Popravdě vůbec netušil, kde by ho měl hledat, ale rozhodl se, že je na čase, aby mu dokázal, že se v něm jeho stvořitel nespletl. Že v sobě přece jenom našel dost odhodlání vrátit se zpět k životu, který si vybral, i přestože ho to stálo celé jeho srdce a spoustu bolesti.

„Pane? Je vám dobře?“ objevila se najednou po jeho boku malá holka, kterou před pár dny pozoroval při hře na schovávanou s mladším bratrem. „Jste velmi bledý.“

„Jsem v pořádku, děkuju,“ zamumlal a opatrně se na dívku usmál. Ona si ho však podmračeně měřila.

„Vážně byste měl navštívit lékaře, nevypadáte dobře,“ starala se dál a bylo to od ní nezvyklé. Na její věk a taky to, že pro ni vlastně byl naprosto cizím člověkem.

„Nedělejte si starosti, slečno, to je jenom tou dlouhou dobou na moři, už se těším, až budu na pevnině a nic se pode mnou nebude hýbat,“ namítl a zčásti to byla i pravda. Skutečně se nemohl dočkat, až bude na pevnině, ale s vlnami to nemělo co dočinění. Potřeboval krev, ale věděl, že na to nesmí myslet, jinak by se až nezdravě zaměřil na tu namodralou žílu na dívčině krku a musel by opět svádět boj se svým vnitřním zvířetem.

„Tak to máte štěstí, za chvíli jsme v přístavu. Už se do New Yorku těším. Jedete tam poprvé?“ vyzvídala a překvapivě se neměla k odchodu.

„Ano, poprvé,“ přitakal, ale víc se nerozmluvil, musel šetřit s drahocenným vzduchem, který nebyl prosycen její vůní.

„Táta tam dostal práci a nás vzal s sebou. Taky jedete za prací?“

„Ne, soukromě,“ řekl a zaměřil se na stále se zvětšující siluetu přístavu před nimi. Byl vcelku zvědavý, jak se město v nové zemi bude lišit od některého z těch, které už navštívil.

„Nejste zrovna upovídaný,“ prohodila dívka, ale než potom stačila dodat cokoliv dalšího, objevila se u ní její matka s výčitkou, že ji hledala snad všude, omluvila se Edwardovi za dívčino chování a odešla s dcerou pryč.

Přestože Edwardovi nebyla dívčí společnost proti mysli, byl rád, že konečně odešla. Mohl se volně nadechnout, přestože dětské myšlenky byly tak osvěžující. Žádné pokrytectví, lež, předstírání… Viděl jenom ty naděje, které dívka má z pobytu v novém městě. Už se do New Yorku těšila a mnoho si od toho slibovala.

Stejně jako Edward. Ačkoliv on věděl, že než najde Carlislea, bude to ještě nějakou chvíli trvat.

Pár let pátral po Carlisleovi, než konečně natrefil na tu správnou stopu a nejspíš ho nemělo moc překvapit, když ji objevil právě v Bostonu. Nová Anglie. Dalo se to čekat, že Carlisle zakotví při své první cestě do Ameriky právě tady. Přece jenom byly jeho kořeny pevně spjaty s Anglií a tohle byl jenom odraz toho všeho, přestože to tu Anglii už nepřipomínalo snad v ničem.

„Samozřejmě, doktor Cullen,“ usmála se na něj sestřička z místní nemocnice. Byl velký risk sem chodit, ale konečně se mohl dostat k informacím, které ho přivedou k jeho stvořiteli. Když se dozvěděl, že je Carlisle doktor, na okamžik zaváhal, jestli je to ten správný, ale potom si uvědomil, jak staré je jeho jméno a že v téhle době se tak asi moc lidí nejmenuje. Navíc se v mysli postarší sestry objevil blonďatý doktor se zlatýma očima. Tohle byl skutečně on. „Je mi líto, ale už tady nepracuje. Před dvěma lety se i s rodinou odstěhoval.“

„Rodinou?“ zarazil se Edward na jediném podstatném slově. To, že se odstěhoval, ho tolik nešokovalo jako to, že má rodinu!

„Ano, s manželkou a nevlastní dcerou,“ usmála se na něj shovívavě. V mysli té sestry pak zahlédl mile vyhlížející ženu, rovněž se zlatýma očima – to musela být ta jeho manželka.

„Nevíte, kam se odstěhovali?“ zeptal se po chvíli, kterou si dal na vzpamatování z té nečekané informace. Carlisle si stvořil někoho místo něj? Možné to rozhodně bylo, ačkoliv měl stále na paměti to, jak pro něj bylo obtížné srovnat se s myšlenkou, že někoho promění. Nebo ji mohl potkat už jako upírku, kterou jenom přivedl na novou cestu. Cestu, na které nemusí zabíjet nevinné lidi.

„Nejsem si jistá, zmiňovali se o nějakém městě v Kanadě, kde údajně dostal doktor zajímavější místo… Ale tohle bych s vámi neměla řešit,“ zarazila se náhle.

„Nebojte se, jsem jeho dávný přítel. Svým způsobem mě doktor vychoval a já bych mu za to rád poděkoval, proto jsem se taky rozhodl ho najít,“ vysvětlil sestře situaci a ona se na něj lítostivě usmála. Měla za to, že je nějaký nebohý sirotek, o kterého se milý pan doktor dříve postaral. Poté v mysli začala procházet všechny vzpomínky, které měla na Carlislea ještě před jeho odjezdem.

‚Montreal…ne, Ottawa – to, to taky nebylo. Jak se to zatracené město jmenovalo? Určitě ho někomu říkal.´

Už se chystala zavolat kolegyni, když si najednou vzpomněla. „Sudbury. To je ono. Tohle město zmiňoval, přestože si nejsem zrovna jistá, že by tam mělo být zdravotnictví na tak dobré úrovni jako tady. Přece jenom to není největší město,“ ujišťovala ho.

„Samozřejmě. Ale jak si Carlislea pamatuju, nikdy nebyl zrovna člověk, co touží po ruchu velkoměsta. Dával přednost klidu domova někde na předměstí. Takže pokud je Sudbury menší město, jistě tam je spokojený,“ prohodil jsem, když jsem si vzpomněl na náš společný dům na okraji Londýna. Vždy byl vkusně zařízený a odrážel ducha svého majitele. Carlisle byl sečtělý, přívětivý člověk, který nikdy nezanevřel na lidi, a teď jim dokonce ochotně pomáhal a přitom sám sebe musel týrat při práci v nemocnici.

Edward si nedokázal představit, jaké to musí být, každý den dobrovolně podstupovat ten očistec v podobě lidské krve všude kolem něj. Zápach desinfekce sice lehce odváděl jeho pozornost od lahodné tekutiny kolující v žilách všech přítomných a dovoloval mu i myslet, ale i tak to bylo jenom zdánlivě představitelné.

„Máte pravdu, mladíku, pan doktor takový skutečně je. Doufám tedy, že vám tato informace pomohla.“ Edward jí poděkoval za to, co mu řekla a zároveň nevědomky ukázala v mysli, a vyšel z nemocnice na čerstvý vzduch.

Takže – Carlisle má rodinu? Stále to bylo něco tak ohromného, že potřeboval daleko víc času to vstřebat, než dal znát před tou sestrou. Že by konečně našel někoho, s kým by sdílel věčnost? V myšlenkách zdravotní sestry sice nezaznamenal jméno té upírky, kterou si Carlisle vyvolil, ale už jenom ty zlaté oči, které zářily při pohledu na jeho stvořitele, mu byly jasnou ukázkou, že ta žena ho miluje a je ochotna se změnit a omezovat své upírství, jenom aby mohla být s ním. Toho Isabella schopna nebyla, ani když ji o to požádal.

O několik dní později pak dorazil před dům nacházející se na jižním okraji města kousek od Robinsonova jezera. Byl dvoupatrový s poměrně velkými okny v bílých dřevěných rámech, nízkou sedlovou střechou a cihelnou fasádou, která zapadala do místní zástavby. Před garáží stál černý Mercedes a přesně odpovídal Carlisleovu stylu.

Při pohledu na dům však zaváhal. Má právo vracet se do Carlisleova života, když před tou dlouhou dobou dal přednost jinému životu? Vezme ho opět k sobě, když už si za něj našel náhradu? V hlavě se mu najednou honilo tolik úvah. Odrazovaly ho od toho zaklepat na ty bíle nalakované dveře a žádat o odpuštění a zároveň ho k tomu pobízely. Nevěděl, co by měl udělat. Vnímal myšlenky přítomných, věděl, že jsou v domě všichni – jak Carlisle, tak jeho družka a dokonce i ta nevlastní dcera, jak ji nazývala zdravotní sestra v Bostonu. Konečně taky zahlédl její tvář. Blonďaté vlasy sahající jí do pasu, dokonalá tvář, které dominovaly zlaté oči. Vlídný úsměv, který dopřála druhé ženě, která o ní smýšlela jako o skutečné dceři.

Všude kolem nich vnímal rodinou pohodu, kterou se právě chystal narušit. Tohle přece nemůže udělat. Carlisle má nový život, do kterého už prostě nepatří, měl by se s tím smířit. Bylo by o tolik jednodušší se k němu vrátit, kdyby byl stále sám, ale takhle to nešlo.

Otočil se zády k domu a chystal se odejít, když zaslechl, jak se otevřely domovní dveře, ze kterých vyšel Carlisle i se svou družkou, očividně se chystal do nemocnice, ale v půli pohybu se zastavil. „Edwarde…“

Teď už neměl moc na vybranou. Narovnal se, tak jak ho kdysi Carlisle učil, a otočil se k němu. Viděl nevěřícný výraz ve tváři svého stvořitele i jeho myšlenky.

„Zdravím… otče?“ Nevěděl, jak by ho měl oslovovat, ale takhle ho nazýval před svým odchodem. Pozoroval, jak Carlisleovi jihne výraz, a než se nadál, svíral ho v objetí tak pevném, že by se z něj nevykroutil ani sebesilnější upír.

„Vrátil ses?“ mumlal dojatě, když se od něj odtáhl a prohlížel si jeho tvář. Hledal v nich stopu po jeho předchozím životě s Isabellou, bylo to očividné. Stejně tak jako bylo jasné, že Edwarda nemine pořádné vysvětlování.

„Pokud se ještě mám kam vrátit,“ usmál se na něj nejistě a Carlisle ho opět sevřel v objetí.

„Samozřejmě že se máš kam vrátit. Doufal jsem, že se tenhle den jednou stane. Vítej tedy opět doma, synu,“ poplácal ho po zádech a vedl ho zpět k domu, kde stále ve dveřích stála jeho družka a vlídně se na ně usmívala.

„Jsem ráda, že ses k němu vrátil, Edwarde,“ prohodila, když se před ní zastavili.

„Tohle je Esmé, Edwarde, má družka, ale to už jsi zřejmě poznal,“ usmál se na svou ženu Carlisle a přešel k ní, aby ji mohl obejmout kolem pasu.

„Hodně mi toho o tobě vyprávěl, takže mám pocit, jako by se mi domů vracel ztracený syn, nikoliv někdo, koho bych neznala,“ usmála se na Edwarda a potom ho také objala.

Ruch u dveří následně přilákal ven i posledního obyvatele domu a Edward se tak mohl seznámit se svou novou sestrou – Rosalií.

Wausau 1995

Rosalie seděla na pohovce a postupně zpracovávala všechno, co se dozvěděla. Byla to kvanta informací, které byly tak emocionální. Předtím měla spoustu různých teorií o tom, co se mohlo stát a proč se Edward vrátil ke Carlisleovi, ale tohle ji vůbec nenapadlo.

„Isabella byla mrcha,“ prohlásila po chvíli a Edward se bolestně usmál. To, že někomu po tak dlouhé době řekl všechno, co prožil, bylo… no, přinejmenším velmi zvláštní. Byl zvyklý nechávat si všechno pro sebe.

„To není pravda. Bohužel svět vnímala jako každý jiný upír,“ zastával se ženy, která mu před víc jak sto lety ukradla srdce a potom ho nevybíravým způsobem zničila. I přes to všechno si však Edward byl víc než jistý, že ona jeho odchod přece jenom taky oželela. Možná se z něj dostala rychleji než on, ale určitě si na něj někdy musela vzpomenout. Na to spolu prožili až moc času.

„To ji neomlouvá. Neviděla, jak báječného chlapa má po svém boku. Navíc ani nedocenila to, že jí nemůžeš číst myšlenky,“ trvala na svém původním hodnocení a od chvíle, kdy jí Edward začal vyprávět svůj příběh, se poprvé pohnula. Byly to už dva dny, kdy si takhle sourozenecky sedli a kdy začal Edward mluvit. Slunce se sklánělo k západu a opět se lehce dotýkalo její krémově bílé ruky, která zářila. „Kdybys ji neopustil, zničila by tě.“

„I to je možné. Nechápala, co se mnou dělají myšlenky ostatních. Navíc to, co udělala v Seville, bylo na mě prostě asi moc,“ přitakal Edward.

„Udělal jsi dobře. Docela bych chtěla vidět výraz té mrchy, když jsi s tou lidskou holkou odcházel z jejího domu. Muselo to být k popukání, když si uvědomila, že jsi dal přednost lidské holce před dokonalou upírkou, která ti nabízí celý svět,“ zasmála se. „Škoda že jsem tam tehdy nebyla. Ale tehdy jsem měla své vlastní… hmm, problémy,“ pohodila vlasy a Edward si uvědomil, že to bylo asi v době, kdy se měla vdávat a ten její snoubenec nebyl zrovna někdo, kdo by si jí dvakrát vážil. Teď to ale nesla vcelku dobře. Pomstila se mu a od té doby vypadala smířeně se svým osudem nesmrtelné bytosti.

„Ten výraz šoku si nikdy z paměti nevymažu,“ povzdechl si.

„Co ten nešťastný výraz? Myslela jsem, že ti pokec se sestrou zvedne náladu aspoň o dvě stě procent! Hmm… Teď abych vymýšlela něco jiného,“ prohodila a zamyšleně nakrabatila čelo. Zvažovala, jak Edwardovi zvednou náladu, a on její počínání sledoval v jejích myšlenkách. Některé nápady byly velmi zajímavé, ale pořád to nebylo to pravé a musela to uznat i Rosalie.

„Co bys řekla na společný lov? Carlisle vzal Esmé s sebou, když zjistili, že ti tady vyprávím svůj příběh. Nechtěli nás rušit, takže hned po práci vyrazili,“ podotkl Edward.

„Ani jsem si neuvědomila, že se tu nějak dlouho neukázali. Ale tak proč ne,“ pokrčila rameny a zvedla se z pohovky. „Mám docela chuť na toho medvěda, když jsi ho už zmiňoval,“ informovala ho a společně vyšli zadními dveřmi na zahradu, která se potom volně rozpínala až k okolnímu lesu. Tohle bylo ideální místo pro jejich život, jediná škoda ale byla, že ho museli brzy vyměnit za jiné. Tím, že se Carlisle zapojil do klasického života a snažil se do něj zapojit i Rose s Edwardem, hrozila daleko větší možnost odhalení. Nemohli si tedy dovolit zůstat na jednom místě tak dlouho, jako na to byl Edward zvyklý ve společnosti Isabelly. Za prvními stromy se tedy oba rozběhli za svou kořistí.

Na žádného medvěda však nenarazili. Navíc se museli rozdělit, jinak hrozilo, že by si sami ublížili, přestože to bylo opravdu iracionální. Při lovu prostě popouštěli uzdu svému jinak pevně uvězněnému upírovi v sobě. Takže teď stál Edward na okraji lesa a čekal, až se k němu přidá Rosalie. Konečně svůj lov dravé zvěře zdokonalil natolik, že i po ‚jídle´ se mohl vloudit mezi lidi bez nějakého podezření. Oblečení zůstalo celé i poté, co si zakousl třeba pumu.

Zrovna si vyndával z vlasů poslední list, který mu tam zůstal, když zaslechl něčí rychlé kroky. Usmál se a otočil se za příchozím zvukem.

„Konečně, Rosalie, myslel jsem, že tu zapustím…“ Slova mu ale odemřela na rtech, když spatřil osobu, která se před ním zjevila. V prvním okamžiku ho mělo varovat, že slyší pouze kroky a nikoli veselé myšlenky své sestry. Jenže tohle… nečekal. Vidět ji po tak dlouhé době v její dokonalé kráse pro něj byl neuvěřitelný šok.

Široce se na něj usmála. „Copak mě ani nepozdravíš? Po tolika společně prožitých letech jsem pro tebe najednou cizí?“ zeptala se hravě, když stále jenom mlčel a prohlížel si ji od dokonalých dlouhých nohou, které zvýrazňovaly vysoké podpatky a těsné kalhoty, přes vypasovaný top, ramena přes která spadaly ty nejkrásnější ebenové vlasy, ústa s tím nejsmyslnějším úsměvem až k rudým zorničkám.

„Isabello,“ vydechl, stále ještě v šoku.

„Už jsem si myslela, že jsi zapomněl i na moje jméno,“ usmála se ještě víc, „je tedy jenom dobře, že ne,“ dodala vzápětí a potom si ho sama začala prohlížet. „Změnil ses od chvíle, kdy jsem tě viděla naposledy. Vidím, že jsi opět na té své dietě, která ti změnila i tvou vůni. Chvíli jsem dokonce váhala, jestli jsi to ty.“

„Zato ty ses nezměnila vůbec,“ prohlásil Edward, když konečně našel ztracenou rovnováhu. Vytvrdil tón svého hlasu. Na tohle tedy rozhodně nebyl připravený. Trvalo mu bezmála patnáct let, než našel sílu, aby se se svým žalem svěřil jiné osobě, a hned v ten samý den se mu do života musí vrátit žena, kterou tolik miloval, ale která mu ublížila víc, než to kdy v jeho životě svedl někdo jiný.

„Stále stejně dokonalá, nemyslíš?“ zajímala se, ale než jí Edward stačil odpovědět, ozval se mu v hlavě Rosaliin hlas a jenom zlomek sekundy nato se už jeho sestra vynořila ze stromů. Ještě předtím zaznamenala to, že Edward nebyl sám, ale docela ji šokovalo, když spatřila právě Isabellu. Z Edwardova vyprávění si ji dokázala představit vcelku živě, ale teď ji tu měla přímo před sebou. Mrchu, která ublížila jejímu bratrovi. Nechápala sice, co tady chce, ale Edwardovi už znovu neublíží.

„Doufám, že jsi na mě nečekal dlouho,“ usmála se Rosalie na Edwarda a ladným krokem k němu došla. Následně mu ruku omotala kolem pasu a sledovala pohled, s jakým si ji Isabella prohlíží. Edward byl jejím počínáním zprvu lehce zaskočený, ale potom pochopil, o co se jeho sestra snaží, a rozhodl se jí pomoct. Opět se chytal nabízeného stébla. Prvně to byla spící dívka v jeho náručí a teď Rosalie.

„Ach, ty nejsi ta holka ze Sevilly,“ zamrkala trochu rozladěně Isabella. „Ale vidím, že si Edward našel někoho sobě rovného… slabého,“ neopomněla si Isabella rýpnout a jako odpověď se jí dostalo dvojí zavrčení.

„Rosalii nebudeš urážet! Navíc ani jeden z nás není slabý,“ upozornil ji Edward a snažil se tak její nezdvořilé chování vykázat do příslušných mezí. Což mu ale nikdy nešlo. Nikdo nemohl kontrolovat Isabellu Swanovou. To ona nikdy nedopustila. Nikomu nad sebou nepředala otěže.

„Ale, no tak, Edwarde, přece bys na mě nevrčel,“ obrátila se opět k němu Isabella. Po očku však nepřestávala pozorovat jeho společnici. Přítomnost Rosalie se jí vůbec nezamlouvala. A ještě méně to, jakým způsobem držela Edwarda kolem pasu. Vždyť měl být stále nešťastný z toho, že není s ní, s Isabellou, a neměl by se tady takhle objímat s jinou upírkou. Navíc takovou, která jí nesahá ani po kolena.

„Má pravdu, Edwarde, vrčení nic nespraví,“ přitakala Rosalie a Isabella okamžitě pohlédla s nadzvednutým obočím na Edwardovu družku. Nečekala, že s ní bude souhlasit. „Ono by totiž bylo zapotřebí, abys té nádheře před námi aspoň zakroutil krkem,“ dodala se zářivým úsměvem a Isabelle hned došlo, že s ní to nebude tak jednoduché.

„Nebudeme to přehánět. V první řadě bys mě mohl představit své… hmm, přítelkyni? Ona mě očividně zná, ale já pořád netuším, s kým mám tu čest,“ změnila Isabella okamžitě taktiku. Pokud má Edward po boku tuhle upírku, s jízlivostí nikam nedojde, to jí bylo jasné. Ani s nadřazeností. Tohle bude chtít něco jiného.

„Isabello, tohle je Rosalie,“ promluvil po chvíli Edward a stále nedokázal odtrhnout zrak od upírky před sebou. Moc dlouho se srovnával s odchodem od ní a ona je najednou tady, aby jitřila staré rány, které bohužel ani čas nedokázal zahojit. „Každopádně je jedno, jestli se znáte nebo ne. Mě spíš zajímá, co tady děláš? Co tě přivedlo do zapadákova, jako je Wausau? Tohle není místo, kde bych tě hledal.“

„Tys mě hledal?“ obrátila jeho slova v naprostý opak, ale se zájmem čekala na jeho odpověď.

„Od chvíle, kdy jsem tě v Seville opustil, jsem si na tebe ani jednou nevzpomněl. Tedy do chvíle, než ses tu objevila,“ namítl Edward, ale Isabella okamžitě poznala, že jí lže.

„Sám víš, že to není pravda. Kdyby sis na mě nevzpomněl, jak by potom tahle malá cácorka věděla, kdo jsem, ještě předtím, než jsi nás představil?“ zajímala se.

„Neboj se, on si na tebe nevzpomněl dobrovolně. Požádala jsem ho, aby mi řekl, kdo byla ta mrcha, co ho nutila žít život, který si nevybral, protože nehodlala akceptovat, jak výjimečného muže má po svém boku,“ vložila se do toho opět Rosalie.

„Je vidět, že jsi ho neznala v jeho nejlepších letech, viď, Edwarde?“ usmála se na něj opět Isabella a Edward jenom zavrtěl hlavou.

„Tohle tu řešit nebudu. Změnil jsem se, jak jsi poznamenala ve chvíli, kdy ses objevila. Mám teď nový život po boku Rosalie a ty do něj naštěstí už nepatříš, takže si myslím, že je načase tento rozhovor ukončit. Pojď, Rose, doma nás už možná čekají,“ pobídl Edward sestru a prošel kolem Isabelly, která se za nimi překvapeně otočila. Její Edward se skutečně velmi změnil a jí se to líbilo. Ta jeho rozhodnost byla sexy, stejně jako ve chvíli, kdy ji opouštěl s tou nanicovatou lidskou holkou. Tehdy čekala, že se během pár dní vrátí, že to udělá stejně, jako to dělala i ona. Ale po týdnu jí bylo jasné, že on se jenom tak nevrátí. A teď byl opět před ní, stejně sexy jako tehdy a teď navíc po boku upírky!

Pro Isabellu bylo těžké skousnout to, co viděla. Jiná upírka si užívala toho, co ona vytvořila. Nebýt jí, Edward by nikdy nebyl takový, jako byl teď – a rozhodně s tím nemělo co dělat to, jakou se krmil krví. Ta zvířecí jí sice stále nevoněla, ale byla ochotna Edwardovy prohřešky pominout, jenom pokud se ukáže, že ona je pro něj stále jednička a ani ta blonďatá husička to nezměnila.

Zamyšleně si pohrávala s řetízkem, který měla kolem krku. Zvažovala jak to udělat, když právě onen řetízek jí vnuknul nápad. Společně s přívěskem, který na něm visel, ho sundala z krku, kde měl své čestné místo už několik desetiletí, a vzala ho do dlaně, kde ho převrátila na druhou stranu. Prstem pak přejela po vyrytých písmenech. ‚Opravdová láska nikdy neumírá´.

„Ty ještě pochopíš, že ode mě se jenom tak neodchází,“ zamumlala a dál prstem přejížděla po stříbrném povrchu medailonu, ke kterému se vázala zajímavá chvíle z jejich společného života, a Isabella si tu chvíli chtěla připomenout. Chtěla opět Edwarda ve své posteli.

Příležitost, kdy se mohla dostat do Edwardovy blízkosti, a nehrozilo, že na ni ta jeho blonďatá dračice vystartuje, se naskytla hned týden po jejich prvním setkání. V centru města mělo dojít k slavnostnímu otevření nově zrestaurovaného centra Wausau, u čehož nemohl doktor se svou rodinou chybět. Stejně tak jako nemohla na podobné události chybět ani Isabella.

V hotelovém pokoji si právě dokončovala perfektní make-up, který jenom zvýrazňoval její dokonalost, a už se nemohla dočkat, až se opět potká s Edwardem. Speciálně pro tuhle příležitost zvolila rafinované červené saténové šaty, vlasy jí v loknách splývaly po obnažených zádech a ramenou. Přívěsek opět umístila na svoje původní místo, ale tentokrát mu dala více prostoru vyniknout, takže ho neskrývala za dekoltem. Chtěla, aby si ho Edward všiml a vzpomněl si, co jí prostřednictvím tohoto šperku kdysi slíbil.

Těsně před odchodem z hotelového pokoje si ještě nasadila kontaktní čočky, které jí opět změnily barvu očí na fialovou, a trochu rozostřily jinak dokonalé vidění. V tu chvíli byla perfektní a připravená na setkání s Edwardem. Odhodlaným krokem prošla hotelovou halou a přistoupila k přistavenému taxíku, který ji měl odvézt až k centru, které se postupně naplňovalo lidmi.

Celá akce se pořádala venku. Léto bylo velmi teplé, noční vzduch byl prosycen lidským nadšením, jemnou klasickou hudbou a hořícími loučemi. Edward postával s Rosalií vedle Carlislea a Esmé. O setkání s Isabellou je informovali hned ve chvíli, kdy se vrátili domů, ale nikdo z nich nevěděl, jestli se tu ona rudooká upírka zdržela, a to Edwarda udržovalo ve střehu. Proto se taky jeho postoj ani moc nezměnil, když ji zahlédl přicházet, lehce se pohupujíc v bocích a se smyslným úsměvem na rtech.

„Vypadá to, že tenhle večer asi neproběhne moc klidně,“ poznamenala Rosalie, když si všimla, kam se Edward divá. Strhla tím tak pozornost celé rodiny k příchozí upírce, která k nim neomylně zamířila.

„Dobrý večer, Carlisle, už je to doba, co jsme se viděli naposledy,“ usmála se na Carlislea a ten jenom lehce zamračeně přikývl. Netušil, co od této upírky očekávat. Prvně doufal, že jeho synovi přinese štěstí, ale opak byl pravdou a proto se teď obával, co s sebou její opětovný návrat do jeho života může udělat.

„Ocenil bych, kdyby ta doba byla možná ještě trochu delší, ale co se dá dělat. Isabello, dovol, abych ti představil svou ženu Esmé.“ I přes to zjevné nepřátelství mezi nimi se však rozhodl zachovat společenské dekorum.

„Velmi mě těší, Esmé,“ potřásla si s ní rukou Isabella a Esmé se nejistě usmála. Už o přítomné upírce všechno věděla. Jakmile se jim Edward s Rosalií svěřili, že na ni natrefili, Edwardovi nezbylo nic jiného než vyjít s pravdou na světlo a konečně celou rodinu seznámit s tragickým příběhem jeho první lásky.

„Myslel jsem, že se tu nezdržíš,“ prohodil do nastalého ticha Edward.

„Původně jsem si myslela to samé, ale pak jsem tu narazila na milé tváře, které jsem dlouho neviděla, a rozhodla jsem se, že přece jenom chvíli zůstanu a zjistím, jak se dotyčným daří,“ usmála se Isabella na Edwarda a ve chvíli, kdy se k němu obrátila, si on všiml medailonu na jejím krku, o který zavadila záře ohně. Okamžitě poznal, co za medailon to je, a hodně ho tedy překvapilo, že ho Isabella ještě má a především to, že ho stále ještě nosí.

„Nejsem si jistý, jestli i ty milé tváře považují tvou přítomnost za přínosnou,“ prohodil kysele a odtrhl zrak od medailonu a podíval se Isabelle do tváře. „Nečekal jsem, že ho ještě budeš mít,“ poukázal na medailonek na jejím krku.

„Říkej si o mně, co chceš, ale občas jsem trochu melancholická a tenhle přívěšek má pro mě speciální hodnotu. Nikdy jsem ho nesundala, víš?“ informovala Edwarda, potěšena faktem, že se chytil na tu vějičku, kterou mu tak mistrovsky nadhodila. „Nezatančil by sis?“

Bylo to jako tenkrát. Svíral ji v náručí, prováděl ji sálem po zvuku houslových tónů a vdechoval její jedinečnou vůni. Na malý okamžik se ocitl opět v Londýně před sto lety. Viděl ji v těch dokonalých šatech, kde se k němu otočila a poprvé se na něj usmála.

„Tančíš opravdu skvěle,“ zamumlala mu Isabella do ucha a v tu chvíli se Edward probudil ze svého snění. Uvědomil si, že už dávno není v Londýně a že teď svírá v náručí úplně jinou Isabellu, než o jaké snil. „Tohle mi chybělo, víš?“ dodala a Edwardovi se zdálo, jako by znělo smutně. Zastavil se v půli tance a trochu se od Isabelly odtáhl, aby se jí mohl podívat do očí. Opět se začal v té jejich dokonalé barvě utápět, jako vždy, když si ji tak zblízka prohlížel, ale teď v těch očích hledal nějakou odpověď. Isabella sice znala slovo smutný, ale rozhodně nevěděla, co znamená. Dokázala ho použít ve větě, ale určitě ho nedokázala pocítit v srdci. Teď ale zněla tak, jako by to skutečně poznala. „Chyběl jsi mi, Edwarde.“

„To nejde,“ namítl.

„Proč by to nešlo? Vždyť je to tak jednoduché,“ zašeptala a opět si ho k sobě přitáhla. Chtěla cítit jeho pevné ruce na svém těle. V tomhle mu nelhala.

„Nemůžeš jenom tak smazat, co se mezi námi za to století stalo. Navíc – teď to nejde dvojnásobně,“ odvětil jí Edward a střelil pohledem k Rosalii. Její myšlenky mu stále připomínaly tu jednoduchou hru, kterou na Isabellu připravili.

„Je to kvůli té malé upírce?“ informovala se a opět zněla tak, jak by to u ní Edward nikdy nečekal. Jako by jí jeho slova ubližovala. Co se stalo s upírkou, kterou před lety opustil? Tou, která pouze zuřila, když ho viděla odcházet s lidskou dívkou, ale jinak nepocítila nic jiného?

„Rosalie… Ano, i kvůli ní to je. Hlavní důvod je ale to, že nedokážu zapomenout na všechno, čím jsme si prošli,“ trval si stále na svém Edward.

„Já ale nechci, abys na něco zapomínal. Některé chvíle by bylo příjemné oživit. Ráda bych si něco připomněla. Ty snad ne?“ Isabellin svůdný hlas ho lákal a on jenom okrajově vnímal myšlenky své sestry, které Isabellu nazývaly hadem z ráje. Ač se to totiž Edward snažil jakkoliv popřít, stále byla v jeho srdci, měla od něj klíč a nikdy vlastně nežádala o svolení do něj vejít.

„Isabello, opravdu to nejde,“ zamumlal, ale dívka v jeho náručí jasně cítila, jak se nutí k záporným odpovědím. Vnímala touhu jeho těla. Chtěl ji stejně jako ona jeho. Stále byl její, přestože si to odmítal nahlas připustit. Ta malá blonďatá upírka byla jenom chabá náhrada.

„Edwarde,“ zašeptala a přitiskla své rty těsně pod jeho ucho. Ten lehký dotek ho vnitřně rozechvěl. Nemohl uvěřit té změně, ale cítil, jak se mu srdce naplňuje nadějí, kterou dávno pohřbil. Může být jeho, pokud se bude snažit. „Hmm…“ Byla jako kočka, která přede spokojeností. Tiskla se k němu a vdechovala jeho vůni. Vnímal její dech na svém krku. To sexuální napětí mezi nimi bylo úplně hmatatelné.

Píseň skončila a začala další, ale on ji nepouštěl. Nedokázal se od ní odtáhnout s vědomím, že by tahle chvíle už nikdy nenastala. Co kdyby se opět vrátila ta dřívější Isabella toužící jenom po svobodě a nikoliv po něm.

‚Edwarde! Snaží se tě opět stáhnout ke dnu, copak to nevidíš?´ křičel na Edwarda v myšlenkách Rosaliin hlas, která celou situaci viděla až moc jasně. Ani jí neuniklo, co se mezi tanečním párem odehrává, a doufala, že Edward bude mít dost rozumu, aby Isabelle znovu nepodlehl. Carlisle se možná tvářil ustaraně, když Isabellu zahlédl, ale potom se rozhodl věřit svému synovi, tak jako pokaždé, a věnoval se tedy jenom své ženě. Ochrana Edwarda tedy spočívala pouze v rukou Rosalie, která ho nechtěla vidět na dně – ublížilo by to totiž nejen jemu, ale i zbytku rodiny.

Edward však její obavy nevnímal. Vše, co kdy chtěl, bylo tak blízko. Stačilo se jenom po tom natáhnout a byl by navždy šťastný po boku ženy, kterou tak zoufalým způsobem miloval.

„Pojď,“ zašeptala mu do ucha a lehce pozměnila jejich taneční kroky směrem k východu. Nebránil se jí, v tuhle chvíli jí nedokázal nic odmítnout.

Položil ji na postel v hotelovém apartmá, kam ho zavedla, a nepřestával ji líbat. Ochutnával její rty a nedokázal se nabažit jejich dokonalé chuti. Hladil ji po celém těle a užíval si její doteky na tom svém. Už to bylo hodně dlouho, kdy se ho naposledy někdo dotkl podobným způsobem, a on věděl, že vlastně čekal opět na Isabellu.

Isabella mu oplácela všechny jemnosti a byla ráda, že se nemýlila. Edward byl stále její a nikdy ji nepřestal milovat. Propletla své tělo s jeho a donutila ho vyměnit si pozice. Skláněla se k němu, dlouhé vlasy ho šimraly na kůži, ticho její mysli ho opět uklidňovalo a vzbuzovalo ještě větší touhu po tom, aby mu ta žena, která je s ním právě v posteli, zůstala už napořád.

Venku už bylo slunce vysoko na nebi, když oba stále ještě leželi na posteli. Isabella měla položenou hlavu na Edwardovi a prsty mu přejížděla po vypracované hrudi. Milovali se několik dlouhých hodin a Isabella si po dlouhé době připadala uspokojená. Bylo to už dlouho, co měla naposledy tak vytrvalého milence, jako byl Edward.

„Nečekal jsem, že si necháš ten přívěsek, když jsem tě tehdy v Seville opustil,“ zamumlal Edward a v prstech promnul ten drobný červený kámen. Pod citlivými ploškami prstů ucítil i vyrytá písmena věnování, která tam nechal přidat.

„Byla to památka, nedokázala jsem se jí zbavit,“ odvětila Isabella a sama pro sebe se usmála, vděčná, že tehdy ten přívěšek skutečně nevyhodila. Teď ji za tu odpověď Edward pouze políbil do vlasů a přitiskl ji ještě víc k sobě.

„Nikdy bych nevěřil, že tě ještě někdy tak rád uvidím,“ přiznal se Isabelle. „Obával jsem se tvého návratu do mého života, ale nečekal jsem, že ses tak změnila.“

Po jeho slovech se Isabella na posteli posadila a upřela na něj svůj pohled, který už nekalily čočky. Věděla, jak na Edwarda včera působila, ale přece si nemohl myslet, že se takhle změnila? Vždyť ona po změně nikdy netoužila. Volnost, kterou vždy měla, jí plně vyhovovala a nehodlala na tom nic měnit.

„Na mně se ale nic nezměnilo,“ pronesla rozhodně. Nehodlala se uvazovat tak, jak si to Edward představoval už tenkrát. Opět tu šlo jenom o jejich fyzický vztah a to, že ona ho chtěla… Ale rozhodně jinak, než on ji.

„Ale… Co ten přívěsek, to přece něco znamená, ne? Ten včerejšek… dnešní ráno…“

„To jenom dokazovalo, že se k sobě hodíme takoví, jací jsme, bez nějakých změn,“ pokrčila Isabella rameny a sledovala, jak se jeho výraz postupně mění. Edward si s každou další uplynulou sekundou uvědomoval, co se stalo. Rosalie ho přece varovala už na té benefici a on ji neposlouchal. Pohled do Isabelliných očí, její blízkost a její lži ho opět dostaly tam, kde ho chtěla mít.

„Já si myslel, že se něco změnilo… Že ses ty změnila. Měl jsem za to, že sis uvědomila, o co jsi nás připravila svým předchozím chováním… Chtěl jsem tě vzít domů,“ vydechl Edward a bezradně si rukou prohrábl vlasy. Už to tady bylo zase. Isabella a všechny ty její hry. Zmateně se vyhrabal z postele a začal po pokoji hledat zbytky svého oblečení. Byl naštvaný, avšak pouze sám na sebe. Jak jí mohl opět podlehnout, když věděl, jaká je?

Oblékl si košili, která postrádala všechny knoflíky, a snažil se najít kalhoty. Když je však našel ve stavu, který odporoval běžnému nošení, posadil se do jednoho z křesel v pokoji a snažil se vyhýbat Isabellinu pohledu.

„Chtěl jsi mě přivést domů před tu svoji malou upírku a udělat co?“ zeptala se po chvíli.

„Mou malou upírkou?“ podivil se Edward a až v té chvíli mu došlo, že Isabella mluví o Rosalii. Až do té chvíle neměl nejmenší tušení, že se jim podařilo Isabellu natolik zmást. Ona skutečně věřila, že Rosalie je Edwardova družka. Na malý okamžik to Edwardovi připadalo k smíchu.

„Samozřejmě. To bys byl schopný ji jenom tak vyhodit z domu, protože jsem se vrátila?“ podivovala se Isabella a sama se začala oblékat. I tak však nechávala Edwardovi dost prostoru a možností k tomu, aby mohl obdivovat její dokonalé tělo.

„Tys žárlila?“ zeptal se najednou Edward.

„Já nikdy nežárlím. Pouze jsem ti chtěla dokázat, že na mě nikdy nezapomeneš. Ten tvůj odchod ze Sevilly byl neodpustitelný – dal jsi přednost člověku přede mnou. To se nedělá, Edwarde. Teď za to ale zaplatíš tím, že ti tvoje družka už nikdy nebude věřit. Viděla nás spolu odcházet, ví, co se mezi námi v minulosti odehrálo, a očividně jí i došlo, co se mezi námi událo v noci… Takže si myslím, že jsme si kvit,“ poznamenala ještě na závěr, oblékla si na sebe koženou bundičku a přehodila si přes ni své dlouhé vlasy.

„Takže to měla být odplata z uražené pýchy,“ zamumlal, když se měla k odchodu. „Jenom pro tvou informaci, tenhle plán ti vyšel jenom tak napůl. Rosalii tenhle můj čin vůbec neublíží.“

„Nenech se mýlit, drahý Edwarde,“ usmála se na něj a v ten okamžik si sundala z krku i přívěsek. „Tohle ti tady nechám. Jenom tak na památku, že ode mě se neodchází, dokud to sama nepovolím,“ dodala a vyšla se vztyčenou hlavou z pokoje.

Uběhlo ještě pár hodin, než se před pokojem ozval klapot podpatků. Edward se narovnal v křesle a upřeně sledoval dveře, ve kterých se jenom o malou chvíli později objevila Rosalie.

„Myslela jsem si, že tě tady najdu,“ prohodila a vešla dovnitř. Pomalu došla až k Edwardovi a sedla si do křesla naproti němu. „Něco jsem ti přinesla,“ řekla ve chvíli, kdy si z ramene sundala trochu větší kabelku a nakonec z ní vyndala nové kalhoty a košili.

„Zvoral jsem to, že?“ podíval se na Rosalii a čekal na její soud. Jí však stačil jeden pohled na bratra, aby věděla, co chce slyšet. Jenže mu to nehodlala říkat.

„Vrátíš se se mnou domů?“ změnila raději rovnou téma a zvedla se z křesla. Prošla se po pokoji a zastavila se před jedním částečně zakrytým oknem. Stála tak k Edwardovi zády a dávala mu prostor na to, se v klidu obléknout.

„Co na to řekne Carlisle? A Esmé?“ zajímal se a nevěděl, jak se postaví před otcovu tvář.

„Co by na to říkali? Jsi jejich syn, pochopí tě,“ pokrčila rameny a ve chvíli, kdy zaslechla, jak dopnul poslední knoflíček na košili, se k němu obrátila. „Teď už ale pojď, čekají na nás. Tohle teď totiž zvládneme jako rodina.“

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Can´t be tamed - 2. část: