Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dívka v modrém - Bonus

09.05.2017 (16:00) • Petronela • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2210×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

BONUS

PŘED 26 LETY

S Rose jsme byli právě na  naší svatební cestě, když jsem se seznámil s ní.

A koho, že mám na mysli?

Dívku, která měla v budoucnu obrátit svět mého bratra naruby… S mým přispěním.

„Zlato? Co takhle vyrazit na malý lov?“ zeptal jsem se Rose, když jsem zjistil, že prvotní novomanželský sexuální zápal je pryč. Poznal jsem to tak, že postel, na které jsem právě teď ležel, byla stále vcelku. Už párkrát jsem si mohl ověřit fakt, že pokud nábytek zůstává v celku, je potřeba udělat si menší přestávku.

„Rád bys držel v náručí něco jiného než tohle?“ zajímala se Rose, když si stoupla a provokativně se kolem mě prošla nahá. Její dokonalá figura na mě měla okamžitý vliv. A koho by nedostala nádherná blondýnka s nohama dlouhýma skoro do nebe, tak byl divný.

„Blázníš? Nic nedržím raději, než tebe,“ namítl jsem okamžitě.

„To ráda slyším,“ odpověděla s lehkým úsměvem a zamířila rovnou do koupelny. V dlouhých vlasech měla zamotáno několik bílých peříček z roztrhaných polštářů. To, že jsme nezničili nábytek, ještě neznamenalo, že všechno ostatní zůstalo nedotknuto.

„Dal bych si nějakého pořádného medvěda,“ prohodil jsem a vstal z postele. Oblékl na sebe boxerky, natáhl kalhoty a došel za Rose do koupelny. Ta si před zrcadlem prohlížela ten prazvláštní výtvor, který se jí ustálil na hlavě.

„Už nejednou jsem ti říkala, že se mi nechce trávit celé dny s kartáčem v ruce. Kdo má tohle rozčesávat?“ zoufala si.

„Vždyť to nic není, vypadáš kouzelně, zlato,“ zazubil jsem se na její odraz a vymotal jedno peříčko, které se následně sneslo na podlahu.

„Vrrr…“

„Taky tě miluju,“ odpověděl jsem na její zavrčení. Na vlasy byla Rose prostě háklivá. Stejně jsem ale věděl, že jakmile se oba trochu posílíme lovem, skončíme opět v posteli a jakákoliv její snaha, zkulturnit si vlasy, bude v trapu raz-dva.

Společně jsme dorazili až do lesa. V tu chvíli jsme se na pár hodin museli rozdělit. Jistě, bylo by neuvěřitelně sexy pozorovat Rose při lovu, ale potom bych se vůbec nedostal k tomu svému. Jenom představa, jak vyráží po své oběti, strhává ji k zemi a následně pije její krev, mě velmi vzrušovala.

„Takže za tři hodiny tady,“ prohodil jsem a vyrazil opačným směrem, než moje kráska. Nepotřeboval jsem ji napadnout, jakmile bych se ocitl v tom loveckém rauši. V tu chvíli zaniká i největší láska a vidíte jenom krev. A když to řeknu tak, jak jsem to právě udal, zní to hrozně děsivě. Opak je ale pravdou. Člověk lovil odnepaměti… Ano, teď by se dalo namítnout, že to, co my ze svých obětí využíváme je něco, co dříve člověk nechal volně téct. Ale to je vedlejší. Lov jako lov. A my se nějak živit musíme. Navíc bych mohl říct, že lépe nějaký medvěd než člověk.

S Rose jsme se pohybovali po severovýchodní Evropě a sem tam zamířili i do Ruska. Tuhle oblast jsem zbožňoval hlavně kvůli velkému výskytu medvědů. Moje fixace zrovna na tohle zvíře zřejmě pramenila ještě z mého lidského života, respektive z doby těsně před mnou proměnou, kdy mě jeden takový dvousetkilový medvěd malém zabil. Od té doby jim ukazuju, že zahrávat si s Emmettem McCartym není jenom tak.

Zavětřil jsem a vydal se po stopě. Už z dálky jsem slyšel to mohutné srdce, jak pumpuje krev do celého krevního řečiště. Bilo zrychleně a já hned na to uslyšel i tekoucí vodu a trhání, jak jeho ostré zuby začaly porcovat kořist. Vyběhl jsem k řece a medvěd si právě pochutnával na kousku lososa. Řekl bych, že je to vcelku příhodné poslední jídlo.

Odrazil jsem se a skočil. Dopadl jsem přímo na medvědova záda. Ten na mě zavrčel a snažil se mě shodit. Jenže měl smůlu. Na pár sekund jsem si ho osedlal jako nějakého býka. Držel jsem se ho za srst a cítil všechny svaly v tom mohutném těle. Trocha toho předsmrtného boje krev příjemně ochutí adrenalinem. Boj se zvířaty jsem jinak nikdy neměl zapotřebí. Týrání zvířat mi přišlo hrozné.

Zrovna jsem se chystal něco udělat s tou mrtvolou medvěda, když do mě někdo vrazil. A že to panečku byla rána. Dokonce mě přinutila ustoupit o dva kroky a vztekle zavrčet. Po zabití medvěda jsem už nebyl v tom loveckém stavu, ale pokud tu byl někdo, kdo se mnou dokáže takhle pohnout, není to vždy dobré znamení.

„Sakra!“ zaslechl jsem vzteklý hlas nějaké holky a rychle se otočil. Čert vzal medvěda, zajímalo mě, kdo je ona!

„Hej! Kdo jsi?“ houkl jsem na ni, když už jsem viděl, že se má opět k odchodu. Nevypadala, že by se hodlala zdržet.

Ta hnědovlasá cácorka, která mi sahala sotva po ramena, se otočila a střelila po mě lehce zděšeným pohledem. Její rudé zorničky pro mě nebyly zrovna překvapením. Ale mé zlaté pro ni zřejmě ano. A očividně milé.

„Nepatříš k nim,“ zamumlala a její napjatý postoj se trochu uvolnil.

„Netuším, ke komu bych měl patřit, takže si myslím, že opravdu nepatřím k těm, ke kterým bych podle tebe patřit měl,“ odpověděl jsem trochu krkolomně.

„Co?“

„To je jedno. Před kým utíkáš?“ zajímal jsem se a sledoval, jak se neustále rozhlíží. Zaposlouchal jsem se do zvuků okolního lesa, ale nic zajímavého jsem nezaznamenal. Očividně je setřásla. Ať už ji pronásledoval kdokoliv.

„Byla jsem se jenom tak proběhnout, to se nesmí?“ zeptala se a její postoj se změnil do sebejistého. Lehce přitom našpulila rty a zúžila oči. V tu chvíli jsem se musel zasmát. Vypadala jako rozzlobené koťátko. „Co je tady k smíchu?“ prskla a já se začal smát ještě víc. „Blbec,“ zamumlala si pro sebe, ale já to slyšel a pokusil se záchvat smíchu uklidnit.

„Jsem Emmett. A ty?“ pokusil jsem se začít trochu přátelštější rozhovor.

„Na tohle teď nemám čas. Neznáš mě a nikdy jsi mě neviděl, jasné?“ prohodila z ničeho nic a než jsem jí stačil odpovědět, byla už v trapu. Co tohle bylo za cvoka? – podivoval jsem se, když jsem pečlivě zametal stopy po mém lovu. Mezi tím na mě aspoň trochu oschla ta mokrá košile, která prostě schytala fakt, že jsem se s tím medvědem rval u vody. Stejně jsem počítal s tím, že než skolím ještě jednoho, bude ten kus textilu na odpis.  Navíc jsem si musel pohnout, rozhovor s tou bláznivou holkou, jejíž jméno jsem neznal, mi zabral drahocenných pár minut. To je tak, když se člověk snaží být přátelský.

„Můžeš mi říct, proč na tebe už víc jak hodinu čekám?“ zeptala se mě Rose, když jsem k ní dorazil. Stále jsem se ještě zmateně ohlížel za svá záda.

„Nebudeš věřit, co se mi stalo,“ prohlásil jsem a natáhl se pro pusu, kterou mi však má naštvaná kráska odmítala dát. Poraženecky jsem svěsil ramena a sledoval, jak na mě naštvaně hledí, ruce zkřížené na hrudi a už chybělo jenom to nervní podupávání nožkou, aby ten obraz byl dokonalý. Ideálně pokud by ta nožka byla obutá do nějakých botek na podpatku. Do lesa naštěstí Rose vždy nosila pohodlnou a praktickou obuv.

„Podle stavu tvé košile bych hádala na nějakou tu bitku s medvědem.“

„Kdyby jenom s medvědem, pche… Málem jsem se porval s celou gardou,“ zazubil jsem se a Rose vytřeštila oči. Zmínka o gardě u ní vyvolala reakci, kterou jsem vůbec nečekal.

„Proboha, co se stalo?“ zděsila se a spustila ruce podél těla. Její pohled přebíhal po tom mém a kontrolovala, zda jsem celý.

„Očividně někoho hledali. Samozřejmě se tvářili strašně vážně a tajemně – tak jako vždy. Položili mi pár otázek, na které jsem jim bohužel nedokázal odpovědět, což se jim nelíbilo,“ odvětil jsem a výmluvně ukázal na mou košili, nebylo totiž potřeba ani druhého medvěda, aby dostala na frak.

„Ty ses pral s gardou?!“ vyjekla znovu.

„Klid, zlato,“ snažil jsem se Rose uklidnit a přitáhl si ji k sobě. Sevřel jsem ji v náručí a vnímal, jak zhluboka vdechuje mou vůni. Sál jsem se nadechl té její, lehce ji políbil do vlasů a pokračoval ve vyprávění. „Celé to bylo jenom nedorozumění. Honili nějakou holku a hledali u mě stopu. Zřejmě musela proběhnout někde kolem mě, když jsem byl indisponován s medvědem, takže jsem si jí nevšiml. Což mi nevěřil. Ale pak si dali říct a odešli.“

„Panebože,“ vydechla Rose a její tělo se v mém objetí konečně trochu uvolnilo.

„Teď jsem ale tady, takže co takhle se vrátit domů? Myslím, že ta malá rvačka mě docela nabudila a potřebuju něco udělat s přebytečnou energií.“

Rose se ode mě odtáhla a lehce zamračeným pohledem si mě přeměřila. „Kdybych teď o tebe málem nepřišla, řekla bych ti, že jsi nezodpovědné pako, co myslí jenom na jedno, Emmette McCarty. Ale protože se tak stalo tak… jdeme.“ To poslední slovo dodala v rezignovaném povzdechu, popadla mě za ruku a rozběhla se k našemu domku, kde jsme trávili naše čtvrté líbánky.

Cestou tam jsem samozřejmě vymýšlel všemožné způsoby, jak se nakonec té přebytečné energie zbavit, ale v mém prostorném mozku se i tak našlo místo na to, aby začal uvažovat nad tím, proč jsem Rose zalhal. Samozřejmě jsem věděl, že tu hnědovlasou cácorku už zřejmě v životě neuvidím – kdo se snaží utéct Volturiovým, utíká celý život a rozhodně se nevrací – ale bylo to tak divné. Požádala mě, abych o ní nikomu neříkal a já to nakonec udělal. Jenom jsem nepředpokládal, že ten slib-neslib splním i u své manželky.  Stejně by mě zajímalo, co tak strašného provedla, že za ní poslali Jane. Vždyť to byla Arova princezna a miláček. Poklad se svým dokonalým mučícím darem. Tuhle posílal jenom ve velmi závažných případech a mě nepřišlo, že by ta malá holka byla schopná něčeho špatného. A to jsem měl na lidi čuch. Ne tak dobrý, jako například Edward, který všem dokázal číst myšlenky a rovnou tak odhalovat shnilé povahy od těch nablýskaných, ale rozhodně jsem v tom byl dobrý.

Před domem jsem však myšlenky na tu malou upírku hodil za hlavu a věnoval se jenom mé krásné manželce, se kterou jsem plánoval zničit další ložnici.

Když asi o čtyři dny později do našeho malého domečku dorazila úklidová četa, rozhodli jsme se s Rose vyklidit bitevní pole, protože přesně tak nějak v tu chvíli dům vypadal. Ani jedna místnost nebyla ušetřena a všechny na sobě nesly známky naší vášnivé lásky.

Zamířili jsme si to tedy do města. Bylo pod mrakem, takže jsme se nemuseli obávat toho, že bychom vyvolali zbytečnou pozornost. To byl taky další důvod, proč jsem tuhle oblast miloval – dostatek medvědů a zatažené podnebí přímo lákaly k tomu, abychom tady strávili líbánky.

Po chvíli jsme pak dorazili před obchodní dům. S centry, které obvykle navštěvujeme s Alicí, se to nedalo srovnat, ale našim potřebám to vyhovovalo. Potřebovali jsme nakoupit nějaké oblečení, abychom za pár dní mohli odcestovat domů – nahé by nás do letadla zřejmě nepustili a já si nebyl tak úplně jistý, jestli by Rose souhlasila s plavbou přes Atlantik.

„No to snad není možné,“ zamumlal jsem překvapeně, když jsem spolu s Rose vešel do jednoho menšího butiku a tam uviděl tu upírku, která před pár dny zdrhala před Voltuiovými. Co tady ještě dělala? Předpokládal jsem, že se bude snažit dostat co nejdále a nebude se někde jenom tak zdržovat.

Už-už jsem se chystal, že se jí na to zeptám, když jsem se setkal s odrazem jejích očí v protějším zrcadle. Nebyly rudé, jak jsem očekával. Zahlédl jsem dokonale hnědé zorničky, a když jsem se zaposlouchal, zaslechl jsem i srdce.

„Tak tohle fakt nechápu,“ zamumlal jsem ještě jednou a má slova přilákala Rosinu pozornost.

„Co nechápeš?“ zajímal se.

„Ále, měl jsem za to, že jsem zahlédl někoho známého, ale nakonec jsem se spletl. Ta podoba byla však dokonalá,“ prohlásil jsem a odtrhl pohled od té skoro identické dvojnice. Jak velká je pravděpodobnost, že by to mohly být dvojčata? Třeba ta upírka byla novorozená a jenom neuposlechla zákon o odhalení a proto ji Volturiovi pronásledovali. No a teď se vrátila domů a já tady narazil na její lidské dvojče.

Dokonale zmaten jsem se usadil do jednoho z křesel pro návštěvníky butiku a bez jediné špetky zájmu sledoval Rose, jak si zkouší nějaké ty hadříky. Obří kapacita mozku mi naštěstí dovolovala nějak přiměřeně reagovat, ale stále jsem se snažil nějak přijít na kloub té záhadě, která se stala snad ještě větší záhadou, když kolem mě ta brunetka prošla, zářivě se usmála a ještě na mě mrkla!

„Zvládneš to na chvíli sama, zlato? Potřebuju si nutně něco zařídit,“ prohlásil jsem ve chvíli, kdy jsem se vzpamatoval natolik, abych poznal lehkou esenci upířího pachu. Nebylo to nic konkrétního, ale věděl jsem, že nepatří Rose.

„Ještě pár kousků a přesunu se k Victorii, tak pokud mě chceš doprovodit, měl by sis to vyřídit opravdu rychle,“ zamumlala a zářivě se na mě usmála.

„Jasně. Návštěvu tohohle butiku si nenechám ujít,“ přitakal jsem a vyrazil z krámku. Před vstupem jsem se zastavil a rozhlédl se kolem dokola. Ta malá brunetka si zrovna prohlížela věci ve výloze soudního obchodu. Došel jsem až k ní a decentně si odkašlal.

„Známe se?“ zeptal jsem se pochybovačně a nepřestával si ji měřit.

Holka přede mnou se jenom usmála a odhalila dokonalé bílé zuby, které vidíte snad jen v reklamách na zubní pastu. „Máš ten pocit?“ zajímala se.

„Někoho mi připomínáte. Bohužel neznám její jméno, takže těžko říct,“ přiznal jsem.

„Popravdě, připadáš mi jako jeden kluk, kterého jsem nedávno poznala… Jak jenom se to jmenoval? Jo, mám to! Byl to Emmett,“ prohlásila a úsměv se jí ještě rozšířil.

„No do prdele, jak je tohle možné?“ vykulil jsem na ni oči a nepřestával zírat. Tohle určitě byla ta upírka. Ale vždyť vypadala jako člověk! Dokonce jsem i cítil člověka. Tohle nedávalo vůbec smysl.

Několik dalších sekund jsem se snažil přijít na ten hlavolam, když jsem si všiml, že někdy během toho jsem přestal slyšet její srdce. „Jsi v pořádku?“ vyjekl jsem okamžitě, ale ta holka se nepřestávala zubit. Chvíli na to se změnily i její oči a byla z ní upírka z lesa. „Takže jsi to fakt ty! A tohlens´ toto je nějaký tvůj dar?“

„Bingo!“ prohlásila trefně a tentokrát jsem jí už úsměv oplatil i já. Nepřestával jsem však nad tou podivnou situací vrtět hlavou.

„Předpokládám, že se ti podařilo tvé pronásledovatele setřást, jinak by sis tu jenom tak nechodila po nákupech, hmm?“ zajímal jsem se dál.

„K velkému překvapení všech, nikdo z gardy neoplývá zrovna velkou inteligencí,“ prohlásila lakonicky a potom se ke mně naklonila, jako by mi chtěla prozradit tajemství. „A přitom jsou to všichni upíři. Chápeš to?“

„To je tak, když na lov pošlou někoho, kdo nedokáže blokovat cizí dary nebo aspoň číst myšlenky. Pokud dokážeš takhle bezvadně měnit podobu, nedivím se, že se jim tak lehce ztratíš.“

„Čtenář myšlenek by jim byl k ničemu. Tohle na mě neplatí,“ pohodila rameny. „To s blokováním darů by bylo horší, ale Aro nikoho takhle talentovaného nemá.“

„Zajímavé,“ promnul jsem si bradu a se zájmem jsem si upírku přede mnou prohlížel. Čtenář myšlenek se jí do hlavičky jenom tak nedostane. To byla vcelku zajímavá informace, kterou bych někdy mohl využít. Jenom vymyslet jak. Edward by z ní byl paf, kdyby neslyšel žádnou její myšlenku.

„Řekla bych, že naprosto nezajímavé,“ namítla ona.

„Hele, teď už musím jít. S Rose jdeme vybírat nějaké sexy oblečky, ale docela rád bych se dozvěděl, cos Volturiovým provedla. Myslím si, že mi dlužíš odpověď, když mě kvůli tobě vyslýchali,“ upozornil jsem ji, když už se nadechovala k odmítnutí.

„Fajn,“ povzdechla si a protočila očima. „Za dva dny u té řeky jak posledně?“ zajímala se.

„Domluveni,“ souhlasil jsem a něž jsem se stačil jakkoliv rozloučit, otočila se ke mně upírka zády a měla se k odchodu. V tu chvíli mi došlo, že ještě pořád neznám její jméno. Copak nikdo tuhle holku nenaučil slušnému vychování?

Po odchodu té upírky jsem se vrátil za Rose, která si mě jenom zběžně přeměřila a už si to mířila do mého nejoblíbenějšího obchodu, kde prodávali to nejvíc sexy prádélko, které má žena nosila. Samozřejmě netvrdím, že vždy přežilo mé velmi vášnivé zacházení – měli jsme holt dost velkou spotřebu.

Po návratu domů jsme se pak věnovali jeden druhému následujícího jeden a půl dne. Hned potom jsem navrhl další lov. Rose nebyla proti, přestože jí přišlo divné, že to navrhuji tahle brzy. O upírce, se kterou jsem se však měl setkat, jsem jí neřekl ani slovo. Pořád jsem tak nějak podvědomě dodržoval slib, že o ní nikomu neřeknu.

Bláhově jsem zavrtěl hlavou, ale už jsem se soukal do kalhot a trika, abychom mohli vyrazit.

Cestou k potoku jsem zakousl jednu srnu a doufal, že po rozhovoru s tou upírkou budu mít ještě dost času, abych si ulovil něco pořádného. U nás to bohužel nefungovalo jak v nějaké restauraci, kde by mi na počkání něco nachystali. Jednoho medvěda bych prosil, sebou ­– pomyslel jsem si a ještě se zašklebil. Takhle fakt ne. Toho chlupáče si budu muset nejprve najít.

U vody byl zatím klid. Nikde jsem tu upírku neviděl a tak jsem si sedl na nejbližší balvan. Minule, při zápasu s medvědem – se mi ho podařilo naštípnout a teď už to vlastně byly dva balvany, ale ani to nevadilo.

Zvažoval jsem, jestli bylo to setkání vůbec dobrý nápad. Samozřejmě se mi ten její dar neskutečně zamlouval, ale taky mohla být nebezpečná. Kdoví, co to v Itálii provedla. Na druhou stranu by jistě stálo za to, nějak poškádlit bratříčka. Třeba by ho konečně někdo porazil v šachách. Pochyboval jsem, že je v nich tak dobrý a nevyužívá pouze svého daru k vítězství.

Každopádně, než jsem se rozhodl, jestli zůstanu nebo odejdu, překryly mi dvě malé dlaně oči.

„Hádej,“ zašeptala mi ta upírka u ucha a já se usmál. Přesně jsem věděl, kdo je, ale jméno jsem stále neznal. Popadl jsem ji tedy za ruce a přehodil si ji tak, abych na ni viděl. Hladce přistála na kameni přede mnou a trochu se mračila. „Takhle se ta hra nehraje,“ upozornila mě.

„Kdybych znal tvé jméno, tak bych pravidla dodržoval,“ namítl jsem.

„Jsem Isabella,“ představila se mi a podala mi ruku. Překvapeně jsem ji přijal. „Chci ti poděkovat za to, žes´ mě neprásknul gardě,“ zazubila se na mě.

„Neměl jsem, co bych jim prásknul. Vždyť jsem neznal ani tvoje jméno. Cos vlastně provedla?“ dal jsem se do vyzvídání a Isabellin úsměv se ještě rozšířil. Tohle začínalo vypadat ještě zajímavěji, než se to prve jevilo.

„Něco, na co v Itálii jenom tak nezapomenou,“ prohodila záhadně a já jsem byl jak na trní. Vystřelila si z Volturiových! Tak tohle tady asi ještě nebylo. Tihle tři páprdové si docela zakládali na svém postavení a málo kdo se proti nim rozhodl vystoupit. A ještě k tomu si z nich tropit žerty.

„No tak, nenapínej tolik. Chci vědět, co jsi provedla,“ pobízel jsem ji.

Jen co jsem tu větu dořekl, hnědovlasá Isabella přede mnou zmizela a místo ní se objevil někdo úplně jiný. Někdo, koho jsem okamžitě poznal. A samozřejmě nezapomněl na tu osobu pořádně civět. Ten dar se mi líbil čím dál víc, hlavně proto, že teď jsem naplno pochopil, co Isabella provedla.

„Tak tohle je fakt gól,“ začal jsem se smát, a kdybych nebyl upír, jisto jistě bych kvůli tomu smíchu i brečel. 

„Drahý Emmette, opravdu je to tak zábavné?“ zeptala se Isabella tím jeho vždy velmi přátelským hlasem. Aro si na něm zakládal. Vždy se snažil působit jako ten mílius a dobrodinec. Kdo s ním však měl, co dočinění zjistil, že je to jenom maska, za kterou se schovává jeho skutečné já.

 „Jak na tohle, prosím tě, reagoval? Předstoupila jsi před něj takhle?“ zajímal jsem se a snažil se tu salvu smíchu trochu potlačit.

„Moc se mu nelíbilo, když jsem ho nařkla jako podvodníka a snažila se ho uvrhnout do toho jejich vězení,“ prohodila a zazubila se tak, jak by to Aro nikdy neudělal. Potom se však proměnila zpátky. „dlouho to moje přestrojení však nevydrželo a tak mě odhalili,“ dodala vzápětí, když už přede mnou stála opět jako Isabella.

„Kvůli tomu tě tedy honí?“

„Jo, přesně kvůli tomu. Aro nesnese potupu a tohle bylo na něj moc. Nepochopí žádný vtip.“

„Řekni mi, jak ten dar funguje,“ požádal jsem a Isabella na mě jenom skepticky koukla. „Nikomu to nebudu vyprávět, slibuju, čestný skautský,“ přísahal jsem.

„Jako bys někdy byl ve skautu,“ zavrtěla hlavou, ale potom si povzdechla. „Fajn, nevypadáš, jako někdo, kdo by toho zneužil-.“

„Jedině pro zábavu,“ skočil jsem jí do řeči.

„Jasně, jedině pro zábavu,“ zamumlala a potom se dala do vyprávění. Jak už jsem pochopil díky jejím očím, živila se lidskou krví, která její dar posilovala. Schopnost měnit podobu byla závislá na množství její energie a samozřejmě na tom, jak moc komplikovaná ta proměna byla. Ve svém lidském těle mohla vydržet pár dnů, v těle někoho jiného den a v těle opačného pohlaví ještě méně. Každopádně ani to ji neodrazovalo od toho, aby se měnila. Brala to jako příjemné zpestření svého života. Vůbec se na nesmrtelnost neztěžovala. Bavila ji. Stejně jako každého, kdo se živil lidskou krví. Neznal jsem snad nikoho, komu by věčný život vadil. Snad až na členy mé rodiny – vegetariánství sebou přinášelo i svědomí. Nejvíc pak u mého bratra, který ještě ke všemu dokázal číst myšlenky. On si prostě tu svoji věčnost nedokázal užít.

Na rozdíl od Isabelly, která se snad vůbec nezastavila. Žila snad stejně dlouho jako Carlisle a vůbec si na svůj život neztěžovala. Dokonce ani teď, když měla za patami gardu.

„Potkáme se ještě někdy?“ zajímal jsem se, když mi ve zkratce převyprávěla pár svých neplech.

„Všechno je možné. Jenom se musíš pořádně dívat. Ne vždy budu vypadat takhle,“ upozornila mě a rukou mávla podél svého těla. „Teď by ses měl vrátit k lovu a já se musím přesunout zase někam jinam. Garda je sice hloupá, ale nebudu pokoušet štěstí, že by se někdo zamyslel,“ zazubila se a já přitakal. Tohle opravdu neměla zapotřebí. Přišla mi jako správná holka, která i přes způsob svého stravování neměla tendenci být zlá a necitelná.

„Slib mi, že o sobě dáš někdy vědět. Už teď mě napadá, že se mi ta tvoje schopnost, že ti nikdo nevidí do hlavy, bude hodit. Jenom potřebuju vymyslet, jak to zaonačit,“ zazubil jsem se. Edwarda z toho opravdu šlehne, až se před ním objeví. Otázka ale zůstávala, jak to udělat. Zatím jsem neměl žádný plán.

„Možná. Nečekej, že zapískáš a já se objevím jako nějaký pes. Jsem pro všechnu srandu, ale odsaď pocaď,“ mírnila mě.

„Samozřejmě,“ odvětil jsem naprosto vážně, ale nepřestával nad tím přemýšlet. Však ono se jistě najde způsob, jak Edwarda popíchnout, sliboval jsem si a s Isabellou se rozloučil. Opět jsem ji slíbil, že před nikým neprozradím, kde jsem ji viděl a o jejích schopnostech pomlčím. Nespokojeně jsem si mlaskl, když jsem si uvědomil, že budu mít před Rose opět nějaké tajemství, ale nakonec jsem souhlasil. Ono to nakonec nebude tak špatné. Stejně se jednou s Isabellou celá rodina seznámí a do té doby to bude takové moje malé eso v rukávu.

Isabella potom odešla a já se mohl vydat na lov. Na toho medvěda jsem měl vážně chuť. 

OoOoOoO

PŘÍTOMNOST

„Jaspere, můžeš na moment?“ zavolal jsem na bratra a dál hleděl na katalog s fotografiemi uměleckých děl, který tu nechala Esmé jenom tak ležet. Obvykle bych po něčem podobném ani nesáhl, ale dneska jsem měl podivné nutkání.

„Co se děje?“ zeptal se Jasper, když dopadl na sedačku vedle mě.

„Co bys řekl na to, trochu si vystřelit z Edwarda?“ zeptal jsem se a cítil, jak se mi úsměv na tváři roztahuje do spokojeného šklebu.

„Než budu souhlasit, obeznam mě se svým plánem,“ odvětil opatrně a pak zvědavě nakoukl do toho katalogu, co jsem měl v rukách. Překvapeně nadzvedl obočí a s otázkou v očích se na mě opět podíval.

Významně jsem se zadíval na katalog a ukázal na jeden z obrazů, které byly na prodej. „Znám ji.“

Zrovna jsem se koukal na Isabellin obraz. Bylo to už hodně dlouho od chvíle, kdy jsem ji viděl naposledy a rozhodně by stálo za to, ji opětovně vyhledat. Její smysl pro humor se mi zamlouval a v tomhle domě bylo už hodně dlouho nuda.

„Chceš říct, že víš, kde je pohřbená?“ posmíval se Jasper, když si podle všeho přečetl popis obrazu a zjistil, že dívka na něm je mrtvá komtesa.

„Je to upírka s darem, který se nám jistě bude velmi hodit.“ Nepřestával jsem se usmívat. Všechno to potřebovalo jenom trochu doladit. Jak to ale udělat, aby se o tom Edward nedozvěděl? Respektive, jak to udělat, aby nás Alice nepráskla. „Nejdřív si ale budeš muset zpacifikovat ženu,“ prohlásil jsem a významně se podíval na Jaspera.

Jen co jsem ji však zmínil, objevila se dotyčná obývacím pokoji.

„Můžeš konečně učinit nějaké rozhodnutí? Ty vize jenom začínají a pak rychle končí. Chci ji jednou vidět až do konce,“ zabrblala a posadila se k nám. Nohy si přehodila přes Jasperův klín a snažila se soustředit na budoucnost. Pevně jsem se tedy rozhodl kontaktovat Bellu a navrhnout ji plán, který se mi pomalu a jistě formoval v mysli.

V tu samou chvíli se Alice jakoby zasekla a pozorovala budoucnost. S Jasperem jsme napjatě čekali, co se stane. Určitě ji už muselo zaujmout to, co viděla v útržcích vize, jinak by nechtěla, abych to dotáhl do konce.

Potom se na její tváři rozlil spokojený úsměv.

„Myslím, že žádná pacifikace nebude potřeba,“ usmál se spokojeně Jasper.

„Můžeš mi říct, co jsi viděla?“ zeptal jsem se zvědavě a sledoval ten její spokojený úsměv. Docela by mě zajímalo, co se v budoucnosti stane. Alice málo kdy souhlasila s mými vtípky, ale tenhle se zřejmě rozhodla podpořit. Proč?

„Nech se překvapit,“ zazubila se. „Teď bys to měl ale začít všechno realizovat. Ta aukce je za dva dny a bylo by fajn, kdybychom tu v té době už nebyli. Aspoň naoko. Bella bude potřebovat trochu pomoct.“

Sehnat Bellu byl trochu oříšek, ale nakonec se mi to povedlo. Zlehka jsem jí nastínil svůj plán a ona souhlasila, že přijede. Byla sice na druhé straně zeměkoule, ale prý se vynasnaží, aby tu do šesti dnů byla. Na svém pomyslném seznamu věcí, co musím ještě zvládnout udělat, jsem si tedy mohl odškrtnout první věc jakožto splněnou.

A byla řada na dalších.

„Zlato, co bys řekla na menší výlet po okolních lesích? Jenom si to představ – samý lov a sex,“ zavrněl jsem ji do ucha a doufal, že bude souhlasit.

„To se chceš opravdu potloukat jenom po lesích?“ zajímala se pochybovačně.

„Přesně jak jsem řekl,“ přitakal jsem a přitáhl si Rose blíž k tělu. „Bude to paráda,“ sliboval jsem a otíral se nosem o její dokonalou pleť. Voněla tak dokonale. Připadal jsem si jako feťák, ale nemohl jsem si pomoct.

„Tak fajn,“ souhlasila, odhodila rozečtený časopis a stáhla mě pod sebe. Potom se mi už nedočkavě vrhla na rty. Líbala mě tak žhavě až jsem litoval, že ten slibovaný výlet nebude až tak plný sexu, jak jsem jí ho popisoval. Potřeboval jsem pouze svou krásku udržet nějakou dobu mimo dům tak, aby mi nepřekazila plán. Jenom jsem doufal, že nepojme nějaké podezření. To by se mi potom mohlo pěkně vymstít. Stejně jako Alice, ani ona, moc nerozuměla mým vtípkům… Ale od Alice jsem dostal zelenou, tak proč se starám? Rose by to jistě schválila taky. Ale jistota je jistota.

A stejně tak byla jistota, když jsem se šaty pro Bellu vsadil na Alici. Ta se v dámské módě vyznala daleko lépe a rozhodně věděla, na koho se obrátit, když potřeba zrovna tenhle ne úplně obvyklý kousek. Samozřejmě že taky obalamutila Esmé, aby obraz s Isabellou koupila. Navyprávěla přitom Esmé šílené povídačky o tom, jak by se tady ten obraz vyjímal a tak dál a podobně, až Esmé svolila. O Edwardovi do té chvíle nepadlo ani slovo…

Tedy jenom do okamžiku, kdy se Esmé zeptala, kdo ji doprovodí na aukci. V tu chvíli jsme se všichni decentně vytratili do lesa a v domě zůstal jenom náš malý bráška, který tak neměl vůbec na vybranou. Kdyby jenom tak tušil, co se nakonec stane.

V duchu jsem se musel pousmát. Už jsem se nemohl dočkat, až se znovu potkám s Bellou. Tohle si užijeme všichni!

Už to bylo pět dnů od aukce a já se soustředil na mou krásku a na plnění slibu o nespoutaném sexu v lese. Bella se měla objevit až za pár hodin tak jsem plánoval výmluvu na lov, kdy se opět rozdělíme. Bylo to nefér, já vím, ale nemohl jsem to Rose říct. Aspoň ne teď. S Edwardem měla moje kráska daleko jiný vztah než například já nebo Jasper. A to už nemluvím o Alici. Možná to mělo co dělat s tím, že Edward byl vlastně první chlap, který mou Rose odmítl. Každopádně jsem to nechápal. Byli jako opravdoví sourozenci ačkoliv k tomu škorpení jako tomu ve skutečnosti bývá, zase tak nějak nedocházelo… Takže to byli neopravdoví sourozenci?

Tenhle pojem mi trochu vrtal hlavou, ale nakonec jsem nad tím mávl rukou a věnoval se mnohem zajímavější činnosti…

Až když se nám podařilo vyplašit zvěř v okruhu dobrých deseti kilometrů, rozhodl jsem se dát si pauzu.

„Tohle nebyl zrovna nejlepší nápad,“ zaskuhrala Rose, když si z vlasů vybírala jehličí.

„Neříkej, že se ti to nelíbilo,“ přitáhl jsem si ji do náručí a znovu ji políbil. Tyhle protesty jsem už dávno pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Jak už jsem nejednou zmínil, Rose byla na své vlasy velmi háklivá, ale nakonec si vždycky dala říct.

„Hmm, hmm… Teď je na řadě ale lov,“ zamumlala, když jsem se z jejich rtů přesunul na krk.

„Mám dojem, jako bys mi četla myšlenky,“ odvětil jsem, ale nepřestával s polibky. Oblast, které jsem se věnoval, byla naprosto hypnotizující. U lidí nás fascinovala tepající žilka, kterou proudí lahodná krev. Současně to bylo místo, kde se nejvíc koncentrovala lidská vůně – možná to bylo tím, jak blízko k povrchu měla tahle krční tepna. A u upírů to bylo podobně. Nechápal jsem, jak se vytváří naše dokonalá vůně, ale vždy jsem měl dojem, že v oblasti krku, voněla Rose nejlépe.

„Tak vstávej, mám už docela žízeň,“ prohlásila a já se odtáhl. Venku se začínalo rozednívat. Bella tu bude každou chvíli a bude potřeba ji ustrojit. Od Alice jsem věděl, že Isabellin obraz funguje přesně tak, jak má a náš malý bráška se od něj nemůže odtrhnout. Proseděl před ním už víc jak dva celé dny. Nemohl jsem se dočkat, až do jeho života vpustíme Bellu.

S Rose jsme na sebe tedy hodili jenom to nejnutnější a vyrazili na lov. Tedy Rose vyrazila na lov, já to jenom předstíral a dopravil se na místo, které jsem si s Alicí, Jasperem a Bellou domluvili. Do Port Angeles jsem to měl upíří rychlostí sotva pět minut.

„Tak co, kdy Bella dorazí?“ zajímal jsem se mé malé sestřičky, jen co jsem dorazil do menšího hotýlku. Alice tam měla ve vaku připravené Belliny šaty. Došel jsem až k němu a zvědavě ho rozevřel.

„Hej!“ okřikla mě Alice. „Těm šatům se nesmí nic stát. Víš, co dalo práce pořídit přesnou kopii těch, které na sobě měla před třemi staletími?“

„Fajn, maniaku, těch šatů se ani nedotknu,“ prohlásil jsem a na obranu zvedl ruce.

„Navíc se na nich nesmí uchytit náš pach, Edward by ho poznal,“ namítala dál a s tímhle jsem musel souhlasit. Pokud by Edward náš vtípek prokoukl hned na začátku, nebyla by žádná legrace.

„Bella ho zabaví tak, že všechno ostatní půjde mimo něj, věř mi,“ mrkl jsem na Alici a ona jenom zavrtěla hlavou. Hned na to se ozvalo zaklepání na dveře pokoje. Došel jsem tedy otevřít a pak už jsem jenom vysmátý vedl Bellu za ostatními

„Slyšela jsem ty tvoje slova chvály, děkuju,“ zazubila se na mě a pohlédla na Alici a Jazze.

„Nemáš zač. Jsem rád, že ses rozhodla přijet, tohle si vážně užijeme. Dovol mi, abych ti představil Alici a Jaspera, jsou to mí spoluspiklenci a pro lidi nevlastní sourozenci,“ informoval jsem Bellu a ta si je měřila pouze lehce podmračeným výrazem.

„Těší mě. Teď mě ale seznamte s podrobnostmi toho všeho, ať se do toho můžeme dát,“ prohlásila a já jí začal popisovat to, jak je na tom Edward špatně, co se týká ženských. Pak taky to, že jsem viděl její obraz v jednom aukčním letáku a napadlo mě si trochu zpříjemnit věčnost.

„Jasper obstaral kopii rámu, ve kterém je ten tvůj obraz, takže jakmile se nám podaří odlákat Edwardovu pozornost, zaměníš celý obraz za prázdný rám, do kterého se postavíš. No a následně ožiješ a budeš se chovat jako v době, ze které údajně pocházíš. Technologie a všechno moderní pro tebe budou kouzla a podobně.“

„Předpokládám, že s tím souvisí i jazyk, vyjadřování a lidství,“ zamumlala Bella a přešla k vaku, který skrýval šaty.

„Přesně tak, tlukoucí srdce, červenání a podobně,“ souhlasil jsem.

„Ty šaty vypadají skoro jako originál,“ prohodila Bella, když si šaty prohlédla. Potom se otočila k nám a já viděl, jak si ji Alice prohlíží trochu naštvaným pohledem. „Ale kromě mě to asi nikdo nepozná,“ dodala vzápětí.

„Snažila jsem se,“ prohlásila Alice.

„Měla bys mi pomoct se do nich dostat. Ani pro upíra to není nejjednodušší,“ řekla Bella a to už mě a Jaspera Alice vyháněla z pokoje, aby měla naše hlavní aktérka trochu toho soukromí alespoň při přivlékání – které, mimochodem, zabralo skoro dvě hodiny!!! Nechápal jsem, co tam ty dvě mohou dělat. Ale potom Alice otevřela dveře a zvala nás dovnitř. Isabella stála v bohatých barokních šatech před oknem, zády k nám. Vlasy měla sčesané po vzoru jejího vlastního obrazu.

„Dovolte, pánové, abych vám představila komtesu Isabellu-Marii z Westerloo Merode,“ informovala nás Alice zpěvným hlasem a jako na povel se pokojem rozezněl tlukot srdce. Isabella se otočila a my jenom se zatajeným dechem hleděli do jejích čokoládových zorniček. Pokožku měla mléčně bílou a pouze ve tvářích lehce narůžovělou. Bradu měla trošinku zvednutou a pohlížela na nás dva jako na něco podřadného.

„Dokonalé!“ vykřikl jsem spokojeně a šťouchl Jaspera do boku, protože ten se nedokázal vzpamatovat z proměny, která tu nastala.

„Myslím si, že můžeme vyrazit. Za chvíli bude večer a dokonce si myslím, že nebude ani potřeba Edwarda nějak zaměstnávat, aby k té výměně mohlo dojít,“ informovala nás Alice.

„Já už se nemůžu dočkat, co na to řekne Edward. Vážně mi to neřekneš ani teď?“ obrátil jsem se na Alici a doufal, že konečně kápne božskou. Ta se však spokojeně zaculila a zavrtěla hlavou.

Isabella se proměnila zpět na Bellu, aby šetřila všechnu svou energii a mohli jsme se vydat na cestu. Do Forks jsme to měli kousek, ale bylo potřeba dát pozor na šaty, kterým se nesmělo nic stát. Proto taky jela Isabella autem, které pro tyto účely Alice pronajala.

My s Jasperem jsme se vydali pro rám, který jsme Isabelle hodlali donést až k domu, kde by ho následně vyměnila za celý obraz.

Na setkání Edwarda s Bellou jakožto komtesou jsem se těšil jako malé dítě na vánoce. Velká škoda však byla, že jsme u toho nemohli být. Naše myšlenky, byť sebe líp chráněné, by to mohly pokazit. Musel jsem se tedy spoléhat na to, že nám potom Isabella všechno vypoví. Nebo bych si měl najít způsob, jak u toho být. Chtělo to však další dobrý plán, nad kterým jsem mohl začít rozmýšlet ve chvíli, kdy se tenhle začne realizovat.

S Jasperem a Alice jsme stáli tak daleko od domu, že stačilo udělat pouhých pár kroků a už bychom nic neslyšeli. Ale o první Isabelliny slova jsme se nemohli ochudit. Bratříček byl z celé té skutečnosti tak mimo, že naše vzdálené myšlenky vůbec nevnímal. Podle Alice dokonce nezaregistroval ani fakt, že Esmé opustila dům.

A pak, najednou…

„Díka, za políbení tvoje, které k životu mě vrátilo.“

Isabellina první slova rozjela naši hru.

Jak rád bych zůstal a poslouchal další dění v domě, ale to už mě Alice táhla dál, abychom se přidali k Rose, která by nás podle toho elfa vedle mě, měla začít co nevidět hledat. No nic, měl bych začít vymýšlet plán, jak se do toho zapojit osobně. Toužil jsem vidět, jak se Isabelle daří balamutit toho našeho vykutáleného všeználka.

Možná bych mu mohl zatelefonovat?

Takže je to za námi. Ve skoro 6000 slovech (10 wordovských stranách) jsem Vám shrnula setkání Emmetta s Isabellou i jeho plánování onoho podařeného vtípku. Co na to říkáte? Povedlo se?

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka v modrém - Bonus: