Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Drazí zesnulí

10.03.2010 (16:15) • 4dd4 • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 6873×

Malá devítiletá holčička s vyčesanými copánky na stranách hlavy cupitala přes dvůr a usmívala se. Věděla, co se teď stane, co udělá a měla z toho radost. Jejím základním instinktem bylo chránit rodinu, a když viděla mamčina přítele, jak jí uhodil, věděla, co musí udělat.

Svou drobnou ručkou otevřela dveře kůlny, kde Jack spravoval své auto a zase je za sebou zavřela. Rozhlížela se kolem sebe, její otčin byl zalezlý pod autem a vykukovaly mu jen nohy. Děvčátko popadlo šroubovák ležící na pultu a vydalo se k autu.

„Jacku vylez!“ rozkázala svým dětským hláskem.

„Isabello, neotravuj mě, rači mi přines pivo.“ A plán děvčátka právě dospěl do finální podoby. Popadla plechovku ležící ve zdejší malé ledničce a vrátila se na své místo.

„Mám ho tady,“ oznámila pyšně. Postava muže se vynořila zpod motoru, ale dívenky si nevšímal, jen se natáhnul pro plechovku. Děvčátko vytáhlo zpoza zad šroubovák a svými drobnými dlaněmi jej vrazilo mezi třetí a čtvrté žebro na levé straně mužovi hrudi. Ten se na nic nezmohl, jenom hleděl na dívčiny ruce, které svíraly vražedný nástroj a tlačily ho s nevídanou silou ještě hlouběji do jeho těla. Dívka fascinovaně sledovala šroubovák, který se pod jejími dlaněmi zabořil do mužova srdce, pozorovala krev vytékající z rány a poslouchala mužovo chroptění. Přitom celý prostor vyplňovala skupina Scorpions s písní Wild Child. Dívka pustila šroubovák dřív, než se stihla zašpinit od krve, dala rádio víc nahlas a bezstarostně se rozběhla za sousedovic děvčetem, s kterým si měla dneska hrát.

O pár hodin později, když už byla venku tma, děvčátko opět cupitalo přes trávník do garáže, tentokrát oznámit Jackovi, že je večeře, ale ona měla jiný plán. Odpoledne jí tady nikdo neviděl, a kdyby náhodou ano, kdo by uvěřil, že to milé hnědovlasé děvče dokáže zabít člověka? Otevřela dveře garáže a rožnula světlo.

„Jacku, je večeře,“ pronesla s úsměvem a klekla si k mrtvole muže. Chytila do ruky šroubovák a vytáhla ho z rány. Zhluboka se nadechla, v duchu napočítala do tří a spustila křik.

Tichou noční ulicí se rozléhal křik malého děvčátka, všichni obyvatele nechali své práce a utíkali se podívat, co se děje, to co našli, je dokonale vyděsilo. U mrtvoly muže klečelo v kaluži krve malé děvčátko, v rukou svíralo šroubovák a plakalo, snažilo se svého nevlastního otce vzbudit, když tento obrázek uviděla její matka, zhroutila se. Nikdo nelenil. Obyvatelé zavolali doktora, který se postaral jak o matku, tak holčičku. Policie na nic nepřišla, na šroubováku byly jen dvoje otisky, zavražděného muže a děvčátka, které se mu snažilo pomoct, takže zkonstatovali, že pachatel měl rukavice a nikdo ho neviděl, případ odložili, matka ztrátu přítele nesla dobře a děvčátko bylo spokojené, že už její matce nikdy neublíží.

Šla jsem na hodinu angličtiny, když jsem uviděla Timmiho v hloučku svých kamarádů, jak jim něco zuřivě vysvětluje. Vybrala jsem si cestu vedoucí kolem nich, už z dálky jsem ho slyšela.

„… Já vám říkám je střelená, neustále s něčím experimentuje, něco vytváří. Naposledy se rozhodla skákat padákem, uvrtala do toho i tátu a nahoře v letadle si vzpomněla, že má strach z výšek! Říkám vám, René Swanová je praštěná…“ Víc jsem slyšet nepotřebovala, už jsem věděla, že dopadne jako Jack před třemi lety. Taky mamce ubližoval, teď už nemůže, a chránit rodinu je to nejdůležitější, o René nebude nikdo říkat, že je bláznivá.

Vydala jsem se na hodinu a uvažovala a jak to provedu. Timmiho otec Jim chodil s mamkou už rok a teď se dokonce přestěhovali k nám, takže to tak velký problém nebude, ale musí to vypadat jako nehoda. Celý den jsem si lámala hlavu s tím, jak ho sprovodit ze světa. Timmi rád utíkal v noci z domu, pokaždé slezl po dřevěné besídce, kterou měl pod oknem. Byla porostlá růžemi, takže neviděl, kam šlape, a v noci už vůbec ne, ale pád by nemusel být smrtelný, zvlášť když to nebylo ani vysoko. Leda že by pod oknem něco stálo, ale co bych tam mohla beztrestně nechat? Kolečka bych vysvětlovala těžko, stejně jako kolo a podobné věci, ale taky tam nebudu moct dát kůly, to by bylo moc nápadné. Leda že… Ano to by šlo, Jimmi chtěl udělat nový chodník a ty kostky se musely někam dát, a pod besídkou je ideální prostor.

S úsměvem jsem se vydala domů připravit vše potřebné.

„Mami, byla to vynikající večeře,“ usmála jsem se na svou matku a ignorovala Timmiho úšklebek, dneska se tak tváří naposledy. Byl pátek večer a on se ho určitě nechystal strávit doma.

„Děkuju Bells,“ usmála se a vtiskla Jimmimu polibek na tvář, zhnuseně jsem odvrátila hlavu. Nechápu, jak se můžou dobrovolně olizovat, ale to je jejich věc, dokud se bude Jimmi chovat slušně a mamku milovat, bude i žít.

Uklidila jsem nádobí a skočila k těm dvěma na gauč, Jim objímal mamku a mamka mě, byl to dokonalý rodinný obrázek, a bez Timmiho to bude ještě lepší.

Sledovali jsme televizi, dávali nějakou komedii, nebyla ani moc vtipná, ale Timmimu se líbila, takže jsem tam jenom ležela a pomalu začala dřímat. Nevím, kdy se to stalo, ale probudil mě mužský výkřik a následně dutá rána. Jimmi s mamkou okamžitě vystartovali z pohovky a utíkali se podívat, co se stalo, já jsem ještě chvíli ležela na gauči s vítězným úsměvem.

Zvedla jsem se a s hranými obavami v očích utíkala na zahradu, pohled, který se mi naskytnul, by byl strašlivý, kdybych netušila, co mě čeká, ale musela jsem své zhrození zahrát dokonale. Mamka s Jimmem klečeli u Timmiho těla, z něhož vytékala krev a nějaká naběhlá tekutina.

„Mami?!“ vyjekla jsem zděšeně.

„Bells, holčičko, běž dovnitř, rychle a zavolej sanitku, řekni jim, kde bydlíme a co se stalo…“ Splnila jsem její přání. Se záchranáři přijeli i policisté, a konstatovali nehodu, jako vždy. Timmi umřel v nemocnici a o týden později se konal pohřeb. Jimmi smrt syna neunesl a matku opustil, bylo to tak lepší, protože se začínal chovat jako hrubián…

Seděla jsem ve svém novém, spíš starém pokoji. Mamka si vzala Phila, moc milý mladý muž, hraje fotbal a mamku miluje, vždy se k ní chová jako pravý gentleman, takže jsem usoudila, že ji ochrání a bude jim spolu dobře, já teď budu opatrovat Charlieho, svého biologického otce bydlícího v deštivém Forks.

„Bells, už budeš muset vyrazit!“ zavolal na mě zespoda Charlie, dneska mě čekal první školní den v nové škole.

„Už jdu,“ houkla jsem a zkontrolovala svůj zjev. Měla jsem volné modrošedé rifle, bílé tričko, mikinu barvy kalhot, tenisky a na věšáku se houpala má nová bunda do deště. Popadla jsem batoh a utíkala dolů.

„Holčičko, mám tě tam odvést, nebo trefíš sama?“ zajímal se starostlivě.

„Myslím, že trefím,“ usmála jsem se na otce, vtiskla mu polibek na tvář a vydala se do školy.

Byla to typická maloměstská střední škola a já jsem byla novou atrakcí. Ti odvážnější se snažili navázat kontakt, asi nejvytrvalejší byla jistá Jessica, a s těmi milejšími jsem byla seznámena. Seděla jsem na obědě s jejich partou a rozhlížela se kolem sebe. Jessica neustále něco brebentila a já ji poslouchala jen na půl ucha, spíš jsem se rozhlížela kolem sebe a zachytávala střípky informací. Můj pohled se zastavil na skupině pěti bledých a nádherných bytostí, nevypadali, že by se hodili na střední školu.

„Kdo to je?“ Kývla jsem k nim hlavou.

„To jsou Cullenovi, adoptivní děti doktora Cullena a jeho ženy Esme,“ oznámila mi Jessica pohotově.

„Adoptovaní?“ povytáhla jsem obočí, nevypadali, že by nebyli příbuzní.

„Ano, paní Cullenová nemůže mít děti, tak je adoptovali,“ přikývla Angela. „Ta blondýna je Rosálie a chodí s tím hromotlukem Emmettem, její bratr Jasper, ten blonďák, chodí s Alicí, to je ta malá černovláska. Ona, Emmett a Edward, ten s bronzovými vlasy, jsou sourozenci, ten je sám…“

„A nikoho nechce,“ dodala okamžitě Jessica. Takže ji odmítnul. Ještě chvíli jsem je zvědavě okukovala a oni mě, ale poté jsem odvrátila hlavu a začala odpovídat na všetečné dotazy mých spolusedících.

Po obědě následovala biologie, kde jsem, světe div se, seděla s nejmladším Cullenem. Edward mě celou hodinu vražedně sledoval a seděl co nejdál ode mě. Bylo to zvláštní, ani mě neznal a už mě nenávidí, ale to je jeho věc, já z něho taky neskáču radostí.

Týdny plynuly a já jsem si v tom malém deštivém městečku zvykla.

„Ahoj tati, už jsem doma,“ zavolala jsem do útrob domu a vydala se do kuchyně vybalit nákup. Otec se neozval, takže, když jsem všechno schovala a šla ho hledat, prošla jsem každou místnost a nic. Předpokládala jsem, že se zdržel v práci, proto jsem začala připravovat večeři, ale vyrušil mě zvuk telefonů.

„Bella Swanová prosím?“

„Dobrý den, Bello tady je Harry, Charlieho kolega, tvůj otec měl v práci nehodu a teď je v nemocnici.“

„A je… je to s ním vážné?“ vykoktala jsem.

„Popravdě nevím, ale asi by si měla…“

„Hned jsem tam.“ Zavěsila jsem telefon a zhluboka se nadechla. Můj otec je v nemocnici, zraněný, může umřít. Zklamala jsem, slíbila jsem, že ho budu chránit a teď je v nemocnici. Považovala jsem ho za silného samostatného muže, ale ve skutečnosti jím nebyl, byl stejně slabý jako René a potřeboval chránit, tak jako ona.

Sebrala jsem ze stolu klíčky od náklaďáčku a vydala do nemocnice za svým otcem. Jela jsem, jak nejrychleji to šlo, poprvé jsem zalitovala, že nemám novější auto.

S burácejícím motorem jsem dojela na nemocniční parkoviště a okamžitě se hnala na recepci.

„Dobrý den, Charlie Swan? Měl by tady být, měl nehodu.“ Recepční mě chvíli pozorovala a poté se podívala do počítače.

„Je na operaci, můžete počkat v čekárně…“

„Bello.“ Otočila jsem se a uviděla Harryho, tátova kolegu, okamžitě jsem se za ním vydala.

„Harry, jak je Charliemu?“

„Nevím, je na operaci, pojď, počkáme v čekárně, operuje ho doktor Cullen, a to je jeden z nejlepších doktorů v nemocnici, věř mi, bude v pořádku.“ Chlácholivě mě objal kolem ramen a vedl do čekárny, kde mě posadil do křesla.

„Co se mu stalo?“

„Byli jsme v lese, v poslední době je tady problém s pytláky. Na jednoho jsme narazili, ale začal se bránit a střílet. Charlie se připletl do cesty kulce, hned jsme ho převezli do nemocnice, tady se ho ujal doktor Cullen.“

„A co se stalo tomu pytlákovi?“

„Je ve vězení.“

„Aspoň že tak,“ zamručela jsem a netrpělivě podupávala nohou. Měla jsem o něj strach, bála jsem se, že se neprobere, umře. Mé zoufalství na mě muselo být vidět, protože mě Harry začal utěšovat. Moc jsem ho nevnímala, jenom jsem doufala, že bude v pořádku, přežije, zase uvidím jeho úsměv, uslyším jeho mlaskání, když si pochutnává na steaku, jeho pokřikování, když nahrávač zkazí přihrávku… Vzpomínala jsem na všechny momenty strávené s Charliem a zařekla se, že pokud přežije - a on přežije, tak ho budu chránit, udělám vše, co bude v mých silách, aby byl šťastný.

„Doktore Cullene,“ vyrušil mě Harryho hlas a já vzhlédla. Kráčel k nám doktor, tolik podobný svým dětem, v bílém plášti a na tváři měl vážný výraz.

„Doktore, jak je mému otci?“ Okamžitě jsem se k němu vrhla.

„Bella?“ tázal se. Jen jsem přikývla. „Charlie je ve vážném, ale stabilizovaném stavu, kulka zasáhla slezinu, ale neboj se, bude v pořádku.“ Jakmile vyslovil ty dvě slova, oddechla jsem si, můj otec přežije, bude v pořádku a já už se o něj postarám.

„Děkuju,“ vděčně jsem se na něj usmívala, měla jsem chuť ho obejmout, ale nebylo to na místě. „Můžu ho vidět?“

„Samozřejmě, sestra tě tam odvede.“ Zavolal jednu ze sestřiček a za chvilku jsem seděla u postele svého otce. Trčeli z něj hadičky, kolem něj bylo spoustu pípajících přístrojů, ale hlavní byl můj bledý, ale dýchající otec. Držela jsem ho za ruku a děkovala za jeho záchranu.

Následující týdny byly těžké, ale přežil. Ve chvíli, kdy otevřel oči, jsem byla nejšťastnější za poslední měsíce. Charlie se uzdravoval poměrně rychle, po třech týdnech ho Carlisle pustil domů. Charlie nebyl trpělivý pacient a už se chtěl vrátit do práce. To byl kámen úrazu, Carlisle mu jasně řekl, že s tím nemá v nejbližší době počítat, pokud vůbec. To byla pro Charlieho rána, svou práci miloval, ten pocit, že ho celé město respektuje, vzhlíží k němu, on byl ochránce zákona a teď by toho měl nechat. Ta bolest a zklamání na něm byly patrné a v tu chvíli jsem se rozhodla. Dala jsem slib a ten hodlám dodržet, pokud ho Carlisle neuschopní, tak brzy nebude mezi živými.

U dveří zazvonil zvonek a já se vydala otevřít.

„Ahoj Bello,“ usmíval se na mě pan doktor Cullen, zatím ještě živý a zdravý.

„Dobrý den pane doktore,“ usmála jsem se, „pojďte dál.“ Otevřela jsem víc dveře a pozvala jej dovnitř.

„Děkuju a kolikrát ti mám říkat, aby si mi říkala Carlisle?“ V hlase měl jemnou výtku.

„Omlouvám se, síla zvyku. Takže pan… Carlisle, co tě k nám přivádí?“

„Přišel jsem se podívat na Charlieho.“

„Právě není doma, šel se trochu projít, ale za chvilku bude zpátky. Pojď, udělám ti kávu.“ Posadila jsem Carlislea do kuchyně a dala vařit vodu.

„Bello, to opravdu není nutné, nemusíš si dělat…“

„Ne,“ přerušila jsem ho. „To nic není, hned to bude a navíc Charlie by mi neodpustil, kdybych vám něco nenabídla.“

„V tom případě si dám rád,“ usmál se, i když trochu prkenně, přece nemohl vědět, že ho za chvíli otrávím, už začínám být opravdu paranoidní.

„Jak to vidíte s mým otcem? Bude se moct vrátit do aktivní služby?“ Práce pro něj znamenala vše a Carlisle stál mezi ním a jeho povoláním, proto musel zmizet, teď má poslední šanci přežít.

„Nevím Bello, opravdu bych Charlieho rád uschopnil, ale asi to nepůjde, hojí se sice dobře, ale nevím, jestli by to pro něj bylo nejlepší.“

„Ale Charlie svou práci miluje,“ namítla jsem a nasypala do hrníčku kávu.

„Ale jeho zdraví je přednější,“ najednou postrádal jeho hlas sametový podtón, byl téměř hrubý. Tím mě utvrdil, ve správnosti mých činů, jiný doktor by jej uschopnil, ale tento ne, proto zemře. Vsypala jsem do šálku jed a zalila ho vodou. Nezemře hned, ale až za pár hodin a nikdo si jeho smrt nebude spojovat s mou rodinou, přece by policejní náčelník neotrávil doktora, který mu zachránil život.

„Máte pravdu, zdraví je důležitější. Cukr, mléko?“ Postavila jsem před něj hrneček.

„Trochu mléka prosím,“ usmál se. Splnila jsem jeho přání a sedla si na kuchyňskou linku.

„Jak se má vaše žena? A děti?“ Zapředla jsem konverzaci a sledovala, jak polyká doušky kávy.

„Esme se vede výborně, právě se vrhla na rekonstrukci nového bytu a co se dětí týče, neustále něco podnikají. A jak se vede tobě? Nezlobí tě Charlie moc?“

„Ani ne, ale občas je protivnější než medvěd po zimním spánku…“ V tu chvíli klaply dveře a do kuchyně se pomocí hole přiřítil, dobře, přišel můj otec.

„Já ti dám nabručeného medvěda! Carlisle měl by si ji vidět, je horší než ty a ti tví kolegové, neustále mě hlídá a cepuje, když dělám něco špatně,“ postěžoval si otec.

„Však ty to potřebuješ,“ usmála jsem se. „Tak, já vás tady pánové nechám.“ Vzala jsem Carlisleovi prázdný hrníček, vypláchla ho a vydala se spokojeně do pokoje.

Čekala jsem, že příští den nebudou Cullenovi ve škole a budou truchlit, všude se budou nést zvěsti o tragickém skonu doktora Cullena, ale ono nic. Cullenovic děti byly ve škole a o jeho smrti nikdo nevěděl a nemluvil. To nebylo možné, ten jed musel působit, zabral na toho kluka, tak musel i tady, leda že by byl starý, ale to je hloupost. Možná jsem mu ho dala málo, ale nechtěla jsem, aby to s ním seklo u nás v obýváku.

Celou obědovou přestávku jsem se na Cullenovi mračila a vzpomínala na toho kluka, který se pokusil obvinit taťku.

Byli jsme na prázdninách a k nám se přichomítnul malý nevychovaný spratek, který mě neustále otavoval a prováděl mi naschvály, vrcholem všechno bylo, když mi podkopnul nohy a já si zlomila ruku. Tehdy to už Charlie jen tak nepřehlídnul a dal mu pěkných pár na zadek. Ten kluk začal vřískat a obviňovat Charlieho z fyzického napadení, a tak jsem začala jednat. Sehnat v Kalifornii, kde jsme trávili prázdniny, jed nebyl problém, ani pro patnáctiletou dívku, stejně jako ho zamíchat do pudinku, který snědl.

„Bello, prober se!“ Angela semnou třepala a mávala mi rukou před obličejem.

„Co se děje?“ ptala jsem se zaskočeně.

„Celou přestávku se nepřítomně mračíš na Cullenovi a oni ti to oplácejí,“ objasnila mi s radostí Jessica.

„Vážně?“ Povytáhla jsem obočí a střelila pohledem k jejich stolu, opravdu se netvářili moc vlídně. Možná můj plán vyšel a on opravdu umřel, ale nemůžou vědět, že jsem to byla já… Možná mi jenom opláceli můj pohled, vážně už začínám být paranoidní. Zatřepala jsem hlavou a vydala se na poslední hodinu.

Musela jsem si ověřit, jak na tom Carlisle je, proto jsem si na algebře sedla k Alici.

„Ahoj,“ oslovila jsem ji nejistě.

Překvapeně na mě otočila hlavu, ale usmála. „Ahoj Bello.“

„Chtěla jsem se zeptat, jak se má Carlisle?“

„Proč se ptáš?“ vypálila okamžitě.

„Včera byl u nás a zdál se mi bledší než obvykle, tak jsem se chtěla zeptat, jestli náhodou není nemocný,“ pokrčila jsem rameny. Alice se uvolnila a usmála.

„Je v pořádku, možná mu jenom něco nesedlo.“

„Možná,“ usmál jsem se a začala se věnovat výkladu.

Netušila jsem, co se stalo, a tak jsem se rozhodla zavést příští den Charlieho do nemocnice na pravidelnou kontrolu. Skoro jsem čekala, že tady doktor Cullen nebude, ale zmýlila jsem se. S úsměvem nás přivítal ve své pracovně a začal se Charlieho vyptávat na pokroky. Když se ho otec znovu ptal na návrat do práce, opět to skončilo hádkou a já raději odešla. Ničilo mě vidět Charlieho nešťastného, bylo to ještě horší, než ho sledovat ležícího na posteli. Musela jsem s tím něco udělat, musela jsem se zbavit Carlislea. Doktor Rosenberg by Charlieho uschopnil, už je z dlouholetého přátelství, ale to by tady nesměl být Cullen, i kdyby táta změnil doktora, tak on by to zamítnul, podal by stížnost a chudák Charlie by se do služby už nikdy nevrátil.

U stěny stál vozík a v tu chvíli mi vnuknul nápad, museli projít kolem schodů, a kdyby se ten vozík rozjel přímo na Carlislea, ten by to neustál a spadl by, skutálel by se ze schodů a nepřežil by. Můj plán byl dokonalý.

Když vyšli z kanceláře, zamávala jsem na ně a počkala, dokud nebyli na mé úrovni, poté jsem ztratila rovnováhu, má nestabilita byla ve Forks známá, žduchla jsem do sestry, která roztlačila vozík a ten se řítil na Carlislea, ale k mé smůle ho Carlisle zastavil a jen se trochu zakymácel. Tohle nebylo možné, s tím vozíkem měly problém dvě sestřičky a tenhle pan Rambo bez svalů ho zastaví pouhou rukou a dokonce se ani nezadýchá a nic z vozíčku nespadne, bylo to k vzteku, jak mám spáchat dokonalou vraždu, když oběť pokaždé přežije.

„Tati, Carlisle, není vám nic? Já strašně se omlouvám, vždyť se ti mohlo něco stát, mohl si spadnout, a ty schody… je mi to moc líto, měla jsem dávat, větší pozor, já…“ Utíkala jsem za nimi a panicky se strachovala o jejich život, hlavně o ten doktorův. Možná bych se měla dát na dráhu herečky, i když lhaní mi moc nejde, každý to na mě hned pozná, pokud se nejedná o život, to jsem potom mistr klamu.

„Klid Bello, nic se nestalo, uklidni se, byla to jenom nehoda, nic se nestalo, ano?“ díval se mi do očí.

„Ale mohlo se vám něco stát, mohl jste umřít…“ Vyděšeně jsem ho sledovala.

„Ale nic se mi nestalo, všechno je v pořádku, ano?“

„D... dobře, ale opravdu vám nic není? Neměl by vás někdo prohlédnout?“

„Ne, neboj se, jsem v pořádku. Raději pojď doprovodit svého otce na rehabilitace, o mě se nemusíš strachovat.“

„Dobrá,“ kývla jsem a rozhlížela se po chodbě. Nikdo, až na pár jedinců si našeho malého incidentu nevšiml, taky napomohl fakt, že kromě té sestřičky, na kterou jsem spadla, tady byl už jen jeden doktor a pacient.

Byla zoufalá, nevěděla jsem co dělat. Charlie byl čím dál tím víc zachmuřenější, práce mu chyběla a Cullen ho odmítal uschopnit. Už to byly čtyři měsíce od nehody, tři měsíce chodí Charlie na terapii a pořád nic. Bylo to k vzteku, nechtěla jsem se dívat na jeho zmučený obličej, proto jsem se rozhodla jednat, mé zoufalství bylo tak obrovské, že už jsem nespoléhala na nehodu, ale naplánovala úkladnou vraždu.

V sobotu, kdy měli všichni Cullenovi, až na Carlislea jet nakupovat, jak jsem se dozvěděla z rozhovoru s Alicí, jsem se vydala k nim domů. Neměla jsem přesnou představu, kde bydlí, jen jsem věděla, že mám hledat neviditelnou lesní cestu na cestě vedoucí do Port Angeles. Ke svému neskonalému štěstí jsem jí našla a po hrbolatém povrchu se dopravila až k jejich domu. Stanula jsem před velkou bílou vilou a rozdýchávala ten šok. Samozřejmě jsem věděla, že nebudou bydlet v chatrči, ale tohle jsem nečekala.

Došla jsem ke dveřím a zaklepala, čekala jsem, že to bude trvat déle, ale téměř okamžitě mi otevřel pán domu.

„Bello?“ Vypadal zaskočeně.

„Ahoj Carlisle, chtěla bych si s tebou promluvit o Charliem, pokud by to nevadilo.“ Nevině ale starostlivě jsem se usmála.

„Samozřejmě, pojď dál,“ odstoupil a pozval mě dovnitř. Jako pravý gentleman mi vzal bundu a vedl mě do obýváku. Celou dobu jsem mlčela a rozhlížela se po jejich nádherném světlém domě.

„Je to tady krásné,“ zkonstatovala jsem.

„Děkuju, Esme bude mít radost, až jí to řeknu,“ při zmínce o své manželce se mu rozzářily oči. Najednou jsem ho skoro litovala, nechtěla jsem mu vzít život, nechtěla jsem Esme brát manžela a jeho dětem otce. Poté jsem si vzpomněla na svou rodinu, na Charlieho a mé odhodlání bylo zpět.

„Není doma?“ ujišťovala jsem se.

„Ne, s dětmi jeli na nákupy.“

„A ty ses vyvlíknul,“ ušklíbla jsem se.

„Ano,“ zářivě se na mě usmál. „Dáš si něco?“

„Čaj, pokud by to nevadilo.“

„Samozřejmě, že půjdeš se mnou nebo tady počkáš?“

„Ráda si prohlédnu kuchyni tvé ženy.“ Carlisle přikývnul a já jej následovala. Vešla jsem do zeleno-šedo-bíle laděné místnosti, ta kuchyně byla snem každé hospodyňky.

„Nádhera,“ hlesla jsem, doktor se jen usmál a připravoval mi čaj.

„Carlisle, co se děje? Proč nechceš Charlieho uschopnit? Vždyť už chodí bez hole, ani se nezadýchává…“

„Bello, to nejde, mám o něj strach, ještě se musí šetřit.“ Otočil se na mě a já se k němu obrátila zády. „Jeho zranění jsou vážná, musím mít jistotu, že…“ Z tašky jsem vytáhla nůž, který jsem si koupila pro tuhle příležitost a pevně jej sevřela.

„Ale jeho to ničí, ani nevíš jak moc, jenom sedí doma a…“

„Mysli na jeho zdraví.“ Cítila jsem ho za sebou, jeho ruce na svých ramenou a rozhodla se jednat.

„Právě, že na něj myslím.“ Prudce jsem se otočila, napřáhla se a zabodla nůž do Carlisleovi hrudi. Co jsem ale nečekala, byla skutečnost, že se nůž nejen že nezabořil do jeho prsou, ale zlomil se a mně v ruce zbyla jen rukojeť s kouskem ostří. Vyděšeně jsem ho sledovala, tak jako on mě…

shrnutí

Mohu jen doufat, že se Vám tohle dílko líbilo a zanecháte komentář.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Drazí zesnulí: