Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » E-mail...

12.01.2012 (15:15) • Mishanny2 • FanFiction jednodílné • komentováno 24× • zobrazeno 3200×

Drahá Alice!

Alice, hrozně mi chybíte. Nezvládám to bez vás. Všude vidím jeho a samozřejmě i vás. Chybí mi úplně všichni. Samozřejmě chápu, že jsem pro vás, a hlavně pro něj, nebyla dost dobrá… Vždyť vy jste upíři, dokonalí, bez chybičky, zatímco já jsem obyčejný člověk.

Ano, nevíte, jak moc mi chybíte! Byli jste pro mě rodina. Charlie si se mnou neví rady, v noci pro vás křičím. Charlie se domluvil s Renée, že mě pošle za ní. Školu už nezvládám, sice se pár lidí pokusilo mě rozveselit, ale jak mohu být veselá, když tu nejste vy? To nejde bez vás! Asi týden po vašem odchodu jsem nechodila do školy, to bych nezvládla! I teď, když ti zrovna nepíšu e-mail, jen tupě zírám z okna, ze kterého se u mě on vždycky večer objevil…

Já ale nechci jet za mámou, chci být tady, ano, sice to hodně bolí, ale alespoň mám stále pocit, že se třeba jednou vrátíte, že jste jeli třeba jen na nějaký lov do hor. I když ten lov trvá již několik týdnů… Bez vás je tu všechno moc prázdné, nic jste tu nenechali.

Chybíš mi, Alice, tvoje věčné nakupování, tvé nadšení z jakékoliv párty. Víš, Alice, ty jsi mi, ihned po Edwardovi, nejvíce přirostla k srdci, beru tě jako svou vlastní sestru.

Chybí mi Esme, kterou jsem po velmi krátké době začala považovat za svoji druhou matku, chybí mi její výborné jídlo, které báječně vonělo, ale ještě mnohem lépe chutnalo.

Chybí mi Emmett, jeho vtípky, jeho smích… Kdybych si měla představovat bratra, tak by to byl právě Emmett, i když bych možná po pár dnech zašla na reklamaci, protože by mi nepředstavitelně lezl na nervy!

Chybí mi Jasper, je až nepředstavitelné, jak mi jeho moc pomáhala… Já vím, jak se obviňoval po tom, co na mě vystartoval na mé lehce nevydařené oslavě, ale Alice, prosím, vyřiď mu, že jsem se na něj nikdy nezlobila. Jeho bych si přála mít jako druhého bratra, alespoň bych se naučila hrát šachy…

Chybí mi Carlisle, jeho nadšení na nějaký nový objev… On byl člověk, kterých by na světě mělo být více! Mimochodem, Carlislea postrádá celé Forks, ani se nedivim, tak skvělý doktor, jako je Carlisle, neexistuje… Ano, já vím staletí tréninku, že Carlisle? ;)

Chybí mi Rosalie, sice jsme se nikdy nijak neměly v lásce, ale docela by se mi hodilo ji mít teď u sebe, protože mě nějak zlobí náklaďáček…

A samozřejmě, asi nejvíc ze všech mi chybí Edward… Já vím, že pro něj sem byla pouhý zpestření života, ale on… On byl pro mě láskou života. Už nikdy nikoho nebudu milovat tak jako jeho… Popravdě, nejspíš jen jeho budu navždy milovat, to on si vzal mé srdce…

Navždy pro mě budete má druhá rodina…

Prosím, pozdravuj všechny… Hrozně moc pro mě znamenáte…

Bella

P.S.: Doufám, že tam, kde teď bydlíte, je alespoň hodně medvědů, srnek, jelenů, pum a dalších vašich oblíbených zvířátek.

Bella mi poslala další e-mail, který byl plný bolesti. Ona to bez nás nezvládá… A my na tom nejsme o moc lépe. Z naší rodiny, dříve velmi veselé, se ztratilo veškeré štěstí a radost. Teď to u nás vypadalo, jako kdyby někdo zemřel, jako kdyby zemřel nám velice blízký… Ale ona to vlastně je částečně pravda… Bellu jsme už všichni brali jako součást rodiny. No, dobře… Možná ne všichni, Rosalie Bellu neměla moc ráda, ale nejde zase úplně říci, že by ji úplně nenáviděla, spíše jí nevěřila, ale postupně jí začínala důvěřovat, že naše malé tajemství nikomu neprozradí.

S povzdechem jsem zaklapla notebook a sešla jsem dolů do přízemí, kde každý stál jako socha. Emmett seděl na sedačce a tupě zíral do prázdna. Carlisle seděl nahoře ve své pracovně, ani nechodil do práce, neměl na to náladu ani sílu. Esme byla na zahradě a nepřítomně seděla na zahradní houpačce, ta také nepracovala, i když jí už přišlo mraky nabídek. A my? My už nechodíme ani do školy, ano, sice by nám to možná pomohlo přijít na jiné myšlenky, ale my zkrátka nemáme náladu je poslouchat!  Jasper dříve běhal do lesa, protože nemohl snášet naši bolest, ale teď tu s námi zůstává, stále si vyčítá, že se tenkrát na Bellu vrhnul. Rosalie sedí na sedačce vedle Emmetta a drží v ruce časopis, ale místo toho, aby ho prohlížela, jen tupě zírá na úvodní stránku. Edward je někde v lese, už dlouho o něm nemáme žádné zprávy, jediné, co vidím z jeho budoucnosti, je to, jak běží lesem…

„Bella poslala další mail,“ pronesla jsem do ticha obývacího pokoje. Jen na mě otočili hlavu, a když uviděli, jak se tvářím, hned ji zase odvrátili… Věděli, že se nic nezměnilo…

„A všechny vás moc pozdravuje, pro každého tam napsala alespoň kousíček, který je určen pro každého z nás…,“ doplnila jsem.

„Co? A to jsi řekla až teď?“ Emmett vylítl ze sedačky a ostatní se taky tvářili zvědavě.

„Hned dojdu pro notebook, abyste si to mohli přečíst…“ Ještě, než jsem to dořekla, už jsem stála opět v obýváku, tentokrát už s notebookem v ruce. Hned jsem ho nechala kolovat po obýváku. Když notebook dokoloval, všichni seděli jako sochy a tiše vzlykali, ale věděla jsem, že kdyby mohli, vyplakali by oceán.

I když jsem měla největší chuť jí odepsat, nemohla jsem. Přeci jenom - Edward nám to zakázal. A tak jsem opět zaklapla notebook, aniž bych jí napsala jedinou větu, slovo nebo písmenko…

Autor: Mishanny2, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek E-mail...: