Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ďáblem zapomenutá ruina

08.06.2011 (19:00) • Twilightkacert • FanFiction jednodílné • komentováno 34× • zobrazeno 3721×

Vítr ve vlasech, batoh na zádech, úsměv na tváři, krok za krokem jsem šla skrz neznámý kraj, pobrukovala jsem si svou oblíbenou písničku netušíc, kam mě moje nohy zavedou. Jen tak jsem se toulala světem bez cíle.

Neměla jsem domov, kam bych se vracela. Neměla jsem rodinu, na kterou bych se obracela. Neměla jsem peníze, abych si koupila jídlo. Neměla jsem nic a nikoho.

Bylo úplně jedno, kam půjdu, co udělám, jaké to všechno bude mít následky. Stejně se o mě nikdo nestará, nesu zodpovědnost sama za sebe a naučila jsem se zvládat mnoho situací s klidem a přehledem. Díky tomu jsem na sebe aspoň částečně pyšná.

Kráčela jsem dál cestou rozdělující neobdělávané pole a les. Utrhla jsem si jedno stéblo vysoké trávy a strčila jej do pusy, nasadila si klobouk na hlavu a rozepnula červenou košili a svázala oba konce do uzlu.

Znenadání sluníčko zalezlo za šedivé mraky, zvedl se ohromný vítr, opadané listí létalo všude. To mi už na tak zkažené náladě moc nepřidalo, páč se mi dneska nepodařilo najít žádnou vesnici nebo město od té doby, co jsem opustila malý statek. Jakoby tu snad ani nic nebylo. Navíc jsem měla hlad a voda mi už také docházela…

Náhle začalo lít jako z konve a já se zakletím nakopla pár kamínků na štěrkové cestě. Neměla jsem jinou možnost než se jít schovat do lesa, abych přinejmenším tolik nezmokla, a musela jsem okamžitě najít nějaký přístřešek.

Jehličnaté stromy pozvolna vystřídaly ty listnaté, dešťových kapek bylo snad ještě víc a cítila jsem, jak jsem promočená doslova až na kost. Klepala jsem se pokaždé, když se okolo mě prohnal i slabý vánek, jaká zima mi byla.

Cestou necestou, spíš tou necestou, jsem se dostala až k od pohledu neobydlenému domu. Navzdory tomu, že jsem byla promoklá a chtěla jsem být už uvnitř, kde by na mě nepršelo, dala jsem si tu práci a obešla jsem tuhle vilku, abych zkontrolovala aspoň podle zvuku a světla, jestli ji neobývají bezdomovci nebo feťáci.

Nikde nikdo, vládlo tu až prapodivné ticho - slyšela jsem svůj mělký vyrovnaný dech a déšť, ale já se už nerozmýšlela. Nalezla jsem schody nacházející se na druhé straně domu a vešla dovnitř.

Kupodivu ne všechna okna byla vymlácená, a tak tu bylo i poměrně teplo. Našla jsem si místnost s nejméně vymlácenými okny a shodila batoh na zem, na něj jsem pohodila promočenou košili a triko.

Svoje hnědé deštěm zkudrnatělé vlasy jsem si vyždímala a snažila si je dosušit trikem, které nedopadlo tak hrozně, jelikož jsem neměla zrovna po ruce ručník. Z batohu si vyndala suché tílko a teplou mikinu a zpátky tam naházela to vlhké.

Právě když jsem zapínala bágl, zavrzala dřevěná prkna přímo nade mnou a prach z podlahy se klidně snášel dolů. Pohotově jsem si vyhodila ruksak na záda, a přestože jsem nebyla žádný strašpytel, měla jsem strach a měla jsem pocit, jako bych tu byla nevítaný host… Nebo až přes příliš vítaný host.

Byl to ten pocit, kdy nevíte co dělat. Pud sebezáchovy radící vám, že máte utéct hodně daleko a už se nevracet, avšak zvědavost nade mnou vyhrála pokaždé, takže proč teď dělat výjimky…?

Snažila jsem se dělat nehlučné a dlouhé kroky, jenže spadaná omítka praskající pod podrážkami mi to moc neusnadňovala. Snažila jsem se krčit, aniž bych byla vidět. Snažila jsem se prakticky nedělat žádný hluk, abych o sobě nedala tolik vědět.

Však pak jsem odhodlaně vykročila na chodbu zpoza rohu nalepena na stěně a docupkala jsem až ke schodům, a ačkoliv jsem nevěřila, že tam nahoře něco nebo někdo je, musela jsem se tam jít podívat a ujistit sama sebe.

Na pohled kluzké schody osvěcovaly paprsky měsíce díky díře ve střeše, jež se draly zpoza hustých mraků, a působilo to tak… děsivě. Nabrala jsem vlhký vzduch do plic a vyšla jsem jeden schod - cítila jsem, jak se mi drolí pod nohama; druhý schod, napřahovala jsem nohu na ten třetí, pomalu otáčela hlavu, abych přes zrezavělé schodiště viděla nahoru a nikdo tam neb…

Za mnou se ozval hluboký nádech se zvířecím zavrčením a já se prudce otočila. Srdce splašeně bilo uvnitř mne, chtělo utéct z mojí hrudi, vzít nohy na ramena snad víc, než mi radil mozek. Do očí mi vyhrkly slzy strachu, na těle mi vyvstala husí kůže a já se oklepala - ne zimou, nýbrž tím strach-nahánějícím pocitem.

Ovšem poté, když jsem se rozhlížela kolem, nikdo a nic tam nebylo. Zatřásla jsem hlavou a pomyslela si, že zbytečně přeháním a začínám bláznit.

Schody se začaly hlasitě rozpadat, a tak jsem z nich téměř okamžitě utekla; nerada bych zjišťovala, co je ve sklepě za potvory.

Opřela jsem se zády o zeď, ruce položila na stěnu vedle sebe a zaklonila hlavu. Musela jsem se okamžitě uklidnit. Zhluboka jsem se nadechla kyslíku prosycený jílem a prachem ze schodů, ale i svěží vůní deště.

Nechápu, co mě to napadalo. Začala jsem rozjímat, co by to mohlo být. Na mysl mi přicházely různé příšery - od ufonů, přes šílené opičky po vlkodlaky. Ačkoliv na mě zdravý rozum křičel, že ani jedno neexistuje, ve skrytu duše jsem tomu vždycky věřila.

Nastražila jsem uši a zaposlouchala jsem se do okolních zvuků. Nic podezřelého - venku foukal divoký vítr narážející do vymlácených oken a způsobující šustění listů, ohýbání korun stromů. Kapky deště rytmicky bubnovaly o rozbité tabulky skla, o tašky na střeše…

Se zakroucením hlavy jsem se šla trochu porozhlédnout po barabizně. Třeba bych jí mohla přičíst body k dobru, pokud bude mít alespoň něco, na co si budu moct lehnout, když mě předtím tak šíleně vyděsila.

Procházela jsem z místnosti do místnosti a svou mysl jsem vracela do těch dob, kdy se to tu jenom lesklo. Na stěnách byly světlé tapety, pověšeny honosné a drahé obrazy, na pohled nepohodlné křesla a kavalec přisunuté ke zdi. Těžké koberce kryly vyleštěné parkety, aby se nepoškrábaly od střevíců a denně leštěný křišťálový lustr se třpytil nad hlavami.

Místo toho je tu opadaná omítka, světlo žádné, pod nohama vymlácená shnilá prkna a na okně sedí uhlově černá vrána. Vrána - smrt. Přesně tohle mi vytanulo na mysl, poté co jsem ji spatřila.

Nyní jsme hleděly na sebe, spíše já hleděla na ni, ona na něco za mě. Toužila jsem se pootočit hlavu a zjistit, na co zírá, ale sama mi to usnadnila. Vzlétla, letěla přímo na mě, až jsem se musela skrčit, a přeletěla mi těsně nad hlavou.

Instinktivně jsem se za ní obrátila a za rohem, kde před pár minutami spadlo schodiště, se mihl cíp kabátu.

Hrudník mi sevřela neviditelná síla, tepalo mi ve spáncích, neslyšela jsem to, co jsem slyšet nechtěla. Neviděla jsem to, co jsem vidět nechtěla. Hledala jsem podnět, nějaký vjem na to, abych se ujistila, že ještě dokážu přežít, že uteču.

Po zádech mi přešel mráz, srdce se propadlo až do kalhot a bilo stále rychleji a rychleji.

Vytvořil se mi knedlík v krku, přes nějž jsem skoro nemohla dýchat. Připadala jsem si jako astmatik, jenž potřebuje inhalátor, aby se mohl nadechnout. Já jsem potřebovala zmizet z tohoto domu, abych mohla žít!

Nezáleželo mi na tom, že venku lije jako z konve, že je venku tma, že budu zase mokrá jako slepice, nejspíš i pořádně nemocná, avšak nemohla jsem tady zůstat. Musela jsem utéct co nejdál.

Doslova jsem vzala nohy na ramena - rozeběhla jsem se nejbližší cestou k oknu; říkala jsem si, že vyskočím, je to ta nejkratší cesta. Jenže jsem nepočítala s tím, že by se shnilá podlaha pode mnou propadla.

Celkem tvrdě jsem spadla na zadek a hlavou se uhodila do prkna spadlého spolu se mnou. Zvedla jsem pohled nahoru, jak je to vysoko a musela jsem zkonstatovat, že tenkrát se sklepy dělaly s hodně vysokými stropy.

Pomalu a naprosto nemotorně jsem se postavila na vlastní nohy a začínala mne popadat panika. Beze světla a toho, abych tušila, kde je východ.

Nevěděla jsem, co mám udělat první. Ruce se mi rozklepaly, mozek přestal uvažovat racionálně a ovládal mě zvířecí pud útěku. Jediné, po čem jsem teď toužila, bylo být někde v teple, v bezpečí…

Oči si pomalu začaly přivykat na šero a rozpoznávaly přinejmenším obrysy stěn, zaprášených a špinavých oken a především jediného východu, co tu byl.

Než jsem k němu vykročila, zhluboka jsem nabrala těžký vzduch prosycený hnilobou, který se špatně dýchal a já už tak neměla přes ten hnusný knedlík v krku přísun drahocenného kyslíku.

A ještě jeden nádech na uklidnění, a další, abych si udržela čistou hlavu, a poslední, když jsem na schodech zaslechla rychlé kroky, pod jimiž nepatrně křupaly zbytek nepálených cihel a omítka.

Už je to tady.

Panika mě plně zachvátila a v hlavě mi houkala jedna obrovská kontrolka přikazující mi, abych se jakýmkoliv způsobem dostala pryč! Přestala jsem se ovládat, začala jsem hystericky ječet a drábala se jakkoliv do oken.

S pocitem, který mi svíral hrudník, který mě dusil, že jsem své hlasivky vytáhla na maximum, jsem pěstí rozbila sklo, a to mi rozřízlo ruku. Teklo z toho krve jak z vola; já dokázala pouze křičet a snažit se dostat ven.

Za mými zády se ozvalo hrdelní zavrčení - jako by snad vrčel vlk nebo pes se vzteklinou, ale tohle znělo ještě víc nebezpečněji a děsivěji.

Otočila jsem se, abych se ujistila, že je to více či méně bezpečný tvor, ale... Zdálo se, že je to právě to nejnebezpečnější stvoření, co kdy existovalo.

Oči podlité krví zářily ve tmě a upíraly pohled na mě. Postava muže byla tak mohutná, že se nedala přehlédnout, přesto jsem se donutila, abych obrátila pohled zpátky k oknu a zas mlátila rukama do skla a znova si nechala řezat do rukou.

Cítila jsem, jak mi krev pomalu teče po rukou, jak mi docházejí síly, jak mé hlasivky slábnou, jak mě něčí obrovská ruka chytila na nohu a stáhla z okna do jeho sevření. Projela mnou vlna chladu vyzařující z jeho těla. Bylo tak chladné, tak tvrdé... mrtvé.

Hrubě mě držel u sebe a já se jej už ani nesnažila odstrčit. Tušila jsem, že jsem už dávno mrtvá. Chytil mě bolestně za zápěstí, přičichl k němu a tajemně zašeptal:

„La tua cantante."

Potom co jsem ucítila zuby na mém krku, omdlela jsem...

Začalo mne něco píchat do zad a já pomalu otevřela oči, protože jsem slyšela hrozný křik. Podvědomí mi říkalo, ať tu osobu okřiknu, jenže až pak jsem si uvědomila, že to jsem já, kdo křičí, obzvlášť pokud jsem tu sama…

Posadila jsem se na větší hromadě seníku, kde jsem si včera večer pohodlně ustlala, a okamžitě se podívala na své ruce. Ne, jsou v pořádku. Žádné škrábance, žádné pořezání od skla. Hned poté jsem si sáhla na krk... Nic. Spokojeně jsem si oddechla.

Vybrala jsem si stébla suché trávy z vlasů, se zívnutím jsem si protáhla záda a pak jsem si opět lehla do sena. Vím, že mám hlavu zas plnou bordelu, ale bylo to tak krásně pohodlné.

Položila jsem si ruce za hlavu, jukla se vedle sebe na hlavu koně vykukující z boxu a s mumláním jsem ho pozdravila. Jen si pohodově odfrknul a dál na mne vejral s přešlápnutím z jedné strany na druhou.

„A co bys rád, kamaráde?" zeptala jsem se zmateně a krapet nemotorně se postavila na nohy. Rozhlédla jsem se okolo sebe, aniž bych si uvědomila, že už ve stáji nejsem sama.

Z košíku vedle boxu jsem mu dala jablko a on mi na oplátku krásně poslintal ruku.

„Skvělý, kamaráde," pochválila jsem ho a utřela si oslintanou dlaň do jeho mohutného krku. Následně jsem se otočila na postaršího muže, jenž mě nechal u sebe přespat, a popřála mu dobré ráno.

„Běž do světnice, žena ti tam připravila jídlo na cestu a snídani," přikázal mi a já ani neodporovala. Jako na povel mi zakručelo v břiše a s výskokem na dvoře jsem přicupitala do - podle nich světnice, podle mě obyčejného venkovského baráku. Pozdravila jsem i paní s malým kloučkem, který vesele žvejkal chleba.

Podala mi kousek bábovky, kakao a v ubrousku zabalený koláč. Až tehdy, kdy jsem vše snědla, poděkovala a rozloučila se, mohla jsem vyrazit na cestu…

Stála jsem na rozcestníku a vzpomněla si na svůj děsivý sen. I přesto, že mi paní radila, ať se vydám vpravo, měla jsem divný pocit, že bych tam neměla chodit. A navíc, byla jsem si jista, že jsem se ve snu vydala na pravou stranu podle rybníka. Musím se té strašidelné barabizně vyhnout za každou cenu.

S pravou nohou jsem vykročila vlevo a pobrukovala si písničku.

Vítr ve vlasech, bágl na zádech, úsměv na tváři, krok za krokem jsem se toulala světem.

Sluníčko na chvíli zalezlo za mraky, já zvesela poskakovala alejí vysokých rozrostlých dubů, jírovců a buků, když jsem před sebou uviděla tu polorozpadlou vilku a za mnou se ozval šramot.

A opět se mi do žil vlil ten stejný pocit, jaký jsem měla ve snu... Teda pokud to byl jen sen. Chtěla jsem se otočit na patě a rozeběhnout se zpátky na statek, avšak zastavil mě pohled rudých očí a před výkřikem mi bránila jeho ruka.

„Už jsem si myslel, žes na mě zapomněla…“

ZAZVONIL ZVONEC A POHÁDKY JE KONEC!

Vím, že se nejspíš bude tápat, z jaké je to doby, ale sama nevím, do jaké doby to zasadit. Vzhledem k tomu, že tam mám feťáky a bezdomovce, co dřív tak obvyklé asi nebylo, nechala bych to v součastnosti... :)

Snad se líbilo... A doufám, že jste se aspoň trochu báli... :D

P.S.: Pro menší inspiraci, jak to všechno asi vypadalo, jsem našla polorozpadlou vilku, ve které jsem byla, a taky podle které mě celý příběh napadl... Zde

Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblem zapomenutá ruina: