Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Chceš říct, že blafuju?

14.04.2011 (19:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3020×

Když Bella viděla, jak ubližuje Jakovi i Edwardovi zároveň, rozhodla se odejít. V hlavě jí zněla slova, která kdysi řekl Edward. „Pokud tě to ochrání, je správné, když budu trpět sám. Pak je jediná možnost, odejít.“ Přesně to je řešení. Nebude trápit nikoho než sebe. Už nikdy neuvidí, jak se jejich tváře křiví bolestí… ranou, kterou jim sama zasadila.

A nakonec… nedělala to tak trochu i kvůli sobě? Stejně jako ona ubližovala jim, ubližovali svou nenávistí a poznámkami i oni jí. Jako kdyby byla terč – všechny rány (bez ohledu na to, jestli je vedl Edward, Jacob nebo ona sama) ji zasahovaly s neomylnou přesností. Kdo by to vydržel snášet?

A tak odešla. Využila příležitosti a ztratila se jako pára nad hrncem. Nechala jim vzkaz, aby ji nehledali, a že se omlouvá. Sama věděla, jak ubohé to bylo, ale nemohla riskovat nic víc. Musela se postarat v prvé řadě o sebe.

Dva měsíce jí trvalo, než dokázala posbírat střípky sebe sama a postavit se znovu na vlastní nohy. Bylo to tak podivné zjištění, kolik ze sebe odsouvala stranou, když byla s jedním nebo s druhým. Mysleli si, že je s nimi šťastná – a ona byla, ale jen dočasně. Pokaždé jí cosi chybělo. S Jacobem ta část, která milovala Edwarda a všechny věci, které k němu patřily, a s Edwardem… chyběli jí přátelé z La Push, bezstarostnost a jistá naivita, která jí dovolovala smát se bez důvodu.

Oba se snažili řídit její život a neponechávali jí téměř žádnou možnost svobodně se rozhodnout. Jistě, chtěli ji chránit, ale stála o takovou ochranu? Co její život? Vždyť už ho nemohla prožívat.

Každý večer sedala k psacímu stolu a znovu a znovu začínala psát dopis. Jednomu nebo druhému… s vysvětlením. Chtěla, aby pochopili… a ještě víc, aby ji dokázali respektovat. Pak by se snad mohla vrátit. Trpěla jejich odloučením tolik, jako kdyby ji trhali na kusy.

Dnes večer si její myšlenky zabral Edward.

„Drahý Edwarde.

Omlouvám se, že jsem zmizela bez rozloučení. Vím, že mi nejspíš nikdy neodpustíš, ale prosím, aby ses mě snažil pochopit. Miluji tě a to se nikdy nezmění. Nezapomenu na nejhezčí měsíce svého dosavadního života a děkuji ti za ně. Pochop, prosím, ale, že jsem už nemohla dál. Nemá to nic společného s tím, co jsi. To já. Jsem nejspíš nevděčná a chovám se jako umanutá malá holka, ale i taková jsem. Potřebuji svůj prostor a u vás (nezlob se) jsem ho neměla. Každý mě hlídal, věděl o mně i to nejmenší, neměla jsem jedinou příležitost rozhodnout o čemkoli. Zakázal jsi mi přátele, včetně toho nejlepšího. A když jsi pochopil, jak mi to ubližuje a povolil mi návštěvy La Push, viděla jsem ti na očích, jak moc tě zraňuji. Stejně se cítil i Jacob. I když jste tak jiní, dopouštěl se stejných chyb jako ty. Milovat mě znamená respektovat mě celou a ne jen mou část - takovou, jaká jsem… Láska je mocná, ale pokud se změní na zlatou klec, nemůže v ní být ptáče šťastné.

Roztáhnout křídla a vyletět ven bolí, ale chtěla jsem to tak. Je to nejlepší, na co jsem přišla. Nejjistější způsob, jak přestat ubližovat vám i sobě. Doufám, že mi porozumíš, protože totéž jsi kdysi pronesl (a udělal) i ty.

Navždy tvá Bella.“

Když dopsala, překvapeně se na list papíru zadívala. Dokázala to. Poprvé za dva měsíce našla ta pravá slova a napsala přesně to, co chtěla. Z oka jí vyklouzla slza a dopadla na papír těsně pod jejím podpisem. Rychle dopis přeložila a vložila do dávno nadepsané obálky. Odešle ho. Tentokrát cítila, že je to správné. A raději to udělá hned, dokud má odvahu.

V rychlosti sebrala bundu z věšáku, nazula si boty, popadla klíče a s dopisem v ruce otevřela dveře. Zarazila se v půlce kroku, jinak by do něj narazila. Stál tam, s tím svým pokřiveným úsměvem a zatímco ve tváři se mu odrážela radost, že ji vidí, jeho oči prosily.

„Bello.“

Znělo to jako vzdech. Vztáhl k ní ruku a lehce jako peříčko jí prsty přejel po tváři. Byl to nepopsatelný pocit. Pochopila, jak moc se jí po tom stýskalo – po každém jeho doteku, polibku… a nejvíc po něm. Ale než mu stihla padnout do náruče, uvědomila si, že i ona má svou pravdu. Tu, pro kterou odešla. Tu, kterou napsala v dopise.

Jako by jí četl myšlenky, podíval se na obálku v její ruce a pak se jí znovu zadíval do očí. „To je pro mě? Vím, co tam je.“

„Alice.“ To nebyla otázka, ale spíš konstatování. Mohlo ji napadnout, že Alice to uvidí. Ale nebylo to vlastně dobře?

Edward přikývl a jeho tvář dostala znovu bolestně prosebný výraz. „Omlouvám se. Nechtěl jsem… nechtěl jsem být tak panovačný. Chtěl jsem tě ochránit – to pro mě bylo nejdůležitější, ale zapomněl jsem na to, jak se musíš cítit.“

Zastavila ho pohybem ruky. I její tvář byla provinilá. „I já se musím omluvit. Vím, že jsi to tak nemyslel, ale…,“ pokrčila rameny, „pocitům se poručit nedá.“

Vzal ji za ruce a utopil se v jejích čokoládových očích. „Udělám cokoli, dám ti tolik volnosti, kolik jen budeš chtít… Budu věřit, že se ti nic nestane, ale nedokážu se déle držet zpátky.“

Usmála se. „Opravdu?“

Pak se její tvář znovu zachmuřila přemýšlením. „Nechtěla bych ti ubližovat. Viděla jsem, jak jsi trpěl, kdykoli jsi mě pouštěl do La Push.“

Edward se trochu zamračil, ale pak se usmál. „Victoria je mrtvá, nebezpečí je zažehnáno. Budu ti stát po boku a věřit tvým rozhodnutím. Jsi přece dospělá.“

Škádlivě se usmála. „To je pravda – už teď jsem dospělejší než ty.“

Edward se ušklíbl. „Jen podle lidského věku.“

Ukázal na dopis. „Smím?“

Bella trhla rameny. „Proč, když víš, co je uvnitř?“

Edward se smutně usmál. „Abych mohl nosit na srdci aspoň tvé písmo.“

Zavřel oči a přivoněl k obálce. Usmál se. „Voní jako ty.“

Zasunul dopis do náprsní kapsy a otevřel oči. „Teď je v bezpečí – stejně jako ty,“ dodal a objal ji kolem pasu.

Bella do něj plácla. „Takže jsi blafoval?“

Edward zvážněl a zavrtěl hlavou. „Každé mé slovo byla pravda. Pokusím se nestrachovat se o tebe tolik, i když s tebou nebudu.“

Škádlivě se usmál a v očích mu zajiskřilo. „A ty? Blafovala jsi, když jsi odjela? Opravdu bys vydržela nevrátit se?“

Bella sklopila hlavu, aby zakryla svůj úsměv. Edward jí ale ukazováčkem zvedl bradu, aby si mohl přečíst odpověď z jejích očí. Lehce se usmívajíc, naklonila hlavu na stranu. „Tehdy ne. Myslela jsem to vážně, ale teď…“

Edward se šťastně usmál, nadzvedl ji a bláznivě šťastný se s ní zatočil prázdnou chodbou. „Miluju tě a nikdy, už nikdy tě nenechám odejít.“

Bella se rozesmála. Když ji postavil, počkal, až se přestane smát a pomaličku k ní přibližoval svůj obličej. Oba věděli, k čemu se schyluje a užívali si tenhle okamžik plný napětí a očekávání před tím, než se jejich rty spojí. Bylo to stejné jako poprvé. Sladké, něžné a nekonečně dokonalé.

Když Belle přestaly stačit zásoby vzduchu, dopřál jí oddych. Opřel se o ni čelem a Bella, ještě stále trochu bez dechu, zašeptala: „Nikdy?“

Edward pochopil, na co myslela, a počkal s odpovědí, dokud se mu nepodívala do očí. „Nikdy! Pokud tvé přání být upírem ještě trvá.“

Bella překvapeně a šťastně zároveň přikývla a v očích jí zajiskřilo. „Už žádné blafování.“

Edward s úsměvem přikývl. „Souhlasím. Odteď už vždy jen pravda.“

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš říct, že blafuju?: