Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Carmen

03.07.2011 (19:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 2961×

Carmen

Potichounku jsem otevřela dveře. Skvělé, ještě tu není. Můžu ho překvapit. Nestane se mockrát, že bychom se v klidu sešli v našich komnatách. Obvykle se ke mně jen přitočí, když vidí, že nemám nic na práci, zašeptá: „Máme deset minut,“  a strhne mě do nejbližší místnosti hradu.

Ale takový vztah mě už vážně nebaví. Chci ho mít u sebe pořád. Svírat ho v náručí, cítit jeho vůni a už nikde nemuset své oči odtrhnout od jeho. Služba, kdybych věděla, jak to bude náročné, nikdy bych se ke gardě nepřidávala.

Teď konečně - po všech těch dnech letmých polibků – jsem ukořistila celou hodinu času. A ničím si ji nenechám zmařit.

Rychle jsem rozmotala korzet a nechala šaty snést se na podlahu. Každou chviličkou může být tu. Věnoval jsem ještě vteřinu odrazu v zrcadle. „Jsi dokonalá, Carmen. Zrcadlo není hodno ukazovat tvou nádheru,“ zvonily mi v uších jeho komplimenty.

Položila jsem se na postel, jak nejsvůdněji jsem to dokázala. Rozhodila jsem si vlasy po polštáři jako vějíř, cíp spodničky povytáhla jen kousek od zadečku a hlavu stočila na stranu, aby vynikla linie krku. Pak už stačilo odpočítávat vteřiny.

„Vezmu si jen kabát,“ slyšela jsem ten dokonale svůdný hlas ode dveří.

„Leží na posteli,“ poradila jsem mu.

„Carmen, co tady...“ chtěl se ptát, ale pak zkoprněl, když mě spatřil. Oči mu zčernaly a rty se stočily do nanejvýš potěšeného výrazu. Milovala jsem jeho přeměnu na zvíře.

Zlaté vlasy se zaleskly, jak se vrhly po mém těle.

„Zdržím se,“ zašeptal mezi polibky. Projela jsem mu nehty po zádech a vytáhla tím košili zpod opasku.

„Nezdržíš, zůstaneš.“

„Ale já musím za Arem.“ Zastavil a na okamžik byl zase tím slušným gardistou.

„Všechno jsem zařídila. Sulpicie se o něj postará.“

Spokojeně se usmál a vzápětí pokračoval polibky níž k ňadrům. Slastí jsem zaklonila hlavu. Každým milimetrem kůže jsem vnímal jeho doteky. Tak jiné než jindy, neukvapené, klidné.

Tolik času na prožití každičkého detailu dokonalého vzrušení a dlouhého, plného orgasmu.

Ještě stále jsem se chvěla, když mi položil hlavu no náruče. Jemně jsem projížděla prsty zlatavou záplavu vlasů.

„Přála bych si, aby to takové bylo vždycky, miláčku.“

„I já, má nejdražší. Vím, jak trpíš tím málem času, co nám na sebe zbývá. Jen nevím, jak to napravit.“

„Mluvil si s Arem?“ začal jsem naléhat jako už tolikrát.

„Jistě. Vysloužil jsem si službu navíc,“ odfrkl si a políbil mě. „Je mi líto, jak tu žijeme. Nesmíš být kvůli tomu nešťastná, nádherná.“

„Jak bych mohla být s tebou nešťastná?“ vzdychla jsem a nechala se sevřít v objetí, jak jen mé kamenné tělo dovolovalo. Věděla jsem, že už tu nebudeme moct takhle ležet dlouho. Ale chtěla jsem si vychutnat každou vteřinu.

„Marcu, jdu k vám prosit jako ovečka ke svému zpovědníkovi. Nikdo jiný by tu nepochopil mou prosbu. Ale doufala jsem, že vy, můj pane, najdete slitování.“

„Děvče,“ přistoupil ke mně, klečíc, vládce, „tvé žádosti já vždy vyhovím. Jen mluv, nemám mnoho času.“

„O čas právě jde, pane. Není doufám tajemstvím, že já a Carlisle udržujeme poměr. Ale zdá se mi, jako by tomu vládci – vás samozřejmě z ničeho neobviňuji – chtěli bránit. I když netuším, jaký mají důvod. Je pořád někam posílán, tak málo je uvnitř hradu. Jsem z toho nešťastna, můj pane.

Miluji ho z celého srdce. A už se mi protiví být jen milenka, kterou navštíví při zastávce doma nebo o volnu ve službě. Přála bych si více. Dát se mu celá. Své tělo, srdce i zbytek duše. Být jeho žena, pane.“

„Jsi tak dobrá, drahá Carmen, že oroduješ za váš vztah. Ano, víme o něm a vskutku nikdo nemá, alespoň co já vím, potřebu ho ničit. Carlisle je jen velmi důležitá postava pro naši gardu, proto je tolik vytížen. Ale svými silami cítím, že tvá žádost je čistá a tvé srdce opravdu touží po pevnějším vztahu. Snad bych mohl požádat bratry o trochu shovívavosti. Když už si sebrala tolik odvahy, abys u mě žádala.“

„Ach pane!“ uteklo mi nadšením a padla jsem moudrému muži opět k nohám.

V tu chvíli bych je nejraději zlíbala. Tak tedy má snaha nevyšla na darmo. Carlisle se snažil u Ara, ale bylo zjevné, že tam neuspěje. Marcus má přeci jen větší srdce a také ví, co je to být sám.

„Nemusíš děkovat, drahá. Tvá slova mi nijak nepomohou. Ulevila jsi alespoň mému svědomí. Leda že snad...“ pozvedl mou tvář tak, že jsem se bradou dotýkala jeho boků. V rudých očích bylo jasně psáno, co je ode mne žádáno. Jen malý dík, za tak velkou službu.

Beze slov jsem odepnula zlacenou přezku kalhot.

Konečně! Konečně jsme mohli jen tak vyjít ven. Já, zavěšena za nejnádhernějšího gentlemana Itálie a co víc, možná i Evropy. A on také se spokojeným úsměvem na rtech.

„Celý den, miláčku. Není to úžasné?“

„To vskutku je. Marcovi budeme za tento čas ještě mnohé dlužit.“

Nedlužíme už nic, nejdražší, pomyslela jsem si. Ale nahlas ta slova nevyslovila. Nic se o tom můj zlatovlasý rytíř nedozví, tak mu bude nejlépe. Však to nebylo nic hříšného. Ne více, než bude dnešní večeře.

„Jsi dnes šťastná, nádherná?“ zeptal se, jako by na světě nic důležitějšího nebylo.

„Jako vždy s tebou,“ zašvitořila jsem v odpověď. „Co může být krásnějšího, než čas, který můžeme trávit společně. Čas delší než jedna bezesná noc. Dokonce tak dlouhý, že se můžeme i ve svátečních šatech procházet po nádvoří.“

„Ano, je tu krásně,“ dořekl a mně se zazdálo, že slova poněkud docházejí. Rozhodla jsem se mu tedy otevřít své srdce. Jindy už také nemusí být příležitost.

„Tolik bych si přála, můj drahý, aby to tak mohlo být častěji. Nejlépe na pořád. Abych mohla celé své dny trávit jen s tebou. Ne jako milenka, jako tvá žena. Vždyť náš vztah už takový je, proč nám ho nedovolí projevit. Carmen Cullen, jak by to znělo krásně.“

„Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně,“ citoval úžasného Shakespeara, „na tvém jméně přece nezáleží. Mé srdce patří tobě a tvé zas mě, snad víme to navzájem. K čemu potřebovat víc?“

„Máš pravdu, miláčku, omlouvám se. Vím, že tvá práce zde je příliš důležitá. Marcus mi to vysvětloval. Je ode mne hloupé, chtít tě od ní odhánět. Odpust mi mojí nerozvážnost.“

„Tobě bych odpustil i vraždu, překrásná.“

„Když mluvíme o vraždění, mám za celý den obrovský hlad.“

„Carmen, stále ještě jsem tě nepřesvědčil?“

To ne, nechtěla jsem dnešní den kazit touhle debatou. Jsem tak hloupá! Ale najíst se musím. Proč jen je tak zarputilí v tom svém lovu zvířat. Vždyť je to odporné.

„Chtěla jsem, ale nejde to. Nejsem tak silná jako ty,“ řekla jsem nakonec a doufala, že ho kompliment uklidní. Podařilo se.

„V pořádku, miláčku.“ Políbil mne jemně. „Půjdeme každý za svou večeří a sejdeme se v hradu.“

Uposlechla jsem ho tedy a vrhla se ukojit hlad. Ale cestou do pokoje mě přepadlo trápení. Když jsem po jídle, vždy si mě tak podivně prohlíží. Ta noc bývá jemná a ne vášnivá. Snad jako by si držel odstup.

On je tak statečný, jak si stojí za svým druhem stravy. Přitom ho tu všichni odsuzují. Ach, dokonce i já. Tolik se stydím. Měla bych to alespoň zkusit. Dokázat mu, že i v tomto ohledu sdílíme společný názor. Ano, to je správné rozhodnutí. Hned příští lov zakusím zvířecí krev. Udělám to pro tebe, miláčku.

Noc proběhla přesně, jak jsem očekávala. Hladil mě a objímal až do horkého odpoledního slunce. Do očí se mi ale nepodíval. A ať už mne líbal kdekoli, na hýždích, skráni či bocích, jeho polibky byly chladné. Dokud mi nevyprchala z očí rudá zlověstnost, choval se ke mně vyčítavě.

Pak ho opět povolali do služby. Trvalo dva týdny, než jsem zas ukořistila trochu volna na víc. Tentokrát jsem přemluvila jinou gardistku, aby za mne zastoupila při hlídce, když měl mít zrovna Carlisle volno.

Byla jsem za její laskavost tolik vděčná. Utíkala jsem chodbou, abych získala, co nejvíce času bylo možno. Když jsem zaslechla jeho hlas z nevzdálené chodby, zvedla se ve mně hladina nadšení. Ale zase rychle opadla, jak jsem porozuměla první větě z rozhovoru. Zůstala jsem stát a naslouchat.

„Beztak tomu nerozumím, Carlisle. Tak proč si ji pořád vydržuješ, když s ní nechceš mít nic vážného. Vždyť ty tvé věčně prodloužené služby už jí musí přijít nápadné.“

„Caie, tys ještě neviděl její zadeček jen ve světle božím, že? Jinak by ses tak hloupě neptal. Toho se přece nemohu vzdát.“

„Ale do chomoutu taky nechceš. Asi si budeš muset vybrat, drahý příteli.“

„Dokud o ničem netuší, rozhodovat se nemusím. Zbožňuji ji a myslím si o ní jen to nejlepší. Ale tahle její drobná ženská naivita mi velice vyhovuje.“

„Netušil jsem, že jsi tak vypočítavý,“ konstatoval nakonec vládce a odebrali se k odchodu.

Ta správa mě donutila si sednout na lavici. Čerstvá srnčí krev ve mně začala vřít a vytrácet se. Vztek se skloubil s neštěstím a já přestala rozumět vlastním pocitům. Měla jsem chuť vyplakat oceán slz a rozpárat ty medově zlaté oči v jediný okamžik.

Ten ničema! Jak já ho nenávidím. Sklopila jsem hlavu do dlaní. Jak nenávidím sebe. Cožpak jsem opravdu nepoznala, že o mě nestojí? Že jsem pro něj jen kus masa?

To ne, to není možné. Miluje mě přece! Tak dlouho mě již miluje. Třeba to říkal jen, aby se Caiovi zalíbil. Ano, určitě. To přece nemohla být pravda.

Musím okamžitě za ním! Sebrala jsem se a vyběhla jsem do jeho pokoje.

„Carmen? Co tu děláš? Máš být na hlídce.“

„Vza... vzala to za mě, službu, za mě Lita,“ vykoktala jsem ze sebe.

„Děje se něco, nejkrásnější?“ Přitočil se hned ke mně a objímal mě. Jistě, že to jen hrál! Bože, jsem tak hloupá žena. Hned vidím všechno černě. Cožpak neznám jeho srdce?

„Ach miláčku!“ vypískla jsem a hluboce ho políbila.

„Carmen, děje se něco. Máš docela černé oči. Nebyla si dnes na lovu?“

Konečně, má chvíle se pochlubit. „Byla, ale asi si budu muset zvyknout, než mi ta trocha zvířecí krve vystačí.“

„Lovila si zvířata?“ otázal se mile překvapen.

„Ano. Jsi na mě hrdý? Chtěla bych, abys byl. Jestli jsem tvou ženou, chci, abys na mne byl hrdý.“

Jeho úsměv se dvakrát zacukal, než konečně odhalil zářivě bílé zuby. „To si zaslouží odměnu.“

Zasmála jsem se a on mě popadl do náruče. Vyzdvihl mě tak vysoko, až se mi sukně vyhrnula ke kolenům. Obmotala jsem pevně nohy kolem jeho zad, abych nespadla a ponořila se do hlubin polibků.

Po několika hodinách, když už jsme jen leželi vzájemně v náručí, kdosi zaklepal a pronesl tu nenáviděnou větu.

„Pane Cullene, jste žádán v hlavním sále.“

„Nejdražší,“ chtěl říct v omluvě, ale já ho utišila polibkem.

„Jen běž. Jsi tu důležitý.“ Usmál se, ještě mi vtiskl letmou pusu na tvář a odešel.

Chvíli jsem jen tak seděla, ale pak mě přepadla nuda. Napadlo mě, že bych mohla jít k hlavním mu sálu a vyčkat tam, než bude mít vyřízeno. Aspoň zjistím, jak dlouho zase bude mimo hrad.

Mé čekání trvalo necelou hodinu. Pak se konečně dveře otevřely a vyšel můj princ. Na tváři ovšem neměl úsměv. A nezměnilo se to, ani když mě spatřil.

„Stalo se něco, miláčku?“ ptala jsem se trochu postrašeně.

„Nádherná,“ vzdychl a vzal mé dlaně do svých. Přitiskl je nejdříve k hrudi a pak na rty, „musím odjet.“

„Kam? Už zase. A na jak dlouho? Nejde to ještě změnit?“

„Na Nový kontinent. Obávám se, že nejde. Vládci tam potřebují někoho, kdo zvládne zem hlídat stejně jako oni tady. Nevím, kdy mě dovolí se vrátit.“

„Cože? Chceš říct, že odjíždíš napořád? Jedu s tebou!“

„Zadrž, Carmen, překrásná. Pojď do pokoje. Nedělej unáhlená rozhodnutí.“

„Jaká rozhodnutí? Jsem tvá žena! Chci žít s tebou v Novém světě tvým životem. Žít ze zvířat a s lidmi. A hlavně s tebou. Chci být tvá žena!“ křičela jsem bezmála v panice, že ho ztratím.

„Jenže to ti nedovolí. Nenechají tě odjet. Caius tě nenechá.“

„Ten zhýralec! Takže to proto jsi s ním předtím o mně mluvil tak... on mě chce? To je odporné. Já jeho ne! Mé srdce patří tobě.“

„Pššt, pššt, lásko,“ tišil mě, „takové věci tu nesmíš říkat. Ty si nás před tím slyšela? Ano, to bylo proto. Je mi to nesmírně líto, Carmen. Udělám všechno proto, abych tě odsud dostal. Jen, musíš vydržet.“

„Bez tebe tu zhynu!“

„Odjíždím zítra. Odpusť.“ Sklopil zrak a opustil mne.

Čekala jsem dlouhé tři roky. Neobjevil se. Ani zmínka od něj. A já byl v celém volterském hradu se svým zármutkem sama. Caius neprojevil žádnou touhu po mém těle. Byla jsem z toho všeho zmatená. Ale ze všeho nejvíc mě tížilo kamenné srdce. Tolik jsem toužila ho spatřit.

„Proč se pořád díváš k vjezdu, Carmen? Nemáš co na práci?“ vylekal mne z myšlenek ostrý hlas. Otočila jsem se a spatřila Caia.

„Co ode mne chcete, pane! Proč jste nechal Carlislea odejít a teď mě tu držíte, když vám nejsem k ničemu dobrá. Jestli mě nechcete, proč mne nenecháte za ním odejít?“ vyhrkla jsem zcela neuváženě vše, co mne za ty roky tížilo.

„Tobě se u nás nelíbí? Nikdo tě nedrží. Jestli chceš za Carlislem, klidně můžeš. Uvidíme, s jakou se vrátíš.“

Zůstala jsem nechápavě stát za jeho vlajícím šálem. Jen tak mě pustil? Měla jsem pořádně promyslet jeho slova. Ale v tu chvíli jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na svou lásku. Musím ho co nejrychleji najít a mé srdce bude konečně zase celé.

Nový kontinent byla pro mne neznámá zem. Všechno mi tu přišlo tolik cizí, že jsem se cítila opět jako novorozeně.

Ještě stále mi nešlo příliš dobře se ovládat a žít na zvířecí krvi. Ale kvůli němu jsem se snažila. Věděla jsem, že jedině takovou mě přijme. Vidina společného života mi dávala sílu.

Prohledala jsem snad každé město v neznámém kraji, než jsem o něm konečně objevila zmínku. Stal se doktorem. Ta zpráva mi vyrazila dech a můj obdiv k němu stoupl milionkrát. Okamžitě jsem za ním vyjela a chtěla ho v práci navštívit.

Zrovna seděl a ošetřoval starší dámu, když jsem vešla. Připadal jsem si jako v překrásném snu. Jen pár kroků mě dělilo od jeho polibku.

Cestu mi ale zkřížila sestra. „Dobrý den, paní. Něco vás trápí?“

„Ne, jsem v pořádku. Carlisle!“ zavolala jsem na něj, ale on nereagoval.

„Nepotřebujete ošetření? Pokud vám nic není, budete muset odejít. Dnes tu má pan doktor hodně práce, nemůže se vámi zabývat.“

„Ale on mě zná, jen ho pozdravím,“ snažila jsem se sestru odstrčit a přitom ji nezranit, „Carlisle! Je to můj manžel.“

Zlatavé vlasy ale stále nereagovaly. Nebyl to snad on? Ale jistě že ano. Poznala bych ho kdekoli. Proč se neotáčí? Zapomněl snad on můj hlas? Upíři přece nezapomínají.

„Musíte jít pryč, paní,“ tlačila mne sestra ven a já nebyla sto jí odporovat.

Zůstala jsem před nemocničním domem stát s očima stále upřenýma na jeho záda, i když je už přikryla dřevěná vrata.

„Zdá se, že už o vás nejeví zájem, krásko,“ ozval se vedle mne milý hlas, „za to by zasloužil shořet.“

Otočila jsem se a uviděla sympatického tmavého upíra. Byl tolik jiný než Carlisle, že jsem se k němu v tu chvíli schoulila jako k nejbližšímu příteli. Hladil mě, tišil, mezitím co mě vedl do nějakého domu. „Jsem Eleazar,“představil se.

„Carmen.“

Začala jsem s Eleazarem žít a posléze ho i milovat. Naučila jsem ho živit se zvířecí krví. Připojili jsme se ke klanu na severu Aljašky a začali žít jako rodina. Bylo mi krásně. Zdálo se, jako by se stará rána zacelila časem. Ale upír nikdy nezapomíná.

„Podívej, krásko, přišel dopis od jednoho z kmenů. Píší zde, že cestují na sever a rádi by nás navštívili. To je od Cullena! Toho jsem potkal na jedné misi. Báječný člověk. A přijede i s družkou a celou rodinou. No není to úžasné?“

„Ty ses s ním znal,“ vykoktala jsem jen.

„Ty také?“ vrátil mi manžel.

S rodinou? S družkou? Oči mi zčernaly nenávistí. Měl by si ji hlídat. V první chvilce samoty jí vyškubu vlasy!

Další Ženy:

Scarlett

Donna

Katherine

Serena

Judith

Claudie

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Carmen: