Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dej mi čas

08.03.2012 (15:00) • AlliceVolturiCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 43× • zobrazeno 4955×

Uplynulo už pár let od chvíle, kdy láska mého života řekla: „Sbohem…“. Byla jsem mladá, krásná, chytrá i oblíbená, ale nikdy jsem toho nevyužila. Měla jsem ráda svůj klid. Byla jsem prostě příliš tichá a snažila jsem se být neviditelnou. Se svou ztrátou jsem se vyrovnala… nakonec. Ale upřímně – nebyla chvíle, kdy by se mi nechtělo brečet. Přestěhovala jsem se z Forks, dodělala jsem si střední a nakonec i vysokou. Začala jsem pracovat v nemocnici.

Spousta lidí se se mnou snažila spřátelit, ale až později, když začali chápat, že má neochota není jen nesmělost a nedůvěra k novým lidem, to většina vzdala. Stala se ze mě ledová princezna. Za každé situace jsem si zachovala kamennou a nicneříkající tvář. Nedala jsem najevo ani bolest, radost… nic.

S postupem času, když jsem už přestala doufat v jeho návrat, jsem se dokonce začala bát, že se někdy opět setkáme.

Zaparkovala jsem na nemocničním parkovišti. Vypla motor a rozešla jsem se dovnitř. Hned ve vchodu do nemocnice jsem ucítila známý nemocniční pach, který jsem znala už od dětství. Zhluboka jsem se nadechla.

A tak jsem opět procházela nemocniční chodbou. Všimla jsem si Kate Rainové, která se na mě usmála a jako každé ráno zamávala. Já však dělala, že ji nevidím, načež se ona zamračila a smutně zavrtěla hlavou. Jo… Takhle přibližně probíhalo každé ráno. Vystoupala jsem schody do druhého patra a chystala jsem se zabočit za roh, ale zarazila jsem se. Přitiskla jsem se ke stěně tak, aby mě nebylo vidět, a tiše jsem poslouchala.

„Je to milá dívka,“ říkal zrovna jeden z doktorů. „Trochu uzavřená a nepřístupná, ale bude se vám s ní dobře pracovat.“

Vykoukla jsem zpoza rohu a spatřila jsem dva doktory. Vyjekla jsem a honem jsem se schovala zpátky do bezpečí. Nevěděla jsem, jestli si mě všimli oba doktoři, ale jistě jsem věděla, že ten nový ano. Věděl o mně už nějakou chvilku. Zpanikařila jsem. Chtělo se mi utíkat a volat o pomoc, avšak zůstala jsem stát. Přikovaná na místě jsem čekala, co se bude dít.

„Omluvte mě,“ řekl tiše nový doktor a rozešel se mým směrem. „Ahoj, Bello,“ pozdravil, když zabočil za roh a pohlédl mi do očí. Usmál se. „Opravdu rád tě vidím.“

Roztřeseně jsem se mu podívala do tváře, zavřela jsem oči a sesunula jsem se k zemi. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Carlisle se ke mně sklonil.

„Bello, to bude v pořádku,“ chlácholil mě a pokusil se mě obejmout.

„Nech mě!“ odstrčila jsem ho od sebe a vyskočila jsem na nohy. „Beru si volno,“ stačila jsem ještě zašeptat a už jsem běžela po schodech pryč. Nedbala jsem na jeho volání. Chtěla jsem být co nejdříve pryč.

Naskočila jsem do auta a jela jsem domů. Byla jsem zmatená, rozčílená a zoufalá. Co mám dělat? Jakmile jsem vyskočila z auta, rychlostí blesku jsem vběhla do svého domu a zabouchla za sebou dveře.

Moje srdce bilo na poplach. Nejprve jsem se zmatená sesunula po vchodových dveřích k zemi, pak jsem se však vyhoupla na nohy a zmateně začala přecházet po bytě sem a tam. Znamená to, že jestli je tu Carlisle, jsou tu i ostatní? Je tu on?

Hodila jsem klíče na stolek a vyběhla do druhého patra, kde jsem si sedla na pohovku. Položila jsem hlavu do dlaní. Mé myšlenky byly zmatené, příliš zmatené, než abych dokázala klidně uvažovat.

Ach, bože!

Co bude dál? Co budu dělat, jestli tu opravdu jsou? Zapnula jsem televizi, abych přišla na jiné myšlenky, ale neposlouchala jsem ji. Ani jsem se na ni nepodívala. Zabořila jsem obličej do dlaní a tiše povzlykávala.

Ach, bože!

Myšlenky se mi pletly a utvářely starou minulost, která po dlouhé době vyplula na povrch. Při veškerém duševním zmatku, se mi začaly klížit oči. Zívla jsem a s vděčností přijala hluboký spánek.

***

Když jsem se po pár hodinách – jak jsem usoudila podle šera venku – probudila, televize byla vypnutá. Překvapeně jsem zamrkala, ale pomyslela jsem si, že jsem nejspíš musela nevědomky zmáčknout ovladač. Posadila jsem se na okraj pohovky. Chvíli jsem jen tak seděla, hleděla nepřítomně z okna, pak jsem vstala a došourala se do koupelny. V zrcadle jsem se málem nepoznala, jelikož z něj na mě hleděla dívka s rozcuchanými vlasy, rudýma očima a tmavými kruhy pod nimi. Byla jsem bledší než obvykle.

Zaklela jsem a začala si vlasy kartáčem rozčesávat. Což mi zabralo nezvykle dlouhou dobu. Když jsem hřeben odložila, zbývalo mi k tomu, abych vypadala opět alespoň trochu jako člověk, jen opláchnout si obličej.

Zamrkala jsem, když se mi voda dostala pod víčka. Bohužel - když jsem si obličej utřela ručníkem, nevypadala jsem o nic líp než předtím.

„Jsi stále tak krásná,“ ozvalo se za mnou. Vyjekla jsem a otočila se. Chvíli jsem jen tak zaraženě stála, hleděla střídavě do jeho zlatavých očí a na smutný úsměv a na dveře, ve kterých k mé smůle stál – nebylo kam utéct. „Bello, já-“

„Ty - vypadni!“ zaječela jsem, nepovedl se mi však ten tón, o který jsem se pokoušela. Chladný, nezaujatý, lhostejný – v mém podání však poněkud kolísal, klesal a utichal. Zavrtěla jsem hlavou. Je skutečný nebo je to opět jeden z přízraků? „Tys vypnul televizi?“ zeptala jsem se odměřeně. Kývl.

„Rušila tě při spánku,“ namítl. Hystericky jsem se zasmála.

„Jo ták!“ Prošla jsem rázně okolo něj do kuchyně, kde jsem si sedla na první židli, která mi padla do rukou.

„Co tady děláš?“

„Chtěl jsem se ti omluvit…“ Sedl si na židli přede mě.

„Proč?“

Zamrkal překvapením. „Za to, že jsem odešel. Byla to chyba…“

„Chyba? Ty odejdeš – s tím, že už tě nikdy neuvidím, ani mi na sebe nenecháš jedinou vzpomínku, jedinou fotku, nejspíš chceš, abych zapomněla, a pak tvrdíš, že to byla chyba?“

„Tys ty fotky nenašla?“ Vypadal zklamaně.

„Našla. Jsou támhle,“ ukázala jsem do vedlejšího pokoje, „jestli sis přišel pro ně, vezmi si je!“ Vstala jsem a chtěla pro ně dojít, ale on mě zastavil.

„Ne, počkej!“ Chytil mě za paži příliš pevně, než abych se dokázala vysmeknout. „Ty toho lituješ…? Lituješ, žes mě poznala?“

„Nelituji, že jsem tě poznala, ale lituji, že jsem byla tak hloupá a uvěřila, že bys mě mohl milovat!“ Pohlédla jsem mu do očí.

Povzdechl si. „Neměl jsem odcházet, byla to chyba. Já tě nikdy nepřestal milovat. Pochop, chtěl jsem tě před sebou ochránit. Chtěl jsem tě ochránit před mým světem!“

„A na Victorii jsi zapomněl?“

Brada mu poklesla. „Victoria…?“ Udivením mne pustil.

„Nebuď tak překvapený!“

„Bello, já netušil… Kdybych to věděl… Já bych se vrátil… Ale-,“ koktal a zarazil se.

„To už není tvůj problém,“ ujistila jsem ho.

„Bello, prosím, odpusť mi to!“ Stáli jsme naproti sobě. Já měla sklopenou hlavu. Místo abych mu pohlédla do očí, otočila jsem se na patě a došla ke dveřím. V místnosti byla tma, a tak jsem uvítala, když se žárovka nad námi rozsvítila. Přešla jsem zpět k židli, ale neposadila jsem se.

„Dej mi čas,“ zašeptala jsem, avšak nepohlédla jsem na něj. „A teď dobrou noc…“

Když odešel, na mé tváři hrál po dlouhé době úsměv. Věděla jsem, že má vyhráno… Věděla jsem, že jsem mu dávno odpustila. A věděla jsem, že ho stále miluji…

Tak jo, lidi, napíšu pokračování, ale musím vědět jestli vám stačí pokračování do té doby než se dají opět dohromady, nebo nějaký delší komplikovanější příběh...  Je to na vás... :)

Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dej mi čas: