Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Den, kdy mé srdce přestalo bít 1. část

18.12.2011 (19:45) • Andilleq • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 4169×

Vzpomínky ze života, který doprovázel tlukot srdce, jsou rozmazané. Nikdy ale nezapomenu na ten den, kdy se mé srdce zastavilo. Ten večer, kdy se krása noční oblohy odrážela ve vlnkách jezera. Leželo nedaleko vesnice, která byla ještě před pár hodinami v nebezpečí. Vracel jsem se v sedle svého koně, chtěl jsem mít jistotu, že jsem nic nezanedbal.

Spěchal jsem, když jsem je uviděl. Tři krásné ženy. Byly sněhově bílé a dokonale půvabné, vypadaly jako bohyně. Ta, jež stála uprostřed, byla nejkrásnější. Měla vlasy jako křídla havranů, a usměv, který mě okouzlil. Sesedl jsem z koně a blížil se k nim. Nespěchaly mi naproti. Jen vyčkávaly. Vypadaly tak bezbranně a přitom svůdně. Došel jsem až k nim a ta uprostřed se usmála a mně došel dech. Zeptala se mě na jméno a já jí dopověděl.

„Major Jasper Withlock, madam.“

Pak říkala něco těm dalším bohyním, ale já to neposlouchal. Díval jsem se na ni. Přistoupila ke mně a já stál jako přikovaný. Zašeplala něco jazykem, kterému jsem nerozuměl. I kdybych rozuměl, stejně bych neslyšel. Její dokonalou krásu doplňovalo světlo měsíce a já nemyslel na nic.

Nahnula se ke mně a svá ústa opřela o můj nehybný krk. Stál jsem, byl jsem jako očarovaný a zároveň vzrušený očekáváním toho, co bude následovat. Najednou mým krkem projela ostrá bolest, má kolena se podlomila a já na ně tvrdě dopadl.

Ta žena mě vzala do náruče, netušil jsem, že žena může být takhle silná, ale teď už celým mým tělem projela další bolest, nebo spíše pálení, jako kdybych hořel. Otevřel jsem oči a z mých úst se ozval hlasitý výkřik. Mé tělo nehořelo, to jen já hořel uvnitř. Přes ten spalující oheň jsem postřehl, že jsme došli k nějakému stavení. Žena mě položila a odešla.

Zůstal jsem sám, samým strachem bych se nejraději zvedl a utíkal, co nejdál by to šlo, ale bolest otupovala mé smysly. Netuším, jak dlouho jsem tam takhle ležel, mohly to být hodiny, možná dny, ale mně se to zdálo jako věčnost. Najednou jsem uslyšel hlasitý a rychlý tep mého srdce. Bolest sílila a já nepřestával křičet. Pak mé srdce naposledy dvakrát odbilo, a já myslel, že smrt už přichází.

Najednou bolest ustoupila, srdce mi nebilo, ale mrtev jsem zřejmě nebyl.

Otevřel jsem oči a nade mnou stála ona žena. Všechno kolem bylo tak zřetelné a ostré. Věděl jsem, že se se mnou něco stalo. Posadil jsem se, a vzápětí vstal. Přišlo mi to tak rychlé, ale nezkoumal jsem to. Chtěl jsem začít křičet na ženu, která mi způsobila tolik bolesti. Ta po mně ale skočila a přitlačila mě ke zdi, která byla vzdálena nejméně pět metrů. Byli jsme u ní ve vteřině. Usmála se na mě a začala mě něžnými slovy uklidňovat.

Fungovalo to.

Vysvětlila mi, co se mi stalo a já jí vlídně naslouchal. Podala to tak, jako by mi prokázala velikou službu a já to tak v tu chvíli bral. Byl jsem jí vděčný a poslouchal slepě vše, co mi řekla, i když to znělo jako příkaz, vždy jsem jí vyhověl. Nevím, jak dlouho to trvalo, jak dlouho jsem takhle žil. Spáchal jsem tolik zla, že z toho bolí u mého ledového srdce.

Jednoho dne jsem najednou procitl ze svého okouzlení. Přikázala mi zabít nepotřebného. Byl to ještě hoch a já si uvědomil, že to, co dělám, i když ve jménu lásky, bylo špatné.

Toho dne jsem začal přemýšlet o svém útěku. O pár měsíců později jsem ho i uskutečnil. Nevím, jestli se mi to jen podařilo, nebo mě prostě nechala jít. Ale byl jsem volný. Bloumal jsem po světě, a nevěděl, kam jdu. Občas jsem se nakrmil, občas jsem narazil na nějakého upíra, a my chvíli cestovali spolu. Chodil jsem i mezi lidi. Ale ta spalující žízeň mě mnohokrát přemohla.

Vracel jsem se z lovu, po cestě jsem plánoval návštěvu mezi lidi. Svou schopností kontrolovat náladu si občas vynutím něčí náklonnost a příjemně s ním pohovořím. Rozhodl jsem se jít do místní kavárny. Vešel jsem do dveří a téměř ve vteřině mě upoutal pohled jedné dívky, Měla tmavé vlasy spuštěné přes ramena. Měla velké a krásné oči světle hnědé barvy. Doširoka se na mě usmála, a i když stála na druhé straně místnosti, zašeptala.

„To jsi ty. Však už tady na tebe čekám."

Věděla, že to uslyším. Nevěřícně jsem na ni pohlédl. Zvonivým hláskem se rozesmála. Podíval jsem se jí do očí a věděl jsem, že můj život nabral ze vteřiny na vteřinu nový směr.

Autor: Andilleq, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Den, kdy mé srdce přestalo bít 1. část: