Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Forks... Naposledy.

05.06.2010 (17:30) • Miamam • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4857×

Forks... Naposledy.

Běžel jsem hustými zelenými lesy a doufal jsem, že tu teď nikoho nepotkám, chtěl jsem něco rozcupovat na kousky. Nemohl bych za sebe ručit ani kdyby to byl nějaký upír. Hořce jsem se zasmál.

Poslední dobou jsem si zakazoval být někde sám. Sedět na svých oblíbených skaliskách na Aljašce a jen tak myšlenkami bloumat. Pokud jsem totiž nebyl pod dohledem své drobné sestřičky Alice, byl jsem celkem nepoužitelný a byl jsem schopný několik dní jen zírat na skály. Moje odmítavé chování vůči ostatním ode mě vůbec nebylo fér.

Zpomalil jsem a snažil se uklidnit. Kdybych tak Alici nemohl číst myšlenky! Všechno by bylo mnohem jednodušší! Kopnul jsem do nejbližšího pařezu a ten se rozlámal na třísky.

Vrať se, prosím. Tanya tě hledá. Zašeptala mi v myšlenkách Alice.
Svěsil jsem ramena. Tohle jsem si přeci vybral sám. Musím tomu taky sám čelit.

Otočil jsem se a vracel se do domu Denaliových. Tanya už na mě čekala na zápraží a vyhlížela mě. Usmála se, když mě uviděla, a já nasadil svoji spokojenou masku. Za poslední dva roky jsem se v herectví opravdu zlepšil.

„Edwarde, byl jsi na lovu?“ zeptala se Tanya a prohrábla si vlasy. „Proč jsi nepočkal na nás ostatní?“

„Nebyl jsem na lovu. Potřeboval jsem se jen proběhnout, pročistit si hlavu. A tady je tak úžasný vzduch,“ odpověděl jsem a přešel k ní, abych ji políbil na tvář.
Nervózně se usmála. Ještě si docela nezvykla, že jí během posledních pár měsíců projevuji takovou náklonnost. Snažil jsem se myslet jen na Tanyu, ale viděl jsem jinou dívku, když jsem ji líbal na tváře a hladil ji po vlasech, bral ji za ruce. Odolal jsem nutkání pevně sevřít čelisti.

„Nepůjdeme si zalovit? Už bys to docela potřeboval,“ zašeptala Tanya a jemně se prsty dotkla mých stínů pod očima. Už jsem nebyl víc jak tři týdny na lovu, ale nemohl jsem se přimět pít. Myšlenky jsem měl příliš roztěkané.

„Půjdeme všichni, můžeme doběhnout to losí stádo, co bude přecházet přes řeku Sonnes,“ řekla Alice a dívala se na mě trochu výhrůžným pohledem.
„Proč ne?“ pokrčil jsem rameny. „Vážně už potřebuju...“ špitl jsem k Alici, ale ta se jen zamračila. Určitě viděla můj plán rozběhnout se do Forks. Tam, kam mě to téměř dva roky tolik táhne...
Alice pomalu zavrtěla hlavou, aby to nikdo z Denaliovských neviděl.

Nech ji být, Edwarde. Opustil jsi ji, co jsi čekal? Dal jsi jí tu šanci žít nový život, tak ji nech na pokoji.

Tiše jsem zavrčel. Tanya to nekomentovala, věděla, že si s Alicí takhle „povídáme“, a nechala to být. Vzala mě za ruku a tázavě se na mě podívala.

„Jdeš tedy s námi?“ Jen jsem jí stiskl ruku pevněji a rozeběhl jsem se. Ovládej se lépe, Edwarde! Říkal jsem si pořád dokola, a snažil se myslet na to, jak Tanyu vezmu příští týden do Kanady, kde s ní budu o samotě v jedné Carlisleově chatě... Chtěl jsem na ni myslet tak, jako na Bellu, nějak se k tomu musím přimět!

Ne. Takhle to přeci nejde. Ještě jednou a naposledy musím vidět Bellu. Bude to jako definitivní konec, čára za tím, co bylo a co nikdy už nebude. V běhu jsem zvedl k ústům Tanyinu ruku a políbil ji, stihl jsem si ještě všimnout jejího překvapeného výrazu a rozběhl jsem se na jih.

Alice vduchu zavrčela, ale zůstala na Aljašce.

Běžel jsem sám a útroby se mi svíraly stresem, když jsem si uvědomil, co vlastně dělám. Už jsem Bellu neviděl tak děsivě dlouho... Bylo jasné, že se po čase vzpamatuje a začne nový život. Ale... Opravdu chci být svědkem toho, že hází za hlavu ten starý?
Přehrával jsem si v hlavě Alicinu vizi, která mě tak rozrušila a vykolejila můj dosavadní stereotyp. Snažila se nemyslet na svá vidění, ale nakonec jsem to z ní stejně vypáčil. Viděla Bellu, jak jí někdo na ruku navléká snubní prstýnek... Zvedla svůj závoj a políbila... někoho. Nevím koho, protože tady vize končila a to mě i Alici trochu mátlo. Není snad ještě zcela rozhodnuto? Běžel jsem nocí a přemýšlel nad možnostmi, když jsem si uvědomil, že už jsem ve Washingtonu. Cítil jsem jasně pach Quileutských – tu ostrou vůni krve smíšenou s něčím tak odporně štiplavým...

K domu Swanových jsem doběhl dvě hodiny před svítáním. Vyskočil jsem na strom kousek od jejich pozemku a poslouchal. Hledal jsem zvuk jejího srdce... Ale slyšel jsem jen mužské pochrupování.

Zaúpěl jsem.
Jistě, pokud se opravdu bude vdávat, už možná nebydlí u Charlieho. Obcházel jsem tiše dům a hledal její pachovou stopu. Našel jsem ji – jenže byla nějaká jiná. Zavrtěl jsem hlavou. Snad jsem za ty dva roky nezapomněl její pach? To bylo směšné.

Vydal jsem se po stopě, která mířila do La Push... Samozřejmě. Jacob Black byl její kamarád a určitě byla v La Push každou chvíli. Stopa nikam neodbočovala, a tak jsem ji následoval. Štiplavý pach Quileutských tu byl o dost ostřejší než na hranicích, ale to snesu. Zarazil jsem se kousek od jejich rezervace. Pokud překročím hranici, mohlo by to Quileutské vyprovokovat... Ale mají vůbec šanci to zjistit? Poslední vlkodlaci tu byli za dob Jacobova pradědečka, od té doby se tu nepřeměnil ani nikdo ze starších... Překročil jsem jejich hranici a rychle běžel k vesnici. Bellin pach mě vedl k malému červeně pomalovanému domku. Obcházel jsem domek a nahlížel do jeho oken. Za chvilku bude svítat, už bych měl brzy odejít...

Náhle se za jedním oknem, které bylo pootevřené, mihla bílá ruka. Projela vzduchem a nechala za sebou tu příjemnou vůni, která teď byla ale trošku jiná, než když jsem ji naposled cítil. Nakoukl jsem dovnitř a mým tělem projela tak ostrá bolest, že bych raději snášel Jane s jejím krutým pohledem.

„Ach,“ uniklo mi z úst a stál jsem jako opařený.

V pokoji, do kterého jsem se díval, stála naproti oknu široká postel, udělaná ze dvou menších postelí. A na ní ležela Bella v objetí s Jacobem. Jake spal s pootevřenou pusou. Bella ale byla vzhůru. Ležela mu na rameni a zpod přivřených víček ho s úsměvem pozorovala. Pomalu natahovala ruku k Jacobově bradě. Pak svou dlaň rychle přitiskla na jeho pootevřená ústa a Jake se huhláním probudil. Skrčil jsem se pod oknem a poslouchal. Nebylo by dobré, kdyby mě tu někdo viděl, ale nemohl jsem si pomoct. Čekal jsem, co se bude dít.

„Bello, ty jsi vážně praštěná, zrovna jsem měl pěknej sen...“
„A o čem asi byl, hm?“ zašeptala Bella a mně se stáhlo hrdlo. Měla pořád tak krásný hlas! Přitiskl jsem si ruku na ústa, abych se náhodou neprozradil a zavřel křečovitě oči.
Slyšel jsem, jak se zavrtěla v přikrývce.

„Hmmm. Nech mě to dospat a řeknu ti to až ráno, jo?“ zamrmlal Jacob a už zas usínal, což jsem poznal podle vyrovnávajícího se dechu. „Pokus se taky ještě spát, třeba ti pak ráno bude míň... špatně...“ vydechl Jake a už pochrupoval.

Bella si na posteli sedla a povzdychla si. Vstala a přešla k otevřenému oknu. Ani jsem nedutal a doufal jsem, že se z okna nevykloní, aby mě tu našla.

Zahrnula levý závěs a vzala do ruky ten pravý, když se její srdeční tep prudce zrychlil.
Chvíli stála nehnutě a tep se jí pomalu uklidňoval.

„Blázníš, Bello?! Pitomý hormony, cítím, co nemám,“ sykla k sobě a zahrnula druhý závěs. Ještě chvíli tam stála, a pak zalezla do postele. Ona mě snad... cítila? Zamračil jsem se.

Opatrně jsem vstal ze země a mezírkou mezi oběma závěsy nahlížel dovnitř. Bella seděla na posteli těsně vedle Jacoba a dívala se přes pyžamo na svoje břicho. Tak zvláštně si ho hladila dlaněmi. Nikdy si sama sebe moc nevšímala a teď se takhle pozoruje?

„Ježíšku na křížku, Bello,“ zamručel Jacob. „Už si lehni a pořád se nevrť, mám teď kvůli tobě mnohem lehčí spaní. Tak ať jsem přes den použitelnej, když zas pojedem na prohlídku.“ Pomalu se k ní otočil a pohladil ji v místě, kde měla na břiše položené svoje ruce. Bella si lehla, pohladila Jacoba po tváři a dala mu pusu. Jake spokojeně vzdychl a hladil ji stále na břiše...

Uvědomění přišlo jako pořádná rána pěstí. Ty jsi ale idiot, Edwarde!!! Bella spala s Jacobem v jedné posteli. Hladila ho po tváři – a co se to tam asi tak zatřpytilo? Zásnubní prstýnek. Proč si hladila to břicho a proč Jake mluvil o prohlídce? No proč asi.

Skřípal jsem zuby a do krku se mi dralo vrčení.
Rychle jsem se rozběhl do lesa. Už tak jsem to vážně zvoral, neměl jsem sem vůbec chodit!!! Ty pitomče! Ty kreténe! Nadával jsem si, a když už to bylo opravdu nesnesitelné, vběhl jsem do údolí mezi horami, kde byl les nejhlubší a konečně popustil uzdu té agónii. Křičel jsem do nebe jako raněné zvíře a šlo to z mé hloubky, z mojí podstaty; křičel jsem tak, že všichni živočichové v okolí přestali vydávat jakékoli zvuky a tiše s hrůzou naslouchali tomu tvorovi, který tu tak sténá bolestí. Vzteky jsem vyrval několik stromů i s kořeny a hodil je proti skalám, kde se roztříštily na malé  třísky, bušil jsem do balvanů ležících pod nánosem listí a ony hlasitě pukaly. Dělalo mi radost všechno takhle ničit, chtěl jsem kopat do skály a ničit tu masu kamení, dokud by se mi nepodvolila - když mě někdo silně chytil za rameno, otočil mě k sobě a prudce mě objal.

„Ona bude s ním! S Jacobem Blackem! A budou mít spolu dítě! Alice, proč jsi mě nezadržela?!?“ křičel jsem mezi vzlyky a objímal Alici tak pevně, jak to šlo. Ona mnou jemně kolíbala do stran a hladila mě po zádech, snažila se mě utišit.

„Opustil jsi ji právě kvůli tomu, aby mohla žít svůj lidský život, Edwarde. Netrap se prosím, prožíváme to všichni s tebou, vždyť to ale musíš vědět,“ šeptala Alice a mně její utěšování vůbec nepomáhalo. Cítil jsem, jak se mých zad dotýkají něčí ruce... jedny... druhé... Pak se přidávaly další. Cítil jsem Rosalii, Jaspera, Emmetta, Carlislea i Esmé, jak mě hladí po zádech a jak v myšlenkách soucítí s mou bolestí.

Plakal jsem několik minut v objetí mé rodiny, která mi byla takovou oporou, přestože tenhle typ ztráty nikdy nezažili. Cítil jsem sílu jejich empatie a začalo se mi ulevovat. Pomalu jsem se uklidňoval, když jsem ucítil, jak Alice ztuhla. Opatrně se ode mě odtáhla, dotkla se svého ramene a pak si prsty přiblížila několik centimetrů ke svým očím. Nechápavě je pozorovala.

Váhavě jsem se dotkl svých tváří a podíval se na své prsty... Byly mokré. Všichni naráz vydechli a mlčky sledovali moje slzy, které mi na prstech pomalu usychaly.
Tohle byl asi jediný den mojí věčnosti, kdy jsem dokázal plakat, jako bych patřil mezi ostatní smrtelníky. Cítil jsem takovou ztrátu, ale teď i obrovskou úlevu. Bella bude šťastná a bude v bezpečí. Bude mít normální rodinu, normální život, bude stárnout po boku člověka, který ji velmi miluje. Pokýval jsem hlavou. Alice mě opatrně pohladila po tváři.

„Bude to tak lepší, uvidíš,“ šeptala.

Podíval jsem se na ostatní.
„Měl bych se vrátit za Tanyou, bude mě asi hledat... Že?“ zeptal jsem se Alice. Ta opatrně kývla.

„Je to opravdu to, co chceš dělat?“ zeptal se Carlisle.
„Ano,“ pokýval jsem hlavou. „Tanya je milá bytost a myslím, že si zaslouží, aby o ni někdo pečoval.“
Utřel jsem si poslední slzu, která se mi třpytila na víčku a nechal ji skápnout na zem.

V tu chvíli jakoby mi ze srdce spadla nějaká obrovská tíha a měl jsem po dlouhé době pocit klidu. Nechám Bellu za sebou, nechám ji být. Nebudu narušovat její štěstí. Smířlivě jsem se ohlédl po Alici, která mě pozorovala s mírným úsměvem. Natáhla ke mně ruku a já ji za ni vzal. Pomalu jsme se rozběhli zpět do Denali, kde budeme nějaký čas žít naše další dny věčnosti. Teď už bude všechno o dost lepší, uklidňoval jsem se. Se svými slzami jsem u La Push nechal i část mého srdce, přestože jsem si ty vzpomínky na Bellu nechával v sobě. Na ni nikdy nezapomenu i když už se nenechám svými vzpomínkami tolik unášet. Měl jsem svoji rodinu a také mě na severu čekala jedna přítelkyně, která mě tajně milovala. Mohl bych jí její city konečně začít oplácet trochu vřeleji než doposud. Slabě jsem se usmál a konečně se rozběhl rychleji k mému novému domovu.

Z minulosti se můžeme poučit, ale nesmíme ji tahat za sebou jako balvan... Takové břemeno by nás akorát časem unavilo a my bychom přestali vnímat přítomnost, která mnohdy zakryje bolest po minulosti.

Díky za jakékoli komentáře! Miamam :o)

Autor: Miamam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Forks... Naposledy.: