Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Charlie? No to snad ne!

06.05.2014 (15:15) • Irtemed • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 2302×

CHARLIE

Už je to skoro čtvrt roku, kdy Bella zmizela. Nikdy jsem se necítil bezmocnější. Renée mi každý večer telefonovala, jestli nemám nějaké informace o naší holčičce. Byla zoufalá, pokaždé, když jsme spolu mluvili, plakala a vyčítala si, že jí dovolila odejít, snažil jsem se ji utišit, ale bezvýsledně. Nikdo nedokáže pochopit zoufalství matky, jež ztratila dceru, teda až na jejího otce. Zkoušel jsem ji hledat, ale nebylo po ní ani zmínky. Určitě odešla s tím Cullenovic klukem. Zmizeli krátce po ní. Interpol mi odmítl pomoci, jelikož je Bella plnoletá, nezmůžou nic. Billy a Jacob, od kterých jsem čekal podporu, se toho hajzlíka ještě zastávali, že on prý za nic nemůže. Něco mi tajili, vím to, jsem si tím jistý, ale co jsem zmohl.
Čekal jsem, že dnes to bude jako obvykle. Chtěl jsem opět obvolávat všechny ty instituce a pátrat po mojí dceři, když někdo zazvonil.
Přede dveřmi stál nějaký chlap. Nevím proč přesně, ale při pohledu na něj mi přejel mráz po zádech. Detailněji jsem si ho prohlédl. Byl vysoký asi dva metry a velice mohutný. Jeho bledá tvář kontrastovala s krátce střiženými tmavými vlasy. Tvář měl velice symetrickou, bez jediného znamínka či jizvy. Byl hladce oholen a jeho tmavě hnědé oči mu dodávaly ještě děsivější vzhled. Jeho draze vypadající oblečení a boty, které se absolutně nehodily ke koženým rukavicím, značily, že to asi obyčejný člověk nebude. Smažil jsem se vybavit si obličeje všech kriminálních živlů, mezi něž očividně patřil, ale nemohl jsem ho přiřadit k žádnému jménu.
„Charlie Swan?“ zeptal se hlubokým, ale příjemným hlasem. Po pravdě řečeno mi k němu neseděl, představoval jsem si spíše chraplák, ale tohle znělo, jako by promluvil tenorový zpěvák.
„Ano.“ Moje odpověď byla zbytečná, ale cítil jsem potřebu slušného chování. Přece jenom nevím, co je zač.
„Chtěl bych s vámi o něčem mluvit, ale nemyslím, že veranda je vhodné místo.“
Jasně, přece mě nezabije venku, kde ho někdo může vidět. Naznačil jsem mu, ať mě následuje dovnitř. Posadili jsme se v kuchyni a já si nalil skotskou. Ze slušnosti jsem mu nabídl, ale odmítl, samozřejmě, aby náhodou nenechal svou DNA.
„Tak o čem se mnou chcete mluvit, pane… Promiňte, asi jsem přeslech vaše jméno,“ zkusil jsem osvědčený policejní trik.
„Nepřeslechl, nepředstavil jsem se. Felix Volturi.“ A podával mi ruku v kožené rukavici. Jeho stisk byl pevný a při potřesení rukou stočil hřbet té mé směrem dolů, aby naznačil, že on je pánem situace.
„Takže o čem se mnou chcete mluvit, pane Volturi?“ S důrazem na jeho jméno, které jistě bylo falešné, asi bylo italské, kdežto on mluvil plynně anglicky bez jakéhokoli přízvuku.
„Jde o vaši dceru.“
„O Bellu?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.
„Máte snad jinou dceru?“ zeptal se udiveně.
Tak to ne, ty zmetku, ze mě si dělat srandu nebudeš! Popadl jsem ho za to drahé sako a chtěl z něj vymlátit přiznání, co udělal mojí Belle. Určitě musí někde šlapat, nebo jí zabil a prodal její orgány, byla mladá, zdravá...
„Okamžitě mi řekni,“ přešel jsem na tykání, „co jsi udělal s Bellou!“ A přirazil jsem ho ke stěně.
„Uklidněte se, šerife.“ A oddělal mi ruce. Nebyl jsem žádné tintítko, ale on měl obrovskou, troufnu si říci, i nadlidskou sílu.
„Bella je v naprostém pořádku.“ Byla v pořádku. I když mě ten muž děsil, něco v jeho očích mě donutilo mu uvěřit. Třeba mě dovede ke Cullenům.
„Kde je, chci ji vidět.“
„To bohužel nebude možné, pokud…“
„Pokud co?! Nemám peníze, ale jestli budete chtít, určitě nějaké seženu. Mohl bych prodat…“
„Nestojím o vaše peníze,“ utnul mě.
„Tak o co?“
„Jde o to, že ji nemůžete vidět, protože byste ohrozil vlastní život.“
„Co to plácáte,“ přešel jsem opět na vykání.
„Do čeho jste ji s Cullenovýma navezli?“
„Do ničeho jsme ji nenavezli,“ použil můj výraz.
„A není s Cullenovými,“ vyplivl jejich jméno jako nějakou nadávku.
„Tak kde je?“
„To, bohužel, nemůžu říct.“
„Jak nemůžete? Prosím, udělám cokoliv, jen abych jí mohl vidět.“ Z mého hlasu muselo zoufalství čišet, ale byl jsem na dně.
„Cokoliv?“
„Cokoliv,“ potvrdil jsem s vážností, jako nikdy v životě.
„Jde o to, Charlie,“ oslovil mě křestním jménem, „že na světě jsou věci, o kterých nemáte ani tušení. A pokud vás do nich zasvětím, už nebude cesty zpět.“
„Je mi to jedno.“ Udělal bych cokoliv, jen abych mohl být s ní.
„Dobře. Všiml jste si někdy, že Cullenovi si byli velice podobní, i přestože nebyli příbuzní? Jejich zvláštní, měnící se barvy očí? Toho, že nikdy nejí?“ Jen jsem přikývl, jako policista jsem to samozřejmě viděl, teda ne všechno, zas tolik času jsme spolu s Carlislem netrávil, jenže jsem tomu nepřikládal takový důraz, jak bych asi měl.
„Je to tím, že nejsou lidé, ale upíři.“
„Upíři?“ To už je na mě moc, doufal jsem, že konečně zjistím, co se mojí dceři stalo, a on mi bude vykládat nějaké pohádky o upírech, co ještě vytáhne? Santu nebo Harryho Pottera?
„Vypadněte! Hned Vypadněte z mého domu a běžte se léčit!“ zařval jsem na něj a chtěl odejít z domu, ale než jsem došel ke dveřím, stál přede mnou.
„Jak jste to k sakru…“ Nedořekl jsem
„Jsem upír.“ Podíval se na mě, jenže jeho oči nebyly hnědé, jako když došel, ale karmínově rudé.
Namířil jsem na něj zbraň, kterou jsem měl pod bundou, ale on mi ji vytrhl z ruky a rozdrtil v prach. Začal jsem couvat.
„Nemusíte se bát, Charlie, nemyslíte,“ začal a kývl k tomu, co zbylo z mojí pětačtyřicítky, „že kdybych vám chtěl ublížit, dávno jsem to udělal?“
„Asi ano.“ Ale svou odpovědí jsem si nebyl jistý. Poprvé jsem v životě pocítil strach, ale musel jsem se dozvědět, co je s Bellou.
„Takže vy jste…“ Nějak mi to slovo upír nešlo říct nahlas.
Kývnutím potvrdil.
„A Bella je taky upír?“ Konečně jsem to vyslovil.
„Ne, ale hned po porodu se jím stane.“
„Co? Ona je s tím Cullenem těhotná? Moje Bella?“
„Není těhotná s ním, ale se mnou!“ A praštil do stolu, který se rozlomil vedví. Nadskočil jsem a on zvedl ruce, jako že se nic neděje, jako by to, že ničí nábytek, bylo běžné. Opět jsem se posadil.
„Nevěřím vám. Bella by si nikdy nezačala s třicetiletým chlapem.“
„Vlastně mi není třicet, ale něco kolem devíti set,“ dodal, jako by to bylo normální. Jenže pro něj to asi normální bylo.
Moje dcera chodí s devítisetletým upírem a čeká s ním dítě. Mozek to odmítl přijmout a zareagoval po svém, a to tím, že jsem omdlel. Když jsem se probral, ležel jsem na gauči a vedle mě stál ten Felix se sklenkou zřejmě mojí skotské. Podal mi ji a já si opatrně přičichl.
„Nic jsem tam nepřidal, nemám to zapotřebí.“ A vycenil zuby v děsivém úsměvu. Když jsem dopil, sebral mi sklenku a nalil mi další.
„No, Charlie, máte dvě možnosti. Buď se stanete upírem, nebo vás zabiju.“
„Říkal jste, že mi neublížíte.“ Byl to sice chabý pokus, jenže lepší něco, než nic.
„Řekl jsem, že to nechci udělat, ne že to neudělám.“
„Není co řešit, chci být se svojí dcerou. Stanu se upírem.“
Viditelně si oddechl.
Vyprávěl mi všechno o jejich druhu, o Cullenových, o jeho rodině, o tom, jak probíhá přeměna… Prostě o všem. Ještě v ten den mne přeměnil. Bylo to strašné, jenže proti tomu, co jsem cítil po Belliném odchodu, to byla procházka růžovým sadem.
Hned poté jsme opustili Forks a odletěli do Itálie. Felix chtěl sice plavat, avšak ukázalo se, že moje sebekontrola je lepší, než u jakéhokoliv novorozeného, se kterým se setkal. Tak jsme letěli, samozřejmě soukromým letadlem.
Přiletěli jsme a zjistili, že Bella mezi tím porodila krásnou holčičku, kterou Felix pojmenoval Jean, podle Belliny nejlepší přítelkyně. Zatímco se Bella měnila, trávil jsem každý okamžik se svou vnučkou nebo pošťuchováním Felixe. Upřímně? Líbil se mi víc než Edward a Bellu opravdu miloval. Když se Bella probrala a zjistila, co se stalo, půl dne ho naháněla po hradu a ječela, že ho zabije. Já a ostatní jsme se náramně bavili a vsázeli se, co mu Bella utrhne tentokrát. Když už byl vážně zoufalý, vlezl za Arův trůn a myslel si, že se tím zachrání – jak naivní.
Zachránil ho až Marcus poté, co Felixe Bella prohodila zdí, kde byla freska z šestnáctého století. Nazval bych to dokonalá rodinná idylka. 
Měl jsem svou dceru, nádhernou vnučku, fajn zeťáka a nakonec i srdce té nejkrásnější upírky na hradě – Heidi. Ale o tom až příště…

Autor: Irtemed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Charlie? No to snad ne!: