Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Happy end? Ne, tohle ještě není konec!

24.02.2010 (14:15) • Petruska17 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2287×

Happy end? Ne, tohle ještě není konec!

Pohled Carlisle:

Stál jsem ve špatně osvětleném nemocničním pokoji číslo 37, jako nově přijatý doktor a poslouchal příběhy dívek ležících na postelích, pronášené tichým hlasem jejich ošetřujícího lékaře. Ano, přijal jsem místo na psychiatrii, chirurgii mám vybranou na minimálně padesát let dopředu, navíc v téhle nemocnici ji kvůli nedostatku financí zrušili již před lety.

„Carlisle, tohle sice nebudou tvoje pacientky, ale něco ti o nich povím, kdyby náhodou něco,“ pronesl Thomas a stoupnul si až těsně ke mně, aby nás nikdo neslyšel. „Tak, první postel zleva je Sofie, je na tom podstatně dobře, má anorexii. Druhá postel je Linda, byla v dětství týrána matkou, ale je to optimistka, za chvíli ji nejspíš pustíme. Půjde k otci, se kterým má vážně výborný vztah. Poslední postel, no… co bych ti o ní řekl?“ zamyslel se a pohlédl na dívku, která spala otočená zády k nám. „My vlastně ani nevíme kdo to je. Policajti ji našli na ulici ve fakt hrozném stavu. Je to ještě skoro dítě. Nemluví, jí jen velmi málo, pořád kouká do prázdna. Už to budou čtyři měsíce, co ji tu máme,“ zesmutněl, ale pokračoval. „Někdy ve spánku něco nesrozumitelného mumlá, někdy prostě křičí. Ostatním to ale nevadí, berou ji, i když s nimi nemluví. No, o tomhle pokoji už toho víš dost, přesuneme se,“ rozhodl po chvilce přemýšlení a odtáhl mě do další místnosti.

Takovýmto způsobem jsme prošli celé oddělení, Thomas byl svědomitý primář, znal všechny své pacienty.

Myslel jsem, že mě tohle oddělení bude nějakým způsobem deptat, ale celkem se mi zalíbilo být lidem nápomocen jen pouhými slovy, i když to pochopitelně vždycky nestačilo.

Pohled Esme:

Pro matku není nic krásnějšího, než když vypravuje svoje děti do nové školy, přeje jim, ať dobře zapadnou a ony po prvním dni vesele vypravují svoje dojmy. Já jsem také taková matka, avšak když jsem všem svým pěti, i když notně přerostlým dětem přála hodně štěstí, necítila jsem nic než smutek. Jejich tváře zůstávaly zasmušilé, jejich oči prázdné, avšak tady nemohla pomoct žádná povzbudivá slova, tomuhle pomůže jedině čas.

Dalo mi hodně práce přesvědčit Edwarda, aby s námi zůstal, rozhodně je to však pro něj lepší než nějaké pobíhání po lese. Kdo ví, co se mu může stát.

„Dnešní den proběhne dobře,“ prohlásila Alice přesvědčivě a zavěsila se do Jaspera. „Nejspíš nám ho zkazí pár jedinců a pozvánek na rande, ale domů dorazíme ve zdraví,“ pokračovala odhodlaně a nasedla na zadní sedadlo Edwardova stříbrného Volva.

„Jen běžte, máte nejvyšší čas vyrazit, pokud chcete dojet včas bez pokut za rychlou jízdu,“ popoháněla jsem je a přála si, aby se Alicina vize vyplnila.

Jejich auta už dávno zmizela v dálce, já však pořád stála na příjezdové cestě a mávala jim. Bude dlouho trvat, než se zahojí mé krvácející srdce. Dceru, o kterou jsem přišla, jsem milovala stejně jako své ostatní děti.

Pohled Edward:

Přál bych si spát, nebo ještě lépe, usnout a už se nikdy neprobudit. Bylo by to tak pro všechny lepší, neumím totiž nic jiného než ubližovat bytostem, které nadevše miluju. Opustil jsem ji, ale moje kamenné srdce jsem jí nechal, nedokážu si je vzít zpět. Ona je pro mě všechno, celá moje existence, můj anděl. Proč jsem ji tedy opustil? Chtěl jsem jí dát šanci, šanci žít jako každý druhý normální člověk, mít rodinu, děti, zemřít stářím. Věřím, že zapomene, nebo v to alespoň doufám. Točí se kolem ní mnoho kluků, tak si prostě jednoho vybere a dosadí ho na moje místo. Už s tím nemůžu nic udělat.

„Jak bylo ve škole?“ zeptal se nás Carlisle, když jsme se po týdnu naprosté nudy ve školních lavicích vydali na společný lov.

„Ale, jde to,“ zabručel Emmett bez obvyklých vtípků a rychle se snažil vymyslet nějaké téma, které by se netýkalo přímo jeho osoby. Poslední dobou totiž nesnášel jakékoliv rozpitvávání citů. „Jak se tobě líbí nová práce?“

„Velice,“ odpověděl nadšeně Carlisle. „Psychologie je ohromná, můžeš člověku pomoci pouhým slovem, gestem, nebo jen tím, že ho držíš za ruku a posloucháš. Bohužel, tohle neplatí pro všechny,“ na chvíli se odmlčel a zamyslel se. „To mi připomíná. Potřebuju, abyste mě po nějakou dobu vozili do nemocnice a z nemocnice, protože Thomasovi je velice divné, že chodím pěšky, když je můj vůz na opravě. Budeš tak hodný, Edwarde?“

Proč zrovna já? ptal jsem se sám sebe v duchu, ale nahlas jsem řekl jen: „Jak chceš.“

Pohled Carlisle:

„Carlisle, budeš prosím tě tak hodný a doděláš za mě obhlídku pokojů? Dneska máme s Mary výročí, tak chci být brzo doma. Uděláš to pro mě?“ vybafl na mě Thomas, právě když jsem si chtěl začít hrát na unaveného ospalého doktora nuceného do noční služby.

„Samozřejmě, a pozdravuj ji ode mě,“ pronesl jsem ledabylým tonem, vděčný za trochu nějaké činnosti.

„Jasně, a díky, máš to u mě!“ zahulákal přes celou chodbu, čímž probudil minimálně polovinu oddělení, a už ho nebylo.

Procházel jsem sám všechny pokoje, k tomuhle nepotřebuju sestru. Před pokojem 37 jsem se zastavil. Od mého prvního dne v téhle nemocnici jsem tam nebyl, ale věděl jsem, že dvě dívky odtud včera propustili.

Otevřel jsem dveře a překvapila mě naprostá tma. Viděl jsem dobře, ale i přes to jsem odtáhl žaluzie na obrovských oknech, aby sem později mohlo proudit brzké ranní slunce. Klidně jsem se otočil na dívku sedící na posteli a upírající svůj zrak na mě, když jsem však spatřil její tvář, čelist mi poklesla, div, že ne až na podlahu.

„Bello!“ vykřikl jsem a přiskočil k ní. Nevypadala, že mě vnímá. „Bello, slyšíš mě? To jsem já, Carlisle Cullen!“ zatřásl jsem jí rameny, až jí zuby klapaly o sebe, avšak konečně se na mě podívala.

„Carlisle,“ zakrákala dlouho nepoužívaným hlasem. „Zdáš se mi?“

„Ne, Bello, nezdám, jsem tady a jsem opravdový. Co se ti to stalo? Kde je Charlie?“ vyptával jsem se a objal ji kolem ramen.

„Charlie? Charlie měl nehodu, Carlisle. Někdo ho zastřelil,“ šeptala zastřeným hlasem, měl jsem pocit, že mě ani nepovažuje za skutečného.

Pohled Edward:

Zvonění mobilu mě vytrhlo ze zamyšlení. Kdo to sakra… Carlisle.

„Edwarde, okamžitě se seber a přijeď za mnou do nemocnice!“

„Proč, vždyť končíš až za tři hodiny, nebo ne?“ zeptal jsem se nechápavě. Jaká škoda, že nedokážu slyšet jeho myšlenky přes telefon.

„Neslyšels?! Hned!“ zavrčel a než jsem stačil něco namítnout, položil telefon. Carlisle na mě zavrčel? To skutečně nebude nic dobrého.

U nemocnice jsem byl do deseti minut, ve čtyři hodiny ráno nebyl skoro žádný provoz. Než jsem stačil zaparkovat, Carlisle už stál u auta a tahal mě za ruku.

„Co to děláš? Ty nejedeš?“ ptal jsem se udiveně, avšak žádné odpovědi jsem se nedočkal.

Musí se to dozvědět, musí pomoct! Nechápal jsem jeho myšlenky, ale než jsem se stačil znova zeptat, táhl mě k jeho oddělení takovou rychlostí, že se po nás lidé otáčeli.

Zastavil až před pokojem 37, stále se stejnými myšlenkami. „Běž dovnitř,“ rozkázal už trochu klidněji a odešel. Nechápavě jsem se za ním hleděl, avšak poslechl jsem.

V první chvíli jsem si myslel, že je pokoj prázdný, ale z omylu mě vyvedl tlukot něčího srdce. Rozhlédl jsem se po místnosti a uviděl na posteli se krčící drobnou postavu. To přece není nic divného… Ale já neslyším žádné myšlenky!

„Bello…“ zašeptal jsem. Poznal jsem ji. Poznal jsem ji téměř okamžitě. Jen co jsem se otočil, uhodila mě do nosu ta její neodolatelná vůně. Jen co jsem se otočil, mé mrtvé srdce znovu ožilo.

Pohled nikoho:

„Bello…“ zašeptal a vrhl se k její posteli.

„Edwarde?“ odpověděla mu stejně tiše. To přece není možné, to se jí určitě jen zdá. On přece odešel, odešel a vzal s sebou všechno. Slíbil, že to bude, jako by nikdy neexistoval, ale ani zdaleka netušil, jak se mýlí. Celé měsíce byla jako bez ducha, nic nedokázala vnímat, nic ji netěšilo. Celé měsíce jí museli nutit, aby vůbec něco snědla. Už nechtěla žít, ale neměla dost duševní síly něco udělat. Odvrhla od sebe všechny své přátele, nedokázala však vnímat nějakou další bolest, její srdce toho už nebylo schopno.

Všechno vyvrcholilo jeden obyčejný den, kdy už byla jakžtakž v klidu. Už se dokázala usmát, dokázala být sama se sebou. Ten den, pozdě odpoledne u jejích dveří zazvonil přítel a spolupracovník jejího otce. Tehdy jen řekl: „Bello, tvůj otec byl smrtelně zraněn při přestřelce. Je mi to líto.“ V tu chvíli nedokázala dál existovat. Vyběhla z domu, běžela daleko, běžela snad i několik dní. Nakonec se zhroutila v temných uličkách jednoho města a opřená o stěnu čekala na smrt, která však nepřišla. Místo ní se objevil mladý policista a odnesl ji do nemocnice.

„Co tady děláš?“ zeptal se Edward s bolestným výrazem ve tváři. Působilo mu neskutečná muka, vidět ji v takovém stavu, zničenou, pokořenou.

Jen se smutně usmála, natáhla ruku a dotkla se jeho obličeje. Téměř ucukla, když zjistila, že je skutečný. To přece nemůže být pravda! Vždyť ho už několikrát viděla, jak se nad ní sklání, vždy se ale pod jejím dotykem rozplynul v nic.

Pomalu uchopil její ruku do své chladné dlaně a políbil ji. Víc nedokázal, jen se utápěl v hnědé nádheře jejích očí. Sám se bál, že se mu to jenom zdá, že mu zmizí před očima. Kdyby mu teď skutečně zmizela, nedokázal by dál existovat.

Myslel, že se přes jeho odchod už přenesla, myslel, že si našla novou lásku, třeba Mika Newtona, nebo toho čokla Jacoba Blacka. Nedokázal si představit, že by byla tolik nešťastná. Když ji teď takhle viděl, jeho netlukoucí srdce se drolilo na malé kousíčky, mohl je spojit jen její šťastný úsměv.

„Edwarde, já…“ zamumlala, ale pokračovat už nedokázala, slova se jí zadrhla v hrdle. Je tedy opravdu skutečný? Znamená to, že je tady, před ní? Jak je to dlouho, co ji opustil? Nedokázala odpovědět, připadalo jí to jako celý život. Všechen tan čas doufala, že jej ještě někdy uvidí, že jej ještě někdy obejme, že jej políbí.

„Proboha, co se ti to stalo?“ vyhrkl. „Proč jsi tady?“ naléhal dál.

„Edwarde… jsi to opravdu ty? Není to jen další sen?“ utápěla se v jeho očích, ignorujíc vyřčené otázky.

„Ne, lásko, jsem tady, jsem u tebe a nikdy už tě neopustím, nedokážu to,“ zašeptal a přitáhl si ji do náruče. „Miluju tě, Bello. Miluju tě od prvního okamžiku, co jsem tě spatřil, a vím, že nikdy nepřestanu. Prosím, věř mi!“ pokračoval do jejích vlasů. Vdechoval její vůni, nemohl se jí nabažit.

Ona na něj pohlédla, ústa se jí stáhla do šťastného úsměvu. Cítila se nádherně, poprvé po několika měsících pocítila radost.

„Já tě taky miluju, Edwarde,“ odpověděla mu tiše. „Nikdy jsem na tebe nezapomněla, jak jsi chtěl. Nikdy to nebylo, jako kdybys ani neexistoval.“

Leželi si v náručí a nic neříkali, jen se sem tam políbili. Ani jeden z nich nedokázal vyjádřit své pocity. Bylo to štěstí? Neskutečná radost ze shledání? Bylo to, jako kdyby začali znova žít? Nevěděli.

Na chodbě se ozvaly spěšné kroky a do pokoje vstoupil Carlisle s radostným úsměvem ve tváři. „Tak, Bello, převlékni se, sbal si svých pět švestek, jedeme domů,“ zavelel. „Tady už tady nemůžeš zůstat, hlavně když to už Alice nejspíš všechno viděla.“

Pohled Alice:

To přece není možné!  Já snad už blázním! Bella, moje sestra, se k nám vrátí!

„Esme, Esme, kde jsi?“ řvala jsem na celý dům a místo toho, abych se schodů sešla, jsem jednoduše skočila.

„Bože, co se stalo?“ vyletěla Esme z ložnice, následována Emmettem, Jazzem a Rosalií. Jasper se tvářil značně udiveně, takovou změnu mojí nálady snad ještě nezažil.

„Ona se vrátí! Edward si ji přivede zpátky a ona u nás zůstane,“ křičela jsem na celý dům a bylo mi srdečně jedno, že nic nechápou.

„Co? Kdo? Koho si ten blázen přivede?“ nechápal Emmett.

„Přece Bella! Koho jiného by si měl přivést?“

„Ne!“ vyhrkla Rose překvapeně. Nikdy ji neměla ráda, ale když viděla, jak se Edward ničí, udělala by cokoliv pro to, aby byla její rodina opět šťastná.

„Ano!“ odpověděla jsem jí radostně.

Vrhla jsem se překvapenému Jasperovi do náruče a políbila ho. Bylo mi nádherně. Konečně, po několika měsících, jsem se radovala bez zábran. Moje nejlepší kamarádka, moje milovaná sestra se vrátila a celá rodina bude pohromadě a šťastná, když už ne do konce věčnosti, tak alespoň několik dalších století. Co víc si přát?

Najednou jsme uslyšely na příjezdové cestě auto a všichni jsme vyběhli před dům. Byla tam, právě vylézala z auta. Odstrčila jsem Edwarda, který se jí snažil pomoct vystoupit, a vrhla jsem se jí do náruče.

„Bello, tolik se mi po tobě stýskalo!“ výskala jsem a tancovala s ní po trávníku.

„Já chci taky, sobče,“ odstrčil mě Emmett a sám ji málem umačkal. Potom přišla na řadu Esme s Rosalie, dokonce i Jasper ji objal, to už ale Edward začal vztekle vrčet.

Pozorně jsem si ji prohlížela. Skoro se nezměnila, jen byla trochu bledší a pohublejší, ale to nebylo nic, co by se za několik týdnů v naší péči nedalo změnit.

„Tak to nakonec přece jen bude happy end,“ vykřikoval Emmett radostně.

„Happy end? Ne, tohle ještě není konec!“ opravil ho Edward, držíc Bellu pevně za ruku, a jejich stíny splynuly v jeden.

Pokračování

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Happy end? Ne, tohle ještě není konec!: