Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Deníček - pomocník v lásce

08.02.2011 (16:00) • Pegas99 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1743×

21. 8. (pondělí) 16:53

Milý deníčku,
je mi jasné, že se teprve seznamujeme, ale já už ti musím napsat mé pocity z toho, že jsem Tě dostala, a věř, že si Tě moc vážím, protože odedneška budeš můj nejlepší přítel, když před tím živým se z nějákého nevysvětlitelného důvodu stydím utrousit jen zmíňku o mém soukromí a přitom mě na jazyku vždy pálí mnoho otázek a zážitků, které bych mu ráda řekla. Nevím, co se to se mnou děje. Do určité doby před měsícem jsem si s ním řekla všechno, ale teď mě vždy jeho přítomnost něják změní a já se co nejdřív musím dostat z jeho společnosti, aby neviděl, že se červenám pokaždé, když o mě jen zavadí pohledem.
Ty jsi také dárek od něj a myslím si, že by jsi to měl vědět. Slíbila jsem - vykoktala jsem - mu, že si do Tebe budu vzorně zapisovat své zážitky a pocity. Mám tě pár minut otevřený a už jsem si oblíbila tvou vůni novoty... No nic, musím, protože on na mě čeká, máme se jít i s jeho rodinou - smečkou - projít po pláži a grilovat. Nevím, jak to přežiju, protože mě vždy chytá za ruku... Je to příjemné, ale nikdy potom nevím, co říct a nebo co udělat.
Tak zase zítra a neboj - zážitky z grilování Ti sdělím. Renesmé

Renesmé:

Zaklapla jsem deník a zamkla jsem ho na klíč, který byl zřejmě na ,míru', protože se na konci třpytila černá pacinka, na které bylo očko, kterým byl provlečen řetízek, který teď visel na mém krku. Deník jsem stejně pro jistotu strčila za postel, vyšvihla jsem se, popadla jsem fialovou bundu, oblékla jsem se a začala jsem se podrobně pozorovat v zrcadle - krátila jsem si tak čekání na něj.
Po chvíli jsem si však uvědomila, že jen nepřítomně koukám do zrcadla a přemýšlím nad Jacobem, ale v souvislosti, v jaké jsem o něm ještě nikdy nepřemýšlela.
Důrazně jsem se zadívala do svých vlastních očích a zvedla jsem ukazováček.
„Ty si hezky uvědomíš, že je jako tvůj nejlepší kamarád a bratr v jedné osobě a nebudeš tu dělat, jako bychom byli něco víc! Jsou ti čtyři. A nekoukej na mě takhle!" šeptala jsem si sotva slyšitelně - v tomhle domě nikdy nevíte, kdo a odkud vás může slyšet. Třeba Jacob by mě slyšel na vzdálenost několika kilometrů.
Trrrrrrrr! ozvalo se ode dveří a já jsem se vydala po schodech dolů ke dveřím. Přistihla jsem se, jak se červenám dopředu. Já jsem jako puberťačka... Prakticky vzato, jsem puberťačka.
Achjo, řekla jsem si.

***

„Sakra! Jakou má tohle cenu? On to prostě nechápe! Ať se s tím jeho ,Ahojky, Nessie!' jde někam vycpat! Mě to nezajímá. Proč mám tak složitý život... Já se na to vykašlu!" křičela jsem poté, co jsem Jacobovi utekla z auta jen asi 500 metrů od domu, když mě vezl domů z grilování.
Běžela jsem domů a po cestě jsem si utírala slzy do rukávů.
Vběhla jsem do mého pokoje - oknem samořejmě - a běžela jsem k posteli. Vytáhla jsem deník, sedla jsem si na zem a začala jsem zuřivě škrábat na linkovaný papír.


21. 8. (stále pondělí) 21:09

Ahoj deníčku,
pochopíš toho idiota? Já, kráva, tu pro něj ještě roním slzy a on je naprosto blbý, že udělá takovou věc! Ještě, že Tě mám. Jsi jediný, který mi teď může pomoct.
Ten blbec si na grilování přivedl svou holku. Vyfintěnou brunetu s výstřihem až pomalu ke kolenům. Je to laciná... no, raději nic. Celou tu dobu se tam s Jakem líbali a on si mě vůbec nevšímal. On ji líbal a přitom měl líbat mě! A je to venku. Miluji ho a chci, aby byl se mnou a né s tou Lolou. To, že mi jsou jen čtyři, ještě neznamená, že pro něj nejsem dost dobrá. Nechápu, co na ní vidí.
Tak já jdu. Díky, že jsi si mě vyslechl, Nessie.


Deník jsem opět opatrně položila pod postel, ale teď jsem se snažila ho líp schovat. Každý z rodiny by se tam dostal a ani by to na tom deníku nebylo vidět. Bylo v něm mé největší tajemství. Kdyby se to kdokoli z rodiny dozvěděl, tak by půlka rodiny byla až moc chápavá, druhá by si ze mě utahovala - se strýčkem Emmettem v čele - a potom by byl táta by rovnou běžel a Jacoba by zabil. Mám to ale těžký život.
Nic jsem nechápala. Už odmala mi říkají, že se do mě Jake otiskl. Že na něj mám nějáký pošahaný vlčí nárok. Tetička Alice se těšila na to, že nám vystrojí svatbu. Celý život mi říkají, že je jen můj. Celý život je pořád se mnou. Nejprve si se mnou hrál, krmil mě a podobné miminovské věci. Potom se mnou chodil na lovy a uspával mě. Byl můj jediný přítel, protože jsem se s nikým jiným kamarádit nemohla. Jsou mi čtyři a půl a vypadám na třináct - každého člověka by to vyděsilo.
Vždy tu pro mě byl a teď, když ho opravdu potřebuji, je s tou Lolou. Nevím, na koho se zlobím víc - na Jacoba, Lolu nebo na sebe samu. Co má ona a já ne? Mám upíří krásu, jsem chytrá, mluvím plynule šestnácti jazyky, hraju na několik hudebních nástrojů, zpívám a píšu písničky, mám vždy to nejmódnější a nejstylovější oblečení. Co mu teda ještě chybí?
„Ness? Můžu dovnitř?" Byl to táta. No jasně. To, že jsem ten deník schovala nepomohlo, protože on mi z hlavy četl slova, když jsem je psala.
„Hm," zabručela jsem a ještě jsem rychle utřela slzy.
Slyšela jsem tiché vrznutí dveří a kroky. Brzy dosedl na zem vedle mě a dal mi ruku kolem ramen. Zabořila jsem mu obličej pod paže a cítila jsem, jak se mě zmocnily vzlyky.
„Neplakej, holčičko moje," tišil mě a hladil mě po vlasech. Prsty jsem chytila jeho tričko.
„Když-když Jacob. Tati, on s ní chodí!"
V hlavě jsem mu rychle přehrála celý večer.
„To že dělal?!" zavrčel. Moje předtuchy se vyplnily.
„Nechoď nikam, tatínku." Jeho tričko jsem chytila ještě druhou rukou.
„Nessie, vztahy mezi lidmi jsou složité," řekl a pokřiveně se usmál.
„Tati, jenže nikdo, koho znám, není člověk," řekla jsem a podívala jsem se na něj. Jeho rysy byly celé rozmazané - to moje slzy je rozmazaly.
„Ach, holčičko... promiň. Neměli jsme ti tohle připravit. Měl jsem Jacobovi utrhnout hlavu, už když to zkoušel na Bellu-" říkal, ale asi jen pro sebe a jako by si ani neuvědomoval, že tam jsem.
„On to na mámu zkoušel?" řekla jsem a zhluboka jsem dýchala.
„Ne..." snažil se zapírat.
„Tati, nelži. Já to poznám," řekla jsem. Takže on byl takový vždycky. Vždycky musel všem ublížit. Máma mi vyprávěla o tom, jak si s jejím nejlepším přítelem - který jí mimochodem miloval - ubližovali navzájem. Něják mi ale nezmínila Jacobovo jméno.
„Nessie, on ti nechce ublížit. To si nesmíš myslet. Nezapomínej, že on tohle tvoje poznání neví. On neví, že ho miluješ. On tě miluje, ale ne tak, jak chceš. Když mu řekneš, že chceš, aby tě miloval tak, jako miluješ ty jeho, tak to pochopí a bude tě milovat jako svou přítelkyni. Musíš mu to říct, Ness. On jinak nemá šanci, aby to poznal," říkal a přitom si pro sebe přikyvoval.
„Tati, mám tě ráda. A díky!" řekla jsem. Já to, že ho miluji, brala jako fakt, a tak mě nenapadlo, že by to mohl nevědět.
„Jdu do La Push." Vyskočila jsem a hledala bundu.
„Renesmé, počkej," křikl a já jsem se na něj zamračila. „Já tě odvezu," dodal.
„Ty jsi ten nejlepší upíří táta na světě!" křikla jsem.
„Jasně," řekl a já jsem slyšela, jak si mumlá. „Taky jsem ten jediný upíří táta na světě."
Usmála jsem se pro sebe a skočila jsem mu do náruče.
„Nechceš tam se mnou běžet?" zeptala jsem se. Chtěla jsem si zase užít to osvobození upířího běhu. Já sama jsem tak rychle běhat nedokázala.
„Opravdu?" zeptal se a v očích mu hrály jiskřičky. Přikývla jsem a z náruče jsem mu přelezla na záda. Vyskočil z okna a potom už z nás byla jen rychlá rozmazaná čára. Vzpomínám si, jak maminka říkala, že jako člověk z toho měla strach. Já ne - vidění jsem měla stejně dobré, jako kterýkoliv jiný upír v rodině.
„Tak jako Alice nevidíš," popřel to táta potichu.
„Ty taky ne. Neříkám, že si to potom nepřečteš od ní z hlavy, ale to je zase něco jiného," hádala jsem se s úsměvem, když jsem slyšela, jak se nadechl, aby něco řekl.
Usmál se nad tím, že jsem přesně věděla, co chtěl říct. Přiložila jsem mu ruku na krk a myšlenkami jsem mu poslala jedno jediné slovo - díky.
„Jsme na hranici. Běž a nezapomeň - on to neví. Musíš mu pomoct, aby to pochopil. Miluji tě, holčičko." Pohladil mě po vlasech. Skoro, jako by mu to, že mě poslal za Jacobem, způsobovalo tělesnou bolest.
„Tati, moc díky. Taky tě miluju," řekla jsem, ale rovnou jsem se otočila a běžela jsem lesem do vesnice. On tam stál v lese a ve tmě svítil jako duch.
„Díky," zašeptala jsem znova, ale byla jsem si jistá, že to slyšel.
Dál jsem běžela lesem a připravovala jsem si, co mu řeknu. Co přesně by asi chtěl slyšet? Nebude mu vadit, že jeho - krásného vlkodlaka, který může mít koho chce - chodí prosit malá upíří holka o to, aby s ní chodil? Náhle jsem cítila pochybnosti a chtěla jsem se otočit, ale vybavila jsem si tátova slova - on to opravdu neví a já zase nevím, jak bude reagovat. Brzy jsem už viděla onen známý červený dům.
Zaklepala jsem na dveře a mezitím jsem nervózně přešlapovala na místě a znova jsem si promýšlela, co mu řeknu. Mám to okecávat? Vybalit to rovnou? Nebo raději utéct?
Na útěk už byla pozdě - slyšela jsem kroky a to znamenalo, že už jde otevřít.
„Nessie?" divil se.
„Jacobe... Já-já... zkusím to znova. Jacobe, já tě miluju. Miluju tě," řekla jsem a zírala na zem na jeho nohy v teplákách a zelených ponožkách.
„Nessie?" zeptal se, jako by mu mé jméno mělo něco prozradit.
„Chápu, že ti to vadí... ahoj," řekla jsem a otočila jsem se na odchod. V očích mě zase pálily slzy.
„Nevadí," řekl, přiskočil ke mně a objal mě. Bylo to jiné objetí, než to, na které jsem byla zvyklá. Díval se mi do očí a spojil naše rty dohromady. Bylo to krásné a já doufala, že tento okamžik bude trvat napořád.

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Deníček - pomocník v lásce: