Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dítě z pumí jámy aneb Odpusť mi

18.04.2012 (18:00) • CatherineCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 33× • zobrazeno 5845×

Běžela jsem lesem svou plnou rychlostí, abych mohla lovit. Zavětřila jsem lahodnou pumu. Hned jsem se vydala za její vůní. Najednou mě do nosu udeřil jiný pach. Lidský smíchaný s tou pumy. To je divné. Rozeběhla jsem se tím směrem, abych zjistila, proč tomu tak je.

Vůně mě zavedla až k obrovskému kmenu spadlého stromu. V jeho kořenech jsem viděla obrovskou díru. Šla jsem tam a nakoukla do ní. Nemohla jsem věřit svým očím. Viděla jsem dvě mláďata pumy a jedno lidské mládě.

Natáhla jsem ruce a vzala to lidské do rukou. Byl to kluk. Upíral na mě zelená kukadla a na hlavě měl jemné bronzové chmýří. Byl nádherný. Pozoroval mě s úžasem a zvědavostí.

Natáhl své malé ručičky a dotkl se mé tváře. Malinko vyjekl, asi nečekal, že budu mít tak studenou pokožku. A co teď? Jedno je jasné, nenechám ho tady. 

Sundala jsem si mikinu a zabalila ho do ní, aby nenastydl. Chvíli jsem ho kolíbala, dokud nezavřel oči a neusnul. Co nejrychleji jsem se rozeběhla lesem zpátky domů. Musím se poradit s rodinou, co s ním uděláme, ale zákusek z něj rozhodně nebude. 

Během chvíle jsem už stála před naším domem, ze kterého vyběhla Alice, moje starší sestřička. 

„Bello, co to má znamenat?“ zařvala na mě jako siréna, a to přilákalo celou rodinu. Esmé s Carlislem jsou moji biologičtí rodiče. Ostatní jsou adoptovaní. Ošklivě jsem se na ni podívala. 

„Buď zticha, Alice, nebo ho probudíš. Všechno vám vysvětlím, ale buďte, prosím, potichu,“ zašeptala jsem, obešla je a vešla rovnou do domu. Sedla jsem si na pohovku a toho malého si položila na klín. Spal tak klidně a vyrovnaně. 

„Běžela jsem lesem, když jsem zavětřila pumu. Běžela jsem za její vůní, ale začala se míchat s lidskou. Doběhla jsem až ke spadlému stromu, ve kterém byla obrovská díra. V té díře byla dvě mláďata a on. Nemohla jsem ho tam nechat, tak jsem ho vzala s sebou,“ vysvětlila jsem a každého přejela pohledem. Přes rameno nakoukla máma a pozorovala ho. 

„Je nádherný. Udělala jsi dobře,“ řekla a políbila mě do vlasů. Usmála jsem se a dál ho pozorovala. Klidně spal a spokojeně se usmíval. Zatřásly se mu řasy a otevřel ta smaragdová kukadla. Usmála jsem se na něj. 

Najednou mi všichni koukali přes rameno a pozorovali ho. Rosalie mi ho ukradla z náručí a sama ho chovala. Ošklivě jsem se na ni podívala, ale jakmile jsem pohlédla do těch zelených tůní, nemohla jsem být špatná. 

Zrak mi spočinul na něčem lesklém, co se mu blýskalo na krku. Sáhla jsem po tom a vzala si to do ruky. Byl to malý medailon na řetízku. Otevřela jsem ho a koukla se do něj. Bylo tam něco napsáno. Na jedné straně bylo napsáno Edward Anthony Masen a ve druhé 20. června 2011. Takže mu je devět měsíců. 

„Edward Anthony Masen, narozený dvacátého června minulého roku,“ řekla jsem všem, co stálo v medailonu. Podívali se zpátky na malého Edwarda a usmáli se. Ten úsměv mi byl hned jasný. Necháme si ho.

***

Čas letí jako splašený. Někdy mi přijde, že jsem Edwarda našla teprve včera, ale už to bude skoro šestnáct let. Edward nám vyrostl do krásy. Emmett na něj dohlížel, takže má i velmi svalnatou postavu. Je prostě dokonalý.

Když mu bylo patnáct, řekli jsme mu celou pravdu. O upírech i jeho původu. Nevadilo mu to. Měl nás všechny rád i tak. Všechno bylo najednou dokonalé. Edward mě měl celou tu dobu z rodiny nejraději, byli jsme téměř nerozluční, ale všechno muselo jednou skončit. 

Začala bouřlivá puberta. Edward začal být sprostý, nadával nám, pil, kouřil. Začala jsem z toho být zoufalá. Nemohla jsem snést pohled na něj, jak je opilý a neví, co dělá. Bylo to strašné. A jednou mi došla trpělivost.

Byli jsme zrovna ve škole, když jsem slyšela jeho hlas, který se ozýval za budovou školy. Šla jsem tam a viděla ho s cigaretou v ústech a láhví vodky v ruce a ještě několik kluků ve stejném stavu. Tohle už bylo na mě moc. Šla jsem k němu, vytrhla mu cigaretu z pusy, hodila ji na zem a zašlápla.

„To už stačí, Edwarde. Už to přeháníš. Už žádný alkohol, žádné drogy, ani cigarety,“ řekla jsem mu tvrdým hlasem, který nepřipouštěl námitky. Kluci se mu začali posmívat, ať radši poslechne svoji maminku a přestane. Mně to bylo jedno, ale jemu ne.

„Nech mě na pokoji, Isabello. Život je krátký a já si chci užívat. Nech mě žít!“ Tohle mě osvítilo jako blesk z čistého nebe. Nechce mě, odhání mě. Ranilo mě to, ale dobře.

„Fajn. Jak chceš. Jestli si chceš ničit život, tak já se na to dívat nebudu. Sbohem,“ křikla jsem na něj zpátky, otočila se na podpatku a běžela na parkoviště. Nasedla jsem do svého auta, nastartovala, dupla na plyn a jela plnou rychlostí domů.

Máma doma nebyla, naštěstí. Byla ve městě, táta byl v práci a ostatní ve škole. U domu jsem zaparkovala a jako namazaný blesk vběhla do svého pokoje.

Hodila jsem na postel obrovský kufr, který mi koupila Alice k Vánocům, a naházela do něj všechno své oblečení. Překvapivě se mi to tam vešlo. Ještě jsem vzala svoji oblíbenou kabelku a naházela do ní všechny své dokumenty, několik osobnějších věcí a notebook.

Všechno jsem dala do auta, znovu nastartovala a vyjela pryč odsud. Jela jsem plnou rychlostí asi tak půl hodiny, když mi zazvonil mobil. Byla to máma. Tak to nebude příjemné.

„Ano?“ ozvala jsem se hned po zvednutí.

„Isabello, kde jsi? Alice mi volala, že jsi odešla ze školy a odjela ve svém autě. Jsem doma ve tvém pokoji, kde skoro nic není. Kde jsi a co to má znamenat?“ řvala na mě do telefonu. Isabello mi říkala vždy, když jsem udělala něco, co jí vadilo. Bolelo mě pomyšlení, že mámě ublížím, ale nemůžu jinak. 

„Mami, já už nemůžu dál. Nemůžu se koukat, jak si Edward krátí život drogami a alkoholem. Jestli si ho chce zničit, tak ať, ale já u toho nebudu. Odjíždím od vás,“ vysvětlila jsem jí a začaly mi téct slzy. Jako poloupírka můžu brečet, což je k vzteku.

„Co to plácáš? Jak jako, že odjíždíš? Co se stalo?“ ptala se mě značně vyvedená z rovnováhy. Bolelo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že ji tím hluboce raním, ale nemohla jsem jinak.

„Dneska jsem Edwarda načapala za školou s cigaretou a vodkou. Zakázala jsem mu to a on na mě začal řvát, ať ho nechám žít a nechám ho na pokoji. Tak jsem mu to splnila. Odjíždím navždy z jeho života,“ vysvětlila jsem důvod mého činění.

„Ale, Bello, Edward to určitě nemyslel vážně. Určitě by se ti omluvil…“ Chtěla pokračovat, ale já jí to nedovolila.

„Já ho miluju, mami. Zamilovala jsem se do něj věčnou upíří láskou. Chtěla jsem pro něj vždy jen to nejlepší, ale dal mi jasně najevo, že o to nestojí. Komu není rady, tomu není pomoci. Pokud si chce zničit život, budiž, ale já se na to koukat nebudu. Už jsem to v sobě dusila delší dobu. Já prostě nesnesu pohled na něj, jak kouří a ničí si své zdraví. Je jen křehký člověk. Je tak zranitelný. Miluju ho tak moc, že mu dávám vlastní život beze mě. Odpusť mi to, prosím. Odpusť mi, prosím, že jsem utekla. Řekni tátovi a všem, že je moc miluju. Napište mi vždycky na mail, kde zrovna bydlíte, abych věděla, kam jet, kdybych se rozhodla vrátit. Vrátím se tak za sto, dvě stě let, až budu mít jistotu, že Edward už není a že měl šťastný život. Ale slib mi, že ho nikdy nikdo nepřemění v upíra. Slib mi to, mami!“ zařvala jsem na ni do telefonu.

„Slibuju, ale, Bello, to nemůžeš myslet vážně,“ snažila se mi to vymluvit, ale já se nenechala. Jsem tvrdohlavá po ní.

„Myslím, mami. Pozdravuj všechny a odpusť mi to. Sbohem,“ řekla jsem, otevřela okénko a vyhodila mobil z okna, jinak by mě pořád bombardovali hovory a SMSkami. Pořád jsem brečela a málem neviděla na cestu.

Jela jsem do nejbližšího města s letištěm, které bylo asi tři tisíce kilometrů od mého domova. Zaplatila jsem si let první třídou a poprosila je, aby mi naložili i auto. Za ruličku bankovek na to přistoupili.

***

Přešlo sto padesát let od mého útěku. Procestovala jsem celý svět. Neexistuje země, ve které bych nebyla. Naučila jsem se snad všechny světové jazyky. Byla jsem i v Itálii, ale Volteře jsem se vyhýbala jako čert kříži. Viděla jsem sedm divů světa a všechno fotila. Fotky jsem vždy nechala vyvolat, koupila plnou krabici dárků a poslala všechno domů, aby o mně měli nějaké zprávy.

Na mail mi pořád chodily prosebné maily, abych se vrátila, ale já nemohla. Po deseti letech to vzdali a už mi chodily jenom maily o jejich novém bydlišti, jak jsem řekla mámě. Začali mi hrozně chybět. Bylo jasné, že Edward už dávno nežije, což mě strašně bolelo, tak jsem se rozhodla vrátit.

Bydleli ve Forks. Tam jsem našla Edwarda v té pumí jámě. Jakákoli vzpomínka na něj mě bolela, ale věřím, že měl nádherný život, oženil se, měl děti, vnoučata, pravnoučata a zemřel milovaný všemi okolo.

Musela jsem si koupit nové auto z dnešní doby, protože tamto, ve kterém jsem tehdy utekla, se mi rozpadlo. Není divu, ale sloužilo mi dobře. Dům jsem našla poměrně rychle a snadno. Bydleli v tom samém jako tehdy.

Zaparkovala jsem před domem, bylo mi jasné, že mě slyšeli. Najednou se dveře rozrazily a přede mnou stálo šest upírů. Vypadali přesně tak, jak si je pamatuju. Vůbec se nezměnili.

„Bello!“ vykřikla radostně máma a už mě drtila v náručí. Taky jsem ji pevně objala a začala plakat štěstím, že jsem zase doma. Vzlykala jsem jako pominutá a nemohla přestat. Mámu vystřídal táta, tátu Emmett, Emmetta Rosalie, Rosalii Alice a Alici Jasper. Byla jsem zase doma.

Odebrali jsme se do obýváku a já jim popisovala podrobně celou tu dobu, co jsem byla pryč. Pozorně poslouchali a ani nedutali. Všechno jsem jim popsala, nevynechala jsem ani jediný detail.

Když měli začít vyprávět oni, stalo se něco, co jsem vůbec nečekala. Zaslechla jsem rychlé upíří kroky. Byl to muž, protože byly těžší. Najednou se ve dveřích na terasu objevil anděl. Ne, nebyl to anděl, ale někdo, koho jsem velmi dobře znala. To není možné. Edward.

Překvapeně jsem se zvedla z pohovky a koukala na něj. Skoro vůbec se nezměnil. Byl jenom vyšší, více svalnatá postava, pleť bledá a bezpochyby studená jako led, oči zlaté. Ne, to nemůže být pravda.

„Vy jste ho přeměnili?! Mami, slíbila jsi mi, že ho nikdy nepřeměníte!“ rozkřikla jsem se na celou rodinu. Zklamali mě. Nechtěla jsem pro Edwarda tento život. Měl mít klidný, lidský život bez upírů. Všichni zahanbeně svěsili hlavu, jen Edward mě pozoroval jako boží zjevení.

„Bylo mu teprve devatenáct. Umíral. Neměli jsme na vybranou. Nemohli jsme ho nechat zemřít,“ snažil se mě obměkčit táta, ale moc mu to nešlo. Vřel ve mně vztek se zklamáním.

„Jak jste mohli?! Jediné, o co jsem vás prosila, a vy jste to nesplnili?! Tak to zase odcházím. Řekla jsem, že se vrátím, až Edward nebude,“ řekla jsem naštvaně. Všechny moje slova bolela a hlavně je vystrašila. Otočila jsem se na podpatku s úmyslem zmizet, ale zastavila mě něčí ruka. Byla Edwardova. Cítila jsem elektrizující energii z jeho dotyku.

Myslela jsem, že má láska k němu zmizí, když na něj nebudu myslet. Sejde z očí, sejde z mysli. Ale mýlila jsem se. Zatraceně jsem se mýlila. Za ten čas moje láska k němu ještě zesílila.

„Bello, omlouvám se za to, jak jsem se k tobě choval. Neuvědomil jsem si, co tím způsobím. Když jsem zjistil, že jsi odjela kvůli mně, došlo mi něco, co jsem si měl uvědomit dřív. Zamiloval jsem se do tebe. Celou dobu jsem tě bral jako samozřejmost ve svém životě, ale mýlil jsem se. Člověk si neuvědomí, co má, dokud to neztratí. Chci, abys věděla, že od té doby, co jsi odjela, jsem se nedotkl ani jediné cigarety, ani alkoholu, ani ničeho, co by mi škodilo na zdraví. Ale když jsem se dozvěděl, že se chystáš vrátit až za dobu, co už nebudu na tomto světě, musel jsem s tím něco udělat. Esmé mi řekla, že ti slíbila, že mě nikdo nepřemění na upíra, a tak bylo zbytečné žebrat. Proto jsem se schválně vyboural v autě. Věděl jsem, že riskuju, ale když jsem se probudil jako upír, věděl jsem, že mám vyhráno. Už stačilo jenom čekat, až se vrátíš, abych ti řekl, že tě miluju. Miluju tě, Bello.“ Celou dobu jsem ho sledovala jako přízrak. Cože to řekl? On mě miluje? Stal se upírem, jen aby byl se mnou? Blázen.

„Nechtěla jsem pro tebe takový život. Chtěla jsem, abys měl klidný, lidský život, bez upírů, beze mě,“ dostala jsem ze sebe tiše. Věděla jsem, že mě slyšel.

„Život bez tebe není život. Bello, prosím, odpusť mi to,“ žadonil a klekl si přede mě na obě kolena. V očích měl děs z odmítnutí. Nemohla jsem ho odmítnout, ale nejen on se teď má za co omlouvat.

„To já se musím omluvit, že jsem tak bezhlavě utekla. Odpusť mi to, Edwarde,“ zašeptala jsem tentokrát já a klekla si k němu taky na obě kolena. Koukal na mě s láskou, o které jsem dříve jen snila.

„Nemám ti co odpouštět. Miluju tě, Bello,“ zašeptal a začal se ke mně přibližovat. Malinko jsem se odtáhla, protože jsem musela ještě něco říct.

„Miluju tě, Edwarde,“ zašeptala jsem a taky se k němu naklonila. Naše rty se setkaly v dokonalém polibku.

„To je tak dojemné. Já budu brečet,“ řekl Emmett plačtivě a kapesníkem, který držel v ruce, si symbolicky utřel slzy, které mu netekly, a naprázdno se do něj vysmrkal. Odtrhla jsem se od Edwarda a oba jsme se rozesmáli.

Byla jsem zase doma.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dítě z pumí jámy aneb Odpusť mi: