Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Exkurze do ČR

29.10.2009 (14:45) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 5513×

Exkurze do ČR

Po té, co jsem Edwarda zachránila v Itálii se skutečně přistěhovali zpátky do Forks. Edward společně s Alicí a Jasperem se opět přihlásili do školy a já byla opět šťastná.

Jen Charlie neskákal zrovna radostí, protože jsem mu nebyla schopna vysvětlit, kam jsem na ty tři dny zmizela. Každý má prostě své tajemství, ne?

...

Tohle všechno začalo vlastně tím, když škola oznámila čtvrtému ročníku nabídku jet na exkurzi, která je prý velmi neobvyklá. Já sice nechápala, čím je tak moc neobvyklé, ale to jsem se dozvěděla za pár chvil. Bylo to totiž mimo Ameriku.

Mělo se totiž letět do České republiky. Do toho malého státečku v Evropě. Podle učitelek na dějepis a zeměpis, je to velmi skvělá akce a že prý nemáme váhat a letět. Abych pravdu přiznala, moc se mi nechtělo. Ale jak tvrdil Edward, si tuhle exkurzi prostě nemohu nechat ujít.

Pravda, kdyby tu nebyl, jen bych nad tím mávla rukou. Ale teď… Teď, když tu zase byl to mělo i pár výhod. Tak třeba nebudu pod dohledem Charlieho, ale pouhých učitelů… A mých spolužáků.

Nakonec jsem tedy kývla a společně s Edwardem, Alicí a Jasperem jsme se přihlásili. Jak jsem zjistila, přihlásila se i Angela, což mi zlepšilo náladu. Bohužel se přihlásila i Lauren a s ní i Jessica. Pak Mike, Ben a Eric.

Zatím co oni tuhle dvanácti denní exkurzi jako ulití ze školy, já jsem to brala jako útěk z domácího vězení. Alici stálo hodně přemlouvání, aby mě Charlie pustil. Ze začátku totiž moc nevěřil tomu, že jde o exkurzi.

Když za ním však přišla i Angela, kterou jsem společně s Alicí požádala o pomoc, uvěřil a povolil. Pravda, nelíbilo se mu to, že jede i Edward, ale s tím on nemohl nic udělat.

...

Myslela jsem si, že program bude docela volný, ale opak byl pravdou. Měli jsme letět nočním letem do New York a odtud do Prahy. V Praze jsme měli být něco málo po deváté. Na letišti nás měl vyzvednout bus, který nás měl někam odvézt. Myslela jsem si, že to vše bude jen v Praze, popřípadě v okolí, ale pletla jsem se.

Jeden den jsme měli navštívit Brno, druhé jejich největší město. Pak Terezín, což je městské ghetto. Bylo toho opravdu hodně, jen jsem koukala, když jsem dostala papír s informacemi.

Potěšil mě jeden volný den, který jsme měli jít. Jak znám Edwarda, bude mi chtít Prahu ukázat ze svého pohledu. Samozřejmě, že už v Praze několikrát byl. O tom není ani pochyb.

...

Samozřejmě, že balila Alice. Donutila mě jít s ní na nákupy. Ani Edwardovi prosby nepomohly a tak jsem opravdu musela. Alice chtěla opět vykoupit celý obchod a tak jsem ji musela mírnit.

Přeci jen letíme na necelé dva týdny, tak sebou nepotáhnu pět kufrů jako ona. Ale stejně si myslím, že ji Esme trochu zmírní.

...

Jedna z výhod byla ta, že ten den jsme nešli do školy, i když jsme měli odlétat až v devět hodin večer. Charlie si stál za svým a prostě mě musel odvézt na letiště. Věděl, že tam bude Edward a možná právě proto.

Celý den jsem kontrolovala, jestli mám všechno, i když jsem měla 100% jisté, že ano. Přeci jen mi balila Alice. V osm jsme měli být na letišti a tak jsme s Charliem vyjížděli už v sedm, abych měla jisté, že tam budu včas.

Když jsem vystupovala, vzpomněla jsem si na ten den, kdy jsem tu byla s Alicí a spěchaly jsme do Itálie. Už to nikdy nechci zažít znovu. Charlie mi pomohl s kufry, které jsem měla jen dva – jeden menší a druhý o něco větší – Edward Alici přemluvil, a zamířili jsme k letištní hale.

Většina děcek už tam byla… A mezi nimi samozřejmě i Edward se svou rodinou. Jak mě spatřil, usmál a vyrazil nám naproti. Nemusela jsem se dívat ani na to, jak se Charlie tvářil. Já to věděla.

„Dobrý večer Charlie,“ pozdravil slušně mého otce, ten však jen kývl hlavou. Edward se tak snaží a táta pro to nic neudělá, ani mu to neusnadňuje.

„Ahoj Bello,“ pozdravil pak mě.

„Ahoj,“ omluvně jsem se usmála a chytla jsem jeho ruku. Před Charliem jsem si nedovolila víc. Už tak se díval nesouhlasně.

Pozdravila jsem se s Angelou, která přímo sršela nadšením a pak s Cullenovými.

„Doufám, že nebudou drahé hovory, ale hned, jak přiletíme, ti zavolám,“ slibovala jsem tátovi.

„Hlavně si tu exkurzi užij,“ usmál se Charlie. „A dej na sebe pozor.“

„Budu s Edwardem,“ připomněla jsem mu, ale on se zamračil. „Tati, už toho nech… Připouštím, že bych ti asi měla říct, kam jsem na ty dny zmizela, ale to nemůžu… Každý má své tajemství,“ řekla jsem mu.

Tušil, že nemá cenu nic namítat.

„Měj se tati… A jeď opatrně,“ usmála jsem se a lehce svého otce objala.

„Užij si to, Bells,“ zašeptal.

„Zavolám ti, hned, jak budu moc… nebo napíšu,“ slíbila jsem znovu.

„Bello! Pojď! Už musíme!“ uslyšela jsem Alici.

„Hned!“ křikla jsem na ni a pak se otočila na tátu. Pousmála jsem se a znovu jsem táty objala.

„Taky dej na sebe pozor,“ zašeptala jsem a pak jsem se rozběhla k Alici.

...

Pro Edwarda, Alici a Jaspera nebyl tohle zrovna dvakrát příjemný let. Možná to bylo tím, že jsme neletěli první třídou, že. Zabrali jsme přes půlku jedné třídy. S Edwardem jsme si vybrali místa vzadu, abychom měli aspoň trochu klid.

Edward mě pustil na místo k oknu. Před námi seděla Alice s Jasperem. Oba byli šťastni. Alice se těšila na jeden volný den, kdy mě bude moct vytáhnout na nákupy a Jasper měl dobrou náladu kvůli tomu, že ji měli všichni okolo.

Z batohu jsem vytáhla knížku a malý cestovní polštářek, který jsem dostala jako malá na Vánoce. U letušky jsem si objednala kolu, ale Edward byl proti. Stejně jako když jsme letěli z Itálie.

„Bello, měla by jsi spát… Čeká nás dlouhá cesta,“ namítnul, když jsem si sklopila stoleček a položila na něj kolu.

„To ty taky… Už abys začal počítat ovečky,“ usmála jsem se, pohodlněji si sedla a koukla se na Edwarda.

Pod jeho pohledem jsem zjihla.

„No dobře… té koly se ani nedotknu,“ rezignovala jsem a Edward se usmál. Hned, jak jsme byli ve vzduchu, jsem si upravila sedačku, odepnula pás a ustlala jsem si na Edwardově rameni.

Nenamítal, hrál si s mými prsty na levé ruce a tiše jsme si povídali.

„Měla by jsi vážně spát,“ připomněl Edward.

„Stejně za chvíli budeme zase přistávat,“ namítla jsem a vzala si knihu.

„Divím se, že sis nevzala tvou oblíbenou,“ uslyšela jsem Edwarda a já se zasmála.

„Větrná hůlka na tom není zrovna dobře…,“ připomněla jsem mu a začetla se.

„Rytíř ve zlaté zbroji… jak absurdní kniha,“ zavrtěl hlavou.

„Ale prosim tě… Vždyť je to romantický… On je ze 16. století, ona z 20.“

„Ty jsi někdy viděla, že by se někdo přenášel časem jen proto, aby zjistil jméno toho, kdo ho zradil?“

„Je to jen kniha…,“ připomněla jsem mu, ale knihu jsem zase uklidila. „Budu si ji muset přečíst, až budeš na lovu,“ povzdechla jsem si a opět položila hlavu na jeho rameno.

Asi jsem na chvíli usnula, protože když jsem otevřela oči, svítil nápis PŘIPOUTEJTE SE. Zvedla jsem hlavu a trochu jsem se protáhla.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se, když jsem si zapínala pás.

„Něco přes hodinu,“ usmál se Edward a já mu úsměv oplatila. Snažila jsem si vlasy trochu upravit, ale bez zrcadla a hřebenu mi to moc nešlo.

Za chvíli jsme byli v New Yorku, kde jsme měli čekat asi tak půl hodinky na let do ČR. Na to, že bylo něco málo po jedenácté večer tu stále bylo hodně lidí. Alice mě doprovodila na toalety, prý abych se neztratila a rovnou využila toho, abychom se koukli na zdejší obchody.

„Alice… Sotva jsme vyrazili, už něco nakupuješ,“ zaskučela jsem, když mi vybírala triko.

„Ještě stále jsme v Americe, tak chci využít klidného nákupu se svou kreditní kartou,“ zavrtěla hlavou Alice. Ani mi nedala triko na vyzkoušení, rovnou ho šla koupit. Náš let měl menší zpoždění a tak jsme trpělivě čekali.

Opět jsem si ustlala na Edwardově rameni, přeci jen na mě dopadla únava. Konečně tu bylo naše letadlo. Opět jsme si zabrali zadní místa a hned, jak jsme byli ve vzduchu, jsem usnula. Poslední, co jsem slyšela bylo to, jak mi Edward broukal moji ukolébavku…

...

„Lásko… probuď se,“ ucítila jsem lehký a studený dotek na mé tváři. Pomalu jsem otevřela oči a rozkoukala se. Prve jsem si nemohla vzpomenout, kde to jsem. Pak mi to došlo. Pomalu, ale pořádně jsem se protáhla. Slyšela jsem, jak mi křuplo v zádech. I Edward to musel slyšet.

„Jsem v pořááááádku,“ řekla jsem a ještě si protáhla krk.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se a já si opět lehla na jeho rameno.

„Ale jo, šlo to… Máš velmi pohodlné rameno,“ zašeptala jsem. I když jsem nechtěla, oči se mi sami zavíraly.

Slyšela jsem, jak se uchechtl. „Myslím, že je zbytečné se ptát, jak ses vyspal ty,“ dodala jsem.

„Počítání oveček nezabralo,“ prozradil mi.

„Jak to? Mě to vždy pomohlo.“

Znovu se pousmál.

„Možná si měl počítat pumy ne ovečky,“ zapřemýšlela jsem s vážnou tváří, ta mi však dlouho nevydržela a nahlas jsem se rozesmála, až jsem tím probudila učitele na zeměpis.

„Swanová!“

„Pardon,“ špitla jsem a začala rudnout. I tak jsem se však stál smála.

„Stejně za chvíli budeme přistávat, pane,“ bránil mě Edward. Učitel protočil oči, ale neusnul.

„Dobře, příště budu počítat pumy… Ale i tak si myslím, že to nezabere,“ otočil se na mě a pohladil mě po červenající se tváři.

„Za pokus nikdy nic nedáš,“ poučila jsem ho a cvrnkla do nosu. Usmál se tím svým pokřiveným úsměv, který miluji a navždy budu…

...

Do Prahy jsme přiletěli něco málo po deváté. Na letišti jsme si vyměnili dolary za české koruny a mohli vyrazit k autobusu, který na nás čekal. Dnes jsme se měli projet po Praze. A až večer se jet ubytovat do hotelu. Bože, jestli celý den vydržím stát na nohou, tak budu dobrá. Myslím, že dnes padnu, aniž bych musela slyšet svoji ukolébavku.

S Edwardem jsme si vybrali sedadla vzadu. Opět mě nechal sedět u okna. Měli jsme štěstí – před námi seděla Alice s Jasperem, za námi Angela s Ericem. Lepší sousedy jsem si přát nemohli… Když jsme vyjížděli z letiště, učitelé nám mikrofonem, který tu v autobuse byl, sdělili dnešní program, který byl dosti naplněn.

Opět jsem si opřela hlavu o Edwardovo rameno, zavřela oči a relaxovala. Poslouchala jsem jak učitele, tak šum okolo a Edwardův sametový hlas, který mi opět broukal ukolébavku.

Tohle bude ta nejlepší exkurze, kterou jsem kdy mohla zažít…

...

„Jak dlouho ještě?“ zeptala jsem se, když jsme se táhli do kopce. Bylo půl čtvrté a my se táhli na Petřínskou rozhlednu. Edward se pousmál.

Jediný on, Alice a Jasper vypadali svěží a plní energie. Rozhledny mám celkově ráda, nevýhoda je, že jsou na kopci. A hlavně, když máte za sebou den, kdy celou dobu stojíte. Jemu se to smálo, když měl nadlidskou sílu a energii.

„Pomůžu ti z batohem,“ nabídl se a začal mi sundávat batoh přes rameno, který jsem nosila sebou.

„Tím si teda pomůžu… Nohy už mě skoro nebolí,“ protočila jsem oči, když mi batoh sebral a on se zasmál.

„Kdybych mohl, tak tě vezmu do náruče, ale ty víš, že to před ostatními nejde,“ objal mě kolem pasu.

„Tak se aspoň chovej jako člověk… Je trochu nápadné, že se za celý den nezapotíte, nezadýcháte a neunavíte,“ zašeptala jsem, aby mě slyšel jen on.

„To je pro nás nadlidský úkol,“ odpověděl mi.

„A já si celou tu dobu myslím, že nejsi člověk,“ otočila jsem se na něj a on se zasmál.

„Opravím se… Nadupírský úkol,“ opravil se a políbil mě lehce do vlasů.

Konečně jsme byli u té krásné rozhledny…

Jenže nastaly schody.

„Bože… Proč to má tolik schodů?“ mumlala jsem si pro sebe, když jsme vycházeli pomalu nahoru.

„To by potom, lásko, nebyla rozhledna,“ uslyšela jsem za sebou. Šli jsme jako úplně poslední.

„To vím taky, ale proč tu není výtah nebo něco takového?“

„Tahle rozhledna na to není stavěná.“ Jistě, všimla jsem si, že konstrukcí se podobá Eiffelově věži v Paříži. Jediné, co jsem stihla, bylo protočit oči. Pak si mě totiž Edward vzal do náruče. Pousmála jsem se, dala mu ruce kolem krku a nic jsem nenamítala. Na co taky… Hlavně, že je nemusím vycházet.

Před pár posledními schody mě zase postavil na nohy a já je vyšla sama. Byla to nádhera se takhle dívat na Prahu. Vytáhla jsem foťák, který jsem dostala k osmnáctinám a začala fotit.

Samozřejmě jsem si k tomu vyfotila Edwarda, Alici, Jaspera, pak Angelu a Erica. Alice pak ještě vyfotila mě a Edwarda zvlášť. Po Petřínské rozhledně jsme zamířili do nedalekého bludiště, kde byly různá zrcadla.

Bylo vtipné vidět Edwarda jako malého mužíčka, s krátkýma nohama a trochu tlusťoučkého. Opět jsme před bludištěm nafotili pár fotek.

„Tu si nechám zvětšit a zarámovat,“ řekla jsem, když jsem si prohlížela fotky, které jsme nafotili. Už jsem seděla v autobuse a mířili jsme do hotelu se konečně ubytovat. Ono už taky bylo sedm hodin. Ukázala jsem fotku Edwardovi. Byla to ta z Petřínské rozhledny.

Edward si mě majetnicky tiskl k boku, já jeho objímala kolem pasu a oba v očích zamilované pohledy. Za námi šla krásně vidět Praha.

„A mě ne?“ Jen jsem protočila oči.

„Když budeš chtít, tak jo,“ pokrčila jsem rameny.

„Dobře, ale platím já,“ usmál se. Jen jsem si povzdechla. Nemělo cenu se s ním o tom dohadovat. Hlavně když šlo o peníze. Autobus se zastavil.

„Jsme na místě… Ale klid… Ještě seďte. Pár informací. Teď se ubytujeme, pak nás čeká večeře… Večerka je v deset,“ oznámil nám učitel na zeměpis a ozve se pár nesouhlasných odpovědí.  „Já jsem ještě nekončil… Budíček je v osm hodin, snídaně o půl deváté a vyrážíme v devět. Teď si každý půjde pro své věci a sejdeme se v recepci hotelu… Tam čekáte,“ dokončil svůj proslov učitel a po jeho slovech se začnou všichni zvedat.

Až na tu hrstku chytrých, kteří ví, že se ke svým věcem stejně dostanou. Samozřejmě, že mezi ně patříme i já, Edward, Alice a Jasper. Když už byli skoro všichni venku, tak jsme se zvedli a zamířili ven.

Edward mi samozřejmě pomohl s kufry a pak jsme zamířili k hotelu. Téměř všichni už tam byli a učitelé nám rozdělovali pokoje. Velmi vtipné bylo „Cullen a Cullen“. Já měla pokoj samozřejmě s Alicí.

„Hele Edwarde, proč máme pokoj ve vyšším patře, než ostatní?“ zeptala jsem se, když jsme se vydali ke svým pokojům.

„Možná to bude tím, že jsme si zaplatili lepší pokoj,“ pokrčil rameny a vstoupili jsme do výtahu.

„Proč jste to udělali? Vždyť stejně nespíte?“ udivila jsem se a množné číslo jsem brala jako oni, ne že i já.

„To sice ne, ale ty jo… A řekli jsme si, že tě samotnou nenecháme,“ odpověděl mi. Chvíli mi trvalo, než mi došel smysl slov.

„Počkat, počkat! Tím chceš říct, že jste ten lepší pokoj zaplatili i mě?“

„Samozřejmě Bello,“ přikývla s úsměvem Alice a já si myslela, že půjdu do kolen.

„Příště mi o tom řekni, ano?“ otočila jsem se na Edwarda, který mírně přikývl. Pak jsem si vzpomněla na Jessicu a Lauren. Ty dvě se na nás čtyři, a hlavně na mě a Edwarda, mračily a pořád si něco šuškaly. Edward musel vědět co, musel slyšet i jejich myšlenky, ale dokonale ty dvě ignoroval a tak jsem se ho snažila napodobit.

"A co ostatní? Nebude  se jim to zdát trochu nefér?“ zeptala jsem se.

„Ono na tom není co nefér… My jsme si ten pokoj zaplatili,“ pokrčila rameny Alice.

„Vy možná, já ne,“ zamumlala jsem, ale slyšeli mě. Všichni tři se jen usmáli...

Opět jsem jen protočila oči…

...

I kdy ono to mělo výhodu. Edward, Alice a Jasper byli bráni za slušné žáky a tak nás sem učitelé nechodili hlídat. Takže když už jsme byli po večeři, ubytovaní, my čtyři jsme si mohli dělat co jsme vlastně chtěli. Tedy musím se opravit, když jsem se já navečeřela. V jídelně jsme seděli u jednoho stolu a tak jsem opět mohla jíst i z jejich talíře.

Když jsem byla na našem pokoji, napustila jsem si vanu plnou pěny a položila se do ní. Koupelnu provoněla pěna, zhasla jsem velké světlo a nechala jen tlumené. Takže mi tu chyběla jen odpočinková hudba, svíčky a byla by to pohoda úplně. Zavřela jsem oči. Z pěny mi ven čouhala jen hlava.

Uslyšela jsem zaklepání.

„Co je Alice?“ zeptala jsem se, oči nechala zavřené. Uslyšela jsem, jak se dveře otevřely a já si povzdychla. Ani odpočinout mě nenechá. Pomalu jsem otevřela oči a chtěla ji pěkně něco říct, jenže když jsem je otevřela, zjistila jsem, že to není Alice…

Ale Edward.

„Smím?“ zeptal se.

„Ty jo, ale Alice ne,“ přikývla jsem a usmála se.

„Proč ne?“ uslyšela jsem z vedlejšího pokoje. Jen jsem se lehce zasmála. Edward si sedl na kraj vany. Zvedla jsem pravou ruku a chytla tu jeho. Sice jsem na ni měla pěnu a byla mokrá, ale jemu to nevadilo. Hrál si s mými prsty.

„Když jsme u Alice, tohle ti posílá,“ prolomil ticho, které tu vládlo a kývnul k hromádce na stolku vedle umyvadla. Protočila jsem oči.

„Doufám, že je to moje pyžamo,“ zamumlala jsem.

„Vypadá normálně a slušně,“ ujistil mě Edward a já se zasmála.

„Tak to bude moje,“ nepatrně jsem přikývla. Vzpomněla jsem si na Charlieho. Zavolala jsem mu, když jsme přiletěli do ČR. Díky časovému posunu, který byl asi osmihodinový, bylo ve Forks, pokud dobře počítám, jedna hodina po půlnoci a to mi Charlie nezvedal, protože spal.

„Měla bych zavolat Charliemu,“ konstatovala jsem. Neuměla jsem si představit tuto scénu ve Forks.

Já ve vaně, Edward sedíc na okraji vany a hraje si s mými prsty. To opravdu ne.

„Přinesu ti svůj mobil, ať máš nějaký kredit,“ zašeptal a než bych stačila něco říct, byl zpátky i s mobilem. Usmála jsem se, vytočila číslo na pevnou a čekala. Zatím jsem hovor dala na hlasitý, nechtěla jsem Edwardův mobil utopit. Opět jsem mu podala ruku a opět si začal hrát s mými prsty.

Charlie konečně hovor vzal. „Swan,“ představil se.

„Ahoj tati, tady Bella,“ pozdravila jsem ho.

„Bello! Konečně voláš,“ zaradoval se.

„Já ti volala, ale to si ty spal,“ bránila jsem se. Charlie se vyptával na celý dnešní den, když si pak uvědomil, že hovor vlastně platím já.

„Ať moc neprovoláš,“ loučil se. Tušila jsem, že kdybych mu řekla, že volám od Edwarda, ani by mi to příště nezvedl.

„Jo, jasně tati… Měj se,“ rozloučila jsem se.

Mlčet je někdy opravdu lepší…

...

Příští čtyři dny jsme procestovali podrobně Prahu a její blízké okolí. Asi jsem se nezmínila o tom, že Cullenovi celkově tuto exkurzi podpořili… Samozřejmě, že finančně a tak si Edward, Jasper a Alice mohli trochu více dovolit.

Edward toho využil, když jsme šli na Václavské náměstí, pak k Národnímu muzeu. To mě Edward zatáhl do jednoho obchůdku. Ještě před tím jsem si všimla nesouhlasných pohledů nejen od Jessicy a Lauren, ale i ostatních našich spolužáků.

Až pak jsem si všimla do jakého obchodu mě to zatáhl. Zlatnictví.

Prodavač rozuměl anglicky, takže se s ním Edward mohl domluvit. Mohla jsem si vybrat, co jsem chtěla. Jsem už od přírody skromná, proto jsem si vybrala řetízek na krk s přívěškem písmena B. Nic moc nápadného. Doufala jsem, že si toho Charlie nevšimne.

Časem bych mu řekla, že mi to Edward kdysi koupil… U Václavského náměstí jsem opět pořídila nějaké fotky a pak jsme zamířili do Národního muzea.

„Jaspere?“ oslovila jsem Jaspera, když jsme se procházeli po muzeu. Moc se mi líbilo.

„Ano Bello?“ byl stále nervózní v přítomnosti mě, ale měla jsem pocit, že si začíná více věřit.

„Že tuším, co Jessica a Lauren pociťují?“ zeptala jsem se ho. Pousmál se.

„Jo, myslím, že na tohle moji schopnost nepotřebuješ,“ přikývl.

„Jaké to je, když víš, že tě někdo nenávidí?“

„Nemusíš se na tohle ptát jen mě… Ale třeba i Edwarda,“ zasmál se a já se nechápavě zamračila. „Bello… Charlie,“ připomněl mi já se zasmála. Měl pravdu, ale já jsem doufala, že on si zase na Edwarda zvykne.

„Máš pravdu… Kde vlastně je Alice a Edward?“ zeptala jsem se a porozhlédla se kolem sebe. Našli jsme je u savců.

„Kde jste byli?“ zeptala jsem se Edwarda, když jsme si prohlíželi ptactvo.

„Alice měla vizi, že bude svítit, když budeme v Brně a tak jsme požádali učitele, jestli by trochu nepozměnil program… Takže když bude svítit, budeme zrovna v obchodním domě… něco pro Alici,“ vysvětlil mi, objal mě kolem pasu a lehce políbil do vlasů.

„To ji nestačí, že po obědě jdeme do Flóry?“

„Jakoby jsi neznala Alici,“ zasmál se.

„Kam mě chce zatáhnout?“ zeptala jsem se přímo a Edward se rozesmál. V nákupním centru jsme měli mít hodinu rozchod, pak jsme měli jít do 3D kina na nějaký film o dinosaurech, nebo něco takového. Na oběd jsme se vrátili do hotelu, pak nás autobus odvezl do Flóry.

Hned nás zatáhla do prvního obchodu s oblečením, který spatřila. Museli jsme ji mírnit, aby nekoupila vše, co spatřila. Nešla by ani na to kino, kdyby to nebylo povinný. Téměř ji museli odtáhnout z posledního obchodu…

3D kino jsem si užila. Nikdy jsem na takové kravině nebyla. Vždy, když na mě něco z boku vybaflo, jsem zapištěla. Edward ze mě měl druhé Vánoce, fakt. Přiznávám se, že i mě to připadalo vtipné, sama sobě jsem se pak smála…

Po kině jsme se vrátili do hotelu, kde jsme měli dvě hodiny volno, pak jsme měli jít na procházku noční Prahou. Měli jít s námi jen učitelky, kterým jsem zrovna moc nevěřila, protože orientační smysl měly pěkně v háji. Aspoň, že šel Edward, Alice a Jasper.

Měla jsem pocit, jakoby tu žili celý život, jak dobře Prahu znali. Měli jsme štěstí, protože když jsme přijeli do hotelu, vylezlo sluníčko. Měla jsem pocit, že ten pokoj vedle, který patřil Edwardovi a Jasperovi je zbytečný, protože oba byli pořád jen u nás.

Pokoje byli velmi dobře vybaveny a tak tu samozřejmě byl i DVD přehrávač. Zatáhli jsme okna, aby sem nelezlo sluníčko a Alice vybrala nějaký film. Já s Edwardem jsme se uvelebili na posteli, Alice s Jasperem na sedačce. Super náhradník je velmi dobrý film, párkrát jsem ho viděla, ale smát se tomu budu snad pořád.

Film jsme sice nestihli celý, protože jsme museli na večeři, kterou jsem zase jedla jen já a pak připravit na noční procházku. I když před tím svítilo sluníčko, teplo zrovna taky nebylo. Alice mi nachystala rifle, triko, mikinu a letní vestu, kterou mi koupila teprve před týdnem. Vše samozřejmě sladěné do jedné barvy a samozřejmě, že značkové.

Jak jsem předpokládala, učitelky se málem ztratily. V tu chvíli byli zřejmě všichni rádi, že tu s námi jsou děti od doktora Cullena. Musela jsem uznat, že noční Praha byla fakt nádherná.

Hlavně když jsme byli u Pražského hradu, odkud vidíte na svítící Petřín a svítící Prahu. Do hotelu jsme dorazili něco málo před desátou. Rychle jsem se osprchovala a zalehla do postele.

Hned, jak se moje hlava dotkla mého polštáře jsem usnula.

...

Po prozkoumání Prahy jsme se pustili do prozkoumání blízkého okolí. No, blízkého…

Jeden den jsme zajeli do Terezína, ghetta, který sloužil hlavně ve druhé světové válce. Jeden den jsme se zase jeli podívat do Brna. Musela jsem vstávat hodně brzo, v šest jsme vyráželi. V Brně toho bylo taky hodně, ale měli jsme jen den na to, abychom je celé prohlédli.

Vize se splnila a opravdu svítilo, když jsme byli v nákupním centru. Druhý den, po Brně, jsme měli mít jeden volný den. K ránu mělo opět svítit a tak jsem si mohla trochu přispat.

Když jsem se pozdě večer vysprchovala, oblékla jsem si mikinu, nazula tlusté vlněné ponožky a vydala se do Edwardova pokoje. Tušila jsem, že Alice už tam bude a tak jsem šla co nejtišeji. Bylo už pozdě, a nás moc nehlídali, ale i tak.

Zaklepala jsem a čekala.

Otevřel mi Edward. Stále v riflích, košili však měl na půl rozepnutou a napůl zapnutou.

„Můžu dál?“ zeptala jsem se. Usmál se a uhnul ze dveří. Proklouzla jsem vedle něj a skočila na jeho postel.

„Je ti zima?“ zeptal se a sedl si vedle mě.

„Není,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Tak proč ta mikina?“

„Ty jsi ještě neviděl moje pyžamo?“ udivila jsem se.

„Ne… Alice na ně ani nepomyslela,“ odpověděl a já si všimla, že tu někdo chybí.

„Kde jsou ti dva?“ zeptala jsem se.

„Šli se projít… Ale neodbíhej od tématu,“ pousmál se. Musel tušit, jak to pyžamo vypadá. Mikina zakrývala jen vrchní část pyžama, tu spodní, tyrkysové kraťasy, které sahaly sotva do půli stehen, však ne a moc toho prozrazovala.

„No tak Bells,“ poprosil tiše, ale já jsem zavrtěla hlavou. Musela jsem se sice hodně přemáhat, abych nepovolila. Pousmál se, přitáhl si mě do své náruče a jeho rty dal nebezpečně blízko mému uchu.

„Bellinko… Prosím,“ zašeptal, že jsem to sotva slyšela já. Přivřela jsem oči a můj tep se zrychlil. Musel se usmát. Věděl, že dlouho nevydržím a měl pravdu.

„No tak dobře,“ povolila jsem a zvedla ruce nahoru. Pochopil mě a mikinu mi přetáhl přes hlavu. Mohl tak spatřit tílko tyrkysové barvy, které bylo jakoby pocákané černou barvou. Tílko mělo široký výstřih. Nevím, kam mikinu dal a bylo mi to celkem jedno.

Koukla jsem se na něj přes rameno, protože jsem k němu seděla zády. Na jeho tváři jsem spatřila úsměv. Jeho ruce se mi obmotaly kolem pasu a přitáhly si mě k sobě ještě víc.

„Sluší ti to,“ zašeptal mi do ucha a mě přejel mráz po zádech.

„Díky,“ zamumlala jsem. Byla jsem ráda, že jsem se zmohla aspoň na nějakou odpověď. Motýlími polibky se začal věnovat uchu a srdce se opět splašilo. Uchechtl se a pokračoval.

„Asi se z tebe jednou zblázním,“ zamumlala jsem. Zasmál se a rty přejel na můj krk. To už jsem nevydržela, otočila jsem se mu v náruči a políbila na rty. Ještě víc se usmál, ale nebránil mi. Objala jsem ho kolem krku, on nechal své ruce na mém pasu. Dech se mi zkracoval a zrychloval.

Bylo to snad poprvé, co jsem se odtrhla já.

„Ani nemáš ponětí, jak tě miluji,“ zašeptala jsem a koukla se do jeho očí, které pomalu začínaly tmavnout.

„Mám… Já tě totiž miluji úplně stejně,“ zavrtěl hlavou. Přitiskla jsem se k němu. Ač jsem nechtěla, tak jsem zívla.

„Jsi unavená… Měla by jsi jít spát,“ zašeptal a přikryl mě peřinou. Lehla jsem si a Edward si lehl vedle mě.

„Vyprávěj mi nějakou pohádku,“ poprosila jsem a on se rozesmál.

„Jsi jako malá.“

„Prosím,“ poprosila jsem ještě jednou a udělala prosebný kukuč. Věděla jsem, že ten na něj platí.

„Ty jsi moje malá potvůrka, víš to?“ zeptal se a já se uvelebila na jeho hrudi.

„Já a potvora?“ udivila jsem se falešně. Usmál se pokřiveným úsměvem, který na něm tak moc miluji a začal mi vyprávět pohádku. V půlce jsem usnula…

...

Probudila jsem se až něco málo po deváté hodině. Byl to skvělý pocit se zase takhle vyspat. Edward tu nebyl, ani Jasper a Alice ne. Prohrábla jsem si vlasy a vyklouzla jsem ze zahřáté postele. V koupelně jsem si opláchla obličej a prsty se snažila pročesat vlasy. Pak jsem na sebe dala zase mikinu a zamířila do svého pokoje.

„Kam pak, kam pak,“ ozvalo se za mnou, když jsem natahovala ruku na kliku. Otočila jsem se a spatřila Edwarda, jak ležel na posteli.

„Musím se jít převléknout, učesat a celkově trochu zkulturnit,“ pousmála jsem se.

„I neučesaná jsi nádherná,“ řekl a já se začervenala. Zasmál se a než jsem se nadála, stál naproti mně a objímal mě kolem pasu. „Jak ses vyspala, lásko?“ zeptal se a políbil mě lehce do vlasů.

„Velmi dobře…,“ protáhla jsem se a on se zasmál.

„Alice šílí,“ povzdechl si.

„Uvidíme se na snídani,“ utěšila jsem ho a vyšla z jeho pokoje. Hned po snídani, jsme vyrazili do města. Opět jsme se vrátili na Karlův most, kde mi Edward koupil ručně vyrobené náušnice a u jednoho umělce si mě nechal namalovat. Nešlo mu to rozmluvit. Pak si však ještě Alice umyslela, že chce nás dva na papíře a tak jsem za modelku byla ještě jednou, tentokrát však s Edwardem.

Pak mě vzali do domu voskových figurín, opět na Orloj, pak na oběd do jedné hodně luxusní restaurace. Po obědě mě nechali chvíli vydechnout a tak jsme se jen procházeli pražskými ulicemi. Alice si neodpustila nás zatáhnout do jednoho obchodu s oblečením.

Edward by mi neustále něco kupoval a tak jsem ho musela mírnit. Do hotelu jsme se vrátili akorát na večeři. Všichni už tam byli. Na Karlově mostě jsem koupila náušnice pro Angelu, věděla jsem, že bude mít zítra narozeniny a tak jsem ji chtěla něco dát.

"Hej Ang!“ křikla jsem na ní, když čekala společně s Jessicou, Lauren a Ericem na výtah. „Všechno nejlepší! Nevím, zda zítra bude čas a tak ti chci popřát dneska! Na, tohle je od nás,“ popřála jsem ji a podala jsem ji malou sametovou krabičku, kterou jsme po obědě koupili v jednom zlatnictví. Edward mi tam rovnou koupil řetízek na ruku.

„Ale… to jste nemuseli,“ usmála se a objala mě.

„Narozeniny bez dárků? To nejde,“ uslyšela jsem za sebou a pak jsem spatřila Alici, Jaspera a Edwarda.

„Vážně to nejde,“ zavrtěla hlavou Angela.

„Tak už nejsi sama, kdo pořád odmítá dary,“ řekl Edward a koukl se na mě. Jen jsem protočila oči a Angela se rozesmála.

„Vážně děkuji… vezmu si je na tu hru do divadla,“ poděkovala ještě jednou a pak zmizela ve výtahu. Den před odletem jsme měli jít do Národního divadla na jakousi hru.

„Není zač,“ řekli jsme unisono a pak se rozesmáli…

...

Příští den jsme opět vstávali brzo. Jeli jsme se podívat do Třebíče, malého města na Vysočině. A pak do města Jihlavy, Moravských Budějovic, Velkého Meziříčí a pak zpátky zase do Prahy.

Devátý den jsme se jeli kouknout na severní Čechy. Desátý jsme navštívili jižní Čechy a druhou největší krasovou oblast v ČR Český kras. Největší, tedy Moravský, jsme navštívili, když jsme jeli do Brna. Krasové oblasti se mi moc líbili, nikdy jsem nic takové v Americe neviděla.

Jedenáctý, tedy předposlední, jsem začala pomalu balit a ještě jsme si jednou prošli Prahu. Muzeum hraček jsem viděla poprvé a tak jsem, jako po celou exkurzi, nešetřila fotkami a fotila. Balit ani nemělo smysl, protože to za mě udělala Alice. Bránit se ani nemělo cenu.

Jak Angela slíbila, tak taky udělala. Na divadlo do Národního divadla si opravdu vzala náušnice, které jsme ji koupili. I když jsem té hře nerozuměla, nevadilo mi to. Myslím, že kromě Jaspera, Edwarda a Alici, tomu nerozuměl od nás nikdo. Vůbec mě nepřekvapilo, když jsem se dozvěděla, že umí český jazyk, který je podle nich ze začátku docela těžký.

Divila jsem se, pro ně, že je něco těžkého?

...

Poslední den jsme se jeli projet na lodičkách po Vltavě. Pak nasednout do autobusu a hurá na letiště. Peníze, které nám zbyly, jsme si vyměnili za staré známé dolary. Ještě před tím, než jsme nastoupili do letadla, jsme si udělali společnou fotku.

Angela se navrhla a vyfotila jenom nás čtyři. Tušila jsem, že tahle bude další, kterou si nechám zvětšit a zarámovat.

Jinak, kupodivu jsem měla stejný počet zavazadel, jako když jsem sem přiletěla. To bylo k neuvěření.

S Edwardem jsme si opět zabrali místa v zadu a prohlíželi jsme si fotky, které jsem za celou exkurzi stihla nafotit. U některých jsme se dobře pobavili. Rovnou jsme vybírali fotky, které si necháme zarámovat.

Bude to skvělá památka na to, co jsme tu všechno zažili…

...

Let v New Yorku měl zpoždění a toho jsem využila já. Poslala jsem balíček mámě na Floridu, v němž byly náušnice z Karlovu mostu. Jak mámě, tak Charliemu jsem posílala pohlednici. A nejen mým rodičům, ale i Edwardovým. Esme a Carlisleovi do Forks a Emmettovi a Rose do Toronta, kde momentálně bydleli.

Konečně tu byl náš let. Tentokrát nám někdo sebral místa vzadu a tak jsme uvítali místo vepředu. I přes to, že let byl krátký, tak jsem usnula, opět, na Edwardově rameni. Nechal mě spát, za což jsem mu byla vděčná a probudil mě až před přistáním v Seattleu.

„Vítej zpátky ve Washingtonu,“ zašeptal Edward, když jsem se koukla z malého okýnka a pak na něj.

„Zase jsme doma,“ usmála jsem se a lehce ho políbila na rty. Usmál se a po chvíli polibek ukončil.

„Miluji tě,“ zašeptal tak, abych to slyšela jen já. Zářivě jsem se usmála.

„Já tebe taky,“ šeptla jsem a pak se zamyslela. „Že někdy podnikneme takovouhle akci… Ale jen ve dvou?“ zeptala jsem se ho. Potichu a krátce se zasmál.

„Když si to budeš přát, tak ano.“

„Tím pádem už vymýšlej, kam poletíme o prázdninách,“ řekla jsem.

„Já bych o prázdninách plánoval něco jiného,“ odpověděl neutrálně.

„A co?“

„Co třeba svatební cesta?“ Nechápavě jsem zamrkala.

Opět se krátce zasmál.

„Řeknu to takhle… Co by jsi řekla tomu, že by jsme se o prázdninách vzali?“ zeptal se a já vyvalila oči.

„Ty jsi chceš vzít mě?“

Znovu se zasmál a přikývl.

„Na to se dá odpovědět pouhými šesti slovy,“ zamyslela jsem se.

Teď se nechápavě zamračil on.

„Ano, ale pozor je tu Charlie,“ odpověděla jsem na jeho otázku a on se rozesmál.

„S Charliem si nějak poradíme,“ uklidnil mě a lehce mě opět políbil. Jo, tomu jsem věřila…

Počkat…

Takže já se budu vdávat?

…

Vlastně…

Proč ne?