Jaký byl Caius jako člověk?
Volné pokračování jednorázovky Člověk Aro a jeho přeměna. Doufám, že se vám bude taky líbit a těším se na komentáře.
11.08.2010 (15:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2584×
Přelom 5. a 6. století před naším letopočtem – někde v Evropě
Caius byl rozezlen na nejvyšší míru. Seděl stranou ostatních a nechával si nalévat jeden korbel za druhým. Jeho podřízení ho sledovali kradmými pohledy. Znali dobře prchlivou povahu svého důstojníka a nechtěli být na blízku, až se na plno projeví.
Caius byl zklamán nejvyšší možnou měrou. Jeho vojenská kariéra nepostupovala ani zdaleka tak rychle, jak doufal. Dal se do služeb Říma, protože v tom viděl svou šanci. Svět se mění a s ním přicházejí i nové pořádky. Řím sliboval příležitosti pro udatné a to Caius rozhodně byl.
Poznal, co je bída. Odmalička žil na předměstí Říma, více méně na ulici. Dostat se do sirotčince bylo pro něj v jistém smyslu vysvobození. Nemusel už se každý den starat o to, kde bude spát a co bude jíst. O to víc se ale na sobě rozhodl pracovat. Komu patří budoucnost? Šlechticům. A když jste neměli to štěstí? Pak vojákům. Nadšeně poslouchal muže na tržišti, kteří se bavili o tom, že válka je nevyhnutelná. Řím chtěl víc a také to měl dostat. A první v cestě stáli Etruskové s jejich králem. Řím nepotřeboval krále. Ani žádného nechtěl. Řím bude republika. Vládnout bude lid.
Caius se o politiku nestaral. Zajímalo ho jen to, jak se dostat do armády. Byl přirozeně ctižádostivý a nehodlal se spokojit s málem. Jeho vytrvalost a každodenní cvičení mu zajistily zájem jednoho z profesorů na vojenské akademii. Díky jeho intervenci ho přijali, přestože patřil mezi plebejce.
Strategie a cvičení – v tom Caius vynikal. Ostatní studenti se s ním nebavili. Pohrdali jím pro jeho původ, ale na to byl Caius zvyklý už odmalička. Nehodlal se tím zabývat a o to pilněji studoval. Naděje, že Řím ocení jeho úsilí, postupně stoupala. Po absolvování akademie byl přidělen do jedné z falang a brzy se vypracoval na důstojníka. Čím více ale znal, tím víc byl z Říma otrávený.
Osvícený nápad vlády lidu, který byl na počátku, se rychle měnil a do čela Říma se opět stavěli privilegovaní. Caiův postup se zpomalil a teď hrozilo, že se úplně zastaví. On však nehodlal zůstat na žebříčku někde uprostřed. Zvlášť ne jen kvůli svému původu, jak mu bylo několikrát naznačeno.
Bouchnul korbelem o stůl s takovou prudkostí, až se rozpadl a zbytek piva mu málem potřísnil tuniku. Rychle vyskočil od stolu a jeho oči plály zuřivostí. Koutkem oka zahlédl, jak hostinský rychle posílá svou nejhezčí dívku, aby střepy a rozlité pivo uklidila. Doufal zřejmě, že ho její krása zaujme.
Hm. Na jeho uklidnění by momentálně nestačila ani stovka nocí s takovými, jako je tahle, natož její omluvy. Caius byl krásný muž. Jeho delší blond vlasy a světlé oči byly tak neobvyklé, že k sobě poutal pozornost, kamkoli vešel. Díky neustálému cvičení a pochodu měl vypracované tělo a když právě vztek nehyzdil jeho tvář, vypadal téměř jako mladý bůh. Rozhodně měl velké charisma.
A nesmiřitelnost. Vždy pečlivě zkoumal nitro každého z lidí, se kterými přišel do styku a pokud se ho někdo snažil zradit nebo nějak poškodit, dlouho tuto svou myšlenku nepřežil. Caius druhé šance nedával a trestal (nebo jinak řečeno zabíjel) naprosto bez milosti, ať šlo o kohokoli. Jeho cílevědomost ho žene stále kupředu a nutí ho dotáhnout každý plán do úspěšného konce.
Jeho vztek se pomalu tišil, zatím co pozoroval dívku uklízet nepořádek, který sám udělal. Možná by se přeci jen mohl trochu pobavit. V tom ho však rozptýlil ledový dotek na své ruce. Kdo se opovážil ho rušit? Hněvivě se otočil a zůstal stát jako přimražený.
Byla to nejnádhernější žena, kterou kdy viděl. Černovlasá a bledá, jako by ještě nikdy nevyšla na slunce. Podle hrdého držení hlavy musela být urozeného původu. Co ale někdo jako ona pohledává v takovéhle hospodě?
Žena se neusmála, jak by to udělala každá jiná, ale tichým hlasem ho požádala, aby se připojil k ní a jejímu společníkovi. Caius se cítil jako omámený, když přikývl a nechal se zavést ke stolu v přítmí. Její společník byl právě tak krásný jako ona sama. Caius si ho dobře prohlédl. Byl to zvyk, ale také nutnost. Dokázal tak dobře odhadnout, s kým má tu čest. Ten muž byl rozhodně velmi inteligentní. A svým způsobem děsivý. Nebylo tu nic hmatatelného, ale Caius přesto cítil, že jsou nebezpeční.
Muž se na něj přívětivě usmál. Mělo to mít zřejmě uklidňující účinek, ale Caius se jen napjal o něco víc. Předstírané přátelství na něj dojem nedělalo. Zkoušelo ho už tolik lidí…
Zaměřil se na mužovy oči. Na okamžik jimi proběhla krutost, ale pak se spokojeně usmál: „Jmenuji se Aro a tohle je má sestra Didyme.“
Caius stroze přikývl a prohodil: „Nejspíš už víte, že já jsem Caius.“
Tentokrát přikývl Aro. Rychle střelil pohledem po své sestře, a pak ho opět zamkl na Caiovi: „Nejspíš se příliš nelišíme ve svém pohledu na svět kolem nás.“
Caius se ušklíbl: „Vážně? Co vás vede k takovému přesvědčení?“
Aro lehce pokrčil rameny: „Díváme se kolem sebe a posloucháme. Ty nejsi příliš nadšený z nových pořádků, které se v Římě nastolují. Zpomalují tvůj postup a teď dokonce hrozí, že se zastaví docela. A jen proto, že jsi neměl to štěstí a nenarodil se urozený.“
Zadíval na Caia, aby se ujistil, že má pravdu. Caius si zlobně odfrkl a Aro spokojeně pokračoval: „Ani my nejsme jejich zastánci.“
Caia začala jejich společnost čím dál víc znervózňovat. Rozhodl se proto ukončit dohady a přejít rovnou k věci. Vyhovovalo mu to tak víc. Diplomacie byla vždy mimo sféru jeho dovedností. Neměl na ni dost trpělivosti. „Skvěle a co je důvodem tohoto pozvání? Přátelské klábosení asi sotva.“ Ušklíbl se, aby dal najevo, že ho svými řečičkami nudí. Obalamutit se rozhodně nedá.
Arův pohled znovu střelil k sestře, jako by jí tím naznačoval, že je přesně takový, jak si myslel. Jeho úsměv se rozšířil. Naklonil se přes stůl a hlas ztlumil tak, že musel Caius špicovat uši, aby ho slyšel: „Co kdybych ti nabídl moc? Takovou, o které se ti ani nezdálo. Moc a nesmrtelnost.“
Caiova tvář v tu chvíli odrážela jeho pocity. Během krátkého okamžiku se na ní vystřídala touha, naděje a pak se stáhla do skeptického úšklebku: „Jsi čaroděj, nebo co? Nikdo nedokáže jen tak dát nesmrtelnost.“
Aro se pousmál: „Já ano. Záleží jen na tom, jestli jsi dost odhodlaný a odvážný, abys ji z mých rukou přijal.“ Jako doplnění svých slov natáhl přes stůl ruku.
Caiovi trvalo rozhodnutí sotva vteřinu. Znovu se podíval do Arovy tváře. Nevypadal jako blázen ani vtipálek. V takovém případě by mu hrdlo rychle prořízl Caiův nůž. Caius si byl ale jist, že proti němu sedí dokonalý stratég, který plánuje každý svůj krok. S takovým se spojit může. Zvlášť, když mu nabízí přesně to, po čem vždy toužil. Moc! O tu jedinou skutečně jde. A nesmrtelnost bude příjemným darem navíc.
Uchopil Arovu dlaň a slavnostním tónem pronesl: „Jsem ten, kterého hledáš.“
Z Rumunska do Volterry aneb jak se Marcus přestal smát
Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Člověk Caius:
Je neobvyklé vidět Caia jako člověka a v Tvém podání je to velmi zajímavé.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!