Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dva lidi v ZOO

26.11.2012 (15:00) • Sabienna • FanFiction jednodílné • komentováno 24× • zobrazeno 3605×

Prošel jsem branami Seattleské zoologické zahrady a následně jsem začal na dřevěných ukazatelích hledat pavilon kočkovitých šelem. Vdechoval jsem do sebe tu specifickou vůni exotických zvířat, jejichž výběhy začínaly hned pár metrů ode mě. Tak rád jsem sem chodíval, ale tentokrát jsem neměl čas na to, abych procházel kolem jednotlivých výběhů, kotců, klecí a vitrín, a kochal se pozorováním polodivokých stvoření. Dnes mě sem přivedl důležitý a podstatný úkol, na kterém závisel můj budoucí život – státnice na zdejší univerzitě. Dělal jsem obhajobu na téma mláďata kočkovitých šelem a jejich život v zajetí. Měl jsem ohromné štěstí, protože se zde zrovna před několika týdny narodila tři lvíčata. Bohužel přežilo pouze jedno a o to jeho matka nejevila vůbec žádný zájem. První vrhy v zajetí bývaly hodně rizikové, takže se dalo považovat za úspěch, že alespoň to jedno to ustálo. Zbylá dvě se narodila již mrtvá. Nikdo zatím nepřišel na důvod, proč se lvice odmítala starat o to pozůstalé. Proto se o něj starali ošetřovatelé, které jsem hodlal ve vší slušnosti požádat, aby mi dovolili být v blízkosti mláděte, abych mohl sepsat tu práci. Potřeboval jsem ho pozorovat a trávit s ním čas, abych byl schopen popsat vzorce jeho chování a též jeho vývoj. Dostal jsem k tomu žádost, takže jsem v tom žádný problém neviděl a hrozně moc jsem se na to těšil.

Proplul jsem spletitými cestičkami ZOO, když jsem došel k prosklenému výběhu samotného krále zvířat, jenž se líně vyvaloval na sluníčku a slastně přivíral oči, přestože stále bedlivě sledoval dění ve své smečce. Jedna lvice ležela ve stínu a válela se na zádech v prašné hlíně, přičemž tak mručivě vrněla, jak se jí to lenošení líbilo. Druhá lvice zrovna pila z hluboké modravé tůně pod košatým stromem, který vrhal stín na značnou část výběhu. Naproti mně se tyčila přízemní budova s tygří fasádou, v níž se nacházely vnitřní kotce pro šelmy, a kde jsem zamýšlel najít ošetřovatele toho malého zvířátka. Ani jsem nevěděl, koho přesně hledám, ale i tak jsem zůstával podivně klidný, ačkoliv mě ovládala nepatrná nedočkavost z toho neznáma, do kterého jsem vstupoval se vší uvážeností, kterou jsem kdy vlastnil. Byl to velký úkol a já jsem ho plánoval zvládnout na sto procent, abych školu ukončil co nejlépe.

Prošel jsem úzkou chodbou, jejíž podélné stěny byly průhledné. Pravá strana mi dovolila nahlédnout do výběhu a druhá do místností, ve kterých se nacházely veškeré potřebné věci k chovu a ošetřování. Jenže jsem tam nikoho nenašel. Všechny místnosti zely pustou prázdnotou, proto jsem se osmělil pokračovat dál chodbou až k jejímu konci. Kupodivu jsem se ocitl opět mezi návštěvníky na stezce a tentokrát doopravdy zmatený, ale jen co jsem tápavě obešel budovu, zase jsem se zorientoval. Za budovou zaměstnanců stály další výběhy určené nejspíš pro nějaké zvláštní případy.

A tam jsem ji spatřil. Mé poloupírské srdce při tom pohledu vynechalo několik úderů, přičemž jsem poslouchal to její, které klidně bubnovalo a rozhánělo krev po celém jejím drobném těle. Chovala v náručí drobné světle krémové lvíčátko a krmila ho mlékem ve velké lahvi. Soustředila se pouze na něj, přičemž se tak jemně a zjihle usmívala. Pro mě jedině dobře, že její pozornost patřila pouze čtyřnohému svěřenci, protože jsem si teprve po několika nekonečných minutách uvědomil, že na ni doslova zírám. S otevřenými ústy a užaslým pohledem, ale i když jsem rysy ve tváři vrátil do normální podoby, pozorně jsem ji sledoval dál. Nemohl jsem si pomoct, fascinovala mě. Vycházela z ní taková něha, dobrota a starostlivost, až jsem nabyl ukvapeného dojmu, že ona by prostě nemohla nikomu ublížit či někoho jakkoliv zradit. Vycházela z ní taková bezelstnost a srdečnost, že i ten uspěchaný první úsudek zněl dost pravděpodobně.

Tvar jejího sympatického obličeje, který notně připomínal tvar srdce, mi zase vnuknul jistou myšlenku o jakési nevinnosti a oddané láskyplnosti. Hluboké čokoládové oči mě ochromily, zvlášť když se v nich skvěla ta nehynoucí ochota pomoct tomu drobnému tvorečkovi. Plné růžové rty, které se při každém lvím zaskřehotání široce roztáhly, a pak vydaly konejšivé ššš. Ty vlídné rty, které šeptaly do ucha koťátku o tom, jak je hodný a úžasný, a mě přitom napadlo, jestli to nešeptá i někomu jinému, přičemž jsem zaznamenal nechtěný a dlouho nepocítěný cit, který byl v tuhle chvíli naprosto nevhodný. Pichlavý hrot intenzivního pocitu – žárlivosti. Musel jsem si ihned v duchu vynadat, protože jsem neměl absolutně sebemenší důvod žárlit. Ani proč, ani nač. Jakmile jsem ten neoprávněný pocit setřepal ze svého vnímání, dál jsem se zaměřil na tu krásnou neznámou. Její porcelánová pleť se na slunci doslova třpytila a oslnivé mahagonové vlasy jí splývaly v dlouhých uspořádaných vlnách na zádech. Dlouhé útlé prsty projížděly v srsti toho malého nezbedy se záměrem ho uklidnit a v druhé ruce pevně svíraly láhev, se kterou ten prcek pořádně cloumal.

Byla jednoduše nádherná a naprosto okouzlující. Při tom decentně nestydatém okukování mi na mysl vyvstávaly takové myšlenky, které mě při pohledu na kteroukoliv jinou ženu nikdy dřív nenapadly. Dostal jsem neutuchající nutkání s ní promluvit. Děkoval jsem tamtěm nahoře za jejich důmyslnost a už jsem z kapsy jarní bundy doloval papír s potvrzením. Nemusel jsem si hledat vůbec žádnou záminku k jejímu oslovení, ale přesto jsem se ostýchal anebo spíš doslova bál. Nejprve mne na to poukázaly mírně roztřesené ruce a poté taky to, jak se mi opotilo čelo. Připadal jsem si jako nezkušený nezletilý dorostenec, který se pokouší poprvé sbalit holku. Ne, připadal jsem si vyloženě trapně. Z ničeho nic ke mně vzhlédla, krátce se mi zadívala do očí, ale i tak její pohled byl hlubší než kterýkoliv jiný, který jsem kdy spatřil. Koutky úst mi zvláštně zacukaly, protože jsem nutkání o úsměv nestačil včas zarazit. Ona jako by to poznala, a tak mě povzbudila vlastním přívětivým úsměvem, při kterém mě napadla čtyři slova vyjadřující směšné slovní spojení – láska na první pohled. A co víc, napadala mě největší záhada provázející poloupírský i upírský život. Věčná láska.

Odjakživa jsem byl neskutečný skeptik, co se týče lásky a jí podobných emocí. Vlastně od mého posledního vztahu, který dopadl přímo katastrofálně. Od té doby jsem se vztahům úspěšně vyhýbal a zamilované řeči mých kamarádů jsem přecházel s kyselými obličeji. Najednou jsem postřehl pošetilý nápad, že s ní bych klidně vztah risknul. Dokonce jsem si představoval, jaké by to bylo. Držet ji za ruku, dotýkat se jí, hladit ji, líbat ji a při představě jejího nahého těla jsem se zarazil, protože to zaprvé nebylo patřičné a zadruhé jsem začal neřízeně červenat. Ale to už se dívka zvedala i s malým lvíčátkem a odnášela ho dovnitř tygrované budovy. Ještě jsem se nějakou chvíli rozhoupával, ale i tak jsem nezískal dostatečnou troufalost, abych šel za ní a vše jí vysvětlil.

◊◊◊

Další týden jsem chodil do ZOO den co den a s nezištnými záměry jsem toho hnědovlasého anděla sledoval, i když jsem dělal, že sleduju to malé, o kterém jsem měl psát svou obhajobu. Když už jsem měl papír v kapse tolikrát přeložený, až se na okrajích počal třepit a trhat, definitivně jsem se rozhodl jí dát o sobě vědět. Nervozita v mém těle závratně stoupala s každým krokem, kterým jsem se přibližoval k výběhu, tedy i k ní. Navíc vědomí, že ona byla jediná, která se o lvíčátko starala, což pro mě znamenalo, že budu v kontaktu pouze s ní, mi taky moc na klidu nepřidávalo. Strachoval jsem se, protože jsem měl pocit, že do ní se zamilovat by šlo tak snadno. Už i tak jsem o sobě pochyboval, jelikož jsem si na ni vytvořil názor mnohem dřív, aniž bych ji alespoň minimálně poznal. Neznal jsem ani její jméno... A další, co mě zaráželo, bylo to, že jsem o tom ani neváhal. Jako bych ji znal kdo ví jak dlouho. To bylo nejspíš tím, že přímo zářila čistotou, citlivostí a upřímností. Nedokázal jsem si to vyvrátit, protože to bylo tak zřejmé. Nevšimnout by si toho mohl jedině slepý. Z toho všeho, co jsem za ten týden vypozoroval, jsem o tom již nepochyboval. Donutil jsem se k tomu, abych se o tom nezvratně přesvědčil, když už jsem si na ni vytvořil to předčasné mínění.

Přistoupil jsem k výběhu a zahákl jsem prsty za drátěná oka plotu. Otvíral jsem ústa v myšleném pozdravu, ale ona mě předběhla. S jejím pátravým pohledem, kterým se na mě upnula, mi došla všechna předpřipravená slova. Zase jsem je pěkně spolknul a hypnotizoval jsem její rty, které se tvarovaly do vstřícného úsměvu.

„Zatím jsem si tu nevšimla nikoho, kdo by sem chodil každý den. Asi se ti náš mazel zalíbil, i když já být návštěvníkem, tak jsem tu taky každý den.” Její hlas zněl jako ta nejkrásnější zvonkohra. Prostoupil mnou opojně až do konečků prstů, přičemž mi proběhl mráz po zádech. To se mi prozatím taktéž u žádné nestalo, ale její líbezný hlas to stihl po pár milých slovech. Oči jí živě jiskřily, jak sledovala můj konsternovaný obličej. Hlavou mi proběhlo, že ten pravý důvod mých návštěv je ona, ale to jsem říct samozřejmě nesměl.

„Nějak se nemůžu vynadívat,” odpověděl jsem ze svého pohledu dvojsmyslně, což ona neměla šanci poznat. Což o to, jí jsem nalhat mohl, že mě tolik uchvátil ten ukňouraný drobek, ale sobě ne. Celý týden jsem se díval pouze a výhradně na ni a stěží jsem pohledem zavadil o toho chlupáče. Přitom pro mne zvířata znamenala v podstatě vše. Byli pro mě důležitější než lidé. Dokonce než má rodina, která mě zavrhla kvůli tomu, že jsem si šel za svým, čímž jsem nevyhověl jejich představám. Můj otec si totiž plánoval, že půjdu v jeho stopách a stanu se taktéž doktorem. Carlisle svoji práci bral nesmírně vážně a především jako poslání. Svého otce jsem si vážil a vzhlížel jsem k němu, jelikož byl v mnoha směrech výjimečný. Jako první svého druhu odolal lidské krvi a nikdy se jí ani nedotkl. A pak se po dlouhém studiu a především ovládání svých přirozených chutí stal doktorem. Ano, upír doktorem. Přikládal tomu velký význam a očekával ode mě, že v tom budu pokračovat. Dlouho předtím jsem věděl, že jeho očekávání splnit nemůžu, protože jsem chtěl jít vlastní cestou. A tak jsem se na ni vydal. Nelitoval jsem toho a věděl jsem, že ani nikdy nebudu. Lidé se zvířatům vyrovnat nemohli. Tedy alespoň ne z mého pohledu.

Řetězec mých mírně pochmurných myšlenek přerušilo lví zakňourání. Poprvé za dnešek jsem mu věnoval plnohodnotnou pozornost. Mlčky jsem se napomenul, že až teprve teď, no, a pak jsem se očima opět zatoulal k ní. Neubránil jsem se tomu. Vlastně jsem to ani nechtěl, jenže jsem to nedokázal ovládnout. Cosi mě k tomu vždycky přinutilo. V její dobrosrdečné tváři, která ke mně vzhlížela, jako bychom se znali bezmála celý život, jsem sledoval jakýsi náznak zájmu. Naplňovalo mě to pocitem neopodstatněného štěstí.

„Jenom kdyby bylo víc času,” vynutil jsem ze sebe něco, abych utnul tu chvíli na mě tíživě dopadajícího ticha. Sice to vyznělo poněkud poplašeně, což jsem také nějakým způsobem byl, ale zároveň jsem se cítil tak příjemně. I tenhle pocit jsem dosud nepoznal. Pousmál jsem se nad tím a pak jsem už jsem znovu vyhledal její čokoládové duhovky. Tak rozpačitě na mě hleděla, jak nejspíš hledala nějaká slova, kterými by náš rozhovor rozvedla dál.

„Lidé si stále myslí, že mají spoustu času, ale přitom ho mají tak málo a navíc ho promrhávají zbytečnostmi,” pronesla s hořkým podtextem a tvářila se přitom značně zádumčivě. Hloubka jejích slov sahala níž, než původně chtěla dát najevo, protože hned nato se zatvářila lehce nespokojeně. Proto přede mnou ostýchavě schovala oči a zaměřila je k lvíčátku. Raději jsem to nezamýšlel dál komentovat, i když jsem s ní plně souhlasil. Přesně tuhle frázi jsem používal poměrně často, měl jsem to i na paměti a kvůli tomu jsem dělal věci tak, abych jich nelitoval a také toho času, který jsem do toho investoval. Opravdu ho lidé tolik neměli, ačkoliv se naivně domnívali, že ano.

„Jak se jmenuje ten malý?” zavedl jsem tedy řeč jiným směrem. Probrala se a opět se mi věnovala svýma prozřivýma očima. Smyslné rty přitom rozvlnila do půvabného úsměvu, z čehož mě pořádně zahřálo uvnitř na prsou, protože ten zářivý úsměv patřil jenom a jenom mně. Dodalo mi to smělosti, kterou jsem už ani nepotřeboval, ale přišel jsem si alespoň o něco jistější.

„Zatím jméno nemá. Na webu sice máme anketu, ale moc hlasů se tam neobjevilo. Zřejmě to zůstane na mně,” rozpovídala se, ale zbavit se nádechu sklíčení jí nešlo, ale alespoň to pohasnutí zelenkavých duhovek při její poslední větě se celé vytratilo.

„A tvoje jméno?” nechal jsem volnost své zvědavosti a náhlé nebojácnosti. Záhy jsem svojí drzosti litoval, protože se její tvář stáhla do podivné grimasy, která mi nevěstila vůbec nic dobrého.

„Isabella, ale raději jen Bella. A ty?” Překvapila mě, opět. Širokému úsměvu jsem se neubránil, a když jsem si všiml, jak se její bělostná líčka začervenala, neskonale mě to potěšilo. A když se do toho rozkošného zardění tak vřele usmála, tak jsem svůj úmysl na okamžité rande začal považovat za naprosto přirozený popud. Znělo to šíleně a lákavě zároveň, ale kdybych se nějak dokopal k tomu ji o to požádat, asi bych to tím dost pohnojil. Tak kvapně to nešlo... I když jsem měl to klamné přesvědčení, že my dva se známe daleko déle než pouhý týden.

„Edward," představil jsem se jí i já, čímž mně ten její zvídavý zájem udělal nevídanou radost. Její rozkošný obličej se při uvedení mého jména rozjasnil a ústa se jí otevřela v plánované reakci. Nemohl jsem se dočkat, až k mým bystrým uším opět dolehne ta kouzelná symfonie, která pohladí po duši. Jestli jsem ji vůbec měl, jakožto napůl pekelné stvoření. Naštěstí jsem k životu krev nepotřeboval. Živil jsem se normální lidskou stravou, i když jsem určité upírské vlastnosti měl. Nejvíc nápadná byla barva mé kůže a taktéž její teplota. Ale Isabella se ode mně barvou pokožky moc nelišila. Taktéž měla takovou mléčnou barvu, ale u člověka to bylo trochu nezvyklé. Sice v Seatlleu moc sluníčka nebylo, ale i tak místní nebyli tak bledí jako zrovna ona. Vypadalo to tak nějak nezdravě.

„Nezvyklé jméno, Edwarde, ale moc hezké," pochválila matčin výběr jména svého prvorozeného. Měl jsem ještě druhé jméno, Anthony, po otci mého otce, ale to už jsem uváděl jen výjimečně. Posunkem rtů jsem jí za tu nečekanou pochvalu poděkoval a už jsem se chystal načít to, proč tu před ní stojím.

„Víš… Já… Mám u sebe takový papír, který mi umožňuje být tady s…” Tak moc jsem toužil říct s tebou, ale to jsem si fakt netroufl vyslovit nahlas. „S tímhle nepojmenovaným,” pohodil jsem hlavou k lvíčátku, které si neustále lebedilo v jejím náručí a náramně si to užívalo. Krátce jí po čele přeběhly nevzhledné vrásky, jak se na tím zamyslela, ale pak její obočí vyjelo vysoko nahoru, jako by snad značilo míru jejího zájmu. Nečekal jsem až se zeptá, a tak jsem promluvil první:

„Zajistila mi to škola, abych mohl dokončit vzdělání,” vysvětlil jsem s potlačovanou hrdostí, protože jsem si po celou dobu studia vedl víc než dobře a v tuhle chvilku se to nepochopitelně dralo ven. Zřejmě se nějaká část mě chtěla trochu vytáhnout. Vždyť jsem získal stipendium, to si nějaké uznání zasloužilo, ačkoliv ji nic takového nemuselo ani v nejmenším zajímat. Ještě že jsem se tak dobře svedl ovládat. Docela dobře...

„A co studuješ?” zajímala se s určitým dychtivým zanícením, což mému egu i mně samotnému udělalo neuvěřitelnou radost.

„Veterinární lékařství,” sdělil jsem ve zkratce, jelikož jsem na ní viděl, především na jejích rtech, další otázky, na něž chtěla znát odpovědi. Zodpověděl bych jí absolutně cokoliv.

„A nás potřebuješ k čemu?” Ta tři věcná slůvka mi rozechvěla žaludek vzletem tisíců drobných motýlků, u kterých bych se vsadil, že je po své poslední zkušenosti neucítím. Ale ucítil, a dokonce intenzivněji než kdy jindy, což by nebylo tak zvláštní, kdyby to nezpůsobilo jediné pouhé slovíčko – nás. Znovu jsem zauvažoval nad pojmem ,láska na první pohled’ a najednou se mi to nejevilo tak směšně. Naopak, teďka mi to dávalo jistý smysl...

„Obhajoba. Rád bych jednou pracoval právě tady,” zkracoval jsem, co to jen šlo, abych se mohl vyptávat zase naopak já. Můj cíl byl velice prostý – pozvat Bellu na rande. Netoužil jsem po ničem tak horlivě, jako právě po schůzce s ní. Ale asi bych měl nejprve projevit ještě větší zájem a trochu víc ji poznat.

„Tak to ti přeju hodně štěstí. Potřebujeme tu takové, jako seš ty,” zaradovala se s mírnou odtažitostí, kterou mezi nás kladla ta propast v podobě teprve nedávného seznámení. Přesto jsem pojal zdání, že nejsem jediný, kdo vnímal tu podivnou spřízněnost a souznění.

„Jako já?” zopakoval jsem po ní roztržitě, ale stále s takovou potěchou, protože mi každou chvíli něco, co vyšlo z jejích úst, nějak lichotilo, avšak by to byl její záměr.

„To poznáš tak rychle?” dodal jsem vzápětí, protože jsem věděl, jak to myslela. Alespoň zčásti. V očích jí tak živě zajiskřilo, že jsem neměl dalších pochyb o tom, co tím mínila. Okouzlovala mě víc a víc a já kvůli tomu přemýšlel až pošetilě hodně dopředu.

„U tebe zrovna jo,” zašklebila se na mě škádlivě a přitom si mě tak okatě prohlížela. Znejišťovalo mě to, ale tím snesitelným způsobem. Spíš něco jako dobré znamení. Dobré k rande? Tiše jsem se tomu zasmál a pokoušel jsem se napodobit její pohled, abych jí to nějak vrátil.

◊◊◊

Seděli jsme oba ve výběhu, povídali jsme si, bavili jsme se, smáli jsme se, a přitom všem jsme ještě dávali pozor na toho čtyřnohého raubíře. Co mě pokaždé zaručeně zmátlo, bylo to, jak se vyhýbala mým otázkám, které směřovaly k tomu, abych ji víc poznal. Nestála o to, proto mi to nedovolila. Upřímně mě to mrzelo, protože jsem o ní chtěl vědět naprosto všechno, ale rozhodně jsem na ni nechtěl nějak naléhat, protože jinak všechno bylo doslova dokonalé. Mluvili jsme spolu o čemkoliv a tak, jako bychom se vážně znali celou věčnost. Nenastal čas pro ty typické prvotní trapné chvilky, měli jsme stále nějaká zajímavá témata. Hovořili jsme uvolněně a nenuceně. Až na ty Belly decentní flirtovací náznaky, jestli jsem to chápal dobře, které mě pokaždé příšerně rozhodily. Možná to byly jen jiné variace na mé otázky. Moc jsem tomu nerozuměl, popravdě jsem se v tom nikdy moc nevyznal, ale přesto jsem ani na vteřinu nepocítil, že by bylo něco špatně. S ní nemohlo být nic špatně...

„V kolik zavírají zvířata?” otázal jsem se s tutlaným nadšením, protože jsem již nevydržel dál čekat. Dostal jsem jakýsi nejspíš hloupý nápad, ale už jsem prostě nemohl vyčkávat. Ano, chtěl jsem ji pozvat na rande do ZOO. Do její vlastní ZOO.

„Před západem,” odvětila mi s viditelným postřehem mého zjitření. Otálel jsem s vyslovením svého přání, ale ne kvůli tomu, že bych se bál, abych nevypadal nepatřičně. Bál jsem se odmítnutí. Z jejího vystupování pořád vycházelo jakési nucené stranění, i když bych přísahal, že zrovna u mě se jí to protivilo. Poznal jsem to podle občasného zmatnění jejích jinak veselých očí.

„Dostal jsem takový nápad, protože bych si něco hrozně moc přál. Nejspíš se mi vysměješ, ale já tě o to stejně musím požádat. Šla bys se mnou na rande?” vyslovil jsem to v rychlosti, abych to měl co nejrychleji za sebou, přičemž jsem si ale dával pozor na artikulaci. Chvíli na mě zaskočeně téměř až civěla, ale pak se začala roztomile usmívat.

„A kam?” dožadovala se, aby mě tak ještě trochu škodolibě potrápila.

„Přece sem,” vypadlo ze mě automaticky, že jsem na ni vyvalil překvapeně oči, protože jsem měl původně znít spíš nesměle s těžko postřehnutelným úsměvem. Ona se ale usmívala dál, a tak jsem je zase stáhl zpátky s poloúsměvem a netrpělivě jsem čekal na její odpověď.

„Ty jsi teda originální,” okomentovala můj skvělý nápad, čímž moje prvotní rozjaření poněkud zchladila, a když jemné rysy jejího alabastrového obličeje stáhla do vážnějšího výrazu, moje šance na úspěch nemilosrdně zmizely. Jistě, takový pitomý nápad ji přece nijak zaujmout nemohl. Sice jsem to hodlal nějak ozvláštnit, ale samo o sobě to znělo vážně hloupě. Zasloužila si mnohem víc.

„Víš… Nevím, jak ti to mám říct, Edwarde. Jsi vážně skvělej kluk, ale… Nechci se pouštět do něčeho, co by nemělo význam.” Tímhle moje absurdní naděje smetla nadobro. Sklopil jsem hlavu dolů a opakoval si její tvrdá slova pořád dokola, abych se tím zesměšnil ještě víc. Tak rád bych na ně chtěl nějak zareagovat, ale na to jsem utrpěl vskutku hutný šok. Když jsem se z něj ale otřepal, nemohl jsem to nechat jen tak. Hodit to za hlavu a poslechnout ji. Hodlal jsem zkusit svoje štěstí.

„Vždyť o nic nejde. Jenom jedno rande. Nic víc,” uklidňoval jsem ji a sobě si opět nalhával nějaké jiné možnosti. Nechtělo se mi jen tak lehce vzdát. Ona za to rozhodně stála...

„Stejně se tu budeme vídat, musím napsat tu práci,” připomněl jsem jí, abych předběhl nějaké další její ukvapené závěry. Sledoval jsem, jak nad tím usilovně přemýšlí. Probírá si pro a proti a vyhodnocuje výsledek. Tvářila se přitom tak vážně, ale spíš jako dítě, které uvažuje, jestli si má dát bonbon nebo lízátko. Ten nádech nevinnosti neschovala. 

„Kdybys nebyl tolik fajn a já neměla pocit, že tě znám celý život, řekla bych ne.” Vážně telepatie neexistuje?

„Ale pozměním trochu tvoje plány!” rozhodla najednou a tvářila se přitom tak nedočkavě a šťastně. Moje nedozírné zklamání bleskově zmizelo a nahradila ho doslovná euforie, že ta překrásná, jedinečná dívka přijala můj troufalý návrh.

„Oba dva známe ZOO z pohledu návštěvníků, ale ty ji neznáš z toho mého pohledu. Tak co bys řekl na malou interní prohlídku?” navrhla mi spokojeně a pohybovala obočím nahoru a dolů, aby mě tak víc nalákala, což ani dělat nemusela. Její nápad nešlo odmítnout, a tak jsme se společně vydali napříč pavilony.

Za život jsem toho se zvířaty zažil poměrně dost, vzpomínek jsem měl mnoho, ale ty dnešní je hravě strčily do kapsy. Bella mě protáhla všude tam, kam se jí podařilo nás dostat. Takže jsme nakrmili žirafy z vyhlídkového můstku, dokonce i bělostné vlky polární, opláchli jsme slony po horkém slunečném dni, skamarádili jsme se s hravými šimpanzi bonobo, vyčistili jsem srst zebrám stepním, pomohli jsme s tréninkem lachtanů a zavřeli jsme drobné, pro návštěvníky dostupné zvířectvo do jejich příbytků, aby načerpalo síly na další den, nakonec jsme se najedli a popili v nejbližším bufetu zařízeném v africkém stylu. Na závěr jsme opět skončili u malého chlupáče, naplněni nepopsatelnými dojmy. Bella mi prozradila, že i ona tohle všechno zažila poprvé. O to mě to zaplavovalo ještě úžasnějším pocitem. Dechberoucím. Nezapomenutelným. Všechno bylo až nebývale bezchybné. Přesně to do sebe zapadalo. Mělo to tak prostě být. Moje vnímání na to reagovalo po svém. Přestal jsem si připadat jako nějaký ďáblův experiment, protože s ní jsem se cítil jako normální člověk. Po tomhle zážitku jsem ji už rozhodně jen tak nemohl vyhnat z hlavy. A především to přesvědčení, že ona je pro mě ta pravá, že patříme k sobě a že ji až děsivě moc chci. Už jsem věřil, že ta věčná láska doprovázející můj druh existuje. A především jsem věřil, že mě po tolika desítkách osamělých let potkala. Za svoji existenci jsem zkusil být pouze s Tanyou, s upírkou, která se živila stejně jako moji rodiče, jenomže ve vztahu s ní tam chybělo jisté porozumění, to nepopsatelné pouto, které jsme měli mezi sebou my dva.

Když jsme se loučili, teprve tehdy nastala ta pověstná chvíle ticha. Zase ty roztěkané pohledy, trhavé pohyby, křečovité úsměvy a palčivé napětí. Změnilo se to tak, že jsem došel k závěru, že tenhle okamžik měl rozhodnout. A já jsem hodlal udělat sám krok vpřed. Chtěl jsem mít jasno.

„Bude to znít asi hodně směšně, ale… Mám totiž takový pocit, že jsem se do tebe zamiloval,” vyslovil jsem se po dlouhých minutách nervydrásajícího mlčení. Udivilo mě hlavně to, že ji to vůbec neudivilo. Spíš se tvářila, jako by mým slovům rozuměla.

„Jenže já jsem názor nezměnila,” odmítla mě, už zase. Jenomže já jsem se nemínil vzdát tak potupně rychle. Jak jsem poznamenal, stála mi za to, a to mi nikdo nemohl vyvrátit. I když tohle rozhodnutí mělo zašlapat do země veškerou mou vrozenou mužskou ješitnost, nestalo se tak. Kvůli ní bych zvládnul i daleko víc. Udělal bych pro ni snad cokoliv. Kdybych si alespoň nebyl tolik jistý, že i já se jí líbím, hodně líbím.

„Vždyť si nemusíme hned slibovat věčnou lásku,” snažil jsem se jí vyvrátit ten zatvrzelý názor, který mě jakýmsi způsobem zraňoval. Sice jsem se schovával za statečnou a nadnesenou masku, ale dost možná jsem to v nestřežený okamžik propustil ven. Nejhorší pro mě bylo nevědět proč. Ale podle toho, jak se odmítavě tvářila, přesně jako při otázkách mířených k jejímu poznání, neplánoval jsem to z ní jakkoliv mámit. Ale rovnou můžu nepokrytě přiznat, že mě to skutečně štvalo. Proč to nezdolné přesvědčení, že my dva dohromady nepůjdeme?

„Edwarde, já vím, o čem mluvím. Nechci začínat nic, co by zase brzy skončilo. Ale chtěla bych, abychom byli dál přátelé. Myslíš, že to půjde?” stála si za svým a krapet se podmračila, aby tak dodala svým slovům váhu. A hlavně abych nesmlouval a nepřemlouval. Její definitivní slovo. Poraženecky jsem svěsil hlavu a pokyvoval jsem s ní nahoru a dolů, abych jí dopřál alespoň neverbální odpovědi. Ačkoliv jsem s tím souhlasil, ještě jsem jistě nevěděl, jestli to vůbec zvládnu. Doufal jsem, že ano, jak pro ni, tak pro sebe.

„Je to zvláštní, ale… Mám tě skutečně moc ráda. Nechci, abys byl zklamaný nebo smutný, ale zkus pochopit, co ti říkám. Budu se těšit na zítřek… I prcek,” loučila se se mnou vroucným stiskem mé ruky, čímž moje tělo polilo studené horko. Cítil jsem, jak rudnu a jak mi srdce proráží skrz hrudník ven. Rozhodně jsem se do ní zamiloval. Během tak krátké doby! Během jediného týdne.

„Jsi studený," pozastavila se nad mojí teplotou, která se pohybovala o něco níž než ta lidská. Bella svraštila čelo a zase stáhla ruku dolů, jak ji moje teplota polekala. Taková reakce pro mě nebyla překvapivá, zažil jsem i mnohem podivnější.

„Jsem trochu zimomřivý," vymluvil jsem se z toho automaticky, čehož jsem okamžitě litoval. Jí jsem zrovna lhát nechtěl, nikdy. Ale taky jí nemůžu hned vyzvonit, že jsem napůl upír.

„A jsi pořád tolik pobledlý," zkoumala mě hlasitě, až jsem se strachoval, k jakému závěru dojde. Na to, že jsem poloupír, asi těžko. Jenže to znamenalo, že budu muset zase lhát. Nebo bych se mohl nějak lhaní šikovně vyhnout. Odmítal jsem lhát někomu jako jí. Ona byla prostě tak dobrosrdečná, upřímná a otevřená, že si něco tak odporného jako lhaní nezasloužila. 

„Jsem severský typ," napadlo mě duchapřítomně, což svým způsobem byla pravda. Kvůli rodičům jsme většinou bydleli na nějakých místech, kde byla většinou zatažená obloha a sluníčka co nejméně. Naši taky měli rádi horská místa, kde je obklopoval les, aby na lov nemuseli nikam daleko. Viděl jsem u Belly snahu mi na to ještě něco povědět, ale nakonec se odmlčela. 

„Tak... ahoj," loučila se se mnou podruhé, ještě mi mávla na rozloučeno a i s malým lvíčkem odcházela pryč, aniž bych jí stačil cokoliv říct. Cestou domů jsem urputně dumal nad poselstvím jejích zásadních slov a došel jsem k tomu, že se za těmi slovy skrývalo víc než běžné ustrašení z neúspěšného vztahu anebo kvapné tempo našeho sblížení či snad nedostatečné sympatie. Nic z toho. Bylo to něco jiného, ale tušil jsem, že ještě nemám dostatečné právo vědět co.

◊◊◊

Několik dalších týdnů uběhlo nějak moc rychle. To překrásné období mého života, na které nikdy nezapomenu, i když Bella své umínění nezměnila. Stejnak jsem si její blízkost užíval naplno. Dokázal jsem si najít jiný způsob, jak si ji užít. Letmé dotyky, přátelská gesta, dvojsmyslné popichování. A ona to přijímala s takovou vroucností, že jsem si musel zoufat čím dál silněji. Kde je ten problém, jsem nevypátral a ani jsem to neplánoval. Útěchou mi bylo, že mi to alespoň se stejnou intenzitou vracela, jenže o to mě to frustrovalo víc. Nemohl jsem ji mít, takže jsem po ní ještě víc toužil. Na druhou stranu jsem se s ní cítil i tak šíleně báječně, nepřekonatelně. Mláďě ani za těch několik týdnů nezískalo jméno, a proto jsme ho běžně oslovovali lvíčátko. Jemu jsem za to vděčil. Za Bellu. To kvůli němu jsem měl tu možnost ji potkat a sblížit se s ní.

Můj svolený čas v ZOO se neúprosně krátil a nefalšovaně jsem se děsil toho dne, jež skoro celý nezaplní Bella a ten chlupatý mrňous. Ale ten den nastal a vypadal ke konci tak, že jsme naproti sobě stáli a já se hodlal rozloučit. Ne napořád, ale i tak jsem to považoval za nutné. Ovšemže jsem tam zamýšlel chodit dál. Sice moje loučení bylo spíš formální, ale i tak jsem cítil určitou lítost a bezmocnost.

„Měli bychom ho konečně nějak pojmenovat. Lvíče, které se jmenuje Lvíče, lidi asi tak neohromí... Třeba jako jméno Maximus nebo Napoleon nebo Alexander, co?” chrlil jsem jména se záměrem ji poškádlit. Nezapomněl jsem na to, když mi povídala, jak nesnáší, když zvířatům dávají taková typická jména, která zobrazují jejich postavení. Hrozně moc se mi nechtělo loučit se, a tak jsem vymýšlel všelijaké kličky. Bohužel tomu prostě nebylo vyhnutí.

„Myslíš jako lev Alex?” smála se mi, aby se nemusela okázale durdit nad mojí rýpavou poznámkou, a tak pohotově odkazovala na animovanou pohádku. To už jsem se smál s ní. Její zvonivý, veselý smích byl tolik nakažlivý. 

„Nech to raději na mně, ano? Já si s tím poradím,” předběhla mě, než jsem stačil něco dodat.

„Jak si přeješ,” na oko jsem jí pochleboval, abych ji zase trochu popíchl. Upřímně mě to bavilo, ale jen za přepokladu, že ji nikterak neurazím.

„Edwarde, já… Je tu něco, o co tě musím požádat. Asi se ti to nebude líbit a nebudeš s tím souhlasit, ale věř mi, že… kdybych nemusela… Omlouvám se,” vykládala mi nejasně, vyděšeně a sklíčeně. Když jsem viděl její zkroušený výraz, který její proslov doprovázel, hrklo ve mně jak ve starých hodinách. Na chvíli jsem měl pocit, že nemám pevnou půdu pod nohama.

„O co jde?” dožadoval jsem se vysvětlení, což se neobešlo bez roztřeseného hlasu a vytřeštěných očí. Kdyby se alespoň netvářila tak beznadějně a posmutněle. Logicky mne to vedlo k nějakým zdrcujícím závěrům, z nichž jeden, ten nejhorší, byl naprosto nepřijatelný.

„Prosím tě, abys sem už nechodil. Teda… ne za mnou. Už se s tebou nechci stýkat. Bude to tak lepší, vážně,” rozvedla tu nejasnost a já jsem jenom nasucho polkl. Zachvátila mě náhlá panika, strach a taky obavy. Nechtělo se mi tomu věřit. Nechápal jsem to. Žaludek se mi dvakrát otočil kolem dokola, tep se mi zastavil a víčka se mi přestala pohybovat. Udělalo se mi z toho špatně.

To jako že ji už neuvidím? Tohle po mně přece nemůže žádat. Vždyť já ji miluju. Proč to po mně chce? Proč? Co jsem udělal špatně? Vždyť jsem na ni snad nijak moc nenaléhal, nebo jo? Co se, sakra, stalo?

„Proč, Bells?” zaúpěl jsem bezradně a bezděčně jsem pohodil rukama, čímž jsem názorně poukázal na nesmyslnost její prosebné, tklivé žádosti.

„Neptej se mě proč, když víš, že ti to neřeknu,” nasadila ostřejší tón, ale jen aby mě odradila. Možná abychom se pohádali, a tak se rozešli ve špatném. Abych na ni nemusel vzpomínat jenom v tom nejlepším.

„Ale Bello,” vzmohl jsem se pouze na dvě bezduchá slova, která vyjádřila akorát moji bezmoc. Vůbec jsem netušil, co mám dělat. Na to jsem byl až moc zaskočený. V hlavě se mi pomalu rýsovala řeč, skrze niž bych ji přemlouval, aby si to ještě rozmyslela, ale ona to na mně poznala, proto udělala tu nejnečekanější věc za celou dobu naší známosti. Chytla si mě za límec košile, přitáhla si mě blíž k sobě a spojila naše rty. A tím mě ochromila úplně. Můj mozek sice vypnul, ale mé tělo přirozeně spolupracovalo. Ruce se usadily na jejích útlých, ale ženských bocích a rty jsem pomalu sunul mezi ty její, abych polibek prohloubil, ale to ona nesvolila. Skoro ode mě odskočila a pak chvátavě pospíchala pryč. Zůstal jsem tam stát, tupě a kamenně, s rukama trčícíma ve vzduchu, pusou pootevřenou a naprostou prázdnotou v hlavě. Ještě jsem cítil ta její hebká a jahodová ústa na svých, jak je jemně laskala. Z toho polibku jsem vycítil daleko víc než z polibku, kterým mě obdarovávala má tehdejší přítelkyně, když jsme prožívali to nejlepší období.

Následující dny jsem se cítil ještě hůř, než když jsem se rozešel s Tanyou, a to jsem na tom byl tenkrát hodně mizerně. A to jsem ji v podstatě nemiloval. Pouze jsem si myslel, že ji miluji. Teď jsem jenom ležel a neschopně fňukal namísto toho, abych o ni bojoval. Ale tolik jsem nechtěl oponovat její žádosti, na to jsem si jí příliš vážil. Uzavřel jsem se do sebe, protože právě tam se Bella stále nacházela. Ustavičně jsem na ni vzpomínal. Na její andělskou tvář, nekonečně hluboké oči, sametové rty, na její lehký smích, ovocnou vůni smíšenou s tou zvířecí. Taky na naše nezapomenutelné zážitky, které se mi nesmazatelně vryly do paměti, a které mě teď tak bolestivě mučily. Neuvěřitelně moc mi chyběla. Všechno pro mě bylo prázdné a zbytečné. Nic nemělo význam. Chtěl jsem být s ní a nic jiného. Školu jsem zvládal jen tak tak. Pokaždé jsem se nějak donutil, abych udělal to, co ode mě žádali. Jediným spojením s ní byly webové stránky ZOO. Den co den jsem je projížděl, jestli tam nepřibyl nějaký komentář k článku o jménu lvíčete, ale nic. Žádný jiný kontakt jsem na ni neměl. Ani jsem si neuvědomil během společně strávených chvil, že bych si na ni měl vzít nějaký kontakt. Viděli jsme se přece každý den. A taky že jsem toho zrovna trpce litoval.

Právě jsem se díval na stránky ZOO, když se na zdi objevila nová zpráva. Po přečtení titulku se mi udělalo slabo, ale nehledě na to jsem četl dál:

Několikaměsíční lvíče, které se v Seattleské zoologické zahradě narodilo jako jedináček, a jehož matka téměř ihned zavrhla a odmítla se o něj starat, utrpělo další ránu, tak jako všichni zaměstnanci ZOO Serengeti. Jeho ošetřovatelka, která se o lvíče starala dnem i nocí, a k níž lvíče velice přilnulo, nakonec podlehla dlouhodobé vrozené nemoci. Pro nikoho to není snadné a zvlášť ne pro opět osamělé mládě. Je to otřesná zpráva, která na všechny pomalu doléhá, a plní tak ZOO nešťastnou atmosférou. Lvíče, které ještě před pár dny nemělo jméno, se ale přece jen dočkalo, právě od jeho smutně zesnulé ošetřovatelky. Malý lví chlapeček se jmenuje Edward a zdá se, že se mu jméno líbí. Jak to bude se lvíčetem dál, to nikdo neví, ale bohužel je situace nepříznivá. Malý Edward z osamělosti odmítá potravu a jen smutní. Celá ZOO si přeje pouze jediné, aby se lvíčátko z další osudové rány nakonec zmátořilo a pozůstalým oblíbené ošetřovatelky Isabelly Swanové mnoho sil v těžkých životních chvílích. 

Když jsem si přečetl těch pár zdrcujících řádků, všechno jsem pochopil. Zpětně mi všechny ty nejasnosti docvakly a zapadly na černá místa. Jenomže stejně bylo pozdě. Těžko jsem se bránil slzám, když jsem si uvědomil, co se to doopravdy stalo a co to vlastně znamenalo. Že už ji nikdy neuvidím, neuslyším její hlas a ani ten její smích. Znovu už jí nepohlédnu do těch jedinečných, intenzivních, čokoládových očí. Nic z toho, co mě naplňovalo tím osvěžujícím a hřejivým pocitem. Nic z toho, už nikdy. V hrudi se mi to při tom děsivém uvědomění prudce stáhlo. Když jsem zrovna nezatínal dlaně v pěst, tak se mi nezvladatelně třásly. Ta neúprosná bolest se nedala vydržet. I přesto, že náš vztah nebyl v žádném směru typický, ale měl daleko víc než kterýkoliv jiný. Nechtěl jsem tomu věřit, odmítal jsem, protože bych to jinak nezvládl.

Po dalších několika minutách, kdy jsem článek pročítal znovu a znovu, mě ovládl ostrý vztek, protože jsem nedokázal pochopit, jak osud může být tak nespravedlivý. Copak někdo jako ona si něco takového zasloužil? Měla žít dlouhý šťastný život, který by zasvětila svojí životní vášni. Tak proč?

To stěžejní slovo o čtyřech písmenech, které naš vztah tak často doprovázelo, mi přišlo teď spíš jako prokletí.

Po dalších pár minutách jsem přesně věděl, co mám dělat. V zuřivém zaujetím jsem začal sepisovat svůj životopis, abych se mohl ucházet o práci ošetřovatele v ZOO. O Edwardova ošetřovatele. Druhý den, když jsem se vybrečel, vykřičel, vyvztekal a dal se jakž takž dohromady, vydal jsem se tam s tím největším odhodláním, jakého jsem si kdy byl u sebe vědom. S jinou než pozitivní odpovědí jsem nepočítal a neplánoval jsem se s ní smířit. Klidně jsem hodlal využít svého vrozeného šarmu, aby mě přijali. Ani jsem nepostřehl, jak jsem se dostal k ředitelce zahrady, ale již po krátké chvíli jsem poznal, že moje šance byly dost reálné. Ředitelka Hampshirová byla dobrotivá, slušná a citlivá žena, která mě naprosto pochopila. Vypověděl jsem jí zkráceně svůj příběh, i ten ohledně Belly a lvíčátka, a když se na mě soucitně usmívala s tichým ano na ústech, měl jsem napůl vyhráno. Po jejím srdečném projevu, kterým reagovala na ten můj, mi nezvratně slíbila, že do večera připraví pracovní smlouvu, a že od zítřka budu moct nastoupit. Jak slíbila, tak taky udělala.

Stal jsem se ošetřovatelem čtyřnohého jmenovce a nikdy jsem si nebyl ničím tak jistý. Že jsem na správném místě a že dělám to, co mě bude bavit celý život. Jako ji. Zároveň jsem to považoval něco jako za své poslání. Poznal to i malý Edward, protože jakmile mě uviděl, zvířecí žal ho zčásti opustil a aspoň se nechal nakrmit. Ale věděl jsem, že i on ví, že Bella se už nikdy neobjeví. Byl ale nesmírně vděčný za to, že jsem zůstal alespoň já, a když jsem se na něj pokaždé podíval, viděl jsem Bellu. Byla tam, s ním a se mnou. Napořád.

Tuhle jednorázovku jsem psala někdy před rokem a čtvrt a za tu dobu jsem na ni trochu změnila názor. Předtím se mi zdála lepší, ale zas mi to teďka nepřišlo tak hrozné, že by to nestálo za zveřejnění. Trochu jsem ji sice upravila, ale jádro zůstalo stejné.

Moje kamarádka k ní měla takovou připomínku, že je Edward cíťa, snílek, taky naivní, a že se takhle chlapi nechovají, ani nesmýšlejí. No, možná ve skutečnosti ne, ale od toho tu je ta fantazie. Já bych takovýho chlapa brala všema deseti a už bych se ho ani za nic nepustila. :D

 Jakýkoliv komentář jakéhokoliv charakteru mě potěší a nadchne, takže za něj upřímně děkuju!!! x)

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dva lidi v ZOO: