Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hi, Sister! - I. část

07.12.2011 (15:00) • katyloveEd • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 3009×

2003 – Phoenix

„Bello,“ řekla maminka – už alespoň po sté -, než nastoupila Bell do letadla. „Nemusíš to dělat.“

„Jo, nemusíš! Takže se otoč a makej zpátky domů!“ zaskřehotala malá dívenka, která měla skoro na krajíčku ve svých velkých, oceánově modrých očích. V pravé ruce žmoulala kapesníček a nezvykle nervózně podupávala růžovou sandálkou. Bella na ni upřela své krásné čokoládové oči a jednou rukou ji pohladila po špinavě blond vláskách.

„Ale no tak, prťka!“ Zoufale se na ni usmála a snažila se co nejvíce zadržet slzičku smutku. Ano, její jediná mladší sestřička jí bude chybět, ať se pošťuchávaly jakkoli, vždy jen proto, protože se mají rády nadevše na světě.

„Já… Chci jet,“ zalhala Bella a do těch slov dala co nejvíc síly, pak si klekla na kolena, aby byla ve stejné výšce jako Elizabeth.

„Hele, Liz… Vždyť to nic není, já za tebou přijedu, slibuju, a když bych opravdu nemohla… Tak si mě prostě najdeš. Jsi chytrá holka, chytřejší než já, před tebou se nikdo neschová!“ utěšovala sestra mladší sestřičku, ale nepočítala s tím, že Liz už moc opravdu neuvidí a že přesně, jak jí řekla, si ji Liz najde, a to i kdyby měla prohledat celou planetu!

Holčička popotáhla a trhavě přikývla, Bell se na ni naposledy usmála, políbila na tvář a s povzdechem se postavila naproti mamince.

„Vyřiď Charliemu, že ho pozdravuju,“ řekla odevzdaně a roztáhla vřelou náruč. Bells se na ni usmála a padla jí do ní. Zbořila jí nos do ramene a spokojeně zabrumlala, že bude. Po chvilce se od maminky odlepila, protože by stačilo ještě pár vteřin a nikam by nejela. Se smutným a trošku zoufalým úsměvem se na obě usmála, a pak se otočila a šla vpřed svému upířímu osudu.

Elizabeth k ní zoufale natahovala ruku, ale nebyla dost dlouhá, aby se Bells stačila dotknout. Posmutněle ručku stáhla a se sklopenou hlavinkou se otočila a odkráčela zpátky do auta. Z okénka ještě sledovala, jak sestřino letadlo odlétá a v tu chvíli si slíbila, že si ji najde a už nikdy nepustí pryč.

Elizabeth Dwyer…*

Vzpomínky… Co jsou pro člověka, hm? Nezapsatelnými a nepopsatelnými spisy v mozku? Něco, co nelze vrátit, ale vždy si na tu chvíli vzpomenete?

Pro mě jsou vzpomínky něco, něco důležitého… Podle mě byste si samozřejmě měli pamatovat jen ty nejkrásnější chvíle v životě a ty hrůzostrašné, traumatické prostě zapomenout a pohřbít někde hluboko, ať je nikdo nikdy nespatří… Jenomže to se stává málokdy, že?

Ne, nebudu vám tady vyprávět nějaký horor. Jenom, když jsem tenkrát byla malá jedenáctiletá holčička s růžovými sandálky, šatičky a culíčky, už tenkrát jsem věděla, že se na tuhle „operaci“ budu muset vydat. Ne, že bych Bells nevěřila, ale tušila jsem to… Samozřejmě, že jsem ji ještě ve dvanácti nebo třinácti byla na svatbě, ale to už je spoustu let… Od té doby jsem ji neviděla, neslyšela, jako kdyby se po ní slehla zem, nadobro. Proto jsem si přísahala, že po maturitě, ještě než půjdu na vysokou, ji prostě najdu s rodinou či bez, a ona mi neuteče! Ne, ne, ne!

Přeci jen je to moje sestra a je hrozné, když ztratíte životní inspiraci, která vás vedla a měla chránit před hrůzou životních překážek.

Teď jsem osmnáctiletá bláznivá holka, dovolila bych si říci i rockerka, poslouchající každou chvílí muziku od Paramor, Katy Perry nebo Muse… Já vím, ta Katy tam trošku vyčnívá, ale jsem pořád jen holka. Má hlava se pyšní krátkými hnědorudými vlasy po ramena a ofinou na bok. Jo, pěkně nezbedná, ale za to chytrá! Dostala jsem se na všechny významné vysoké školy ve státě. Dokonce i mimo kontinent. Jo, já vím… Zdám se teď asi jako pořádná šprtka, ale já jednoduše ráda jedničky.

Rozhodně nejsem žádná měkota a nic mě jen tak nerozhodí (teda doufám), proto se taky upevňuju v naději, že Bells přece jen najdu, ať je to, jak chce! Letos to bude skoro sedm let, co jsem ji neviděla… Renée mi vypráví všelijaké nesmysly, že cestuje po světě a nemá čas se za námi stavit. Dobře, dřív jsem v to věřila, ale teď už přece nejsem ta malá holka, co jsem bývala. Dokážu si Bellu přece najít sama. Vždyť i ona sama mi to tenkrát říkala na letišti. A kdyby byla Bell přece jen někde pryč… Tak se aspoň podívám, kde bydlí.

Upřímně, přesně nevím, kam vlastně jedu… Rozhodla jsem se od začátku, takže pochopitelně pojedu do Forks. Taky jsem přemýšlela, jestli se třeba neodstěhovali do Seattlu, ale to se mi na Bells moc nezdálo.

Jediný problém je, že si vše pamatuji jen velmi matně. V mapách se vyznat neumím a moje vzpomínky stojí za prd, tedy jak které. Možná bych měla jet za Charliem, ten snad ví, kde by mohla jeho dcera bydlet, ne? Teda pokud na tom není stejně jako Renée. Jenomže ta je několik set kilometrů daleko.

Další problém je, že ani telefonní číslo na Bellu nemám! Renée mi říkala, že většinou volá z pevné linky nebo od Charlieho, ale tak sakra! Moment, není Bellin tchán doktor? Pokud si dobře pamatuju, bydlí ve stejném domě jako Bella a její manžel. Navíc je to dům jako kráva. Myslím to v dobrém slova smyslu.

Mohla bych zajet do té nemocnice a zeptat se na doktora… Jo, už to mám! Cullen! Ehm, teď jsem se cítila trošku trapně, že jsem zapomněla docela podstatné příjmení, které patří i mé sestře… Jenomže pochybuju o tom, že mi předají jen tak adresu domu, kde bydlí velice uznávaný doktor.

Ach, bože… Připadala jsem si čím dál víc ztracená… Vyjela jsem z města, všude kolem mě se tyčí jehličnany, tolik dřeva jsem snad ještě nikdy v životě neviděla! Panebože! Co když do nějakého stromu u cesty uhodí blesk a on spadne na mého světle modrého Volkswagena!

Dobře, dobře! Dýchej, Liz, dýchej! Začínáš být až nesmyslně paranoidní! Tak tyhle slova si musím stále opakovat… Hlavně se nesmím vzdát! Dojela jsem až… Značka Forks! Aspoň sem jsem trefila…

Fajn, ale kam teď? Za Charliem? Jinou možnost nevidím… Mamka mi dala mapku, kam napsala, kde zhruba bydlí Charlie. Je místní šerif takže i kdybych se ztratila, tak mi snad lidi řeknou, kde bydlí, doufám.

Jenomže to jsem si celkem věřila… Netušili byste, že se někdo v tak malém městě dokáže ztratit, ale mně se to bohužel povedlo. Já vím, jsem holka z velkoměsta, tak proč sakra nezvládnu městečko Forks?! Jenomže tohle se skvěle říká, ale kdyby jste tady byli! Všude jsou jenom stromy, stromy, dům, dům, stromy… A všechno je tak stejné!

Už se začalo stmívat a panika se začala prohlubovat. Začala jsem se pomalu ale jistě ztrácet, až mizely domy a kolem mě byly převážně jenom stromy. Měla jsem pocit, že mě něco sleduje a hluboko v lese se něco velkého, hodně velkého připravuje na svačinku.

Šáhla jsem po tlačítku na rádiu a pustila si hudbu co na nejvíc, abych nevnímala nic jiného a v návalu strachu si začala i zpívat… No, když jsem byla malá, Bells mi vždy říkávala, ať si zpívám, že pak se mě bubáci budou bát, protože nemají rádi veselé děti… Ale to mi byly asi tak čtyři roky.

Nejhorší na tom všem je, že v těchto chvílích nedokážete myslet na krásné věci, vybaví se vám samé příšery a nestvůry z těch nejhroznějších hororů.

Slunce už bylo téměř zapadlé a roztáhnuté zkřivené větve házely hrůzostrašné stíny, připadala jsem si chvílemi jak Sněhurka v pohádce od Disneyho.

Sice jsem nic neslyšela, ale vnímat jsem stejně dokázala. Silnice se pomalu ztrácela a já najížděla na měkkou lesní půdu, což pro mě nebylo zrovna dobré znamení.

Zajela jsem ke kraji cesty a vypnula motor. Samozřejmě mé autíčko zůstalo pevně ze všech stran zavřené.

„Ach můj bože! Co teď?“ zajíkla jsem se potichu a rozhlédla po lese. Musím říct, že z auta to vše vypadá tak zkresleně… Nepatrně jsem odtrhla oči od cesty a podívala se dolů na kapsu, která byla na dveřích. Jednu ruku jsem do ní strčila a hned nahmatala tu starou známou lahvičku. Ano, přiznávám, mám strach a je to pepřový sprej! Prostě nechci dopadnout jak ty blondýny v horor-

„Wááá!“ zakřičela jsem na celé autíčko, když jsem spatřila na cestě kanárkově žluté Porsche. Jak se tam sakra vzalo?! Hystericky jsem koukala na to auto a přemýšlela, že už mám nejspíš vidiny… To přece není možný!

Levé dveře se otevřely a z auta vystoupila tmavá postava. Mně se v tu chvíli rozklepala kolena a čekala jsem na to, že mě tu vybouchá z auta nějaký úchyl. Musím se přiznat, že jsem se modlila za všechny svaté, ať jsem neviditelná.

Jenomže to jsem si mohla tak maximálně představovat. Tmavá postava se ladným krokem rozešla směrem ke mně a já čím dál víc panikařila. Jediné štěstí, které mi snad zachránilo život, byl měsíc. Dneska byl zrovna úplněk a zářil opravdu intenzivně. Když postava dotančila na světlo, celá jsem se zhroutila úlevou…

Byla to dívka! Musela být zhruba ve stejném věku jako já. Měla černé rozčepýřené vlasy do stran, krásné karamelové oči a sněhově bílou pleť. V záři měsíce mi částečně připomínala Sněhurku, ale i nějakou kouzelnou elfku. Nebyla moc vysoká, ale měla nádhernou postavu a to oblečení! Jako kdyby vypadla z titulní stránky Vogue.

Já jsem na ni zírala přes přední okénko jak mimoň, ale ona se jen usmívala a rozešla blíž k mému okénku. Tak tahle holka mi snad nic udělat nemůže… Třeba se taky ztratila.

Klap, Klap… Dívka zaklepala lehounce na okno a bedlivě mě pozorovala. Já jsem se snažila vzpamatovat a ihned stáhla okénko.

„Ahoj! Já jsem Alice!“ zajásala a strčila mi ruku pod nos. Vykulila jsem na ni oči a uchopila její ruku.

„Já jsem Elizabeth.“

„Ale to já vím!“ zahihňala se a pustila mou ruku. Její reakce na moje jméno, že už ho zná, mě trošku zmátla. Udělal se mi v krku obrovský knedlík.

„Abych ti to upřesnila… Vydala jsem se ti naproti,“ řekla mi a usmívala se. Ještě víc jsem na ni vykulila oči a zavrtěla hlavou.

„Ehm, to musí být nějaký omyl,“ odpověděla jsem a dívala se na její reakci. Měla bych se řídit heslem: „Vyhýbej se holkám v luxusních fárech a věcech, které jsou uprostřed lesa po setmění.“ Jo, tak to si určitě musím pamatovat. Alice se znovu zahihňala.

„Ani nápad! Totiž, měla jsem ti to říct takto: Já jsem Alice Cullenová. Švagrová tvé sestry, viděly jsme se, ale už si mě asi nepamatuješ. Hodně jsi vyrostla, Liz!“ zašvitořila a sepjala ruce. Nemohla jsem tomu uvěřit… Takže ona, no… to… snad… ne! Já musím bloudit lesem, abych našla toho, koho hledám?!

„Ale já nikomu neříkala, že jedu hledat Bellu…“ řekla jsem zaskočeně. Alice se vševědoucně usmála a poklepala na spánek. Vůbec jsem nechápala, co to gesto má znamenat, ale dejme tomu…

„Neboj, já mám všechno pod kontrolou, viděla jsem tě. Nakonec ses ztratila a mě hned napadlo, že budeš potřebovat pomoc. Navíc, ty nemáš ani zdání, kde bydlíme…“ Pousmála se a rozhlídla po lese. Aha… Takže mě nejspíš musela vidět ve městě a sledovat? Já jsem za sebou nezaregistrovala žluté Porsche. V podstatě je to ale moje záchrana.

„No jo, to máš pravdu… Ale co teď?“ zeptala jsem se a už se pomalu snažila ze sebe setřást ten nepříjemný pocit strachu. Alice se zářivě usmála a ukázala úhlednou řadu bílých zubů.

„Pochopitelně tě dovedu k nám!“ mrkla na mě. „Samozřejmě, pokud ti to nebude vadit… Zvládneš jet tvým autem za mým?“ zeptala se.

„Ovšem, že ano,“ odpověděla jsem jí obratem a snažila se působit vyrovnaně, ale pochybuji. Alice vesele přikývla a už mířila ke svému fáru, já jsem na ni ještě stihla zavolat. „Víš, děkuju!“ řekla jsem a usmála se, Alice se u dveří otočila.

„Nemáš za co… Užiješ si to víc až na místě.“ Znovu na mě mrkla a nasedla do auta. Já jsem zavřela okénko a s povzbudivým povzdechem nastartovala. Musím uznat, že se mi napůl těšením a napůl nervozitou svíral žaludek.

***

Cesta byla poměrně kraťoučká, jely jsme dál po lesní cestě a potom zabočily do ještě větší hloubky lesa. Sama bych tu asi vybouchla strachy. Zajímalo by mě, jak to asi zvládá Bell, ale ona byla vždycky docela nebojácná… Většinou věci brala s klidem, ehm, tedy na rozdíl ode mě.

Řídila jsem se podle kanárkově žlutého Porsche a začala trošku vzpomínat. Vzpomínám si, že svatba byla opravdu velkolepá a já dostala takové nádherné šaty… Od koho jen byly?

A v tom mě to trklo. Já musím být úplně na palici! Ona mi je přece dala Alice! Jak jsem mohla na tak milou, teď nevím, jak jí mám říkat… To je jedno, prostě, jak jsem na ni jen mohla zapomenout!? Ty šaty byly naprosto-

„No tohle!“ vylítlo mi z pusy, když jsem se zahleděla na prosklenou vilku uprostřed lesa s otevřenou zahradou a malým potůčkem. Pod koly mého broučka mi prskal štěrk a Alice mě navigovala na nejvhodnější místo k zaparkování.

S úžasem jsem si odepnula pásy a vystoupila ven. Sice byla černočerná noc, ale jak už jsem řekla, měsíc zářil a poskytoval fantastické světlo. Obešla jsem auto a malými krůčky se dopotácela před verandu. Liz! Jsi tady! Ty jsi našla Bellu!

Ano, můj malý nezbedný hlásek tam vzadu, mi našeptával, že jsem to dokázala. Samozřejmě jsem musela uznat, že s velikánským štěstím, že jsem narazila na Alici. Vlastně, když je řeč o Alici…

„Alice?“ zavolala jsem za sebe, ale nic kromě hučení malého potůčku mi neodpovědělo. Fajn, doufejme, že se mi tohle všechno jenom nezdálo… Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a pomalu vyšla po dřevěných schodech verandy.

Samozřejmě, že jsem jako totální poleno stála přede dveřmi a civěla na ně. Už, už jsem si říkala, že si dám facku, pokud nezačnu něco dělat. Otočila jsem hlavu napravo a zkoumala malinké tlačítko, nad kterým byla měděná destička se jmény - Cullenovi a Haleovi.

Zhluboka jsem vydechla, zvedla ruku a zmáčkla tlačítko. Jako na oplátku se ozval příjemný tón za dveřmi a slyšela jsem, jak někdo volá, že jde otevřít. Celá jsem se v očekávání napjala a téměř nemrkala.

A dveře se otevřely! Jenomže jsem celá zmrzla. Ve dveřích stála hnědooká kráska s bronzovými vlasy, které se jí točily ve vlnách. Naprostá modelka, mohla být o něco málo mladší než já! Dívka se zářivě usmála.

„Přejete si?“ zeptala se vesele a její hlas zněl jako zvonkohra.

„Já, hle–hledám Isabellu, mojí sesu. Teda sestru,“ vykoktala jsem na ni. Dívku to zaskočilo, ale pokrčila rameny a otočila se.

„Mamí! Hledá tě tu nějaká dívka!“ Mami?! Já hledám její mámu?! To bude asi nějaký omyl… Chtěla jsem jí začít vysvětlovat, že to musím být omyl, protože mé sestře může být maximálně dvacet pět, a to určitě nemůže mít dceru v pubertě… Ale to jsem se šeredně mýlila.

K dívce přicházela krásná, asi tak zhruba stejně stará dívka jako já, měla stejné kaštanové vlasy jako Bella, měla Bellin obličej, ale oči ne, ty byly zlaté až karamelové. Shovívavě, ale zároveň káravě se usmála na dívku u dveří.

„Nessie, zlatíčko! Ty jsi moje trdlo… Kolikrát jsem ti říkala, ať mě raději neoslovuješ před cizími lid… Ach!“ kárala dívku, ale při pohledu na mě se zajíkla. Rychle přispěchala ke dveřím vedle dívky, vydechla a přimhouřila na mě oči, pak se jí rozšířily zorničky a zalapala po dechu.

Já jsem ji pozorovala a začala mi docházet ta skutečnost, že tahle „slečna“ je naprosto stejná jako Bella v den svatby, akorát o trochu krásnější. Začalo mi docházet, že je to naprosto, ale nevylučitelně, nemožné. Ona si už evidentně taky byla jistá, že jsem to já.

„Panebože! Elizabeth?!“ zeptala se udiveně. V ten okamžik se mi přetočily zorničky a já sebou sekla na tu sakra drahou verandu…

Pokračování příště… ;)

Je to moje první jednorázovka, takže doufám, že se vám líbila a budu moc ráda za váš názor. =) Hlavně bych chtěla vědět, jestli mám pokračovat. A ještě bych chtěla moc poděkovat kajce007! =)) Děkuju, katyloveEd...*

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hi, Sister! - I. část: