Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Děsivý princ 3. část Konec

28.09.2010 (12:45) • Baruu • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2281×

3. část

„Dodržela jsem slovo, nikdy jsem o tobě nikomu nic neřekla. Mluv se mnou. Není to náhoda, že tu stojíš, díváš se na mě a nic neříkáš. Ty sakra víš, kdo jsem!“ vyjela jsem na něho, protože mě přiváděl svou mlčenlivostí do nepříčetnosti.

„Vím,“ odpověděl.

Bylo mi fuk, kdo je a co tu dělá, ale objevil se a opět u mě. Tak je přece na místě, aby mi řekl všechno podstatné a nenechal mě zase dva roky na pochybách. To od něho nebylo fér. Tak dlouho jsem čekala na tuhle chvíli, tak moc jsem si přála, aby se objevil a podíval se mi do očí. Teď přede mnou stojí a zařezaně se na mě dívá.

„Víš, kdo jsem? Tak super, aspoň že to ty víš. Já bych zase hrozně ráda věděla, kdo jsi ty a kam ses na tak dlouhou dobu vypařil. Asi tě to nezajímá, ale od našeho prvního a ještě před chvílí posledního setkání mi nedáš spát a já prostě chci vědět, s kým jsem měla tu čest, rozumíš?!“ vyjela jsem na něj už po druhé za pár minut. Nechápu, že mě ta bytost dokáže tak vyvodit z míry.

„Uklidni se, nemusí nás poslouchat celá ulice,“ zavrčel. Měl pravdu, chovala jsem se jako smyslů zbavená, až jsem si připadala jako hysterická stíhačka.

„Dobře, já se uklidním, ale jenom pod jednou podmínkou,“ začala jsem. Přece si ho nemůžu zase nechat zdrhnout.

„Jakou?“

„Nikam se nehneš a povíš mi všechno, co chci vědět.“

„Dobře, nikam se nehnu,“ odpověděl pobaveně.

„A druhá část mé podmínky?“

„Musíš se spokojit i s málem. Nemůžeš mít všechno,“ usmál se. Kdybys jenom věděl, ty hlupáčku, jak mi chyběl ten tvůj úsměv.

„Děje se něco?“ Sakra, to i v té tmě vidí, jak se rozplývám blahem a jak doufám, že se za minutu neprobudím s myšlenkou, že to byl jen sen? Nejspíš ano.

Musím zase nahodit svůj obranitelský a útočný pohled s trošku ostrým jazykem, protože na tohohle kluka sladký řečičky nejspíš platit nebudou. Akorát by utekl a já se mohla jít klouzat. Podruhé bych na něj nečekala.

„Neděje.“ Červenala jsem se, alespoň jsem o tom byla přesvědčená.

Sjela jsem po zádech po fasádě a klekla si na zem. Čekala jsem, co udělá on, nakonec si šel sednou ke mně. Opřel se naproti, přímo proti pouliční lampě, která osvítila celou jeho tvář. Naskytl se mi vskutku přenádherný pohled. I přesto, že měl potrhané oblečení, vypadal úžasně a já se zase rozplývala. Počkat, tady něco nehraje.

„To není možný,“ vydala jsem ze sebe.

„Co?“

„Ty... podívej se na mě, jak jsem se za ty dva roky změnila a stejně jsi poznal, že jsem to já. Ale ty jsi pořád stejný, jak je to možné?“ divila jsem se.

Nedalo mi to a začala jsem si ho zpětně vybavovat a porovnávat ho s tím, co sedí přede mnou. Zdá se mi to, nebo se vůbec nezměnil? Zatímco já jsem přejížděla z jeho tváře do své mysli, on se uculoval a oči mu jiskřily.

„Proč se směješ?“

„Jsi roztomilá, jak nad tím dumáš. Promiň, nechal jsem se unést.“

„To je jedno, tak už mi řekni, kdo jsi a co tu děláš,“ pobízela jsem ho.

Upřeně mi hleděl do očí a já se zase topila v těch jeho. Ach, princi, co to se mnou děláš, kruci. Další zádrhel, oči. Byly černé jako uhlel, jako propast, do které jsem se tenkrát řítila, jako půlnoční nebe. A teď jsou krásně medově zlaté a takové... hřejivé.

„Jsem Edward, Edward Cullen a bydlím nedaleko odtud,“ začal.

„Cože?“

„Něco se ti nezdá?“

„Ty bydlíš nedaleko odtud? Jak daleko to asi je?“ divila jsem se.

„Pár kilometrů.“

Posmutněla jsem. Bydlí sotva co by kamenem dohodil a objeví se až teď? To mu trvalo dva roky, než se odhodlal vyjít do ulic a najít mě? Co to blázním, vždyť to není až tak divné.

Je z toho jasné, že o mě nikdy nejevil zájem a zřejmě jsem ho ani nezaujala. Jak jsem mohla tehdy. Bylo mi patnáct. Doma na něho určitě čeká krásná dlouhonohá blondýna s otevřenou náručí a on tu marní čas se mnou. Princi...

„Aha.“ S jiskřičkami v očích jsem se na něho podívala. On byl zamračený, zamyšlený, ale díval se do těch mých. Vypadal, jako kdyby se mi snažil nabourat do softwaru a rozluštit, co se mi právě honí hlavou.

„Sleduji tě už dlouho,“ řekl po chvíli ticha.

„Slyšela jsem dobře?“

„Ano, omlouvám se, ale je to tak.“

„A jak to jako děláš?“

„To je mé tajemství,“ pokrouceně se usmál.

„Počkat, a to jsi se mi ukázal až teď?“ Připadala jsem si jako v nějakém špatném filmu.

„Čekal jsem na tu nejvhodnější dobu. Tenkrát, jak jsme se potkali, nevím proč, ale od té doby mě to k tobě táhne.“

Opravdu si myslím, že je to ze špatného filmu? Jak jsem si to mohla myslet. Do líček se mi rozlilo horko a to jen díky slovům, které vyšly z jeho úst a která zazněla jako rajská hudba. Zaznamenal moje rozpolcené pocity a to horko, které mě polévalo. Klopil oči k zemi a pak je zase upřel na mé tváři. Byl dokonalý.

„To jsi čekal dva roky?“

„Ano, dřív to nešlo.“

„Já zase čekala na tebe,“ přiznala jsem sebevědomě.

„Sledoval jsem tě, abych k tobě měl snadnější přístup, aby ses tolik nepolekala. To, jak vidím, se mi podařilo bravurně. Nemohl jsem se v tobě vyznat, proto jsem musel čekat a rozpoznat tu pravou chvíli. Chtěl jsem také vědět, jestli jsem ti utkvěl v paměti a máš chuť mě zase vidět, víš.“

„A jak mi vysvětlíš, to co se stalo tenkrát?“

„Byla jsi mladá, dost mladá a bála ses, to jsem vycítil. Bello, já nejsem obyčejný kluk.“ Posmutněl, pohledem uhnul do tmavé ulice.

„Já to vím, všimla jsem si toho už tenkrát. Děsil si mě,“ přiznala jsem se.

„Správně bys měla mít strach i teď. Když říkám, že nejsem obyčejný, tak to myslím vážněji, než kdokoliv jiný. Ani nevíš, jak by mi pomohlo, kdybys na to přišla sama, kdybys přišla na to, kdo jsem.“

Seděla jsem schoulená na chodníku, opřená od chladnou fasádu a čekala, co se bude dít. Vstřebávala jsem všechny informace, které jsem potřebovala vědět a na které jsem tak dlouho čekala. Není obyčejný, to vím dávno. Každý obyčejný kluk nikdy nelákal moji pozornost, nikdy nepřitahoval mé zasněné já.

Byla jsem odhodlaná čekat na bytost, která sedí naproti mně. Ještě včera jsem byla pevně rozhodnutá zapomenout, uvědomuje si to vůbec? Doufám, že ne, protože to by byla ta největší chyba na světě. Ale opravdu je to ten, kterého bych se měla bát? Ten, který by mi měl nahánět strach a děsit mě? Je to přece můj princ, možná pro někoho děsivý, ale můj.

„Nevěřím ti,“ vydala jsem ze sebe po tom, co mi to řekl.

„Nevěříš, že jsem nebezpečný?“

„Ne, nevěřím a ty se s tím smiř. I kdybych přišla na to, kdo jsi a věř tomu, že se o to pokusím, nikdy pro mě nebudeš představovat zlo, nebezpečí nebo strach.“

„Jsi tvrdohlavá,“ zasmál se. Já jsem se na něj usmála, nedalo mi to jinak.

Ulicí se začal nést vítr a mě oklepala zima. Edward si toho jistě všiml a napřímil se.

„Měla bys jít domů. Jak vidím, diskotéka tě zas tak moc nezajímá,“ rýpnul si.

Postavila jsem se hned naproti němu s jistým očekáváním. Bello, co si myslíš, že se stane?!

Usmál se.

„Měla bych jít. Uvidíme se ještě?“ zajímala jsem se.

„Vždy, když budeš chtít. Budu blízko,“ ujistil mě.

„Věřím ti,“ naposledy jsem se mu povídala do očí a následně se otočila ke vchodu na diskotéku. Zašla jsem dovnitř, abych se mohla rozloučit s ostatními a odejít domů. Bylo vážně pozdě. Skoro čtyři hodiny ráno, takovou vycházku jsem dlouho neměla.

Všichni se na mě udiveně dívali s otázkou, jak můžu chtít jít domů, když je zábava v plném proudu. Nevyhnula jsem se ani dlouhému přemlouvání, které trvalo dobrých patnáct minut, nakonec jsem se dokázala vymanit ze spárů dobře se bavících kamarádů a raději jsem se vypařila ven, bohužel bez doprovodu.

Venku Edward nebyl, vytratil se někam do neznáma. Doufala jsem, že není daleko a že hlídá cestu, aby se mi něco nestalo.

Doma jsem ze sebe shodila kouřem zapáchající oblečení a šla se v rychlosti osprchovat. Po osvěžující koupeli, která mi dodala energii, jsem si sedla k notebooku. Edward chtěl, abych přišla sama na to, kdo je, tak jsem se o to chtěla alespoň pokusit. Když jsem marně projížděla stránky a weby, kde jsem se samozřejmě nedozvěděla nic kloudného, uslyšela jsem šramot. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdálo, ale po chvíli byl Edward v celé své kráse v mém pokoji a usmíval se.

„Ahoj,“ zaznělo.

„Co tu děláš? A jak jsi se sem dostal?“ Nevěřícně jsem se mu dívala do pobavené tváře a nechápala, o co tu zase jde.

„Omlouvám se, jenom jsem chtěl zkontrolovat tvoje snažení. Měla bys jít spát.“

„Na večerníčky jsem už dost stará, nech laskavě rozhodnout mě, kdy se uložím k spánku, ano?“

„Promiň, Bello, to jsem nechtěl,“ zatvářil se lišácky, ale i tak trochu provinile. Stoupla jsem si a šla směrem k němu. Zasmála jsem se, ten kluk mě nikdy nepřestane překvapovat a to ho "znám" teprve "chvíli". Chvíli jsem tak stála a dívala se na něho, zvážněl.

Začal se pomaličku přibližovat ke mně, až nás od sebe dělily milimetry a mně srdce tlouklo na poplach. Natáhl ruku a uchopil mou tvář. Nechtěla jsem to protahovat, nač čekat, ještě by si svůj manévr rozmyslel, proto jsem se k němu natáhla a otřela své horké rty o ty jeho chladné.

Odtáhl se, podíval se mi do očí a věnoval mi úsměv. Lekla jsem se, že jsem něco pokazila, ale pak jsem se usmála také. Přitáhl své rty k těm mým a dlouze je políbil. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, kdo je a kde se tu vzal. Hlavní bylo, že je tu teď a se mnou.

„Jsi úžasná, princezno,“ řekl.

Zasmála jsem se a přitáhla se zpátky k němu, k mému princi!

>>Shrnutí<<

Doufám, že se Vám zakončení líbilo. Myslím, že to ani líp dopadnout nemohlo. Děkuju všem čtenářům za čtení této rozdělené jednorázovky! :) Vaše Baruu.

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Děsivý princ 3. část Konec: