Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hi, Sister! - II. část

08.01.2012 (18:15) • katyloveEd • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 2102×

„Au! To bolí…“ zavzlykala malá Elizabeth, když jí Bella čistila ránu na kolenu. Isabella se jemně usmála.

„Neboj, není to nic velkého, zlato. Ty sama víš, že kdyby bylo, už bych tady ležela na podlaze…“ zabručela Bella na sestřičku a v duchu byla šťastná, že přece jen tolik krve nebylo. Sklonila se, utřela Liz slzičky a široce ji objala.

„Než se vdáš, tak to zmizí,“ zašeptala.

***
„Je to moje sestra, Carlisle!“ řekla rozhodně nějaká dívka se zvonivým hlasem. Tolik mě bolela hlava… Co se to stalo?

„Já vím,“ odpověděl mužský hlas.

„Měla jsem ji před tímhle chránit!“ zakňučela dívka znovu. Měla jsem zavřené oči, takže jsem nikomu nemohla vidět do tváře ani jsem nemohla odhadnout, kde přesně jsou, ale cítila jsem je někde poblíž.

Ach, jak já jsem se cítila unaveně i má víčka na očích mi přišla jak stokilová. Jenomže to nemluvím ani o svém těle, cítila jsem se tak těžká až ochablá. Raději jsem se soustředila na to, co se mi vlastně stalo…

Hledala jsem Bellu a ztratila se v lese… Tam mě našla Alice a dovedla k nim… Pak jsem šla ke dveřím, otevřela mi ta překrásná dívka a?

Rychle jsem otevřela oči a celou horní část těla jsem vymrštila nahoru - do sedu. Byla jsem na jakémsi stolu, snad zdravotním? Místnost byla jemně prosvětlená a po stěnách byla spousta starých obrazů. Ale co mě nejvíc vylekalo, byli lidi, kteří na mě hleděli.

„Elizabeth, jsi v pořádku?“ zeptal se mě jemně muž, který předtím nejspíš odpovídal. Byl moc krásný a blonďatý, muselo mu být něco okolo třicítky ani ne. Zmateně jsem na něj pohlédla a pak jsem se podívala zpět k hloučku lidí se zlatýma očima, podstatně téměř všichni v téhle místnosti měli karamelové oči. Jenomže mezi nimi stála Bella… Bella, které je tak maximálně osmnáct nebo devatenáct.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se jí a nemohla z ní spustit oči, to přece není možné! Bella se dlouze nadechla a zkřivila tvář, jeden kluk s bronzovými vlasy k ní přišel a objal ji kolem pasu. V tu chvíli mi to docvaklo. To je Edward! Ale ten taky vypadá pořád stejně! Pomalu jsem si začala uvědomovat, že všechny znám, ale všichni se za tu dobu vůbec nezměnili. Pořádně jsem se posadila.

„A sakra… Já měla určitě bouračku tam na té křižovatce a jsem v kómatu, že jo?“ Znovu jsem se zeptala, ale tentokrát všech kolem mě. Emmett, teda podle paměti si myslím, že je to on, takový velký hromotluk, vydal něco jako zachrčení.

„Jo, holka, kéž by…“ řekl a nádherná blondýnka Rosalie ho okamžitě zpražila pohledem.

„No co? Je to pravda.“ Bum! Rosalie ho praštila do ramene a rozhodně to neznělo, jako kdyby holka její postavy uhodila velkého svalovce. Sáhla jsem si jednou rukou na hlavu a přemýšlela. Tohle musí být stoprocentně nějaký výplod fantazie… To přece, prostě…

„Ach,“ vzdychla jsem a nešťastně se zatvářila. Carlisle ke mně okamžitě přiskočil a s ním i Esme, která mi podávala sklenici džusu.

„Pij, dítě, pij… Bude ti líp, zlatíčko.“ Mile se na mě usmívala, ale na jejím obličeji byla vidět starost. Pohlédla jsem na ni, na skleničku, na ni, na skleničku, a pak jsem s mírným pokrčením rameny sklenku přijala. Vůbec jsem nečekala, že ve snu můžete mít žízeň. Ani jsem to netušila, ale vypila jsem celou sklenku, pak jsem ji položila vedle sebe.

„Takže… Když je tohle můj sen… Tak proč tady nepobíhají růžový sloni a takový ty věci?“ zeptala jsem se všech přítomných, samozřejmě Emmett se hned uchechtl. Zato Bella schovávala tvář Edwardovi v rameni a ani se po mně neohlédla.

„Myslel jsem, že jsi rocker-“

„Emmette!“ okřikli ho všichni a teď to Rosalie evidentně nevydržela.

„Promiň, Eliz, ale my budeme muset jít…“ S mírným úsměvem se otočila a čapla Emmetta za ruku, tak nějak ho spíš odtáhla ke dveřím. Ohromeně jsem je sledovala, a pak se podívala po zbylých přítomných. Alice s Jasperem tam byli taky, ale celou dobu nijak nereagovali a hlavně Jasper se tvářil, jako by měl každou chvílí vybuchnout.

„Budu tě muset vyvést z omylu, Elizabeth,“ promluvil ke mně Carlisle a já se za ním vylekaně otočila. Tak trochu jsem ho vypouštěla. Zamračila jsem se na něj.

„Cože?“ vypustila jsem tu největší blbost, která mě napadla. Carlisle se zoufale podíval k Edwardovi a Belle, Edward na něj přikývl, pohladil Bellu po vlasech a odtáhl se od ní.

„Necháme vás o samotě,“ usmál se Edward a na všechny krom Bell přikývl. Když už všichni vyšli z místnosti a u dveří stál jen Edward, koukl se po nás.

„Skvělé vlasy, Liz,“ mrkl na mě jedním okem, dále mluvil k Belle: „Ona to zvládne, zlato, vzpomeň si na sebe…“ A s těmito divnými slovy odešel a zavřel za sebou. Já jsem zmateně seděla a rozhlížela se kolem, Bella se ke mně konečně otočila a pomalými kroky přistoupila blíž. Ohromeně jsem ji sledovala a stále nemohla uvěřit svým očím, jak je krásná.

„Liz, já… Nevím, co bych ti měla říct,“ začala mluvit, ale stejně se zasekla a očima nervózně těkala po místnosti.

„Víš, vždycky jsem tě před tímhle chtěla chránit, celou rodinu,“ řekla a přešlápla.

„Před auty? Před mým brilantním řízením, co mě dostalo do téhle šlamastiky?“ zeptala jsem se a usmála se na ni, nač tolik vážnosti? Je to přece můj sen, i když… Bella nešťastně zakývala hlavou.

„Tohle není žádný sen, Eliz! Tohle je skutečnost! Ty jsi nikdy žádnou bouračku neměla!“ Nevěřícně jsem na ni hleděla a nemohla si nic poskládat. Tohle, ale nic z toho, to nemůže. To prostě nejde!

„Ale…“ řekla jsem a zběsile kroutila hlavou. Tohle nejde, to nejde, má jiné oči, je mnohem krásnější a je stále stejně stará! To prostě nemůže být možné! Pomyslela jsem si zoufale.

Bella nic neříkala a jen mě stále pozorovala. Takhle to bylo asi nějakou dobu, Bella se po chvíli ale pohnula a vzala mě za ruku, byla tak chladná… Já jsem na ni upřela pohled.

„Myslíš, že ti budu muset vyprávět celý příběh od začátku, nebo ti bude prostě stačit, když ti teď hned řeknu, co vlastně jsem?“ zeptala se, ale jako otázka to moc neznělo, spíš to bylo jako otázka pro ni samou. Zavřela oči a hluboce se nadechla. Upírala jsem oči na její ruku, tvář a nedokázala si nic z toho vysvětlit.

„Elizabeth… Nejdřív, než ti cokoliv řeknu, prosím tě, zachovej se rozumně. Mám tě hrozně moc ráda, chci, abys to věděla…“ Sklopila oči a pustila mou ruku.

„Když jsem tenkrát přijela do Forks… Nikdy by mě nenapadlo, že je něco takové vůbec možné, ale,“ usmála se, ale ihned ji úsměv přešel, „když jsem potkala Edwarda, byla jsem velmi zmatená, několikrát mi zachránil život a dokázal to s děsivými okolnostmi. Po nějaké době jsme se spolu začali sbližovat a on mi řekl, kdo doopravdy je, on a jeho rodina.“ Najednou Bella ztichla a upřela pohled na mě, já jsem ji pozorovala a hltala každé slovo.

„Když jsme spolu byli, osud nám moc nepřál, ale to všechno jsme přežili. Proto jsem pak uzavřela s Edwardem dohodu. Vezmeme se a on mě přemění a budeme moct být spolu - navždy.“ Bella se znovu zastavila. Mně mezitím v hlavě všechno šrotovalo… Slova typu: co doopravdy jsou, přemění a navždy.

„Co tím vším myslíš, Bells?“ zeptala jsem se jí a chtěla, aby pokračovala dál a všechno mi vysvětlila.

„Věříš v mýtická stvoření, Liz? Upíry, vlkodlaky, amazonky…“ zeptala se mě a upřeně mě pozorovala.

„Já… Ehm… No… Ráda o nich čtu, ale, no, i když, já… Já nevím,“ odpověděla jsem jí popravdě a nechápavě se na ni dívala. Rozumím, tohle není zrovna přímá a srozumitelná odpověď, ale tak to prostě cítím. Samozřejmě, bylo by bezva a nejvíc hustý, kdyby to tak opravdu bylo, ale… Já nevím.

„Co kdybych ti to ulehčila a prostě ti řekla, co jsem?“ zeptala se mě a nervózně si přejela rukou po krku. Já jsem naklonila hlavu na stranu…

Je to možné? Ne to ne, je to vtip, ale co když ne? Je studená a bledá, má zlaté oči, stejně vypadá... Moje vnitřní hlásky mezi sebou hrály neúprosný a směšný souboj. Nejradši bych se tomu všemu zasmála, ale… Něco z těch věcí mě nad tím stejně donutilo přemýšlet. A vtom jsem to řekla, prostě jsem vypustila tak jednoduché slovo, nevím proč, ale přišla jsem si připravená, připravená na cokoliv. Je to přece moje sestra.

„Řekni to… Řekni, co jsi,“ řekla jsem Belle zpříma a já sama jsem si myslela, že to spíš zašeptám, ale ne, dokázala jsem jí to říct. Bella se na mě podívala a hluboce se nadechla.

„Já, já jsem upírka, Elizabeth. Všichni v tomto domě jsou upíři, tedy kromě Renesmé, ta je poloviční,“ řekla mi a zkřivila tvář jako by očekávala něco strašného. Já jsem se pousmála, ale stejně ve mně bylo něco opravdu šokovaného a strachem zkrouceného.

„Uf, upřímně? Jsem ráda, že nejsi vlkodlak…“ řekla jsem jí a široce se na ni usmála. Bella na mě vykulila oči.

„Počkej, co-cože?! Liz! Teď bys tu měla vyvádět, křičet na mě, hledat česnek… A ne říct: „Jsem ráda, že nejsi vlkodlak“. Ty si myslíš, že je to sen? Není! Tohle je realita! No tak, šup, hledej zrcadla, kříž, svěcenou vodu a kůl!“ Bella zběsile mávala rukama kolem sebe a nevěřícně mě pozorovala.

„Nejsem přece Buffy…“ odpověděla jsem jí a chtěla se jí ptát na všechny možné otázky a ať mi to všechno dokáže, jestli nelže. Z druhé místnosti jsem uslyšela vypuknutí smíchu a potom hlasité okřiknutí: Emmette!

Bella evidentně nemohla uvěřit svým očím, uším… Stála přede mnou s rukama zkříženýma na prsou a kousala se do rtu. Jo, jo tak tohle je moje Bells!

„Takže… Jak to funguje?“ zeptala jsem se jí opatrně, musím uznat, že i mě samotnou udivil můj klid a pohled na celou tuhle divnou, ale hrozně divnou situaci. Bella si povzdechla.

„Já tomu prostě nerozumím.“ Zakývala hlavou.
„Víš, je to divný a děsivý, ale ty mi neublížíš... Nikdo z vás... Nedokážu si to představit, Bello, znám tě celý život, a když jsem sem jela… Já, já jsem čekala cokoliv a no, měla bys vidět, co všechno mám doma v knihovně…“ řekla jsem Belle vřele a doufala, že tohle ji ujistí, že jsem opravdu v pořádku. Sice jsem se vnitřně moc v pořádku necítila, ale zase… Jsem z toho zmatená, ale ne vyplašená. Bells dvakrát zamrkala.

„Asi to máme vrozené… Já jsem taky nereagovala zrovna chytře a nikdy jsem vlastně Edwarda nechápala, proč zareagoval tak, jak zareagoval, vlastně… když je řeč o něm.“ Bella se otočila na podpatku a stala se z ní šmouha, objevila se až u dveří, které otevřela. Já musela asi desetkrát zamrkat.

„Takhle my běháme nebo tedy se přemisťujeme…“ odpověděla mi a kývla hlavou, ať jdu za ní. Zhluboka jsem se nadechla a seskočila ze stolu, zamířila jsem rovnou ke dveřím a následovala Bellu. Když jsem k ní došla, drapla mě za ruku a vzala přes chodbu ke schodům, ty jsme sešly a došly až do obýváku, kde byla celá rodina a… pár neznámých tváří.

Jakmile jsme sešli schody společně dolů, Edward se na Bellu usmál a ihned jí šel naproti, Bella mu úsměv oplatila a bylo vidět, že celým svým tělem dává najevo jeho přijetí. Když k nám došel, políbil Bellu na čelo a vzal ji z druhé strany kolem zad, na mě se také usmál.

„Říkal jsem ti to,“ zašeptal konejšivě směrem k Belle a s úsměvem jí zabořil nos do vlasů. Přišla jsem si trochu trapně, že tady tak vedle nich postávám a koukám na ně, malinko jsem se začervenala a okamžitě uhnula pohledem. Carlisle si lehce odkašlal a ladným krokem zamířil ke mně.

„Jsem rád, že je ti líp, Elizabeth,“ začal a postavil se vedle mě. „Ehm, jak bych začal… Předpokládám, že většinu rodiny znáš, až na pár nových přírůstků.“ Přikývla jsem a prohlédla si znovu řadu bledých tváří.

„Alice a Jasper, Emmett a Rosalie, Esme…“ prohodil Carlisle a poukazoval na tváře, které znám, ale potom přišla na řadu druhá část lidí. Carlisle se podíval směrem k Belle a Edwardovi.

„Tohle je Jacob, Liz,“ řekla Bella. „Myslím, že jsem ti o něm musela vyprávět, ale na svatbu se nedostavil…“ Vysoký, opálený černo vlasatý a namakaný kluk, vypadal jako indián, se na mě usmál a sklonil poklonu. Jacob, Jacob… Mm… něco mi to přece jen říká.

Z mého přemýšlení mě vytrhl Edward, který poukázal na dalšího kluka. Tenhle byl krásný, samozřejmě, že všichni v této místnosti byli nadlidsky krásní, ale tenhle kluk…

„Toto je náš, ehm… rodinný příslušník – Nahuel.“ Nahuel… Kluk se na mě jemně usmál a jeho teakově hnědé oči jako by vybízely k úsměvu. Měl černé vlasy a tmavě hnědou kůži, nebyl až tak moc vysoký, ale stejně byl pořád o něco vyšší než já. Omámeně jsem mu úsměv vrátila, a když jsem si uvědomila, že na něj musím zírat, jako kdybych nikdy nikoho jiného neviděla, okamžitě jsem sklopila zrak a začervenala se.
„No a…“ začala Bella nervózně, jako kdyby vůbec nepostřehla mou trapnou chvilku s Nahuelem a byla myšlenkami mimo. Podívala jsem se na poslední osobu, byla to ta dívka… Ta dívka, která mi přišla otevřít, ta dívka, která řekla Belle mami.
„Renesmé,“ řekl Edward a trochu zbrkle se pousmál. Renesmé se na mě nepřestávala usmívat a tím samozřejmě taky nepřestávala ukazovat svou naprosto nepřekonatelnou krásu. Zvládnu překousnout tuhle jednu velkou nadpřirozenou věc, ale to, že je…
„Je to naše dcera, Eliz…“ Bella na mě otočila tvář a znovu mě nervózně pozorovala jako před chvílí, když mi řekla to velké tajemství. Ale tohle bylo jako… Bang!
Pokračování příště…

Omlouvám se, že jsem to musela ustřihnout takhle, ale ještě jsem si pořádně nerozmyslela konec povídky a tuhle část jsem vám chtěla dodat co nejdřív, takže... =) Doufám, že se vám líbila a že mi zanecháte váš názor. ;) Děkuji, katyloveEd.*

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hi, Sister! - II. část: