Na pár žádostí jsem napsala pokračování. Trošku mě zklamalo, že minule se tady moc komentářů neobjevilo, tak bych byla ráda, kdyby jich tady bylo alespoň trochu víc.
Děkuji Anndulinka
04.04.2011 (15:00) • anndulinka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1010×
Za chvíli jsme byli oba nazí a já se nechala unášet na vlnách vášně a touhy...
O devět měsíců později:
Konečně jsem ji uviděla. Skoro po dvou hodinách bolesti jsem se konečně mohla podívat na mou dceru. Byla celá od krve, ale ani to nezkazilo můj pohled na ni. Brečela a mlela se, ale bylo to roztomilé. Těch devět měsíců čekání na ni určitě stálo za to. Charlie čekal za dveřmi a já se nemohla dočkat, až mu naši společnou dceru ukážu. Z hrdla se jí ozýval hlasitý řev, až jsem si nebyla jistá, jestli to ty maličké hlasivky vydrží. Byla jsem k smrti vyčerpaná, ale přesto jsem poprosila sestřičku, abych si mohla pochovat mou dlouho očekávanou Bellu. Do poslední chvíle jsem netušila, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Ačkoli jsem si přála mít kluka, takového s černými kudrnami a tmavýma očima po Charliem, jeho otci, neubránila jsem se pocitu, že krásnější dítě na světě nikdo nemá. Vzala jsem si ji do náruče a přitulila jsem se k ní.
Bellinka se na mě podívala a okamžitě přestala plakat. Její modré oči se na mě dívaly s takovou intenzitou a inteligencí, že jsem byla přesvědčená, že se mi snaží něco sdělit. Zíraly jsme na sebe dlouhou dobu, a i kdyby bylo po mém, tak bych tento okamžik prodloužila na celou věčnost. Z naší soukromé chvilky nás vytrhl až Charlie. Přihnal se přes porodní sál a v obličeji jsem mu nejdřív viděla velkou úlevu a potom úžas, když se poprvé podíval na Bellu. Ona se podívala na něj a já jsem se cítila uraženě, protože se nedívala na mě. Bylo to pošetilé a sobecké, ale chtěla jsem ji mít jenom pro sebe.
„Je moc krásná,“ zašeptal okouzleně Charlie.
„Taky si myslím, po tobě má tmavé vlásky.“
„A hezký nos po mamince,“ dodal muž mého života a s úsměvem mě políbil.
Přišla k nám sestřička v klasické bílé uniformě a přerušila naší scénu jak vystřiženou z nějakého dojáku.
„Je mi líto, ale musím vaši dcerušku umýt a obléknout. A vy byste si měla pořádně odpočinout, novopečená maminko,“ dodala s úsměvem. Měla pravdu. Byla jsem úplně vyčerpaná a pomalu jsem přestávala vnímat okolí. Ještě jsem stihla Bellu podat sestře a už jsem upadla do hlubokého bezesného spánku.
O deset měsíců později:
„Už v tomhle zapadákově nezůstanu ani minutu!“ řvala jsem svému manželovi do očí. Už mě to ve Forks přestávalo bavit. Já jsem nebyla typ, co raději mlčí a má klid. Já jsem si radši užívala ve světle velkoměsta. Nikdy mi nedělalo navázat přátelství, ale tady jako by to bylo prokletí. Když jsem šla s kočárkem do parku, vesele jsem každého zdravila. Marně jsem ale doufala, že se mnou naváže nějaká maminka hovor. Pro všechny tady jsem byla prostě ta mladá a bláznivá holka, co si vzala místního šerifa, a má s ním dceru. Víkendy jsem strávila o samotě, protože Charlie tradičně sobotu a neděli proseděl u řeky.
S desetiměsíční Bellou v podpaží jsem se snažila narvat do tašky všechny moje věci. Charlie mi položil ruku na rameno a řekl prosebným hlasem: „Neodcházej, Renée. Co si bez tebe počnu?“ Ačkoliv to byla čistě řečnická otázka, přesto jsem na ni rozzlobeně odpověděla: „Co by sis počínal? Budeš dělat přesně to samé, co jsi dělal, než si mě potkal! Nechápu, že jsem byla tak pitomá nána a vzala jsem si tě. Manžela, který prosedí celý večery jen u televize, o víkendech je na rybách a vůbec ho nezajímá, že se doma můžu užrat nudou, vůbec nepotřebuju!“ Právě jsem se pokoušela nacpat do tašky moji oblíbenou mikinu, ale Charlie mě chytl za zápěstí tak, že jsem se mu nemohla vykroutit.
„Renée, nechoď, budeme spolu víc času, já se změním.“ Dívala jsem se mu rozzuřeně do očí a pronesla větu, která ho přiměla stát a víc mi nerozmlouvat. „Já vím, že když nevypadnu hned, zůstanu tady trčet celej život jako nějaká venkovská husa!“ Zůstal stát jako opařený a jen mlčky přihlížel, jak lítám po domě jako splašená, a snažím se najít všechny svoje věci. Když jsem měla vše zabalené, naložila jsem Bellu do kočárku a vyrazila ze dveří. Doufala jsem, že alespoň stihnu autobus někam hodně daleko. Naposledy jsem se ohlédla přes rameno a spatřila Charlieho, jak se za mnou díval ze dveří, a ve tváři měl vepsanou neskrývanou bolest. Otočila jsem se zpět a věděla jsem, že tenhle výraz mě bude doprovázet příštích několik měsíců. Pokusila jsem se na to nemyslet a rozběhla jsem se do deště. Vstříc novému životu.
Autor: anndulinka, v rubrice: FanFiction jednodílné

Diskuse pro článek Charlie Swan? Špatná volba manžela 2. část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!