Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Fearing love

21.10.2009 (20:00) • Ellescifi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1793×

„Proč bych to nemohl udělat já?“ rozčiloval jsem se.

„Jsi příliš zaujatý, Jacobe,“ řekl klidně Sam. Jemu se to mluví.

„Dokážu se ovládat,“ zavrčel jsem netrpělivě.

Hádka trvala už pěknou chvíli, ačkoli byla podle mě zbytečná.

„Chceš nám tvrdit, že se s ním nepopereš, jakmile dá trochu najevo, že ji miluje?“ zeptala se sakrasticky Leah.

Měl jsem chuť ji praštit, ale holky nemlátím. Než jsem se nestihl přesvědčit, že Leah není holka, ale bratr, čímž by se moje pěst ospravedlnila, promluvil Embry.

„Jake to zvládne,“ podpořil mě.

Zadíval jsem se Samovi do očí. „Nebudu se tam s ním rvát. Tam by to stejně nešlo. Je to dobrý místo na rozhovor, aspoň jim předáme varování. A můžeš mi to zakázat, když ti to udělá radost,“ dodal jsem ironicky.

„V tom máš pravdu, ale radši bych tam stejně poslal někoho, kdo si to nebude brát tak osobně. Tohle zavání průšvihem,“ zamumlal Sam v hlubokém zamyšlení.

Jasně, že příkaz se dal obejít, ale v tomhle případě bych se tam s tou Bellinou pijavicí fakt neporval. Jenže mi to nikdo nevěřil.

„Chci se ujistit na vlastní oči,“ řekl jsem tiše. „A půjdu za ní. Jde jen o to, jestli teď a tam, jako zástupce smečky, nebo za pár hodin, k nim domů, sám.“ Což bych nerad, ale když by nebyla jiná možnost jak ji vidět...

„Nebudu ti bránit v návštěvě Belly, to dobře víš, i když to není podle mě nejšťastnější nápad,“ řekl pomalu.

„Ublížit to může jen mě.“

„No to si zrovna nemyslím,“ vložila se do toho Leah znova.

„Sklapni, Leah,“ okřikl ji Seth, než to stihl někdo jiný.

„Quile, Embry,“ obrátil se po chvíli Sam energicky na další dva členy smečky, „půjdete s ním. Budete dávat pozor, aby se to nezvrtlo.“

„Jasně, Same,“ přikývl Quil, zatímco Embry kýval mlčky.

„To není třeba,“ procedil jsem skrz zuby. Dělá ze mě nekontrolující se dítě.

„Buď rád, že jsem s tebou neposlal Leah nebo Paula,“ usadil mě Sam.

„A žádný citový výlevy,“ poznamenala Leah, když jsem se otočil k odchodu.

„Sklapni, Leah,“ ozvalo se za mnou hned několik hlasů naráz.

Mlčky jsem došel na kraj mýtiny, kde jsme měli sraz a rozběhl jsem se do lesa. Slyšel jsem oba kamarády, jak běží za mnou. Nebylo to daleko od La Push a já se nechtěl přeměňovat. Ostatní se určitě promění a na další průpovídky jsem fakt neměl nervy.

Doběhli jsme k nám domů a já jsem bez rozmyšlení vletěl do dveří, kouknul na hodiny a zjistil, že už mám jen málo času, pokud je tam chci zastihnout. Podíval jsem se na své dva společníky.

„Vezmu si motorku, chci jet sám. Beru to na sebe,“ prohodil jsem ještě přes rameno cestou ke garáži.

Popadl jsem tu černou nádheru a vyjel ven. Před garáží oba čekali.

„Víš jistě, co děláš?“ zeptal se Embry, z hlasu mu ale nedůvěra nečišela. Spíš se ptal proto, abych si já uvědomil, kvůli čemu tam jedu.

„Vím,“ přikývl jsem. Ovládal jsem se. Jestliže je Bella člověk, to ostatní zvládnu. A zároveň si to vyřídím s tou její pijavicí za sobotu. Ale smečka mohla být klidná, nehodlal jsem se tam s ním prát. Měl jsem v záloze něco lepšího.

Rozjel jsem se pryč z La Push a Quila s Embrym nechal za zády. Motorka byla proti běhu žalostně pomalá, ale s tím jsem teď nemohl nic dělat. Nemohl jsem se objevit u forkské školy jako vlk.

Uháněl jsem mokrými silnicemi nejvyšší rychlostí, při které jsem se už začínal bát. Ne toho, že se vysekám, to by se mi nejspíš nic moc nestalo, ale toho, že se mi stroj rozpadne pod zadkem a já tam nedojedu včas.

Při příjezdu na parkoviště jsem si úlevně vydechl a taky si uvědomil, že mě propaluje jeden pohled za druhým. Otočil se na mě téměř každý. Bylo mi jasné, že málokdo ví, jak velcí teď kluci v La Push jsou. Ne, že by tušili důvod. Přesto...

A to jsem pro lepší vztahy byl plně oblečený – nezapomněl jsem ani na tričko a boty! Věděl jsem, že Bella nemá ráda, když chodím polonahý, ať už byl její důvod jakýkoli.

Teď jsem se ale musel soustředit a zapomenout na Bellu. Jsem tu kvůli smečce a hranici.

Nečekal jsem ani deset minut a uviděl jsem krvežíznivce, jak si vede Bellu, jakoby mu patřila. Pak jsem si bolestně uvědomil, že to tak oba berou a bodlo mě to jako nůž. Pak jsem si vzpomněl na tu jeho schopnost a okamžitě přeskočil myšlenkami jinam.

Přišli až ke mně, zastavili se ve vzálenosti pár metrů a upír se natočil tak, aby Bellu chránil. Jak směšné – jako bych to byl já, kdo jí tehdy ublížil.

Rozhodl jsem se pro lepší soustředěnost Bellu prozatím ignorovat a zaměřit se na upíra, přestože to pro mě bylo těžké.

„Mohl jsi nám zavolat,“ vytkl mi Edward hned na úvod místo pozdravu, který jsem ovšem stejně nečekal, když si vybral z mých myšlenek důvod mojí návštěvy tohohle parkoviště.

„Promiň,“ zasmál jsem se ironicky. „Žádné pijavice v diáři nemám.“

„Tak jsi za mnou mohl přijet k Belle domů,“ navrhl.

Nemohl, napadlo mě. Zamračil jsem se při představě, že mi určitě zase čte myšlenky.

„Tohle není vhodné místo, Jacobe,“ pokračoval, aniž by mou myšlenku komentoval. „Mohli bychom si promluvit později?“

„Jasně, jasně,“ zavrčel jsem sarkasticky. „Po škole zaskočím k vám do hrobky. Co ti tady vadí?“

Než odpověděl, významně se rozhlédl po teď už přeplněném parkovišti. Podle informací, které mi Bella prozradila, se Cullenových lidé báli – nebo spíš se jich stranili, protože si svůj strach nedokázali vysvětlit. Byl instinktivní. A teď bezpochyby doufali, že se Edward popere se mnou.

„Já už vím, co jsi přišel vyřídit,“ dodal tiše. Okolní lidé neměli šanci ho slyšet. „Vzkaz doručen. Varování bereme na vědomí.“

Vzápětí rychle pohlédl na Bellu, která se podivila: „Varování? O čem to mluvíš?“ obrátila se na mě.

Nedíval jsem se na ní, svou otázku jsem směřoval na upíra. „Tys jí to neřekl?“ podivil jsem se nevěřícně. „Cože, bál ses, že by přešla na naši stranu?“

„Prosím tě, nech toho, Jacobe,“ odbyl mě.

Moje otázka byla prostoupená ironií od začátku až do konce, protože kvůli tomuhle by Bella názor rozhodně nezměnila, a oba jsme to věděli.

„Proč?“ zeptal jsem se tedy na pravý důvod jeho mlčení.

„Co nevím? Edwarde?“

Jeho mlčení prozrazovalo, že by mě nejradši roztrhal na kusy. Důkladně studoval moje myšlenky a zřejmě ji ani moc nevnímal. Aspoň jsem tak usuzoval z rentgenového pohledu, kterým mě propaloval.

„Jaku?“ přenesla tedy Bella otázku na mě, když se jí nedostalo odpovědi.

Bezděčně jsem stočil pohled na ni. „Neřekl ti, že jeho velký bratr překročil v sobotu v noci hranici?“ otázal jsem se sarkasticky. Pak jsem se znovu zaměřil na upíra. „Paul měl jednoznačné právo –“

„Bylo to území nikoho,“ přerušil mě naštvaně.

„Nebylo!“ rozzuřil jsem se. Překročil hraniční čáru; kdyby to neudělal, už bychom tu zrzku možná měli a Bella by byla v bezpečí. A kvůli tomu, že se nedokážou držet na své straně...

Začaly se mi chtět ruce. Zatřepal jsem hlavou a ruce zaťal do pěstí, abych to potlačil.

„Emmett a Paul?“ zašeptala Bella zděšeně. Vážně jí nic neřekl. Neuvěřitelé. „Co se stalo? Poprali se? Proč? Byl Paul raněn?“

„Nikdo se nepopral,“ předešel mě upír v odpovědi. „Nikdo není zraněný, neboj se.“

„Ty jsi jí vážně vůbec nic neřekl, že ne?“ zeptal jsem se stále nevěřícně. On jí bezostyšně lže. Pak mi něco docvaklo. „To proto jsi ji odvezl pryč? Aby se nedozvěděla, že –“

„Okamžitě odejdi,“ přikázal mi upír a provrtával mě nenávistným pohledem.

Střelil jsem velmi krátkým pohledem na Bellu. „Proč jsi jí to neřekl?“ podivil jsem se znovu a čekal na odpověď.

Nekonečně dlouhou dobu bylo ticho, až Bella prudce vydechla. Pocítil jsem nutkání ji chránit, když se jí lehce podlomila kolena, ale Edward k ní byl blíž.

„Vrátila se pro mě,“ zašeptala nesrozumitelně.

„Všechno je dobré,“ zamumlal Edward s uklidňujícím pohledem. Pak ji pomalu pohladil po tváři. „Je to dobré. Nikdy nedovolím, aby se k tobě dostala tak blízko. Neboj se.“

Nepohnutě jsem stál a čekal, až se Bella vzpamatuje.

„Stačí ti tohle jako odpověď na tvou otázku, psisko?“ střelil po chvíli pohledem po mně.

Mně to ale nestačilo. „Nemyslíš, že má Bella právo to vědět? Jde o její život,“ podotkl jsem.

Edwardova reakce byla na můj vkus trochu nadnesená. „Proč by se měla bát, když nikdy nebyla v nebezpečí?“

To si snad dělá srandu. „Je lepší, aby se bála, než abys jí lhal,“ řekl jsem, tentokrát jsem ale pohled upřel přímo do Belliných očí, ze kterých kanuly slzy.

„Vážně věříš, že je lepší jí ubližovat, než ji chránit?“ poznamenal teď Edward zase sakrastickým tónem, zatímco jí ty slzy utíral.

Ano, myslím si to. A ona to zvládne. „Je tvrdší, než si myslíš. A už si prošla horšími věcmi,“ dodal jsem.

Zadíval jsem se mu do očí a snažil se vybavit si každý detail ze Samovy vzpomínky na den, kdy ji našel ztracenou v lesích.

Když se upír zatvářil zmučeně, přešel jsem na Bellino chování několik měsíců po tom. Na to, jak si tiskla ruce k hrudi, bolestně se tvářila při sebemenší vzpomínce na tu jejich krvežíznivou rodinu, na zoufalou snahu nevyslovovat jeho jméno...

„To je legrační,“ poznamenal jsem s pohledem zabodnutým do jeho žlutých očí, přestože smích, který ze mě vycházel, neměl s pobavením nic společného. Byla to jen škodolibá radost, že konečně vídí, co jí způsobil.

„Co mu to děláš?“ zašeptala Bella rozčileně, ale já jsem si jí nevšímal.

Procházel jsem myšlenky hezky jednu po druhé, pěkně pomalu a do podrobností.

„To nic, Bello,“ nasadil si Edward netečnou masku, i když jsem viděl, že po ní velmi trpí. Aspoň jednou nejsem sám. „Jacob má jenom dobrou paměť, to je všechno.“

Znovu mi utekl škodolibý úšklebek při jeho reakci na to, když jsem si vzpomněl,  že ani po měsících nevypadala o moc líp, než když se objevila u nás doma.

„Přestaň,“ poroučela tiše, ale rozhodně Bella. Z jejího hlasu jsem taky slyšel bolest. „Nevím sice, co děláš, ale nech toho.“

Věnoval jsem jí blahosklonný úsměv a pokrčil jsem rameny. „Jasně, když chceš. Já ovšem nemůžu za to, že se mu nelíbí věci, které si pamatuju,“ poznamenal jsem uštěpačně.

„Jde sem ředitel, aby zjistil, proč se tu sešlo tolik lidí,“ zašeptal Edward Belle do ucha normálním tónem. Moje mučení na něm zanechalo stopy, ale jasně jsem viděl, jak je potlačuje. „Pojďme na angličtinu, Bello, ať nemáš potíže.“

„Pořád tě chrání, co?“ obrátil jsem se teď přímo k Belle. Nedokázal jsem ji ignorovat až do konce. Prostě to nešlo. „S trochou potíží je život aspoň zábavný. Nech mě hádat: že ty se nesmíš bavit, viď?“ musel jsem svou rozkolísanost zakrýt ironií.

„Zmlkni, Jaku,“ zavrčela s pohledem upřeným na Edwardův rozčilený obličej.

„To zní jako ne,“ zasmál jsem se. Dneska mi ale nic nepřipadalo zábavné. Ten smích nebyl pobavený. Byl zčásti zoufalý, nevěřícký a taky sakrastický. Možná v něm přesto bleskla i trocha naděje. „Hele, kdyby se ti zase někdy zachtělo trochu si užít života, můžeš za mnou přijet na návštěvu. Pořád mám v garáži tvou motorku.“

Hodila po mně zvědavým pohledem. „Měl jsi ji prodat. Slíbil jsi Charliemu, že to uděláš.“

Tentokrát jsem se usmál upřímně. „No jistě. Copak jsem mohl? Patří tobě, ne mně. Každopádně si ji nechám, dokud ji nebudeš chtít zpátky.“

Podívala se na mě stejně, jako to dělávala kdysi... ještě než se ten krvežíznivec vrátil. Byl to upřímný, bezbranný, bolestný a něžný pohled zároveň. Odboural ve mně poslední zbytky pečlivě udržované masky klidu, nezájmu a sarkasmu.

„Jaku,“ zašeptala skoro neslyšitelně.

Její hlas mi jen přitížil. „Myslím, že jsem se asi spletl, když jsem tvrdil, že není možné, abychom byli přátelé. Možná by se nám to podařilo – na mé straně hranice. Přijď mě navštívit.“

„No, ehm...“ zaváhala a střelila očima na Edwarda, který se tvářil netečně. „Já nevím, Jaku.“

Bylo mi jasné, že nechce ranit jeho city, ale přesto mě její váhání bolelo.

„Stýská se mi po tobě každý den, Bello. Bez tebe už to není ono.“

Uvědomila jsem si, že jsme oba ztlumili hlasy tak, že okolní lidé nás nemohli slyšet.

„Já vím a je mi to líto, Jaku, jenže...“

Jo tak ´ona ví, jenže...´. „Chápu. Vždyť je to fuk, no ne?“ Její slova ve mně podnítila zpátky nabytou masku hořkosti. „Však já to přežiju. Kdo potřebuje přátele?“

Snažil jsem se nevnímat její pohled, i když nedívat se do jejích očí mi dalo pořádně zabrat.

„To stačí, rozejděte se do tříd. Běžte, pane Crowley,“ poroučel nějaký hlas. Aha, ředitel dorazil.

„Jdi do školy, Jaku,“ zamumlala Bella.

Vzkaz vyřízen, bolest podnícena. Mise splněna. Nic jiného jsem ani nečekal.

„Myslím to vážně,“ pobízel ředitel přihlížející, když se nikdo nehnul. „Každý, koho tady ještě jednou nachytám, zůstane po škole.“

Tentokrát jeho slova dopadla na úrodnou půdu a studenti se rozprchli.

„Ach, pan Cullen. Máme tu nějaký problém?“

„Vůbec ne, pane řediteli,“ ujistil ho krvežíznivec. „Právě jsme na cestě do třídy.“

„Výborně. Zdá se, že vašeho přítele neznám. Vy jste nový student?“ zeptal se mě rozzlobeně.

Ještě to tak. Zašklebil jsem se. „Ne.“

Na tuhle odpověď byl ale ten chlap připravený. „Pak navrhuji, abyste okamžitě opustil školní pozemek, mladý muži, nebo zavolám policii.“

Tak tohle mě dneska poprvé opravdu pobavilo. Ale nechtěl jsem do toho Charlieho zatahovat. „Rozkaz, pane,“ předvedl jsem vojenskou repliku a nastartoval jsem motorku. Nasedl jsem na ní, hodil po Belle posledním pohledem. Nevím, jak jsem vypadal, ale uvnitř mě všechno bolelo a bylo mi srdečně fuk, že to ten její upíří miláček slyší.

KONEC

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Fearing love: