Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Heroin pod mramorovou kůží - 1. část

05.06.2011 (21:00) • • FanFiction jednodílné • komentováno 23× • zobrazeno 3091×

Předem se omlouvám za formu textu. Článek jsem měla dlouho uložený v počítači, až teď jsem se rozhodla, že jej vydám. Nápad je divný, o mém slovosledu radši ani nemluvme... Tento článek bude dělen na dvě části, já vám zatím představím jen tu první.

Heroin pod mramorovou kůží

1. část - Staré jizvy se nehojí...

Pomalu jsem se vracel z lovu domů. Větve vysokých stromů pokrývala večerní rosa, která napovídala, že se mírně ochladilo. Šedá obloha dávala tušit příchod mohutné bouřky. A přesto všechno jsem byl šťastný.

Domů jsem zase tak moc nespěchal, věděl jsem, že je Alice na nákupech a domů se vrátí až za několik hodin. Oheň v mém hrdle jako by vyhasl, nejen za dnešek, po dnešním lovu, ale spíše za ta staletí. Za ta krvavá staletí… Spatřil jsem náš dokonalý dům a přidal do kroku. Téměř okamžitě jsem ale opět zpomalil, Jacob je tady. Pokusil jsem se ještě nadechnout trochu toho čerstvého vzduchu venku a pak stiskl domovní kliku.

„Jaspere!“ zavolala na mě Esmé a téměř okamžitě mě objala. Musel jsem se pousmát nad tou její mateřskou láskou. Má matka zemřela při porodu, takže jsem vyrůstal téměř sám.

„Esmé,“ řekl jsem po chvíli. Téměř okamžitě mě pustila.

„Ach promiň,“ prohodila, „Edward s tebou chce prý o něčem mluvit.“

„Edward?“ zeptal jsem se překvapeně. Esmé jen pokrčila rameny a šla něco kuchtit do kuchyně. Zřejmě večeři pro Renesmé a toho vlkodava. Pousmál jsem se nad tím, jakou máme rozdílnou rodinu a přesto… přesto se v ní najde láska.

Vyběhl jsem schody a zamířil k Edwardovu pokoji. Opatrně jsem se porozhlédl a uviděl ho v nejvzdálenějším koutě, jak hraje na piáno.

„Chtěl jsi po mně něco?“ zeptal jsem se. Je pravda, že s Edwardem jsem teď nějak dlouho nemluvil. Staral se teď o Nessie a Bellu, takže jsem si spíš rozuměl s Emmettem.

„Jaspere…“ začal. Nebyl dneska nabitý moc pozitivní energií, to mě štvalo, já na rozdíl od něj měl skvělý den. Nelíbilo se mi, jak mě musí ovlivňovat ostatní emoce v domě, to byla nevýhoda mého daru.

„Promiň,“ zasmál se. Já ale věděl, že ten smích není upřímný. „Chtěl jsem… jestli by jsi nepromluvil s Renesmé.“

Edward mě prosí, abych si promluvil s jeho dcerou? S mou neteří? Trochu jsem se pousmál, vždyť s ní mluvím skoro pořád.

„Jde o to…“ odmlčel se na chvíli, „že jí Bella řekla, že jsme se jednou rozvedli. Když se jí Nessie ptala proč, odpověděla jí, že z přecitlivělosti jejího otce nad jednou malou nehodou.“

Povytáhl jsem obočí, kam tím míří? Zaujatě jsem se opřel o rám dveří a dál pozoroval Edwarda, který byl ke mně otočený na malé černé židli.

„Na tu nehodu… s tebou.“

Už jsem pochopil. Chtěl, abych jí vysvětlil ten incident, co se stal při Belliných osmnáctých narozeninách. Nervózně  jsem přešlápl a podíval se Edwardovi do očí. Pokusil jsem se o psí pohled v podání upíra.

„Prosím, pochopí to… Chci abys jí to vysvětlil sám,“ odpověděl na mé myšlenky. Hlasitě jsem vydechl a kývnul hlavou. A mám zkažený den. Co když to nepochopí? Bude se na mě zlobit? Nedokážu jí takhle ublížit.

„Neboj,“ uchlácholil mě Edward a opět začal hrát na klavír.

Potichu jsem sešel dolů do obýváku, kde jsem uviděl Renesmé a Jacoba. I když bylo Ness teprve jedenáct už Jacoba nevýslovně milovala. Dokonce mu složila básničku, která teď visela přichycená magnetem na lednici. Zbytečně jsem se nadechl a potichu si odkašlal, věděl jsem, že mě Jacob slyší.

„Můžu?“ zeptal jsem se. Jacob vzdychl a pokýval hlavou.

„Nessie, Jake si teď dojde pro párek, a pak se vrátí a dohrajeme tu hru, jo?“ vysvětloval Jacob Renesmé, která potom natáhla ruku a pohladila ho zbrkle po obličeji. Když Jacob odešel do kuchyně popošel jsem k tomu malému poloupířímu zázraku a opřel se o jídelní stůl.

„Renesmé…“ začal jsem, ale nevěděl jsem jak pokračovat. Usoudil jsem tedy, že nejlepší bude začít otázkou, „chtěla si se mě na něco zeptat?“

„Máma říkala, že se kvůli tobě s tátou rozešla,“ začala okamžitě. Tahle vzpomínka, tato věta mě u mého mrtvého srdce nesmírně zabolela. Věděl jsem, že to takto Bella určitě neřekla. Ness to tak nemyslela, určitě ani pořádně neví, jak to bylo… Cítil jsem, jak se mi v očích rozlévá bolestný pohled.

„Víš, Nessie… to se stalo před několika lety, já…“ odmlčel jsem se na chvíli, „ty můžeš jíst i lidské jídlo, ale my ne. My žijeme na krvi, zvířecí.“

Čekal jsem, jestli něco řekne, ale velmi pozorně mě poslouchala. Přišlo mi to trochu nepříjemné.

„Tvá máma… Bella… nám prostě všem… jak to říci, voněla. A já jsem to nevydržel a…“ zamotal jsem se. Renesmé šokovaně vtáhla vzduch do svých plic.

„Tys ji chtěl zabít?“ vytřeštila na mě svá malá, úžasná očka

„Neúmyslně,“ zašeptal jsem. Renesmé kvapně vstala z pohovky, ruce instinktivně napjaté před sebou. Ne v útoku, ale v obraně.

„Nessie,“ chtěl jsem ji uklidnit, „to už bylo dávno.“

Renesmé jen zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Udělal jsem k ní dva rychlé kroky. Ona však začala couvat, oči strachem vytřeštěné.

„Ty… jsi mi chtěl zabít mámu! Můžeš za to, že se mí rodiče rozvedli!“ zakřičela bojácně a rozutekla se zadními dveřmi ven na zahradu.

Nešel jsem za ní, zůstal jsem tam stát jako přimrazený. Co jsem to provedl? Až teď jsem si všiml, že je už v obývacím pokoji celá rodina. Zřejmě tento rozhovor slyšeli. Odtrhl jsem oči od nezavřených dveřích a obrátil se na obecenstvo za mnou.

„Špatně to pochopila, je to ještě dítě, uklidní se,“ chlácholila mě Bella, já ale její slova filtroval. V uších mi stále visela ta jediná věta, můžeš za to, že se mí rodiče rozvedli, chtěl jsi mi zabít mámu…

„Jazzi,“ řekl Edward a přátelsky mě bouchl pěstí do ramene, myslel, že roztaju.

„Jaspere,“ vložila se do toho tentokrát Rosalie, „je to ještě dítě.“

„Ne vždy se v životě všechno povede,“ pronesl rétoricky Emmett. A přestože jej Esmé okřikla, mi po jeho slovech došla jedna věc.

Všechny jsem zklamal, předtím i potom. Chtěl jsem zabít Bellu. Díky mně se Bella s Edwardem rozešli. Kvůli mně se málem rozpadla rodina… to všechno kvůli mně. Zaslechl jsem, jak si Edward povzdychl.

Rychle jsem se protáhl kolem Emmetta s Rose a vyrazil předními dveřmi ven.

„Nechme ho teď být…“ uslyšel jsem za mnou čísi hlas. Nedokázal jsem ale rozpoznat, komu patřil.

Utíkal jsem černou nocí, daleko od domova. Nedíval jsem se na obzor, hlavu jsem měl sklopenou k zemi. Kdybych mohl, začal bych brečet, to mi ale má podoba nemilosrdného predátora nedovolovala. Kdybych mohl, asi bych se zastřelil.

Hlavou mi probleskla myšlenka na Alice, odplula ale stejně rychle, jako přišla. Věděl jsem, že jsem jí za ty roky spolu také musel zklamat… několikrát. Začal jsem rychle propadat svým negativním pocitům. Nedokázal jsem ovlivnit své pocity tak dokonale, jako bych ovlivnil pocity ostatních. Kéž by tu bylo něco…

Vzhlédl jsem před sebe a uviděl několik opuštěných, černých budov. Zřejmě jsem za tu chvíli už dorazil k Seattlu. Pro jistotu jsem zpomalil a porozhlédl se kolem. Vypadalo to tady, jako z nějakého prvotřídního hororu, kde by se měl každý obávat o svůj život. Až na mě. Já bych v tomhle filmu mohl hrát nějakého záporáka, vraha… Začal jsem nesnášet svůj život, nesnášel jsem to monstrum ve mně.

Neonové cedule mě s každým krokem informovaly, že se blížím čím dál víc k centru. Tam jsem ale nechtěl, bylo tam trochu moc lidí. Z nedaleké hospody se vyřítil hlouček řvoucích lidí, byli očividně opilí. Dalo se to poznat i na jejich vzhledu, dvě holky byly téměř polonahé.

Zdálo se mi, že na mě někdo volá a tak jsem se otočil a spatřil na ulici nějaké dívky.

„Hej, frajere!“ okřikla mě jedna z nich, „nechceš se s náma napít?“

Otočil jsem se zase zpátky a po chvíli uslyšel pár sprostých slov na moji adresu. Nakonec jsem odbočil na jednu z postranních uliček. Tady už žádné neony nesvítily, ba ani pouliční světla nebyla rožnutá. Tady určitě nebydlel nikdo… normální. Tady se musí zdržovat snad jen drogoví dealeři, alkoholici a feťáci.

Najednou se proti mně vynořila jakási černá postava. Z jejích pohybů jsem usoudil, že utíká, seč jí síly stačí. Její hlasité oddechování dávalo najevo, že už musí běžet nějakou tu chvíli. V ruce držela nějaký divný předmět, snad nějakou tašku? V dáli jsem najednou uslyšel houkání policejního alarmu.

„Policie! Okamžitě zastavte!“ ozvalo se odkudsi.

Když mě ta osoba míjela, vrazila mi do ruky černou igelitovou tašku a přidala. Chtěl jsem na něj něco zavolat, ale pak jsem si to rozmyslel. Nevěděl jsem, co v tašce je, ale věděl jsem, že jestli mě tady policie najde… tak to v nejlepším skončí výslechem.

Rychlostí blesku jsem vskočil přízemním oknem do temného domu. Rychle jsem se přikrčil ke zdi. Možná nebyl úplně dobrý nápad vydat se sem. Venku byl ještě pořád povyk a tak jsem usoudil, že se porozhlídnu po domě.

Vypadalo to tu jako po výbuchu atomové bomby, na zemi se válelo špinavé oblečení, láhve od vína a… injekční stříkačky. Po chvíli jsem objevil malou místnost. Bílé stěny pokrývaly husté grafity a na zemi se válelo pár novin a plechovek od sprejů. Bylo tady relativně čisto, na rozdíl od těch ostatních místností.

Těsně pod stropem bylo malé, zamřížované sklepní okénko, kterým do pokoje pronikalo trochu světla z ulice. Opřel jsem se o stěnu a svezl se po ní dolů do sedu. V hlavě mi utkvěla myšlenka na tu tašku, co mi vrazilo to individuum do ruky. Teď ležela pár centimetrů ode mě.

Ze zvědavosti jsem ji otevřel a popravdě mě obsah ani příliš nepřekvapil. V černém pytli se válelo několik injekčních stříkaček a na mnoho sáčků s bílým práškem. Nebylo těžké poznat, co je v nich. Buďto pervitin, droga mňau mňau a nebo heroin. Tašku jsem ledabyle opět odhodil.

Pomalu jsem přestával vnímat okolí. V hlavě mi začaly létat vzpomínky. Belliny osmnácté narozeniny, osudné datum, kdy jsem Bellu málem zabil. A když nezabil, tak jsem alespoň zapříčinil její rozchod s Edwardem. Vzpomínka na to, jak Alice bez Belly trpěla, mne prudce udeřila do hlavy. Vzpomínka na to, že jsem tím Edwarda málem zabil. Pod slovesem zabít mi automaticky naskočily další vzpomínky. Tisíce zmařených životů, které jsem poslal do podsvětí, když jsem s Mariou budoval armádu. To ona, to Maria ve mně vzkřísila to monstrum!

Uhodil jsem pěstí ve vzteku do země, na které se objevilo několik puklinek. Skrze své slámové vlasy jsem pohlédl na černou tašku, která mi teď, dle mého, mohla přinést to největší uspokojení.

Nevěděl jsem, jestli dokáže jehla injekční stříkačky probodnout téměř žulovou kůži, ale za pokus jsem nic dát nemohl. Vytáhl jsem nějaký sáček a nabral jeho zředěný obsah do injekce. Přiložil jsem si ji k ruce a zhluboka vydechl. Stejně bych to skončil, tak proč to nezkusit? Pak jsem si zabodl jehlu do ruky.

Bella

„Chápeš mě Renesmé?“ zeptala jsem se starostlivě své dcery, „kdybychom se s tátou tehdy nerozešli, neupevnilo by to takto náš vztah. Vůbec to nemuselo dopadnout takhle dobře.“

Mé malé zlatíčko pokývalo hlavou.

„Kde je strejda Jasper, teto?“ zeptala se uplakaná Renesmé Alice. Ta jí ale neodpovídala, seděla na pohovce, oči zaostřené na něco v dálce. Věděla jsem, co tohle znamená, přišla vize. Opatrně jsem se k té malé, drobné tmavovlásce naklonila.

„Alice? Co vidíš?“ zeptala jsem se rychle. V tu chvíli stál vedle mě Edward, můj milující manžel. Na obličeji nečitelný výraz.

„Jazz, je… ve tmě,“ zašeptala.

„Co ještě vidíš Alice?“

„Nic, tma, malé okno… dnes večer,“ pak se jí opět oči zaostřily na nás, „musíme jít! Musíme ho najít!“

„Kde Alice? Kde je?“ ptal se Carlisle.

„Já nevím,“ odpověděla mu hystericky Alice a zhroutila se na pohovku, dlaněmi si zakrývala obličej. Najednou se prudce zvedla a rozběhla se kamsi do neznáma.

„Kam jdeš? Alice?“ bála se Esmé.

„Najít ho, nemůžu tady jen tak sedět,“ křikla a vyřítila se z domu. Když jsem pohlédla do očí mé malé Nessie, viděla jsem v nich mnoho otázek.

„Mami, strejda Jasper odešel kvůli mně?“ Její vystrašená očka sledovala každou mou reakci.

„Ne… strejda Jazz… se brzo vrátí,“ uklidňovala jsem ji, pak jsem se podívala přes okno do husté temnoty, která obalovala náš dům.

Jasper

Jehla injekční stříkačky se zlomila. Povzdechl jsem si, copak to nějak nejde? Znovu jsem se porozhlédl po místnosti, zrak mi utkvěl na zašedlém grafitu. „Miluji tě, navždy,“ psalo se na něm červeným písmem, lehce rozteklým. Já Alice miloval. Miloval jsem ji více, než svůj život…

Další grafit nebyl tak viditelně napsaný. Krčil se osamocený v nejvzdálenějším rohu pokoje. „Mé srdce navždy patří tobě,“ šeptal. Alice musela vědět, že bych jí klidně své srdce dal. Dal bych ji cokoliv na světě. Určitě to věděla… nebo ne?

Napadl mě další nesmyslný nápad. Natáhl jsem se opět pro černou tašku a vytáhl další injekci, naplněnou bílým roztokem. Přiložil jsem si ji na hrudník a prudce ji zabodl do místa, kde mi dříve bilo srdce. Neucítil jsem nic, ale jehla se mi pod kůži dostala. Potichu, až bláznovsky jsem se nad tím usmál a stlačil rychle píst.

Konec 1. části

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Heroin pod mramorovou kůží - 1. část: