Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Fallen desire

16.12.2010 (15:00) • Emalie • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2018×

Touhy, které byly vyřčeny do prázdna, se rozutekly po celé mojí mysli. Uprchly do temných koutů a jen ten pocit, že ačkoli byly vyslovené, nikdy se nesplní. Nikdy. Před mnoha lety, když jsem byla ještě člověk, jsem tohle slovo nepoužívala. Byly věci, na které stačilo pomyslet a hned byly moje. Ovšem, i v mém krátkém lidském životě existovaly touhy tak silné a přesto příliš křehké, touhy, pro které jsem tento život nenáviděla. Přání v tomto životě, ač stokrát vyslovená, ale nesplnitelná. Proč? Kterou mladou dívku by napadlo, že v jeden jediný okamžik bude okradena o něco, po čem léta snila, o to, mít milujícího manžela, který ji láskyplně políbí, když přijde domů, o krásný dům plný dětského smíchu. Kdo by počítal s tím, že nikdy nebude mít šanci chovat svoje vlastní dítě v náručí, kdo by počítal s tím, že bude okraden o právo být matkou?

A přesto všechno se tato přání v jeden jediný večer rozplynula. Vzpomínka na ten večer podnítila mrazivé bodnutí v mém mrtvém srdci. To, co rozerval na kousky muž, kterého, jak jsem si myslela, miluji, spojil v celek další muž. Důvod mého dosavadního bytí. Nikdy bych po té noci, a zvláště po mé přeměně, nepomyslela na to, že bych takové stvůry, takové muže mohla milovat. Nikdy jsem nevěřila, že po tom večeru bych mohla znovu věřit opačnému pohlaví. Bála jsem se, že mi znova ublíží. Carlisle a Edward byli jediní v mém novém životě, které jsem byla schopna tolerovat. Přesto tady sedím jako vdaná žena. Letmým pohledem jsem zavadila o svoji levou ruku, na které se honosil krásný prsten. Prsten od mého zachránce. Každý se mohl domnívat, že jsem zachránila já jeho, když jsem ho polomrtvého přinesla ke Carlisleovi, aby ho změnil a dal mu druhou šanci na život. Na život, který jsem tak nenáviděla, ale někde hluboko v mém zlomeném nebijícím srdci jsem tušila, že on je moje budoucnost, že on, ačkoliv jsem muže nenáviděla, je pro mě výjimečný. Proto musím říct, že jsem nezachránila já jeho - to on zachránil mě od existence v nicotě, od sebelítosti a nenávisti k tomu, že už nic změnit nemůžu. Byl to můj Emmett.

Anděl, který složil kousky mého srdce zpátky v jeden celek i přesto, že malá část chyběla – tisíckrát nevyslovená touha v mém lidském životě a milionkrát omílaná touha v mé nekonečně upíří existenci –m je to právě ta část a ta láska, kterou chová v srdci každá matka ke svému dítěti. Musela jsem se pousmát nad svou občasnou nevděčností. Vždyť milujícího manžela, který mě láskyplně políbí, když přijdu domů, mám. Mám i krásný důmm tak proč se zase zaobírám dnem, kdy mi všechno bylo odepřeno. Mužem, u nějž jsem předpokládala, že mi to všechno dá, mužem, který mi vzal právo být matkou, vzal mi i moji počestnost a pošlapal ji tak, že jsem se občas cítila tak špinavá. Royce. Je snad v pekle? Při představě Royce v pekle jsem se trošku pousmála a otočila jsem pomalu hlavu k zapadajícímu slunci. Jeho paprsky už nebyly tak silné, takže se netřpytilo celé moje tělo, ale jen tvář odvrácená ke slunci.

Zamyslela jsem se nad tím, proč znova přemítám o věcech, které už nezměním. Byl tu jeden důvod, proč se moje myšlenky ubíraly tímto směrem. Ten důvod byla Isabella. Belle je umožněno dát Edwardovi to, co já nikdy nebudu schopná dát Emmettovi. Vlastní dítě. Tedy pokud Bella přežije, rychle jsem tuto myšlenku vytlačila pryč. Mojí povinností je ji chránit a postarat se o bezpečí toho nenarozeného děťátka. Nikoliv proto, že bych chtěla, aby zemřela, i když náš vztah nebyl bezproblémový. Ona se mě bála a já jí záviděla její lidský život, její možnosti a samozřejmě v mém případě šlo i o pýchu. Doteď jsem nedokázala pochopit, jak je možné, že Edward upřednostňoval obyčejné lidské děvče před nádhernými upírkami, které potkal, a jak bylo možné, že jsem mu přišla méně krásná než ona.

V mém úmyslu bylo jen dát Belle možnost, o kterou ji Edward chtěl připravit, aby ji uchránil. Bál se o její život. Byl přesvědčený o tom, že dříve či později ji ten tvor uvnitř zabije. Ale jako žena chápu Bellino rozhodnutí o to víc. Ostatně, kdybych byla na jejím místě, rozhodla bych se stejně. Přiznávám, že pro mě bude těžké dívat se na jejich krásné dítě. Bude snad ve mně bojovat žárlivost s pochopením? Jedno vím jistě, milovala bych to dítě, i když není moje vlastní. Je Edwardovo a ten je přece můj velký bratr. Ušklíbla jsem se a sledovala, jak slunce mizí za obzorem.

Z rozjímaní mě vyrušily kroky, které byly za mnou. Nevylekala jsem se, protože jsem věděla, kdo se vedle mě usadil. Emmett. Po brzkém návratu Edwarda s Bellou z jejich svatební cesty jsem na Emmetta neměla čas. Přiznávám, zanedbávám ho, ale jiná šance tu není. Musím se starat o Bellu a chránit to nenarozené před jeho vlastním otcem. Bůh ví, co ho ještě nenapadne, aby mě odstranil z cesty. Třeba teď přemluvil Esmé. Ona je vůči němu tak loajální. Snad nepodlehla jeho prosbám a nedovolila mu, aby… Ne. Esmé je na naší straně. Tato ukradená chvíle byla jedna z mála, kterou jsem si mohla dovolit. Cítila jsem se tak... zlomená a v tuto chvíli tu byl. Stál po mém boku vždy, když jsem potřebovala. Můj život.

„Rose.“ Pohladil mě po vlasech a přitáhl k sobě do klína. Moje paže ho objaly kolem krku, a tak jsem mu mohla pohlédnout do očí, kde se mísila starost s pochopením.

„Mrzí mě to,“ vydechla jsem.

Podíval se na mě zmateně.

„Zlato, ty se omlouváš mně? To já bych se ti měl omluvit. Měl bych před tebou padnout na kolena a prosit svého Anděla o odpuštění, že jsem nebyl schopen tě ochránit před ním,“ zavrčel a zavřel ve vzteku oči. Po chvíli mlčení, kdy bojoval sám se sebou, aby stromy tyčící se za námi nevytrhal i s kořeny a nehodil je do řeky, pokračoval: „a před těmi ožralými bastardy, když jsi byla ještě tak křehká a zranitelná.“ Mrkl na mě a dodal: „Ne, že bys teď nebyla, ale teď tě dokážu ochránit.“ To byl celý Emmett, vždycky se mě snažil utěšit tím, že všechno svedl na sebe.

„Vážně je mi líto, že ti nemůžu dát to, co Bella dává Edwardovi,“ pokračovala jsem dál, jako bych nevnímala jeho slova.

„Dáváš mi sebe a o nic víc nežádám,“ zamrkal na mě.

„Oba víme, že je to lež,“ vydechla jsem a sklonila hlavu. On mě chytl za bradu a zvedl hlavu tak, že jsme si hleděli do očí. Musela jsem je hned zavřít, abych neviděla tolik emocí vepsaných v jeho tváři. Nemusela jsem mít Jasperovy schopnosti na rozpoznání toho smutku mísící se s láskou a hlavně, což bylo nejhorší, s jeho touhou v očích.

„Rose, tak to není. Miluji jen tebe a,“ rozpačitě se nadechl, „a nejsem si jistý, že by… pokud by to bylo někdy možné a tvoje... ehm naše… přání se uskutečnilo, prostě nejsem si jist, že by v mém srdci bylo místo i pro někoho dalšího.“ To mě donutilo otevřít oči a pohlédnout na něj. Jeho omluvný usměv byl ohromující, že jsem na sebe byla naštvaná tím, jak v poslední době přemýšlím. Vždyť mám vše. On je moje všechno.

„A vážně,“ dodal, když vzal mojí ruku do svojí a jemně si ji položil k hrudi, kde kdysi tlouklo jeho srdce, „tohle patří jenom tobě.“ Po těchto slovech jsem ho vášnivě políbila. Nevím, jak dlouho trvalo, než jsme se od sebe odrhli, ale bylo nám to jedno. Přece jenom času jsme měli jeden pro druhého na celou věčnost. Pomalu jsem líbala každičký kousek jeho tváře, až jsem se dostala k uchu, do kterého jsem mu zašeptala jen pár vět: „Miluji tě víc, než si dokážeš představit.“

„Hmmmmm,“ zavrněl blahem pod mým dechem, když jsem mu šeptala slova lásky a mé rty se letmo dotýkaly jeho kůže.

„Zlato, uvažuj, kdo by nemiloval tohle?“ zeptal se a se smíchem ukázal na svoje tělo. Na oko jsem si naštvaně odfrkla a zabořila jsem svoji hlavu do jeho svalnaté hrudi. Držel mě a já si s ním přišla v bezpečí, tak klidná a bezstarostná. Ztratila jsem sice možnost být matkou, ale získala jsem toho nejlepšího muže pod sluncem.

….

Snad jsem Vás neunudila k smrti.

Autor: Emalie, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Fallen desire: