Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Donna

23.06.2011 (16:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 21× • zobrazeno 3668×

Druhá z cyklu povídek Ženy. Scarlett se vám líbila, snad bude i tahle. Předem upozorňuji (nedivte se:D): Tahle povídka nemá s tou předešlou dějově nic společného. Jen je jejím námětem další žena. Čí, to už jste snad poznali s perexu. Ani bronzový princ nebyl vždy hrdinou. Co se dělo v jeho temných časech? A byla Bella opravdu první? O některých ženách se nemluví. Mluvit musí ony samy.

Donna

„Uteč, uteč, uteč!“ Bubnovalo moje srdce. Adrenalin se mě snažil vyburcovat, abych se zvedla, rozbila sklo v　okně a sešplhala po okapu do středu temného města. Kdybych se dobře skrývala, mohla bych přežít do rána a za světla pak utéct. Určitě by mě ale našel.

A pak, kam bych asi utekla? Co bych venku dělala? Nebyla jsem na vzduchu už pomalu rok. Dokázala bych se o sebe zase postarat? Vždyť co ze mě zbylo? Ubohá domácí hračka. Neumím než na něj tady čekat. Stočená ve velkém křesle třesoucí se, v jakém stavu se zase vrátí.

Celé tělo se mi chvělo, jak si přálo zmizet. Ale pohybu jsem nebyla schopna. Nezbylo než čekat. Čekat, než se jeho kroky ozvou u vchodu. Byl velmi tichý, ale já už měla vytrénovaný sluch. Byl tady. Už jen pár schodů.

Zavřela jsem oči a prsty propletla v　modlitbě. „Bože, nevěřím v　tebe, přesto tě žádám v　blízkosti konce, vrať mu duši. Možná jsem slabá, ale bojím se zemřít.“

Nesmím dát najevo strach. Uklidni se, Donno. Zrychlený tep srdce ho jen vyburcuje. Uklidnit se… na to byly zapotřebí dobré vzpomínky. Jak byl milý, když jsem ho poznala. Jak laskavý. Jako zvíře ke krásce.

***

Ten večer jsem čekala u rohu Drayer street. Bill měl dorazit už před čtvrt hodinou. Netrpělivě jsem přešlapávala na vysokých podpatcích a pokukovala po věžních hodinách. Paty mě bolely od puchýřů. Ale zdaleka se to nevyrovnalo zbytku mého těla. Byla to dlouhá noc, tvrdě jsem pracovala. A už jsem vážně potřebovala slíbené peníze. Ten ničema ale stále nešel. Jestli mě zase obere, vážně se postarám, abych chcípnu! Jinak totiž nejspíš chcípnu já hlady.

Konečně jsem zaslechla jeho nechutnej ožralý hlas z　vedlejší ulice. Přehodila jsem si šál přes ramena, aby ho nenapadlo na mě sahat. Vydala jsem se blíž k　té ulici. Kdyby sebou náhodou seknul na chodníku, abych ho stihla obrat první.

„Bože!“ vyjekla jsem a ruka mi sama zakryla oči, když jsem spatřila jeho tělo. Měl zkrvavené celé to nechutně drahé sako, rozervaný krk a hlavu nepřirozeně přetočenou dozadu. O to víc jsem se rozkřičela při pohledu na toho, kdo to způsobil.

Když jsem se jako malá bála smrti, přesně takhle jsem si ji představovala. Vysoký nádherný muž s　děsivým pohledem a rty plnými čerstvé lidské krve.

Ve vteřině mi silně svíral krk a rty. „Nekřič!“ zavrčel. Jeho hlas byl hluboký a děsivý. Prudce mě přitlačil k　zemi a odhodil mnou. Zavrávorala jsem. Šál se mi sesunul k　nohám. Zamotala jsem se do něj a tvrdě narazila o zeď. Zatočila se mi hlava.

Sotva se mi rozestoupily mžitky před očima, zaregistrovala jsem Billovo tělo. Sevřená ruka byla ode mě jen necelou stopu. Hned za ní byly i boty toho vraha. Byly krásné ale od krve, jako všechno kolem. Touha po mně patřících penězích zápasila s　příšerným strachem, který mi ještě pořád svíral krk. Nakonec jsem začala nadávat, abych si dodala kuráž:

„Ty odpornej hajzle, ty si ho zabil! Bille! Pane bože, Bille! On je mrtvej!“

Plazila jsem se k　mrtvole a vybírala z　ní všechno blyštivé. Mrtvol jsem se nebála. V　těchto ulicích byly na denním pořádku. I když ne takhle zmrzačený. Obvykle jen s　kulkou v　hlavě. Ovšem ve srovnání s　mužem nad mými zády byla ta trocha krve a smrad mrtvého masa milé útočiště. Proč tu vůbec zůstává? Jak to, že už dávno nezdrhnul? Nebo proč už nejsem taky mrtvá?

Chytil mě za ruku, až jsem zase vyjekla.

„Nekřič, slyšíš? Tobě nechci nic udělat. Padej odsud a buď ráda, že jsem tě ho zbavil!“

Zvedla jsem hlavu a znova si prohlédla jeho obličej. Co se v　něm změnilo, že už mi nepřišel tak děsivý? Spíš zmatený. Jakoby zničený tím činem. Krutý zločinec se svědomím? To pro něj musí být složité. Pro mě by to mohlo mít ale mnoho výhod.

Jsem holka z　ulice. Jsem zvyklá využít každičké příležitosti. A on mi zabil Billa. To, co jsem si nacpala za korzet, byly dost možná do dalších měsíců poslední prachy. Musím si zajistit život. Ty zlaté prsteny na jeho rukou by mohly být to pravé.

„Žes mě ho zabil? Co si o sobě ksakru myslíš? Zavraždil si mi jedinou šanci na obživu, ty debile!“ Vytrhla jsem se mu.

Zaražením zkoprněl. „Vždyť tě zneužíval. Tebe a hromadu dalších holek. Zabíjel a kradl. Pomohl jsem ti.“

Teprve teď jsem si všimla, jak sladké má rty. Byl to vlastně ještě chlapeček. Pro Boha, kolik mu mohlo být? Nanejvýš osmnáct. Byl tak sladký. A přitom ta krev rozlitá po moc krásně vyrýsovaném těle. Zatraceně, to byl nádherný chlap. Působil tak sladce tím, jak se choval. A k　tomu oči prapodivné karmínové barvy a síla krutosti, kterou tu předvedl. K　sežrání děsivá kombinace.

„Ty nejsi odsud, co? Že nevíš, do jakýho průseru si mě tím dostal. Myslíš, že bych se prodávala, kdyby byla jiná cesta? Víš, jak to do hajzlu bolí? Bez pořádnýho pasáka mě tady hned zabijou, nebo při větším štěstí chcípnu hlady! A ty by ses měl zdekovat, nebo tě tady taky chytnou. Mohl bys být od té dobroty a než tě odprásknou, darovat mi ten pěknej prsten.“ S　posledními slovy jsem natáhla dlaň a koketně se usmála.

Jeho oči zčernaly. Na zátylku mi naběhla husí kůže. Tak to si holka přehnala.

„Já ti ublížit nechci,“ chrčel mezi zuby, jako by se bál, že se neudrží. Pomalu jsem couvala, ale on mě zarazil. Chytil mě kolem pasu a přitáhl k　sobě. Rozbušilo se mi srdce. Naklonil mi hlavu na stranu, aby se mi dostal ke krku a v　útržcích pokračoval: „Ani jsem nechtěl. Neubližuji těm, co nic neudělali. Jen… prostě musím. A on byl zlý. Zasloužil si to. Tobě jsem ublížit nechtěl. Ani teď nechci. Tak si prosím,“ na to slovo dal výrazný přízvuk, „převaž tímhle ruku. Dělej!“

Pak mě zase prudce pustil a odvrátil se. Vůbec jsem nepocítila to malé škrábnutí, ze kterého se mi rozlila trocha krve. Vzala jsem cíp jeho kravaty, kterou mi podal, a obmotala si ruku až po zápěstí. Mé prsty si nemohl nevšimnout, z　jak nádherné látky byla. Tak drahý kus oblečení jsem ještě ani neviděla. Moje srdce se bálo, ale můj mozek mluvil jasně. Nepouštět se ho!

Když se ke mně otočil zpátky, zase měl oči rudé. Vypadalo to vážné úchvatně. Popadl mě za rameno, zvedl a vlekl ulicemi pryč.

„Kam mě to táhneš!“ vřískala jsem a snažila se ho zastavit.

„Pryč. A rychle. Musím se tam ještě vrátit pro to tělo.“

„Proč? Půjdu sama!“

„A hned tě zabijí, nebo při větším štěstí chcípneš hlady,“ zopakoval má slova, „nechtěl jsem ti ublížit. Neublížím ti.“ Tu větu pak drmolil celou cestu až k　rozpadlému hotelu. Víc jsem se nebránila. Vede mě k　sobě. Bylo to lehčí, než jsem čekala. On je vážně hodný, to je tak sladké. Musím se mu za to odvděčit…

Měla jsem utéct. Ale vidina bezpečí, i když u vraha, mě příliš lákala. Měla jsem utéct později, příležitostí bylo dost. Ale to už prostě nešlo. Nešlo od něj odejít. Z　různých důvodů a přitom z　jediného. Kvůli němu.

Hodil se mnou do starého křesla. „Tady budeš, až se vrátím. Seženu jídlo i tobě. Ale budeš tady, rozumíš?“

„Ano,“ odsekla jsem trochu popuzeně z　toho odhození.

„Promiň,“ zamumlal, „nejsem zvyklý.“

Není zvyklý na ženy? To jak to řekl a jak přitom sklopil hlavu, až mu bronzové vlasy přikryly tvář. Zachvěla se ve mně lítost. Zarazila jsem ho před odchodem:

„Počkej! Jak se jmenuješ?“

„Mason.“

„Já jsem Donna!“ zakřičela jsem ještě za ním, ale to už byl pryč.

Nevěděla jsem, jak dlouho mám čekat. Nejprve jsem asi hodinu seděla, ale když se nezdálo, že se hodlá vrátit, začala jsem šmejdit. Prolezla jsem celý pokoj. Koupelna byla šíleně špinavá, jako by ji skoro nepoužíval. Všechny police byly prázdné. Nikde žádné jídlo. Voda tekla pěknou dobu železitě oranžová, postel byla zastlaná a zasypaná prachem. Normálně bych řekla, že tu už pěknou dobu nikdo nebydlel.

Co je to za podivína? Pomyslela jsem si a pustila se do trocha úklidu. Především jsem se umyla. Pak jsem mu ještě prošacovala skříň. Ta byla jediná plná vážné nádherného oblečení. Ještě také police s　knihami. Ale já neumím číst.

Oblékla jsem si jednu z　jeho nádherných košilí, lehla si provokativně do té krásně měkké postele a vzala jednu z　knih o přírodě. Byly v　ní moc hezké obrázky. Nevím, jak dlouho jsem jí listovala, než jsem usnula.

Probudil mě šíleně vzteklý řev. „Říkal jsem, že máš zůstat tady!“ Hned potom následoval náraz těžkého křesla do zdi. Jeho síla mě děsivě vylekala. Stáhla jsem se ke stěně pokoje. Oči měl uhelně černé a podivně chrčel.

„Masone,“ šeptla jsem, „já nechtěla, byla jsem unavená. Už to neudělám. Budu hodná.“ Pomalu jsem se k　němu sunula. Nasupeně oddechoval. Snažil se uklidnit. „Už je to dobré. Všechno bude dobré,“ dotkla jsem se jeho tváře a dodala, „miláčku.“

Sama jsem nevěděla, proč jsem použila tohle slovo. Zkrátka mi přišlo na mysl. Nicméně jeho tvář se uklidnila. Sevřel mou dlaň. Ještě stále byla zamotaná do kravaty. „Omlouvám se“, řekl kajícím se hlasem. „Ta ruka už je zdravá.“

Pozorovala jsem, s　jakou jemností jeho prsty odtahovaly látku. Nastala jedna z　těch situací, kdy jsem nebyla schopna uvěřit, že je to vrah. Ale činy mluvily jasně. Pod tím okouzlujícím zjevem se skrývá monstrum. Musela jsem se zeptat.

„Proč si tu neměl žádné jídlo?“

„Měla si zůstat sedět v　tom křesle!“

„Nejsem zvyklá dlouho sedět. A kde si spal? Proč si nepoužíval koupelnu? Kde bereš na takové oblečení?“

„Dost otázek. Něco k　jídlu máš na stole. Běž a sem můžeš, až já otevřu dveře.“

Vyvedl mě z　pokoje. Zdál se zatvrzelý mi nic neříct. Nerozuměla jsem tomu a trochu mě to děsilo. Přinesl mi ovšem dokonalý kus kuřete a já měla tak příšerný hlad! První kus jsem doslova zhltla. Při tom druhém, když stále ještě neotevíral dveře, jsem začala uvažovat. Znovu jsem si promítla zohavené Billovo tělo. Spojilo se mi s　měnící se barvou jeho očí.

Zvedla jsem se a přešla ke dveřím.
„Ještě jsem tě nepustil,“ upozornil mě.

„Nechci dovnitř. Mám jen ještě jednu otázku,“ odmlčela jsem se, ale nereagoval, tak jsem pokračovala, „Co jsi zač, Masone? Nejsi člověk, ne obyčejný. Vím to. Prosím, řekni mi to. Mám strach.“

Chvíli bylo ticho, ale pak otevřel. Přitáhl si mě tak blízko, jak to jen naše šaty dovolily.

„Chceš to vědět? Dobře, řeknu ti to. Má to ale podmínku. Zůstaneš tady. Tobě nemohu ublížit. Ale ty to nesmíš nikou říct. Takže jestli teď uslyšíš pravdu, znamená to, že živá se odtud nedostaneš.“

„Vyjít sama tam ven by znamenalo okamžitě chcípnout. Navíc, jestli ta podmínka slibuje i zažít tuhle blízkost víckrát… přijímám,“ opověděla jsem už beze strachu. A tím jsem si podepsala ortel vězení. Prvních pár dnů poměrně klidné.

Byl v　domě celý den. Jen ve svém pokoji. Měl zatažené závěsy a téměř nemluvil. Celý čas jen četl. Nejprve jsem se s　ním pokoušela mluvit, ale po stálém napomínání jsem to vzdala. Sotva se trochu zatmělo, zvedl se, oblékl a beze slova odešel.

Vrátil se zase až ráno. Přinesl jídlo a opět nemluvil. Všechno se opakovalo pořád dokola. Já měla své křeslo a byla jsem v něm jako jen další kus nábytku. Po desátém dni už mi ta nuda vážně začala lézt krkem.

Položil mi večeři na stůl a otočil se ke svému pokoji, ale já ho zarazila. Přetočila jsem se před něj, vyhoupla na špičky a políbila ho. Toužila jsem po tom už tak hrozně dlouho! Dala jsem do toho polibku všechna slova, která jsem mu chtěla za ten dlouhý týden říct.

On byl ale zcela ledový. Ne jen pocity, doopravdy. Jeho ruka mi sevřela krk, až jsem se otřásla chladem a odtrhl mě od sebe.

„Co myslíš, že děláš?“

„Sakra, Masone!“ vyštěkla jsem. „Proč se mnou nemluvíš? To mi chceš do konce života jen nosit jídlo? Jsem nějaká tvoje domácí hračka, nebo co? Ozdoba na křesle? To teda nejsem! Já chci taky něco dělat! Jsem tu zalezlá jak myš. Mám pokoj hned vedle nádhernýho chlapa a nemůžu ho ani líbat? Copak tebe tenhle život baví?“

„Já si ho nevybral,“ odpověděl mi zas chladně, „já to tak nechtěl. Ale prostě to takhle být má a musí. Nemůžu tě líbat. Namůžu ti ublížit. Vysvětloval jsem ti to.“

„Co bys mi asi udělal? Pár modřin, to přežiju. Děly se mi mnohem horší věci. No tak, Mesie, vem si mě.“ Obmotala jsem mu ruce kolem krku a odmítala ho přestat líbat, ať už se snažil jakkoli.

Jeho doteky mě chtěly setřást, ale byly tak starostlivě jemné. Věděla jsem, že to vlastně chce taky. Vždyť do mě hned nemusí bušit. On se v　tomhle ještě nevyzná. Chudinka můj malý, já mu to ukážu. Naučím ho, jak nám bude oběma krásně.

Pomalu jsem sunula polibky níž a prsty mu proklouzla pod kalhoty. „Donno,“ vzdechl ještě s　pokusem o chlad, ale už to bylo marné. Posadila jsem ho do mého křesla. Odsedlala jsem ho a začala rozepínat košili. „No tak. Nemusíš mi přece nijak ublížit. Jen mě nech dělat, co umím. Musím ti přece zaplatit za to lahodné jídlo,“ šeptala jsem a sjížděla jazykem opět až ke kalhotám. Sklouzla jsem za zem a stáhla je. Moje srdce povyskočilo nadšením a já mu to odsouhlasila. Zamilovala jsem se.

Už velice dlouho jsem nezažila, aby mi má práce přinášela taky požitek. Ovšem pracovat na tomhle případu mě absolutně naplňovalo. Musela jsem se usmát nad tou metaforou. Mason se na mě bál sáhnout. Všechno byla jen má záležitost. Přesto jsem se nepřestávala bavit. Byl prostě dokonale nádherný. To by neomrzelo ani tu nejvybíravější paničku.

Plynuly týdny a my dva začali fungovat jako pár. Starala jsem se o něj, jak jen jsem dokázala. Našla jsem si k　němu prazvláštní vztah. Byla to směsice lítosti a obdivu. Byl jako poraněný anděl a já ho chtěla uzdravit. On se ke mně choval velmi vlídně a obstarával mě. Zdálo se mi, že i on pochopil, že mi může věřit a snad ke mně cítil i lásku.

Občas se vrátil celý zdrcený. Svezl se často k　zemi už u vchodových dveří a vypadal jak hromádka zmoklé slámky. V　ty dny jsem ho celý čas hladila a laskala. Snažila se mu vymluvit jeho sebevražedné svědomí.

„Zabil jsem ji, Donno. Kradla a podřízla toho chlapa, viděl jsem ji. Jenže pak jsem taky viděl dva malý kluky, jak brečí nad jejím oblečením. Kradla ty věci pro děti, nebyla zlá. Co jsem to provedl?“

„Ale miláčku,“ konejšila jsem ho, když plakal neviditelné slzy, „čteš sice myšlenky, ale nejsi vševědoucí. Jsi upír, ne Bůh. Nemůžeš si klást za vinu, že jsi nevěděl nezjistitelné. Byla to jen jediná žena mezi tou spoustou hajzlů, kterých si se zbavil. A zabila přece. Tak nemohla být zas tak dobrá. Ach, jsi můj hrdina. Zachraňuješ svět. Nesmíš se obviňovat.“

„Donno, bez tebe bych byl ztracený. Děkuju.“ Políbil mě do dlaní. „Navždy ti budu vděčný.“

„To nemusíš. Stačí, když mě budeš milovat.“

„Pak tě tedy miluji.“ Ta slova z　jeho rtů, myšlena od srdce, které neměl. Pravá slova. Ta byla nejdražším zlatem za mou práci. Nikdy dřív jsem nic podobného necítila, vlastně ani nevěřila, že to jde. Tolik jsem se změnila. On mě změnil. Vše pro lásku k　němu.

Jiné dny se zas vracel celý rozzuřený. Křičel na bezpráví mezi lidmi a na to, jaká tu žijí monstra. Prý mnohem horší než on. Klidnila jsem ho a na vše souhlasně kývala. Často v　ty dny měl ještě černé oči hněvem. Špatně se ovládal a doopravdy mě děsil.

Strhl se mnou sloup u postele a svalil se na mě. Roztrhal mi nové oblečení. Vzal si mě drsně a silně, až jsem měla po celém těle modřiny.

Vždy potom naříkal a rval si bronzové vlasy, že mě zranit nechtěl. Já mu to ale nevyčítala. Vlastně se mi to moc líbilo. Milovala jsem, když byl žhavé zvíře. Vyžádal si šílené tempo a svíral mě tou nejsilnější touhou. Vztek se vždy brzo změnil ve vzrušení, které bylo tak plné a vášnivé jako u žádného muže před tím. Nemohla jsem se ho nabažit.

Čekala jsem netrpělivě celou noc, než se vrátí. Spala jsem jen velmi málo, byla jsem hrozně unavená. Ale pro něj jsem to přečkala. Vše pro lásku k　němu.

Jednoho dne jsem ale čekala marně. Nevrátil se. Ani další noc. Byla jsem vážně vyděšená, co se stalo. Navíc jsem měla hlad. Podařilo se mi vypáčit okno a vylezla jsem ven. Chtěla jsem projít město za světla a zkusit ho najít. Vážně jsem se bála, kde je, protože ve dne by se mohl prozradit. Myslel si, že jsem si toho nevšimla. Ale žádné závěsy nekryjí tak dobře, aby se při našich chvílích jeho kůže nerozzářila.

Prošla jsem celé město. Ukradla jsem si něco k　jídlu, ale on nikde nebyl. Ani o něm nikdo nevěděl. Což bylo vážně k　podivu u výstředností, které prováděl. Už jsem se vracela domů, když mě potkali Billovi staří kumpáni. Chtěla jsem zdrhnout, ale chytli mě a vlekli pryč.

„Kampak bys chtěla, slečinko? Nejdřív nám povíš, co se stalo s　Billem. Pak si　s tebou pohrajem a možná tě nakonec i pustíme.“

„Jo, mrtvou po vodě,“ rozchechtalo se to prase a další mi oslintal dekolt.

Vlekli mě a já křičela, ale nikdo by si proti těmhle horám nedovolil. Hodili mě do staré garáže. Seděla jsem v　rohu a bylo mi do pláče. Zavřená v　Masonově pokoji jsem úplně zapomněla, jak hrozné je to venku. Tolik jsem se bála jako nějaká slečinka. Překvapovala jsem se, ale nedokázala jsem s　tím nic dělat. Chtěla jsem zpátky.

Kumpáni se nevraceli, ale venku se ozývaly silné rány. Když utichly, nedalo mi to a vyšla jsem ven. Znala jsem tahle zakrvácená těla. Mason mě chytil za ruku a odvlekl do hotelu. Tak nechutně mi to připomínalo tu první noc. Ale bylo v　tom něco jiného. Byla jsem šťastná. Byl v　pořádku, tady a já s　ním.

Hned, jak jsme vešli do pokoje, objala jsem ho a začala nepokrytě a upřímně plakat. Byla jsem tak šťastná, že je mi zase blízko. U něj jsem se cítila bezpečně. To byla ale chyba.

„Jste všichni tak odporné zvěrstvo!“ rozkřičel se. „Vážně je potřeba takových, jako jsem já, abychom se vás zbavili.“ Odstrčil mě. Vyděšením a zmatením jsem sotva dokázala dýchat. „Chtěl jsem tak moc, abys zůstala tady? Myslel jsem, že si rozumíme! Říkal jsem ti přece, že já ti nechci ublížit. Asi tě ale budu muset pro jistotu uvázat. Nerad bych se neudržel!“

Nerozuměla jsem mu. Co se s　ním stalo a proč to dělá? Chtěla jsem se ptát, ale to se změnilo hned, jak se ke mně vrhl s　řetězy v　rukou. Můj rozum zkrátka nechápal, že mě přivázal ke křeslu. Choval se tak tvrdě.

„Masone! Co se ti stalo? Co se to s　tebou stalo?“ vzlykala jsem, protože řetězy mi škrtily ruce a jeho hrubé rány nesnesitelně bolely. Jeho hlas byl najednou tak krutý, mluvil odporně. Tohle nebyl přece on!

„Se mnou? To tys mě podvedla! Jsi stejná jako zbytek těch prasat venku! Nejsi nic víc a taky si nic jinýho nezasloužíš. Tady máš jídlo a nech mě číst!“ hodil mi kus chleba na zem a praštil dveřmi.

Nechápala jsem, nerozuměla mu. Co to proboha bylo? Mluvila jsem na něj, ale neodpovídal. Snažila jsem se dostat k　jinému jídlu, ale řetězy byly pekelně silně uvázané. Nakonec mi nezbylo než vzlykat. Připadala jsem si jako zničená malá holka. Nechápala jsem, kde se ve mně bere všechen ten smutek a stesk. Tolik jsem chtěla, aby přišel. Aby se omlouval a já ho zas mohla hladit.

Ale nic takového neudělal. Když padl večer, odešel a já se začala bát jeho příchodů.

Nechal mě přivázanou asi dva dny. Přes slzy jsem je přestala vnímat. Pak mi je konečně povolil a dal najíst. Když jsem se viděla v zrcadle, připadala jsem si vážně jako zvíře. Byla jsem tak špinavá a hladová, ale hlavně se mnou tak bylo zacházeno.

Hledala jsem důvod jeho změny. Jediné, co jsem ale nacházela, byl nový stereotyp dnů. Nic nevysvětlil. Vracel se později, než jsem byla zvyklá. Vždy mě nejprve strhl kamkoli ho zrovna napadlo. Byl krutý a za nic se neomlouval. Bolelo mě celé tělo, často jsem i brečela, ale on nepřestával. Vůbec za celou dobu nemluvil. Pak mi hodil trochu jídla a odešel k　sobě.

Snažila jsem se utéct, ale po každém pokusu přišel řetěz. Chtěla jsem s　ním mluvit. Jediné, co mi ale za ten čas řekl, bylo, že si to zasloužím a že k　tomu jsem určena.

„Miláčku,“ brečela jsem, „to bolí. Proč mi to děláš? Já tě mám přece ráda. Tak přestaň. Vrať se mi!“

Ale on neodpovídal. A já se začala bát. Ne jeho, ale konce. Cítila jsem, že déle už to nemohu vydržet. Nezbyla ve mně ani špetka síly, jen se chvět v　tom proklatém křesle. Jak já ho dříve milovala. Chtěla jsem ho zpátky. Ale on už se nevrátí, vzdala jsem naděje. Věděla jsem, vím, že dnes to bude naposledy. Víckrát už čekat nevydržím.

Sebrala jsem poslední odvahu a šla se podívat do jeho pokoje. Otevřela jsem skříň s　nádherným oblečením. Vyndala několik košilí, oblekla si je a vnímala tu vůni. Takhle už teď nevoní. Teď páchne smrtí.

V　zadu skříně se válela kravata. Zvedla jsem ji a ihned poznala, která to je. Byla na ní ještě trochu mé zaschlé krve. V　tu chvíli mi v　očích zaplál spásný nápad. Nebylo cesty, jak odtud utéct a přežít. Ovšem do tohoto okamžiku ani jak zemřít. On mi přece nehodlal ublížit. Jak směšné.

Neublíží mi, to já sama. Donutím ho.

Prohledala jsem všechny zásuvky a poličky v　pokoji, ale nikde nebylo nic, čím bych se mohla zranit. „Myslel na to,“ odfrkla jsem si. Přesto musela být cesta. Nakonec jsem ji našla. Vzala jsem knihu a stočila jsem se s　ní zpět do křesla.

Celé tělo se mi chvělo, jak si přálo zmizet. Ale pohybu jsem nebyla schopna. Nezbylo než čekat. Čekat, než se jeho kroky ozvou u vchodu. Byl velmi tichý, ale já už měla vytrénovaný sluch. Byl tady. Už jen pár schodů.

„Ty nečteš!“ zařval hned, jak mě s　knihou viděl.

„To ne,“ šeptla jsem, „doufala jsem, že mě to naučíš. Ráda bych ale teď něco naučila tebe. Ráda bych tě naučila, že tě někdo může milovat. Třeba já. Chtěla jsem tě naučit, jak se k　takovému člověku chovat, abys mu neublížil. Ale nepovedlo se mi to. Odpust, Masone.“

Otevřela jsem knihu, zalistovala v　ní a jednu stranu přejela rychle bříškem prstu. Objevila se na ní kapka krve. Bílý papír ji pomalu vsával do sebe, zatímco můj milovaný anděl se měnil v　smrt.

Neuzdravila jsem tě, anděli, šeptala jsem mu v　myšlenkách a doufala, že je ještě slyší. Snad jiná to dokáže. A dál už nebylo mých myšlenek.

Další Ženy:

Scarlett

Carmen

Katherine

Serena

Judith

Claudie

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Donna: