Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Defleo

30.09.2009 (14:45) • Avalone • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1933×

Defleo

Už je to několik let a já se přes to stále nepřenesla. Sliboval mi stále to samé. Lásku. Své srdce. Ale jak jsem mu mohla stále věřit? Už jednou mě zklamal. A bylo to velice bolestné zklamání a on to věděl.

Jak mohu přestat plakat, když jsem neztratila paměť? Když si pamatuji vše, co se stalo?

Jdu ulicemi mně známého města, všude kolem mě dopadají kapky deště, i na mou tvář jich dopadá stále víc. Ale na mých tvářích se mísí vodou o něco slanější. S mými slzami.

Proč mi to udělal? Vždyť jsem ho tolik milovala. Všechny okamžiky, které jsem strávila s ním, byly okamžiky absolutního štěstí. Jen mě utvrzoval v přesvědčení, že i on miluje mne.

Jdu a vnímám jen déšť dopadající na mou tvář, mé kroky sotva slyšitelné. Kráčím, jak nejpomaleji umím. Ani nevím, jestli tam, kam mám namířeno, chci dojít.

Stále mi opakuje svá slova lásky, ale jak mu mohu i nadále důvěřovat? Udělal to několikrát, ale já mu pokaždé odpustila, vždy jsem mu dovolila vrátit se zpět a prosit o odpuštění.

Stále jdu za svým cílem. Říct, co si myslím, že ho opouštím……

Budu litovat? Byl první a jediná láska mého života….. Vzdávám se 5-ti let svého života. Vzdávám se svého smyslu života. A proč? Už před třemi lety mě poprvé opustil, vždy se vrátí, ale já už takhle dál nemůžu.

Stále se přibližuji, ale čím blíže jsem, tím rychleji ztrácím odvahu.

Pořád jen slyším slova omluvy, ujištění, že s nimi je kvůli sexu, ale mě prý miluje. Jak by mohl? Vždyť vidí, jak mě to ubíjí. Jak mi tím ubližuje.

Došla jsem svého cíle. Celá promáčená, zbavená odvahy, ale přesto jsem u cíle své cesty.

Promiň, lásko. Nikdy tě nepřestanu milovat, ale nemohu to dále snášet. Promiň.

Vyřkla jsem ta osudná slova. Ale nelituji. Jsem ráda, že jsem to udělala. Nepokoušel se mě zastavit v mém odchodu. Jen mě pozoroval. Dodal jako obvykle:  „Miluju tě a ty to víš, promiň. Já to jinak neumím.“

Nemiloval mě. A já to věděla, už od začátku. Nechtěla jsem si to připustit, člověk bývá slepý k tomu, co by mu mohlo ublížit. Měl mě jako jistotu. Znal mě a mou povahu. A věděl, že ho neopustím….

Odešla jsem. Překvapivě se cítím tak volná. Můžu se zase volně nadechnout. Jdu domů. Zpět do svého rodného domu, který jsem kvůli němu téměř neopouštěla.

Ano, bude mi chybět, ale s tím se smířím. Já mám právo na opravdovou lásku. Možná byla už blízko, ale já se na ni neohlížela. Byl to můj nejlepší přítel? Miloval mě? Snažil se mě přesvědčit o pravé Mikově povaze. Ale už tu není. Nechala jsem ho odejít. Třeba je teď šťastný. Přeju mu to. Jacob, můj nejlepší přítel. Nikdy na něj nezapomenu.

Stále jsem na cestě, vím, kam mám dojít, ale netěším se. Zase budu sama v domě plném vzpomínek. Ať už radostných či nikoliv. Ale začíná mi být zima a já nemám kam jinam jít. Zrychlím své kroky, ale zaslechnu něco, co mě vyděsí….. Za mnou se ozývají něčí kroky. Ty kroky se přizpůsobují rychlosti mé chůze……

„Neboj Bells, to bude v pořádku,“ mluvím sama k sobě. Určitě je to náhoda a nemá to nic společného s touhle temnou uličkou. Vše bude v pořádku. To jsem já, vše mě vyleká……

Otočím se a to co uvidím je nepředstavitelné. Skoro jsem přestala dýchat. Anděl. Určitě to musí být anděl. Nikdy jsem neviděla nikoho krásnějšího. Muselo mu být tak 18 víc ne. Krásné vlasy bronzového odstínu. Bledý jako stěna. Ale ty oči! Ty oči plné zloby a zároveň šťastného úsměvu. To co mě bude navždy pronásledovat, byly ty karmínově zářící oči. Ten pohled mě přikoval na místě.

„No tak, uteč,“ říkal mi tichý hlásek v mé hlavě. Ale já nechtěla, z nějakého nepopsatelného důvodu jsem to místo nechtěla opustit.

Došel až ke mně a podíval se mi do očí, ale v jeho očích jsem zahlédla jakýsi stín. Byl to stín bolesti? Nerozhodnosti? Já nevím. I když jsem to božské stvoření neznala, nechtěla jsem, aby se trápil.

Odhrnul mi vlasy z krku, pohladil mě po tváři a setřel slzy, kterým se zachtělo vydrat se na povrch. Naklonil se ke mně a já slyšela jen tlukot vlastního srdce. Měla bych se bát. Nebo snad křičet….ale proč nekřičím? Proč se nepokusím o útěk? Možná někde v hloubi duše vím, že by to stejně nemělo cenu.

Poslední, co si pamatuji, bylo slabé zašeptání, bylo tak slabé, že ani nevím, jestli se mi to jen nezdálo nebo to nebyl vítr: „Promiň.“ Jak prosté slovo, ale přesto vystihovalo tuto situaci.

Pak jsem ucítila jen slabý tlak na krku, slabý tlak, ale přesto ze mě vysával život…

Vždy jsem přemýšlela o smrti. Ale nikdy mě nenapadl tento způsob. Cítila jsem se volná. Tak jak je to jen možné. Vznášela jsem se. Smrt byla na dosah, ale stejně tak nový život. To už nezáleželo na mně ... Myslela jsem na své skutky. Na skutky dávné nebo jen 15 minut staré. Nelituji. A nikdy nebudu litovat. Jen díky mému rozhodnutí jsem se alespoň chvíli cítila jako člověk. Možná jsem cítila bolest, fyzickou spaloval mě oheň, ale jen chvíli, ne jako těch 5 let předtím, to byl duševní oheň ...Sbohem krutý světe. Světe bez spravedlnosti. Děkuji ti můj anděli smrti. Lepší smrt jsem si nemohla přát ...

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Defleo: