Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Chci vzít své myšlenky zpět


Chci vzít své myšlenky zpětEdward Bellu opustí a ona chce umřít. Unese jí gang, ale Edward jí...

Chci vzít své myšlenky zpět!

Šla jsem ulicí ke svému domu. Přemýšlela jsem nad svým živote. Přemýšlela jsem nad tím jak jím mrhám, nad tím jak bych ho vyměnila s kýmkoliv kdo zemřel bez vlastního přičinění a nedobrovolně. Ano teď jsem přemýšlela nad sebevraždou, ale to by mi od problému nepomohlo, ba by je to ještě zhoršilo. S mojí smůlou bych se totiž nezabila. 

Šla jsem pořád k domu, ale začínalo se mi zdát, že za mnou někdo jde. Mohl to být kdokoliv, tohle sice nebyla nejfrekventovanější cesta, ale v okolí bylo hodně domů. Když v tom jsem si uvědomila, že ty domu jsou z větší části prázdné, protože lidé co v nich bydleli buď zemřeli nebo se přestěhovali do většího města. Začala jsem se bát.

Nebála jsem se moc, ale trocha strachu tam byla. Zrychlila jsem krok a do uší si dala sluchátka. Nechtěla jsem slyšet ty kroky. Akorát končila jedna z písniček a já ty kroky slyšela blíž a bylo jich víc. Copak se rozmnožil nebo co? Vždyť taky skoro nikdo nebydlí! Domů jsem to měla ještě pořádný kus cesty a tak jsem ještě trochu přidala. 

Šla jsem z tréninku a k mému domu vedla ještě cesta lesem. Teď jsem litovala, že jsem svoje autíčko nabourala. Otočila jsem se, ale za mnou nikdo nebyl. Sakra to si to opravdu vsugerovávám a nebo jsem blázen? Chvíli jsem stála na místě, v kapse vypnula mp3 a zaposlouchala se. Slyšela jsem šustit listí a kroky. 

„Co chceš?“ řekla jsem sebejistě, ale nic se neozvalo. Teď už jsem se bála hodně, ale můj obličej byl jako maska, klidný a vyrovnaný. Nevěděla jsem co se bude dít.

„Vím. Že tu jsi. Tak co chceš?“ otočila jsem se kolem dokola. Nikde nikdo. Koukla jsem se nahoru do korun stromů. Teď jsem slyšela prasknout větev. Rozeběhla jsem se k domu. Ty kroky za mnou se znovu ozývaly, byli rychlejší a rychlejší. Teď už jsem utíkala seč mi síly stačily.

Nebyla bych to já, kdybych se nerozmázla o zem. Nemělo cenu vstávat a utíkat dál ten muž, oprava muži byli za hned za mnou. Charlie doma nebyl, přespával v La Push. Teď jsem si přála, aby mě někdo ochraňoval, jako kdysi on – Edward. Chtěla jsem vzít své myšlenky zpět!

„Kdo jste a co chcete?“ zeptala jsem se.

Jen se usmáli a odpověděli: „Je jedno kdo jsme, ale chceme tebe!“ odpověděl zřejmě jejich boss. Ostatní se jen zasmáli.

„Proč mě?“ nedalo mi to se nezeptat.

„Ty to o sobě asi nevíš, ale jsi krásná a jsi dcera policajta.“ Smál se, ale řekla bych, že to myslel upřímně. Co mají všichni proti policistům? Pomyslela jsem si.

„Chlapy pomožte mi s ní. Svažte jí ruce a nohy, odneseme jí ke mně domů.“ Houkl na ty za sebou. Chtěla jsem začít křičet, ale než jsem vydala hlásku, už jsem měla ruku na puse a ruce a nohy v provazech.

„Nekřič a třeba tě necháme žít.“ Řekl. Jen jsem kývla na souhlas. 

Bála jsem se a to že opravdu hodně. Ještě před deseti minutami jsem přemýšlela o sebevraždě, ale teď… chci žít. Odnesli mě do jeho domu. Byl daleko od toho mého a byl hluboko v lese. Nemělo cenu tady křičet. Odnesli mě někam do sklepa, kde byla zima, tma a postel s dekou. Rozvázali mi nohy, ale ruce ne. Hodily přese mě deku a odešli. Ještěže alespoň tu tašku co jsem měla s sebou neodnesli. Měla jsem v ní mobil. 

Už už to vypadalo, že si ty ruce rozvážu, ale má smůla mi zase stála v cestě.

„Tak ty by jsi chtěla utéct?“ zeptal se ten hlavní. Záporně jsem zakroutila hlavou. Podíval se po pokoji a uviděl mojí tašku. Bez váhání ji sebral a odešel s ní. Moje naděje pomalu umírala.

O den později

Vešel do té místnosti. Byla mi zima, ale to bylo to nejmenší co mi mohlo být. 

„Tak co s tebou uděláme?“ zeptal se mě. Neodpovídala jsem, jen jsem čekala na to co se bude dít dál.

„Budeme tě muset zabít, protože jsi viděla naše tváře.“ Řekl a jako by měl v hlase trochu lítosti. Odešel.

Asi za pět minut dovnitř vtrhl další člen toho „gangu“. Zamkl za sebou a usmíval se.

„Co chceš?“ odvážila jsem se zeptat.

„Co myslíš?“ odpověděl a vytahoval zpoza zad lepenku. Nezačala jsem ani křičet a už jsem jí měla nalepenou na puse. Ruce a nohy přilepené k pelesti postele. Zavřela jsem oči a vzpomínala na něj.

Znásilnil mě on, pak i ti ostatní a ten poslední po ukončení svojí tužby, na mě namířil zbraň. Odjistil jí.

„Nějaké přání?“ zeptal se, ale nemyslel to vážně. Záporně jsem zakroutila hlavou, přestože tu jedno bylo. Chtěla jsem žít, ale to by mi nesplnil. Než zmáčkl kohoutek jen jsem vyslovila.

„Miluji tě, Edwarde!“ Uslyšela jsem jen výstřel a pak už bylo jen ticho, tma a nic mě nebolelo.

 

shrnutí


komentky prosím



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Chci vzít své myšlenky zpět:

 1
22.07.2011 [13:20]

forewertwilight Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!