Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Děti Nyx

07.08.2011 (20:45) • Chall • FanFiction jednodílné • komentováno 17× • zobrazeno 3468×

Před mnoha tisíci lety v oblasti Řecka:

Slunce se sklánělo nad hladinou moře a únavou se barvilo do červena. Svěží večerní vánek si pohrával s vlnkami a škádlil je. Olivovníky na pláních a zahradách si užívaly posledních teplých paprsků končícího dne.

Jakmile se slunce dotklo okraje tyrkysového moře, na druhé straně světa se začala probouzet překrásná žena. Dlouhé stříbrné vlasy se jí vlnily ve vánku a oči, zabarvené tou nejtemnější modří, se pomalu otevíraly. Bohyně Nyx, ztělesnění nejkrásnějších nocí, vstávala a chystala se převzít vládu nad oblohou plnou hvězd.

Procházela se nad světem a pozastavila se nad usedavým pláčem a hlasitými nářky přicházejícími z nedalekého polis. Převlečena v noční stín přeletěla přes vysoké hradby a procházela mezi truchlícími lidmi. Vešla do obrovského nádherného domu a zamířila do jediného osvětleného pokoje. Na měkkém lehátku bezvládně ležel vysoký muž. Ten nejkrásnější, jakého kdy Nyx spatřila. Patriklos, král tohoto městského státu. Havraní vlasy rámovaly jeho obličej klasických rysů. Měl dokonalý nos a rty jako stvořené pro polibky. Ale jeho srdce nebilo a jeho plíce netoužily po vzduchu. Krev mu neproudila tělem a nezabarvovala mu tváře radostným vzrušením.

Nyx už mnohokrát slyšela o jeho síle, moudrosti a laskavosti, ale nic ji nemohlo připravit na jeho krásu. Tolik zatoužila po jeho blízkosti, byť jen na pár chvil, proto vyčkávala, než si pán podsvětí přijde pro jeho duši.

Brzy před ní stanul Hádes, zvědavý, co po něm může bohyně noci žádat.

„Na kolenou tě prosím, Háde, dovol mi být s tímto mužem chvíli o samotě. Vrať mu jeho čistou duši a nech nás se setkat,“ pronesla nešťastně.

A Hádes se nad ní slitoval, ohromen jejími city.

„Smíš zůstat s Patriklem do půlnoci. Přesně v tu chvíli se vrátím a odvedu ho navždy s sebou,“ pronesl vážně a se zábleskem světla zmizel.

Zničehonic král Patriklos otevřel oči a setkal se s laskavým pohledem Nyx.

„Zdáš se mi, má krásná paní?“ zeptal se, okouzlen jejím půvabem.

„Pokud ano, pak je to ten nejkouzelnější sen, můj králi,“ usmála se bohyně a hebkou rukou mu přejela po tváři.

„Vím, že jsem zemřel, paní. Ale pokud mi dovolíš strávit s tebou pár svých posledních chvil a být naposled živý, vzdám se své vlastní duše.“

S myslí zatemněnou návalem touhy a srdcem naplněným láskou, strávili poslední dvě hodiny Patriklova ne-života v loži. Do půlnoci moc nechybělo a milenci se připravovali na nekonečné odloučení.

„Vzpomeneš si na mne někdy, má paní?“

„Navždy na tebe budu vzpomínat, můj králi. A kdykoli se podívám do očí tvých dětí, vybavím si tvou laskavost, tvou lásku a dobrotu a dotyk tvých rtů na mých,“ pronesla Nyx a z oka jí sklouzla osamělá slza.

Hádes se zjevil přesně v pravou půlnoc.

„Sbohem, Nyx.“

„Sbohem, Patrikle.“

Králova duše odešla a jeho tělo se bezvládně sesunulo na lůžko vedle bohyně.

„Nemusíš se obávat o jeho duši. Bude poslána do Elysejských polí,“ pronesl pán podsvětí chlácholivě směrem k paní noci a zmizel.

Nyx se vrátila k bloumání nad nočním světem a když se první sluneční paprsek dotkl obzoru, znavená usnula ve své komnatě.

***

Vyšla první hvězdička a soumrakem se ozval dětský pláč. Tuto noc se bohyně nevydala přes oblohu, ale poslala měsíc v úplňku, aby ozařoval bloudícím cestu.

Sama zůstala ve své komnatě, aby se mohla potěšit pohledem na své děti. Milovala je od prvního okamžiku nekonečnou mateřskou láskou. Dva chlapci a holčička leželi ve svých postýlkách, cumlali si palečky, špitali a když se k nim maminka sklonila, smáli se, pohazovali ručičkami a tahali ji za stříbrné vlasy.

Nikodemos, Alerios a Despoina. Tři překrásné děti. Zrozené z lásky samotné noci a mrtvého muže. Jejich srdce se třepotala a jejich dech byl vlahý, jako u lidských mláďat. Ale tyto děti byly silné jako samotní Titáni a tak rychlé jako Artemidin jelen.

Nyx se bála hněvu ostatních bohů, a tak se usadila hluboko v jeskyních, skryta před očima všech.

Aby děti nakrmila, přivedla kozu, ale ani jedno nechtělo mléko, ačkoli plakaly hlady.

A tak natrhala sladké ovoce. Když je začala krájet, řízla se do prstu a v tu chvíli se maličká stvoření uklidnila, protože ucítila vůni krve. Milující matka je tedy nakrmila vlastní krví a nechala své děti spát a sama s východem slunce ulehla vedle nich.

Maličká moucha, která seděla za ušima kozy přivázané k jeskyni, odlétla do korun stromů a špitala větru, co ten večer viděla. A vítr tuto zprávu předával dál a dál, až se dostala k Apollonovi. Ten, rozzuřen nad monstry sajícími krev, pálil, co mu přišlo pod ruku a horko z něj sálalo, že i mech v lesích začínal usychat.

Nyx vstala dřív, aby dětem připravila krev, ale přerušil ji nečekaný host.

„Háde! Co tě přivádí?“ usmála se bohyně dobrotivě.

„Chci tě varovat. Apollon se dozvěděl o tvých dětech a chystá se je zbavit života,“ pronesl Hádes zachmuřeně.

Nyx se dala do pláče. „Ale proč? Jak může být někdo tak krutý. Jsou to jen děti!“

„Mohl bych ti pomoci a zařídit, aby tak nemohl učinit,“ usmál se bůh a konejšivě pohladil plačící Nyx po stříbrných vlasech.

„Nikodemos, Alerios i Despoina byly stvořeni díky lásce mezi tebou a mrtvým Patriklem. Stejně jako jejich otec nepotřebují dech ani tlukoucí srdce. Odeberu jim je a s ním i jejich život, jakmile se jich Apollon dotkne. Ale nechám jim jejich duši, protože smrt pro ně neznamená to, co pro ostatní, a jedině duše stačí k jejich životu.

Ale aby mohla duše přebývat v mrtvém těle, musí brát sílu jinde. Tvé děti se stanou těmi nejsilnějšími predátory, aby si mohly obstarat krev a živit se jí.“

Nyx s vděkem přijala nabídku boha smrti a vyčkávala do rána, až Apollon přijde.

Přišel s prvním paprskem slunce, vypustil svůj hněv, který zaplnil celou jeskyni. Spálil všechno, ale i jeho žár byl slabý na mocnou bohyni noci. A tak se zaměřil na děti, postavil se u jejich postýlek, každé proklál dýkou a se zadostiučiněním poslouchal, jak dětem přestávají tlouci srdce. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že i přes ticho v jejich tělíčkách děti pláčou a vztekají se kvůli nezvanému hostu.

Bůh slunce se strašně rozčílil.

„Proklínám tvé děti, Nyx! Nikdy jim ani jejich potomkům nedovolím chodit po zemi. A přísahám ti, jakmile někdo z nich otráví můj zrak, spálím ho na popel.“ S těmito slovy Apollon zmizel.

A tak se stalo, že děti bohyně Nyx byly mrtvé a přesto žily. Slunce znamenalo jejich smrt a k přežití potřebovaly krev.

***

Děti vyrostly a rozdělily se.

Alerios zůstal v Řecku, Nikodemos se přesunul do Říma a Despoina cestovala dál po Evropě.

Alerios, krásný tmavovlasý upír s očima půlnoční oblohy, brzy rozšířil svoji rodinu. Se sourozenci zjistil, že člověka stačí kousnout a nevysát ho, aby si vytvořil společníka. Tak si kolem sebe vytvořil celý klan.

Jednoho překrásného dne si jeho potomek Stathis přivedl svou novorozenou dceru Charu do klanu, aby ji Aleriovi představil, jak bylo zvykem.

Chara byla něžná a krásná. Měla čokoládové vlasy, úzký pas a jemné rysy. Její krásu rušily jen dva zářivě rudé body v jinak nádherném obličeji, kterými oplývali všichni potomci Prvních. Stathis ji učil lovit a bojovat. Jedné noci společně vyrazili na lov do blízké vesnice, tam se rozdělili. Chara se nechala vést instinkty a chytla lidskou dívku s ryšavými vlasy. Nemohla být o moc starší, než ona sama, a Chara si uvědomila, jak moc se jí hnusí zabíjet, jak nenávidí tuhle nešťastnou existenci. A tak dívku nechala jít.

Sotva však stačila uběhnout pár kroků, vrazila do Stathise a ten jí na místě zlomil vaz.

„Co to mělo znamenat?!“ rozkřikl se.

„Bylo mi jí líto,“ zamumlala.

„Líto? Je to jen jídlo! Jen dobytek…“

„Jako jsi byl ty sám!“

V tu chvíli dostala takový políček, že o pár kroků ucouvla.

„Už tě nechci nikdy vidět. Neopovažuj se vrátit ke klanu,“ zapudil hnědovlásku a odešel.

Když Aleriovi řekl, že nešťastnou Charu vyhnal, Alerios se rozzuřil. Měl tu malou rád a Stathisova pýcha ho unavovala.

„Zakazuji ti ještě někdy stvořit dalšího z nás. A varuji tě, jestli můj zákaz porušíš, přísahám při bozích, zničím tě!“

Pak vstal a vydal se nešťastnou dívku najít.

Netrvalo to dlouho. Chara seděla na kraji lesa a hleděla směrem k východu, kde se nebe pomalu připravovalo na příchod nového rána. Alerios si k ní přisedl a nějakou dobu společně mlčeli.

„Tolik se mi stýská po slunci, po jeho hřejivých paprscích,“ zašeptala dívka a zadívala se Prvnímu do očí.

Ten se nemohl vynadívat. Rudou barvu v jejích očích vystřídala zlatavá a jen nenápadné žilky prozrazovaly jejich původní barvu.

„Co jsi udělala?“ zeptal se.

„Zabila jsem několik ovcí. Nebylo to… takové, jako pít lidskou krev, ale stačilo to.“ Pár minut ještě sledovala obzor a potom pokračovala: „Půjdu a setkám se s Apollonem. Snad se smiluje a dovolí mi sledovat východ slunce.“

Ucítila, jak ji Alerios zezadu objal, a když se otočila, nikdo tam nebyl. Jen na jehličí ležel Aleriův zářivý přívěsek hvězdy, který se blýskal, jako by skutečně pocházel z noční oblohy. A možná že ano. Uvázala si ho kolem krku a vydala se na útes.

Chara stála na útesu a sledovala žloutnoucí obzor nad mořem. Vlahý vítr jí čechral vlasy a přinášel slanou vůni oceánu.

„Apollone!“ zavolala z plných plic.

„Apollone, slyš můj nářek! Čím jsem si zasloužila tvé prokletí? Tolik mi schází tvé slunce.“ Poslední větu jen zašeptala.

V záblesku světla se objevil bůh slunce a prohlédl si ženu, která ho volala. Byla to upírka, stvůra živící se krví lidí. A přesto ho okouzlila její krása.

„Nebudu sledovat, jak za bílého světla zabíjíš smrtelníky,“ zamračil se.

„Nemusím! Stačí mi zvířata! Mohla bych žít mezi lidmi,“ řekla a upřela na něj své zlatavé oči.

A pak se stal zázrak. Zázrak pro všechny upíry.

Chaře ukápla jedna jediná slza. První paprsek slunce ji kouzelně rozzářil a když dívce stekla po tváři, ukápla na přívěsek.

Duhová záře se jí rozlila po kůži a po kůži všech upírů na světě.

Hvězda na Chařině krku zmizela a nechala její pokožku tvrdou a zářivou, jako nic pozemského.

***

Co se stalo s první „vegetariánkou“ vědí snad jen bohové a snad Alerios. Říká se, že šel ve šlépějích Chary.

I přesto, že od té doby směli upíři na slunce, byli snadno odhalitelní a většina radši žila dál nočním životem. Alerios byl i jediným z Prvních, který se začal, po Chařině příkladu, živit zvířecí krví a časem odešel od svého klanu a žil život nomáda.

A co se stalo s ostatními upíry? To je dobrá otázka…

***

Malý bonus

Alerios se celý vyhládlý toulal zelenou krajinou, když za sebou uslyšel divoký křik. Hnalo se za ním alespoň patnáct mužů, v čele s postarším knězem s blonďatými polodlouhými vlasy. V rukou měli pochodně a hole.

Upírově rychlosti se jen těžko mohlo něco rovnat, takže mu nedělalo potíže zmizet. Doběhl do blízkého města a ztratil se v uličkách.

Toho dne však byly v pohotovosti dvě skupinky mužů, připravených zlikvidovat vše nelidské. A tak brzy narazil i na druhou skupinu. Tu vedl hezký mladý muž s jiskrnýma modrýma očima a krátkými blonďatými vlasy, ne nepodobný knězi v té první. Vrazil do Aleria a ten neodolal lákavé vůni krve. Chytl blonďáka pod krkem, zatáhl ho do tmavé uličky a hladově se zakousl. Ať už na štěstí, nebo na neštěstí, brzy si uvědomil, co udělal a přestal hltavě pít. Ukryl zmítající se tělo mladíka do kupy nějakého smetí, snad špatných brambor, aby ho nikdo nenašel, a sám zmizel z města. Než nakonec oblast opustil, v duchu požádal matku, aby chránila mladíka a vedla ho na jeho cestách.

Autor: Chall, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Děti Nyx: