Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Eclipse of the heart

06.06.2010 (14:00) • Vanesska • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4852×

Linkin Park - Not Alone

Byl sobotní večer, táta byl na rybách a do oken jemně bušil jarní deštík. Vše bylo stejné, přesto tak jiné. Srdce i žaludek jsem měla sevřený a v krku mě ještě pálila slaná voda. Můj praštěný skok z útesu zavinil příjezd nejlepší kamarádky a já teď bláhově přemýšlela nad svým životem. Dělala jsem jednu hloupou věc za druhou a proč, kvůli komu? Rozhodla jsem se s tím skončit, nechtěl mě, já nebudu chtít jeho, zapomenu na něj, budu se řídit jeho slovy: „Jako bych nikdy neexistoval!“ Tyhle myšlenky se mi provrtávaly hlouběji do srdce, ale překonala jsem to. Nechala jsem svůj obličej vykouzlit ten nejupřímnější úsměv a zadívala se do obývacího pokoje. Moji nejlepší přátelé se nenáviděli a zlostně po sobě šlehali pohledy. Bylo to až směšné a bylo mi líto, že s tím v tuhle chvíli nemohu nic udělat.

Jacob netrpělivě přešlapoval v kuchyni a Alice seděla na pohovce. Byla jsem neskutečně šťastná, že ji vidím, že přijela. Tolik mi scházela, jen díky mému nejlepšímu vlkodlačímu příteli jsem dokázala znovu žít poté, co odešli poté, co mě opustil.

Zařekla jsem se, že na něj už nebudu myslet. Opakovala jsem si.

„Dobře, půjdu na lov, vrátím se, až vypustíš toho psa!“ zvedla se najednou Alice a zamířila ke dveřím. Cestou sjela Jacoba pohledem a navzájem se na sebe zašklebili. Byli jako děti, jako malé hloupé děti, které bojovaly o kousek místa na pískovišti.

Jakmile se zavřely dveře, Jacob se uvolnil a jeho vážné rysy vytvořily ten mně známý šibalský úsměv.

„Co to mělo znamenat, Jacobe? Je to moje kamarádka a bude tady tak dlouho, jak bude chtít!“ zdůraznila jsem a postavila se ke dřezu. Chodil za mnou jako pejsek, a když jsem chtěla odejít do svého pokoje, zastoupil mi cestu.

„Tak promiň, Bello! Bylo to náhlé jednání, bez přemýšlení. Nevěděl jsem, že je to někdo z Cullenů a navíc jsem byl rozčilený, myslel jsem že…“

„Že se vrátili,“ dokončila jsem za něj a podlezla mu pod jeho obrovskou rukou. Moc dobře jsem věděla, že mu vadila myšlenka jejich návratu.

„Počkej!“ chytil mě za ruku a stáhl zpět k sobě. V očích mu plápolaly plamínky štěstí a já poznala, že Jacob, kterého jsem tolik zbožňovala, byl zpět.

„Nebolí tě něco?“ starostlivě se podíval a pohladil mě po tváři.

„Jo, kdybys mohl povolit svůj vlkodlačí stisk, bylo by to fajn,“ zakřenila jsem se a on taktně stáhl svá železná pouta. Mírně se pousmál, ale pak se na jeho obličeji objevil naprosto nový pohled, vroucný, obětavý a plný odhodlání. Moje podvědomí tušilo, na co se chystá, chtěla jsem tomu zabránit, ale tělo naprosto nereagovalo, jakoby se má mysl odpojila. Dlouze se mi zadíval do očí, a pak zašeptal mé jméno. Cítila jsem tu horkost, to sálající teplo, které mi dodávalo pocit bezpečí. Nechtěla jsem, aby zničil naše přátelství, ale neměla jsem sílu klást odpor, bála jsem se. Pořád jsem mu jen ubližovala. Překonal poslední centimetry a váhavě přitiskl své rty na mé.

Zavřela jsem oči a poddávala se tomu novému pocitu. Bylo to tak jiné, jeho měkké a teplé rty se dokonale pohybovaly v souhře s mými.

Bylo to tak přirozené a správné, nechápala jsem, proč jsem se tohohle okamžiku tak bála.

Jeho ruce mě objaly kolem pasu a přitáhly blíže. Ani já jsem nezahálela a omotala mu ruce kolem krku. Vzdychl mi do úst a přestal být tak něžný a opatrný, prostor k úniku, který mi dával, zmizel. Líbali jsme se vášnivě, bez zábran a pochybností. Cítila jsem, jak jeho ruce pomalu kloužou, víš a jemně mi nadzvedávají tričko. V tom se rozezvonil telefon. Bylo vidět, že nechtěl přestat, ani já ne, ale nakonec se mi podařilo se vykroutit z jeho pevného objetí a zvednout sluchátko.

„Haló, Swanovi!“

„Je tam někdo?“ zkoušela jsem to znovu, když mi nikdo neodpověděl. Jacob mě obezřetně pozoroval a na čele se mu rýsovala znepokojující vráska.

„Asi nějaký omyl,“ ukončila jsem ten nesmyslný hovor a usmála se na něj.

„Musím jít, Sam se mnou chce mluvit.“ Naklonil se ke mně a vtiskl mi lehký polibek na ústa. Prstem mi při tom přejel po tváři, usmál se a odešel.

S povzdechnutím jsem si sedla na pohovku a vstřebávala nové pocity z nedávné události. Samozřejmě to nepůjde hned, ještě včera bych tohle nedokázala, ale v tuhle chvíli jsem na sebe byla pyšná. Za celou tu dobu jsem udělala konečně něco správně, chtěla jsem, aby byl Jake šťastný, už jsem mu nemohla dál ubližovat.

Tohle byl pro mě dost zásadní krok, k tomu dalšímu mi to bude trvat. Věděla jsem, že počká, dá mi tolik času, kolik budu chtít.

„Alice!“ objevila se přede mnou její drobná silueta a já si všimla, že její oči opět září medovou barvou. Radostně ke mně přitančila, ale pak nakrčila nos.

„Charlie se za chvíli vrátí, měla by ses dát trochu do pořádku!“ zamračila se a já tušila, že má na mysli Jacobův pach, který můj nos nedokázal zachytit v té pro ni tak odporné konzistenci.

„Jsem ráda, že jsi tady!“ usmála jsem se a pokračovala do svého pokoje. Úsměv mi oplatila, ale v ruce svírala mobil a zdála se mi nesvá. Jakoby čekala nějaký hovor.

Beauty of the dark

Edward:

Pochodoval jsem po pokoji a v uších mi stále zněla její slova. Bylo to něco tak neuvěřitelně krásného, slyšet její hlas. Věděl jsem, že není mrtvá, neudělala by mi to, vždyť mi to slíbila. Tolik jsem děkoval bohu, že se Alicina vize neuskutečnila.

Byla živá a zdravá a mě spalovala touha ji vidět. Už je to více, jak půl roku, co jsem nespatřil její obličej, červené tváře a ten nejkrásnější úsměv. Chtěl jsem, aby byla šťastná, aby prožila normální lidský život, ale povedlo se mi to?

Pral jsem se sám se sebou, nemohl jsem přece jen tak přijet a prosit, aby mi odpustila. Co když si našla někoho jiného? Ta představa, že by se jí dotýkal, hladil ji a dokonce líbal někdo jiný, mě zabíjela.

Ale tahle nevědomost byla tisíckrát horší, rozhodl jsem se, že tam pojedu, podívám se, jak se má a jestli ji opravdu uvidím šťastnou v náručí někoho jiného, tak jak jsem po ní chtěl, odjedu. Bude to hodně těžké, ale bude to pro její dobro. I když to jsem říkal teď, nedokázal jsem si představit, že poté, co ji uvidím, ji zase upustím. Nevěděl jsem, jestli v sobě najdu tu sílu.

Moje rodina byla na Aljašce, v našem druhém domě. Nebylo to pro ně lehké se přestěhovat, měli Bellu rádi, ale udělali to pro mě. To, že na ni pořád mysleli, jsem jim nemohl mít za zlé, jen jsem to nedokázal poslouchat, nechtěl jsem, aby viděli, jak se trápím. Mohl jsem si za to sám, proto jsem se od nich odstěhoval.

Zabalil jsem poslední kousky mých věcí, kterých bylo opravdu poskrovnu, a vydal se zaplatit další hotel, ve kterém jsem strávil poslední měsíc.

Cestou domů jsem svíral mobil a měl nutkání zavolat Alice, která byla ve Forks. Bylo mi jasné, že viděla moje rozhodnutí. Nakonec jsem to neudělal, zastavil jsem na obrovské louce a pozoroval náš dům. Esme seděla v kuchyni a něco zapisovala, Carlisle byl ve své pracovně a Jasper stál před domem. Tolik mi scházeli.

Dal jsem se do kroku a pozoroval, jak si diplomaticky založil ruce na prsou. Zadržoval smích a naznačoval to známé podupávání nohou.

„Co vás přivádí do těchto končin mladíku?“ Pozvedl jedno obočí, a pak se proti mně rozběhl a povalil mě na zem. Na tyhle skopičiny si většinou potrpěl Emmett, ale Jasper nebyl o moc pozadu. Kutáleli jsme se několik metrů zpět, když se ve dveřích objevila Esme.

„Edwarde?“ zakřičela a přála si, aby se jí to nezdálo a já tam opravdu byl.

„Mimochodem, vítej doma.“ Poplácal mě po zádech, když jsme se konečně uklidnili. Tou největší rychlostí jsem se rozběhl k domu a popadl Esme do náruče.

„Rosalie s Emmettem včera odjeli.“ Sdělila mi, když si všimla, že je hledám.

Posadili jsme se v obýváku a já jim všechno řekl. Esme měla obrovskou radost, že jsem se vrátil a ještě větší, když se dozvěděla, že chci jet do Forks. Přála si, abych byl konečně šťastný, s Bellou.

Na nic jsem nečekal, zaběhl jsem s Jasperem na lov a hned druhý den ráno vyrazil. Cesta mi připadala nekonečná, a čím blíže jsem byl ke svému cíli, tím více jsem začínal být nervózní. Nevěděl jsem, jestli se dokážu ovládnout, myšlenka na to, že by zemřela, naprosto pozměnila můj pohled na ni. Na její krev jsem ani nepomyslel, tolik jsem ji toužil sevřít ve svém náručí a už nikdy nepustit.

Tam, kde to šlo, jsem běžel, ale jinak jsem si musel vystačit s úmorně pomalými taxíky.

Zastavil jsem se kousek od jejího domu a kontroloval okolí, vzduch se zdál být čistý a já nasál tu nejdokonalejší vůni. Jak jsem se postupně přibližoval, uslyšel jsem myšlenky své sestry a skrze ni spatřil Bellu. Ta malá potvůrka moc dobře věděla, že se dívám, takže nejdřív začala počítat do sta a plně se soustředila na každou slabiku. Po chvíli to ale nevydržela a začala mi ji ukazovat ze všech úhlů.

Vlasy měla mokré, jejich vůně obklopovala celý dům a otevřeným oknem se dostala až ke mně. Na sobě měla vytahané tepláky a bílé tílko, které se mi na ní moc líbilo.

„Alice, řekni mi to, ty to víš!“ prosila Bella a já nechápal, o co tam šlo.

„Bello, vážně nic nevidím a vím proč, kdyby nejelo to štěně, neměla bych zatmění!“ odpověděla jí a já pochopil, že Charlie pro Bellu chystá nějaké překvapení, ale co mělo znamenat to štěně?

„Edwarde, běž do lesa, za chvíli tam přijdu,“ poslala mi a já byl rád, že se konečně všechno dozvím, i když jsem se ještě dostatečně nenabažil pohledu na moji sladkou Bellu. Nemohl jsem se dočkat, až ji spatřím na vlastní oči.

„Alice, kam jdeš? To sem jde Jacob?“ tázala se jí Bella s mírnou panikou v hlase a já se zarazil nad Jacobem. Co ten tu chtěl?

„Ne, kvůli Jacobovi,“ hláskovala pomalu, „to není. Musím si něco zařídit, hned jsem zpět!“ ujistila ji a vyběhla mým směrem. Stál jsem na kraji lesa a sledoval její pobavený výraz.

„Jsem ráda, že ti to došlo!“ začala.

„Došlo co?“ dělal jsem nechápavého.

Přimhouřila oči. „Že bez ní nemůžeš žít a ona bez tebe samozřejmě!“ zdůraznila a já jí dal za pravdu. Vběhli jsme hlouběji do lesa a já se nemohl nezeptat.

„Co u ní vůbec chtěl ten Jacob?“

Zamyšleně pozorovala krajinu a pak mi ukázala, jak Bellu drží za ruku a hladí ji po vlasech.

Políbil ji, ale pak mi ukázala obrovského vlka stojícího za domem. Nechápal jsem, co to má znamenat, ale pak mi to došlo.

„Než začneš vyšilovat, měl by sis uvědomit, že tu byla Victorie a Laurent, nebýt těch psů.“ Odmlčela se. „Zabili je, oba. Victorie šla po Belle, ale teď už jí nikdo neublíží.“

Byl jsem v šoku. Odjel jsem a Victorie byla tady? Jen kousek od ní a ona se musela spolehnout na ochranu mladých, stejně tak nebezpečných vlkodlaků. Byl jsem znechucen tou představou, byl jsem znechucen sám sebou.

„Kam jdeš?“ překvapeně se přede mě postavila, když jsem se zvedl a štrádoval si to směrem k domu.

„Za ní!“ odpověděl jsem suše a bylo mi všechno jedno. Myslel jsem, že můj odchod jí pomůže, bude žít v normálním světě, ale ona se musí přátelit s dalšími a s dalšími příšerami. Není jí souzeno žít mezi lidmi, a když už to tak bylo, mohl jsem své pokusy zabalit. Vystavil jsem ji ještě většímu nebezpečí, než v jakém by byla se mnou. To mi stačilo k tomu, abych se sobecky vrátil a prosil ji o odpuštění.

„Chodí s Jacobem!“ poslala mi Alice, jen tak mimochodem.

„Cože?“ zarazil jsem se.

„Ty jsi ji nechala… Je to vlkodlak!“ vyštěkl jsem a vztek se mi rozléval po celém těle.

„A ty jsi upír! Co jsem měla dělat? Samozřejmě jsem jí to zkoušela rozmluvit, ale nic mi do toho není, neměl jsi ji opouštět a navíc. Kdo řekl, že ho miluje.“ Narážela na to, že žárlím.

Ano, jistě, že jsem žárlil, ale tady šlo přece hlavně o to, že jí mohl ublížit.

Takže mě poslechla, samozřejmě si vybrala tu nejnebezpečnější možnost, ale našla si někoho jiného, aby na mě zapomněla. Zpomalil jsem a Alice mi ještě ukázala, jak Bella trpěla dny po našem odchodu, celý rozhovor s Charliem z dnešního rána.

Jason Walker - Down

Bella:

Alice se zase vypařila a já se dala do úklidu. Táta na mě vyrukoval s nějakým překvapením a já nevěděla, co mám očekávat. Navíc překvapení jsem přímo nesnášela.

Odjeli s Jacobem už ráno a já si vzpomněla na tátovu reakci, když jsme sdělili pravdu o nás dvou. Mluvil spíš Jacob, já jsem to nebrala nijak oficiálně, dala jsem tomu šanci a chtěla zapomenout na svůj, za posledních pár měsíců dost hrozný, život.

Nejvíc mi vadil fakt, že Alice vlkodlaky z nějakého důvodu nevidí, takže mi nemohla nic prozradit. Stejně se mi zdálo, že to trvá nějak dlouho.

Když jsem poslušně doutírala poslední zaprášené poličky, vytáhla jsem z ledničky naložené maso a ukojila ten příšerný hlad.

Zdálo se mi, že přede mnou Alice něco tají. Pořád někam odbíhala a občas byla tak zamyšlená, že se mi zdálo, že mě ani neposlouchá.

Slunce zapadlo a já si začínala dělat starosti o Charlieho, ani nezavolal a mobil mi samozřejmě nebral. Alice byla na lovu, takže jsem si dala rychlou sprchu a zaplula do svého pokoje. Stejně nebudu moci jít spát, začínala jsem být z Charlieho a Jacoba nervózní.

Zabalená jen v ručníku jsem se rozvalila na postel a zírala do stropu.

Kousek ode mě něco zašustilo. Vyšvihla jsem se do sedu a leknutím málem spadla z postele.

Musela jsem se zbláznit! Byla skoro tma, ale ta silueta, která přede mnou stála, moc dobře jsem věděla, komu patřila.

„To je sen,“ řekla jsem pomalu a přivřela víčka. Tak proč se neprobouzím? Chci se probudit.

„Bello?“ zašeptal najednou ten přelud a já ztuhla. Jeho nádherný sametový hlas mi zvonil v uších a já vzpomínala, jak se dýchá. Srdce mi zběsile bušilo a po chvíli jsem se konečně odhodlala rozsvítit lampičku.

Byl tam, naproti mně stál Edward v celé své kráse. Vyjeveně jsem zírala a pomalu si uvědomovala, že je to realita.

Nebo ne? Možná to bylo součástí snu.

„Co, co tady děláš?“ povedlo se mi ze sebe dostat a teď jsem čekala ten okamžik, kdy se s křikem probudím. Nic. Místo toho se ke mně přiblížil a já si všimla, že klouže pohledem po mém ne zrovna zahaleném těle.

Instinktivně jsem si chytla ručník, aby se mi náhodou nerozvázal a pozorovala jeho oči, které se z medově zlaté zbarvily na černou.

„Nemůžu bez tebe žít a můj odchod byl tou nejhorší věcí, kterou jsem mohl udělat. Chtěl jsem, abys byla šťastná s někým, kdo by ti nemohl ublížit, abys prožila normální lidský život, to byl jediný pravdivý důvod mého odchodu.“ Zdůraznil slovo pravdivý.

„Jak vidíš, jsem tady a prosím tě o odpuštění, kleknu si na kolena, udělám cokoliv! Miluji tě!“ Přiblížil se ještě víc k posteli, a jestli jsem byla před chvílí v šoku, tohle byl infarkt.

Nebyla jsem schopná slova, okamžik, o kterém jsem snila tolik nocí a vždy se s pláčem probudila, byl tu a já nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet.

Samozřejmě, o tom druhém jsem nemusela přemýšlet. Slzy se mi nahrnuly do očí a v jedinou sekundu přetekly.

„Miluješ Jacoba? Přišel jsem pozdě?“ Naklonil se ke mně blíž a já se nepohnula ani o milimetr. Jeho sladký dech mi zavál do obličeje a já byla naprosto omámená.

Samozřejmě, že jsem Jacoba milovala, ale jako nejlepšího kamaráda, věřila jsem, že se to časem změní. Teď se nade mnou nakláněla jediná láska mého života a já věděla, že rozhodnutí, které učiním, bude nejdůležitější v mém životě. Moje mysl ale nespolupracovala a já se váhavě dotkla jeho tváře.

Přivřel oči a přisunul se ještě blíž. Podíval se mi do očí a pak mě pomalu a zlehka políbil na rty. Zavřela jsem oči a přestala pochybovat. Moje potrhané srdce opět ožilo a já si užívala ten nejkrásnější pocit. Jeho polibek se prohluboval a nabíral na intenzitě. Byla jsem naprosto překvapená, když pootevřel ústa a hladově vnikl do těch mých svým jazykem. Tohle si nikdy nedovolil, kam zmizela jeho pravidla? Bylo mi to jedno, jestli je to opravdu jen sen, chtěla jsem si ho pořádně vychutnat. Bylo to jako zatmění, zatmění srdce. Slunce, které do mého života vnášel Jacob, bylo překryto měsícem, a já si přála, aby to nikdy neskončilo.

Zrychleně jsem dýchala, když se přesunul na krk a nedočkavě mě líbal kousek po kousku stále níž. Na malou chvíli se zarazil, ale pak natáhl ruku k ručníku a uvolnil můj pečlivý suk zabraňující sklouznutí.

Ležela jsem před ním, tak jak mě pán bůh stvořil a on si mě okouzleně prohlížel. Vrátil se zpět k mým rtům a znovu sklouzával přes čelist stále níž. Přejížděl mi rty po krku, a když jsem na kůži ucítila jeho ostré zuby, nedokázala jsem zadržet vzrušené povzdechnutí.

Rozklepanýma rukama jsem mu rozepínala košili, ale moje tempo mu nestačilo, takže ji roztrhl a hodil za sebe. Přitiskl se na mě a jeho studený, vypracovaný hrudník způsobil další vlnu vzrušení. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co právě děláme.

Byla jsem tak zabraná do jeho doteků a polibků, že jsem si všimla až teď jeho kalhot válejících se na podlaze. Nervózně jsem se na něho podívala a on se usmál a pohladil mě po tváři.

„Bello, jestli nechceš…“ odtáhl se, ale nevypadal, že by chtěl skončit. Moje obavy zmizely, věděla jsem, po čem toužím, i když budu později trpět, přitáhla jsem ho k sobě a on překonal ty poslední centimetry, které dělily naše těla.

Instinktivně jsem ucukla dozadu, ale nepříjemný pocit za chvíli zmizel a já se nemohla nabažit Edwardova těla.

Vzdychal mi do úst a nabíral na tempu. Rukama se snažil podpírat, aby na mně neležel celou svoji vahou, ale moc se mu to nedařilo. Najednou se zarazil a otočil hlavu ke dveřím.

Rychle jako střela se oblékl a vyrazil z pokoje. Ležela jsem v posteli a nechápala, co se děje, celá omámená jsem se zvedla a natáhla na sebe první kousky oblečení, které jsem uviděla.

Seběhla jsem schody a modlila se, aby tam byl, přece neutekl, co když si to rozmyslel? Zaplavily mě pochybnosti a málem jsme zakopla, když jsem běžela dolů.

„Edwarde!“ vydechla jsem a s úlevou zpozorovala, jak stojí s Alice v kuchyni a o něčem tiše mluví. Oba ke mně vzhlédli a já si všimla, že něco není v pořádku. Úplně jsme zapomněla, že se Charlie ještě nevrátil, začala jsem panikařit.

„Bello!“ Přistoupila ke mně Alice. „Posaď se.“

„Co se děje?“ Ignorovala jsem židli, kterou mi nastavila. Nechtěla jsem si sednout, chtěla jsem vědět, co se stalo. Vzpomněla jsem si, že jen špatné zprávy nejsou vyřčeny hned. Snažili se mě uklidnit, tušila jsem, že to není nic dobrého.

„Je něco s Charliem?“ vyhrkla jsem a chtěla se ujistit, že jeho se to netýká.

Podívali se na sebe a já se rozklepala.

„Sedni si Bello.“ Chytil mě Edward a skoro násilím táhl ke stolu. Přistoupil ke mně, chytil mě za ruku a pokračoval.

„Charlie jel s Jacobem na letiště pro tvoji matku. Jacob čekal v autě a Charlie šel pro René. Nevíme, co se tam stalo, ale nejspíš šlo o nějaké přepadení v letištní hale.“

„Kde jsou moji rodiče?“ vyštěkla jsem, nesnášela jsem, jak to natahoval, proč mi neřekl, že se zdrželi a jsou na cestě domů. Panika se mě zmocňovala a po tváři mi začaly stékat první slzy, slzy strachu.

Your Guardian Angel

Edward:

Před pár minutami volala policie, aby oznámila úmrtí Charlieho a René. Vzala to Alice a představila se jako Bella a na nás teď zbyl ten nejtěžší úkol. Zemřeli jí rodiče a nikdo z nás s tím nemohl nic udělat, kdyby nejelo to špinavý psisko toužící po seznámení s Bellinou matkou, Alice by viděla, co se stane a mohli jsme je zachránit. Byl jsem plný vzteku a zároveň lítosti k Belle. Chudinka si toho tolik vytrpěla, tohle si nezasloužila. Proč oni?

Seděla v kuchyni na té malé dřevěné židličce a netrpělivě se vyptávala. Nechtěl jsem ji už dále trápit.

„Nepřežili to,“ odpověděl jsem a pozoroval každý její pohyb. Přestala dýchat a její výraz byl naprosto zmatený a prázdný.

„Ne, ne to není pravda, co mi to tu říkáte!“ Rozběhla se do předsíně a my stáli ve vteřině vedle ní.

„Bello.“ Natáhl jsem k ní ruku a snažil si ji k sobě přisunout.

„Moji rodiče jsou v pořádku!“ vykřikla a zrychleně dýchala.

„Alice,“ pokynul jsem k mé sestře, která vyběhla ven. Přijela policie a taky zbytek mé rodiny.
Podpíral jsem Bellu v pase, byla v šoku a stále koukala do jednoho místa. Z venku se ozývaly přijíždějící policejní vozy a ona sebou začala prudce škubat.

„Tati!“ vykřikla a vyběhla před dům. Těkala pohledem mezi všemi auty, ale nikdo nestálo to, které hledala. Zhroutila se na zem a volala jména svých rodičů. Zabíjelo mě to.

Popadl jsem ji do náruče, ale nechtěla mě nechat, bojovala ze všech sil, křičela a plakala.

Carlisle přiběhl právě včas, okamžitě jí píchl něco na uklidnění a já ji zabalil do deky.

Policie si vyžádala nějaké fotografie, protože Bella by nebyla schopná identifikace.

„To nejdůležitější jsem jí sbalila.“ Ukázala mi Alice dvě tašky s Bellinými věcmi a nesla je do auta. Moji rodiče dostali formuláře k pohřbu a také k tomu, že přebírají Bellu do své péče. Naštěstí byla plnoletá, takže to byla jen formalita, kterou musí ovšem podepsat i ona, až toho bude schopná samozřejmě.

„Myslím, že je to všechno, děkujeme!“ Pohladila ji nějaká policistka po tváři a já pokračoval se svým spícím andělem k autu.

„To nemůžeš!“ ozval se za mnou Jacob, vedle kterého stáli ještě další dva jeho vlkodlačí přátelé.

„Nemůžu, co?“ řekl jsem s ledovým klidem a předal Bellu Esme.

„Kdybys neměl nutkání sdělit René, že jsi donutil Bellu ke vztahu s tebou, jestli se tomu tak dá říkat, mohli být oba živí,“ zavrčel jsem.

„Edwarde!“ Objevil se vedle mě Carlisle. „Tohle mu nedávej za vinu!“

„Jedeme!“ zavelel jsem, ale to psisko se opovážilo mi zastoupit cestu.

„Nemůžeš ji jen tak odvézt, opustil jsi ji. Nemáš na to právo!“ zoufale křičel nahlas i v myšlenkách a ukazoval mi, jejich první polibek a veškerý čas, který spolu trávili.

„Jistěže můžu, odvezu ji daleko odsud, nemůže tady zůstat. Miluju ji a postarám se o ni! Samozřejmě ti budu až dokonce své existence vděčný za to, co jsi pro ni udělal. Děkuji ti, teď ustup!“ otevřel jsem dveře od auta. Ti dva ho přidržovali, byl plný vzteku a odhodlání mě zabít.

„Najdu si ji! Ať ji odvezete kamkoliv, já si ji najdu!“ zoufale křičel a já chtěl být pryč z dosahu jeho myšlenek. Trpěl, bylo mi ho líto, ale ona ho nikdy nemilovala.

Jsem sobec, ale Bella je moje, i když jsem si ji po tom všem, co jsem jí udělal, nezasloužil, patřila ke mně. Naposledy jsem se otočil, abych pohlédl na blikajícími majáčky osvícenou ulici a bytost, která zachránila důvod mé existence.

Držel jsem ji v náručí a věděl, že to bude ještě hodně těžké. Důležité bylo, že ji mám u sebe a po zbytek věčnosti to tak zůstane.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Eclipse of the heart: