Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Halucinace nebo sen?

10.09.2009 (11:00) • Angelina • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2262×

Zvuk vln ke mně přicházel z velké dálky, snad ještě z větší, než když jsem šla po cestě mezi stromy. Ušklíbla jsem se, když jsem pomyslela na to, jak je voda asi studená. Ale nehodlala jsem se tím nechat odradit.

Vítr teď foukal silněji, vytvářel kolem mě deštivé víry.

Vystoupila jsem na okraj a oči jsem upírala do prázdného prostoru před sebou. Prsty u nohou jsem naslepo hmatala před sebe a když jsem nahmatala okraj skály, prsty jsem ho objala. Zhluboka jsem nabrala dech do plic, zavřela oči… a čekala.

Znovu zafoukl vítr. „Bello.“

Usmála jsem se a vydechla.

„Ano?“ šeptala jsem velmi potichu, protože jsem se bála rozbít tu krásnou iluzi. Ten hlas zněl tak opravdově, tak blízko. Ani to nevypadalo, že se ozývá v mé hlavě, ale jako by byl dva metry za mnou. Jenom když byl tak nesouhlasný jako teď, jsem si ho dokázala plně vybavit – tu sametovou hebkost a melodičnost, které tvořili ten nejdokonalejší ze všech hlasů.

„Nedělej to,“ zaprosil.

„Chtěl jsi, abych byla člověk,“ připomněla jsem mu stále šeptem. „No, tak se na mě dívej.“

„Prosím. Kvůli mně.“

„Ale ty semnou nechceš zůstat.“

„Zůstanu a už nikdy neodejdu,“ šeptal mi vítr a déšť, které mi rozcuchaly vlasy a promočily oblečení – byla jsem tak mokrá, jako kdybych už dneska skákala podruhé.

A pak se stalo něco, co mě přinutilo začít uvažovat o návštěvě psychiatra.

Ucítila jsem na své rameni ledovou ruku, tak ledovou, že mohla patřit pouze upírovi. Na jednu prchavou vteřinu jsem skutečně věřila, že je to on. Ale potom jsem si chtě nechtě vzpomněla na to, co mi řekl než odešel a já si uvědomila, že si někde užívá.

Takže byly jen dvě vysvětlení, které byly možné.

Za prvé, jsem blázen. Moje halucinace se zhoršují a já bych měla navštívit doktora.

Za druhé, Victoria se dostala přes vlky a přišla mě zabít.

Věřila jsem ve svůj zdravý rozum, takže jsem se přikláněla k té druhé možnosti. Na chvilku jsem se zamyslela nad tím, že za chvíli skutečně zemřu. Co mě zděsilo bylo, že jsem se nebála. Uvědomila jsem si, že se těším. Těšila jsem se až všechna ta bolest, co tu zůstala po jeho odchodu zmizí – já zmizím. Tady navíc nebyl Charlie, takže můžu i křičet bolestí, které bude určitě dost.

Nechtěla jsem se začít zabývat způsoby, který mi mě Victorie bude chtít zabít, takže jsem se rozhodla otočit. Podle Laurentových slov budu mít ještě dost času, myslet na své blízké. A tak jsem s pocitem odevzdanosti otevřela oči a otočila se.

„Ách,“ zasténala jsem. Stál tam on. Nádherný a dokonalý jako bůh a díval se přímo na mě. Jsem blázen – to je jasné. Slídila jsem za svými halucinacemi až jsem se z toho zbláznila. Napadlo mě, že bych si měla zjistit jak daleko je nejbližší ústav pro duševně choré. Ale na to budu mít ještě spoustu času, teď si to chci užít.

„Nejsi ráda, že tu jsem?“ zeptal se anděl naproti mně s bolestným výrazem.

„Jsem, ale bojím se, že zase zmizíš,“ řekla jsem. Opravdu jsem se bála, že každou chvíli zmizí. Nepřemýšlela jsem totiž nad tím, že skočím z útesu a Victorie zřejmě nebyla nikde blízko, takže mi nehrozilo žádné nebezpečí a v takovou dobu moje halucinace vždycky skončili.

„Nikam nezmizím, slibuju,“ řekl.

„Takže budu mít halucinace do konce života?“ zeptala jsem se. Pokud ho budu vídat aniž bych musela podnikat něco nebezpečného, tak je to rozhodně dobrá zpráva.

„Bello, lásko, ty nemáš halucinace. Já jsem skutečně tady,“ řekl a pevně mě objal. Cítila jsem jeho vůni, jeho dech, jeho rty ve svých vlasech. Kamenné ledové paže mě objali okolo pasu a on si mě přitáhl do svého náruči.

Nemohla jsem uvěřit, že by tohle bylo skutečné, ale tohle jsem si přeci nemohla vymyslet, že ne?

„Edwarde?“ zašeptala jsem. Překvapilo mě, že vyslovení jeho jména mi už nezpůsobilo žádnou bolest. Povolil své sevření a já mu mohla znovu pohlédnout do očí. Jednou rukou mě stále objímal okolo pasu, ale druhou mi přiložil na tvář. Dívala jsem se do jeho očí. Měla jsem milion otázek, ale na všechny jsem zapomněla. Jako už mnohokrát jsem silou jeho zlatých očí přišla o všechny své myšlenky. Sladká vůně jeho dechu mě omamovala snad ještě víc.

Ne, tohle opravdu nemohla být halucinace. Tohle byl sen a já nechtěla, aby někdy skončil.

Užívala jsem si každého dotyku, který mi věnoval. Užívala jsem si každého nádechu, po který mi bylo dovoleno cítit jeho vůni. Užívala jsem si každou vteřinu, po kterou jsem se utápěla v jeho pohledu.

„Bello?!“ zakřičel někdo kousek od nás. Nedokázala jsem se přestat dívat na to nádherné stvoření přede mnou, abych se ujistila, že je to Jacob. Pohled zlatých očí ztvrdl, ale nepřestal se na mě dívat.

„Pijavice?! Jak se opovažuješ se sem vrátit?“ zakřičel Jacob a já jsem skoro mohla slyšet, jak se třese.

„Jacobe, nekaž mi můj sen,“ zamumlala jsem.

Zlaté oči, od kterých jsem se stále nedokázala odtrhnout, opět zněžněli.

„Snad si vážně nemyslíš, že jsem jenom sen?“ zeptal se mě Edward a zasmál se svým pokřiveným úsměvem, který tolik miluji. Kapky deště se mu stékaly po tváři a třpytili se ve vlasech.

„Co jiného by to mohlo být, když jsi tu semnou?“ odpověděla jsem mu otázkou.

„Skutečnost,“ poradil mi, ale tomu jsem nemohla uvěřit. Kousek od nás se ozvalo hluboké lidské zavrčení.

„Jacobe, uklidni se,“ uslyšela jsem další hlas, tentokrát patřil Samovi. „Edwarde, porušil jsi smlouvu. Uvědomuješ si následky?“

Úsměv na Edwardově tváři pomalu zmizel. Stočil svůj pohled na naši společnost. I já už jsem se mohla podívat jinam. Viděla jsem Sama s Jacobem, kteří od nás byly asi pět metrů vzdáleni. Jacob se třásl a bylo vidět, že ho stojí hodně úsilí zůstat v lidské podobě. Sam taky nebyl ve své kůži, ale ovládal se lépe než Jacob. Vzpomněla jsem si na smlouvu a uvědomila jsem si, že jsme v LaPush. Edward je LaPush. Edward je tady!

„Vím, co jsem udělal,“ řekl Edward klidným hlasem. „Ale musel jsem. Bella se chtěla zabít a to jsem nemohl dovolit.“

„Hej!“ ozvala jsem se. Pořád jsem byla zmatená, nemohla jsem uvěřit, že je Edward tady, ale musela jsem se bránit. „Já se nechtěla zabít!“

„Lásko, Alice tě viděla skočit z útesu.“

„To bylo jen… z rekreačních důvodů. Děcka v LaPush to dělají pořád.“

„Utopila by jsi se,“ řekl Edward a jeho pohled potemněl. Mluvil naštvaně – jako to dělaly moje halucinace. „Na co jsi myslela? Copak ti nedošlo, že se blíží bouřka?“

„Ehm… Nemyslela jsem,“ zamumlala jsem.

„Proč jsi na mě nepočkala, Bello?“ zeptal se Jacob a pořád vypadal naštvaně. Edward po něm střelil pohledem.

Podíval jsem se na Jacoba a on se díval na mě. Nekoukal mi však do obličeje. Došlo, že si prohlíží jak se pevně držím Edwarda, který mě stále jednou rukou objímal okolo pasu a druhou měl položenou na mé tváři. Podívala jsem zpět na Edwarda a znovu na mě dolehlo to, že se vrátil. Opravdu je teď tady u mě a tiskne mě k sobě. Podle jeho slov se vrátil jen, abych se neutopila, takže nejspíš zase odejde. Ale alespoň chvíli můžu být zase s ním a to je víc než v co jsem kdy mohla doufat. Zvedla jsem svou roztřesenou ruku, abych ho mohla pohladit po tváři. Mohl by mě odstrčit, napadlo mě, ale kdyby nechtěl, abych se ho dotýkala, tak by mě neobjímal, že ne? Třeba to odloučení stačilo, abych ho pro teď nepřestala bavit.

„Victorie,“ zavrčel její jméno Edward s nenávistí, než se moje ruka dotkla jeho tváře. Jacob nejspíš musel pomyslet na to, co ho zdrželo. Prsty jsem se konečně dotkla jeho mramorové tváře a tím jsem okamžitě upoutala jeho pozornost. Nelíbilo se mi však, co jsem spatřila v jeho očích: nenávist, vina, bolest.

„Bello, já nevěděl jsem… Netušil jsem…“ vypadal tak zkroušeně, když se potýkal se slovy. „Omlouvám se, nenapadlo mě, že se pro tebe vrátí.“

„Nemohl jsi to vědět,“ uklidňovala jsem ho, ale jeho pohled se nezměnil.

„Měl jsi to přepokládat,“ řekl ledovým hlasem Jacob.

„Přestaň,“ okřikla jsem ho, ale pořád jsem se dívala na Edwarda.

„Same?“ zeptal se Edward a podíval se na něj. „Necháš mě odejít?“

„Ano. Odveď Bellu domů než nastydne, ale vrať se,“ řek a mnou projelo zděšení. Edward porušil smlouvu – překročil hranici, ale oni mu přeci nemůžou ublížit, že ne? Edward je sice skoro nezničitelný, ale jestli se na něj vrhne celá smečka najednou…

„To snad nemyslíš vážně!“ zařval Jacob a bylo vidět, že se nejspíš každou chvíli promění.

„Uklidni se. Snad to nechceš udělat tak blízko u ní,“ promluvil Edward ledovým hlasem. Nebyla jsem schopná slova, jak jsem byla zděšená představou jak Edward bojuje sám proti celé smečce.

„Myslím, že nebudu mít problém soustředit se na cíl,“ ušklíbl se Jacob.

„Tak dost. Necháme ho odejít. O půlnoci budu čekat na severní část hranice, Edwarde,“ řekl Sam a odváděl protestujícího Jacoba pryč.

„Jsi v pořádku, Bello?“ zeptal se mě Edward starostlivě, když byli z doslechu.

„Ne-nesmíš tam jít! Nesmíš s nimi bojovat! Smečka je velká a už dostali Laurenta!“ křičela jsem hystericky. Edward nesmí přestat existovat. On musí žít, i když mě znovu opustí.

„Ššš, Bello. Uklidni se. Sam mi nechce ublížit,“ řekl a prstem mi na tváři kreslil uklidňující kolečka. „On nechce, aby jsi znovu trpěla. Navíc když viděl, že jsem kvůli tobě překročil hranici, věřil mi, že jsem to udělal z lásky k tobě a né proto, abych začal vraždit.“ Ignorovala jsem jeho tvrzení o tom, že mě miluje, protože to přeci není pravda.

„Tak co ti chce?“

„Přemýšlel o tom, že jestli se vracíme, tak musí přestavět strategii proti Victorii. Jacob se už přestával ovládat, takže to nechtěl probírat teď,“ vysvětloval Edward a pak si povzdychnul. Jeho další slova mi nedávali smysl. „Ach, Bello, lásko, neměla jsi být opatrná? Odešel jsem, abys byla v bezpečí a ty se připleteš k mladým vlkodlakům – stvořením skoro stejně tak nebezpečným jako je sama Victorie! Jako kdybys sama vyhledávala nebezpečí. A skákání z útesů – co tě to napadlo? Proč jsi-“ zasekl se protože mu zazvonil telefon. Vytáhl ho z kapsy, ale pořád se na mě díval. Snažila jsem se pochopit význam slov, co mi teď řekl, ale nic z toho nedávala smysl. Odešel, abych byla v bezpečí? Co je to za blbost?

„Ano?“ ozval se Edward do telefonu. „Alice, už jsi ve Forks? – Samozřejmě, že jsem to stihl. – Cože se stalo? – Přestaň vyvádět. Za chvíli jsme u nás. Zatím,“ řekl a zaklapl telefon.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Alici zmizela moje budoucnost od dnešní půlnoci… Zajímavé… Nebude ti vadit, když poběžíme? Alice je nedočkavá.“

„V pohodě,“ řekla jsem. Edward si mě vysadil na záda a rozeběhl se. Bylo zvláštní, že už mě ta rychlost neděsila. Dokázala jsem pouze vnímat Edwardovu blízkost. Neodolala jsem a políbila ho na krk.

„To znamená, že už si nemyslíš, že je to jen sen?“ zeptal se.

„Ještě si nejsem jistá. Na realitu je moc krásné,“ odpověděla jsem. Přitáhl si mou ruku, kterou jsem se ho pevně držela a políbil mě na zápěstí.

„Chyběla jsi mi,“ zašeptal, takže jsem ho přes ten vítr skoro neslyšela.

„Ty mě taky…“

o 2 měsíce později

„Dobré ráno, miláčku,“ zašeptal ten nádherný hlas do mého ucha.

Otevřela jsem oči a Edward ležel vedle mě. Vždycky tam byl.

„Ahoj, jakou jsi měl noc?“ zeptala jsem se a přitulila jsem se k němu ještě blíž.

„Krásnou.“

„Říkala jsem něco nového?“

„Ne, stále jsi opakovala moje jméno,“ odpověděl s úsměvem.

„Ještě tě neomrzelo to poslouchat?“

„Nemyslím, že je možné, aby se to stalo.“

„Odskočím si do koupelny, ano?“

„Jistě, dojdu ti zatím udělat snídani,“ řekl a políbil mě na čelo.

Byly jsme u Cullenových doma – sami. Edward poprosil Alici, aby přesvědčila Charlieho, abych u nich mohla přespat. Charlie si samozřejmě myslí, že se pořádala pyžamová párty a že všichni Cullenovi muži jsou pod stanem někde v horách. Pravda byla taková, že si všichni vyjeli na společný lov a Edward tu semnou zůstal sám.

Sice je to už dva měsíce, co se vrátil, ale já občas stále přemýšlím jestli to všechno není jen sen. Všechno se vrátilo, tak jak to bylo předtím než mě opustil. Edward, Alice, Jasper, Emmett i Rose se vrátili do školy, Carlisle znovu přijali do nemocnice. Vrátili se pod záminkou, že se Esmé v L.A. nelíbilo. Alice mě zase nutila chodit s ní na nákupy, Emmett si ze mě opět začal dělat srandu a Esmé s Carlislem mě přijali zpět do rodiny. A nejlepší na tom všem bylo, že jsem neztratila ani Jacobovo přátelství. Jacob se totiž otiskl – do jedné moc milé holky z vedlejší rezervace Makaků. Sice pořád byl naštvaný, že jsem se vrátila k Edwardovi a všechno jsem mu odpustila, ale kamarádil se semnou a to bylo hlavní.

Vzpomněla jsem si na ten první den, kdy mě Edward zachránil před skokem z útesu. Běželi jsme rovnou do domu Cullenových. Alice už čekala na verandě a hned mě objala, i když to šlo trochu těžko, protože mě Edward nepustil ani na chvíli. Alice mi hned začala nadávat – co mě to prý napadlo skákat z útesu, že byla hrozně vyděšená, když měla vizi. Vedli mě do domu kde to vypadalo tak jako vždycky.

I když jsem to vlastně nechtěla vědět, tak jsem neodolala a zeptala jsem se jich: „Takže… Kdy odjíždíte?“

Edward se zatvářil jako by ho pálili na hranici a Alice vypadala naštvaně.

„Ty chceš, abychom odjeli?“ zeptal se mě šeptem. To jsem tehdy nechápala.

„No… Samozřejmě, že bych chtěla, abyste zůstali, ale už vás tady nic nedrží… a Edward předtím říkal, že Carlisle vypadá moc mladě…“ šeptala jsem. Edward už se tvářil normálně, ale Alice vypadala pořád naštvaně.

„Co jsi jí vlastně tehdy řekl Edwarde?“ zeptala se Alice.

„To co bylo třeba,“ odpověděl jí. Díval se mi přitom do očí a pohladil mě po tváři. „Alice, necháš nás chvíli? Musím Belle něco vysvětlit.“

„To teda musíš,“ řekla a naštvaně odešla.

A tehdy mi řekl, že mě stále miluje a nikdy nepřestal a že mě opustil pro moje dobro. Samozřejmě, že jsem mu nejdřív nevěřila, ale on dokáže být přesvědčivý. Za poslední dva měsíce jsem mu prostě musela uvěřit a už na tu ´dobu temna´ – tak nazývám svoji část života bez Edwarda – nevzpomínám.

„Lásko, jsi v pořádku?“ zaťukal mi Edward na dveře. Uvědomila jsem si, že jsem se trochu zamyslela a ztratila jsem pojem o čase.

„Už jdu,“ řekla jsem rychle. Vypláchla jsem si pusu od zubní pasty a šla jsem žít svou pohádku s mým andělem.

Autor: Angelina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Halucinace nebo sen?: