Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hi, Sister! - III. část - Konec

09.03.2012 (16:45) • katyloveEd • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 2132×

„Bello! Bello!“ zavolala udýchaně malá Elizabeth, když se marně snažila dohonit svou sestru.

„Já už nemůžu!“ postěžovala si a kecla si na nejbližší pařízek. Bella, která byla o pár kroků dál než malá Liz, se na sestřičku zvědavě otočila.

„Ach, Liz!“ Bella nad svou sestrou jen otáčela hlavou. Elizabeth si nepatrně přesedla a zkřížila ruce na prsou.

„Ušly jsme teprve pár kroků… I odtud vidím babiččin dům!“ řekla Isabella a přehodila si proutěný košík do druhé ruky.

„Já vím, ale bolí mě nožičky a navíc jsem ještě ani nenašla žádnou houbu,“ řekla Liz nakrknutě a nenápadně pohlédla na Bellu. Bella si povzdechla a popošla k ní.

„Nebuď bábovka, Elizabeth! Houby na tebe čekají, ale jen trochu víc v lese. Nesmíš to tak brzo vzdávat… Nic v životě nesmíš takhle vzdávat,“ odpověděla Bella moudře a napřáhla ruku, aby ji mohla Eliz uchopit. Elizabeth chvilku mlčela, ale pak vzala sestru za ruku a společně kráčely hlouběji do lesa…

„Máte omdlívání v rodině?“ zeptal se velmi milý a příjemný hlas. Já měla zase před očima černo, ale cítila jsem, že mě objímají dvě velmi příjemné paže.

„Ehm, vlastně nejsem si tak docela jistá…“ odpověděla Bella, jo, její hlas už poznám! Alespoň něco… Cítila jsem, jak mě někdo položil do měkkého.

„Musíte to chápat. Tolik informací najednou… Je to jenom teenager,“ řekl moudrý hlas – Carlisle. Ochable jsem se nadechla a sebrala všechnu sílu k otevření očí.

„Děkuji, Nahueli,“ řekla Bella a já okamžitě zbystřila. Za co mu děkuje? A proč už kolem sebe necítím to bezpečí paží? Měla jsem v hlavě ještě spoustu otázek a žádný čas na to, abych pořád upadávala do bezvědomí… Nikdy se mi to tak často nestávalo, ale zároveň jsem nikdy nebyla v takovéto situaci.

Hlavu jsem sice měla jako jeden velký střep, ale opatrně jsem se zavrtěla a snažila se otevřít oči. Když jsem je otevřela, všichni na sebe jen přikyvovali a v tichých konverzacích se usmívali, ale když zjistili, že jsem je už s plným vědomím pozorovala, okamžitě obrátili pozornost na mě.

„Jak se cítíš, zlato?“ zeptala se mě Bella, která seděla vedle mě na pohovce a mile se usmívala. Já jsem se trochu začervenala.

„Cítím? Cítím se dost trapně…“ řekla jsem a promnula si jednou rukou čelo. Pár lidí se uchechtlo, ale já jsem tomu nevěnovala pozornost.

„Proč? Tohle není zrovna pocit, který jsem čekala, že uslyším.“ Bella se nepatrně zachmuřila, ale na tváři měla pořád vřelý a lehounce veselý výraz. Já jsem svraštila obočí a zvedla se do tureckého sedu.

„Proč?! Já jsem hrozná bábovka!“ vyhrkla jsem a zároveň si uvědomila, že zním jako malá holčička. Emmett se okamžitě rozchechtal, ale když jsem po něm hodila pohled, tak přestal. Omluvně zvedl ruce a zároveň střelil pohledem po Rosalie. Ten bude mít nejspíš dobrou náladu furt… Bella se ale taky usmívala.

„Ne, nejsi… Jen je toho na tebe hodně, to je v pohodě,“ řekla a pohladila mě po ruce. Já jsem se na ni podívala a povzdechla jsem si. Jak se tohle všechno mohlo obrátit vzhůru nohama za jeden jediný den? Bella a všichni tady jsou upíři nebo vlkodlaci, Bella a Edward mají dceru…

„Elizabeth, holčičko, jaký máš ráda čaj?“ Milý a vřelý hlas Esmé mě probudil z hloubi duše. Ta stála kousek ode mě a s úsměvem na rtech mě pozorovala.

„Anglický, prosím…“ Esmé přikývla a otočila se na podpatku.

„Jako černej čaj s mlíkem?!“ Celou místností se rozezněl krásný a udivený hlas. Nepatrně jsem sebou trhla a otočila se za jeho majitelem. Patřil Renesmé, která stála v rohu místnosti u okna a v jedné ruce svírala Jacobovu ruku. Zpočátku jsem si jí vůbec nevšimla, takže mě to prostě trochu zaskočilo.

„A-ano,“ odpověděla jsem a sklopila oči. Opravdu byla Belle i Edwardovi moc podobná. Měla čokoládové oči, úplně ty samé jaké mívala Bella, a bronzové vlasy - úplně se stejnými odlesky, jaké má Edward.

„Já jsem o něm jenom slyšela… Mami, proč jste mi ho nikdy neudělali?“ zeptala se Renesmé Belly a na čele mezi obočím se jí vytvořila vráska. Bella se nepatrně usmála.

„Zlatíčko, vždy jsi pila raději něco jiného než čaj…“ odpověděla Bella a trošku nervózně po mně střelila pohledem. Renesmé vykulila nepatrně oči a pak malinko zrůžověla.

„Vlastně… Já si ho dám také,“ řekla, pustila Jacobovu ruku a rozeběhla se za Esmé do kuchyně. Jacob se pousmál a ohromeně sledoval každý Renesméin krok. Bylo to zvláštní… Jacob byl Renesmé naprosto uchvácen. Myslím, že je tu ještě spousty věcí, které se budu muset dozvědět a naučit. A když to vezmu z té jiné stránky, já už jsem vlastně teta!

„Ehm.“ Opatrně jsem se zvedla z gauče a zjišťovala, jestli se mi bude ještě točit hlava. Byla jsem v pohodě, díky bohu.

„Já… Můžu jít někam na vzduch?“ zeptala jsem se a podívala jsem se na Bellu, která také vstávala. 

„Samozřejmě, ukaž, půjdu s tebou.“ Bella se na mě usmála a vzala mě za ruku. Vedla mě přes obývák k terase. Když vyšoupla skleněné dveře, obě dvě jsme vystoupily ven a sedly si na malé schůdky. Čerstvý vzduch byl opravdu moc příjemný, sice byl trochu chladnější, ale příjemný. Zadívala jsem se k lesu.

„Víš, Bello…“ začala jsem, ale vlastně jsem vůbec nevěděla, co říct. Bells na mě upřela své nové oči a pořád to pro mě byl celkem nezvyk.

Chtěla jsem jí říct všechny své pocity a všechno, co jsem si prožila bez ní. Všechno, o co přišla, a říct jí o tom velkém oblaku, co se nade mnou vznáší a pořád mi připomíná, jak moc se mi po ní stýská.   

Ale na druhou stranu tady bylo to, o co jsem zase přišla já. Všechno, čím si Bella musela projít, a všechna ta tajemství. Uvědomila jsem si, co všechno mi uniklo a proč mám pocit, že mi to pořád uniká. Tolik věcí…

„Já, já…“ Hm, tak už se vyžvýkni, Liz! 

„Můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít, Elizabeth.“ Bella mě objala chladnou paží kolem ramen a já jsem stále zaraženě zírala do země. Trochu zbrkle jsem se na ni otočila a zamrkala. Bella sice působila mile a spokojeně, ale v jejím výrazu bylo něco složitého.

„Háček je v čem?“ zeptala jsem se a pokusila se trochu vyhrabat z mé mysli a jasně uvažovat. Bella se mírně zamračila.

„Není to tu tak klidné, jak se zdá. A bezpečné… To už vůbec! A navíc je to všechno mnohem složitější, než myslíš. Chci to rozhodnutí nechat na tobě, Liz, chci, abys to všechno uvážila. Ale to všechno… Myslím, že to pro tebe není bezpečné,“ řekla a tvrdě semkla své krásné plné rty. Já jsem se na ni jen dívala a přemýšlela. Za námi se ozval šramot. Já jsem se prudce s leknutím otočila, ale Bella byla naprosto klidná.

Ve dveřích na terasu stál Nahuel a v rukou držel jeden velký hrníček s medvídky. Jednu volnou ruku zvedl na pozdrav. Mně se okamžitě rozbušilo srdce a všechna krev ve mně jako by uháněla o závod. Bella se ke mně s trhnutím otočila a rukou spočinula na mé tepně na krku.

„Páni… To tě Nahuel tak vylekal?“ zeptala se mě a v jejím starostlivém obličeji jsem na chvíli zachytila pochopení, pak pobavení a potom něžnost. Pohladila mě po hlavě a zvedla se.

„No, já půjdu dovnitř… Nechám tě tu s Nahuelem, nevadí? A, Eliz, prosím, rozmysli se dobře, mám tě ráda.“ S těmi to slovy se Bella otočila a šla směrem k Nahuelovi, ten se na ni mile usmál a nechal ji, aby se kolem něj protáhla dovnitř.

Já jsem lehce znervózněla a opatrně si přesedla. Nahuel prošel kolem mě a s tázavým výrazem si ke mně přisedl. Jeho velká ruka mi strčila pod nos teplý hrnek s černým čajem a mlékem.

„Em, dík,“ řekla jsem rozpačitě a hrnek od něj přijala, abych se trošku uklidnila, zadívala jsem se na hrnek a na různě barevné medvídky. Nahuel si odkašlal.

„Ten je Emmetta… On ho nemá moc k čemu používat, takže…“ Jakmile Nahuel řekl, že ten hrnek je Emmetta a já si okamžitě představila toho velkého svalovce, jak v ruce drží tenhle dětský hrníček s medvídky…

„Pf-ha-ha-ha!“ Musela jsem vyprsknout smíchy, to prostě nešlo. Od Nahuela se taky ozval něžný hrdelní smích, ale nic víc, jen mě pozoroval. Byla jsem z toho hodně zmatená…

„Já, ehm, promiň, jen ta představa…“ vykoktala jsem a rychle odvrátila zrak s mými narudlými tvářemi. Rychle jsem si usrkla z hrnku, abych nic neplácla. Po chvilce mlčení se mě ale Nahuel zeptal: 

„Co budeš dělat? Zůstaneš tady? Nebo odjedeš domů?“ Já jsem si povzdechla a zavřela oči. Co bych měla říct? Bella si myslí, že to není bezpečné, ale já ji nemůžu znovu ztratit a navíc to všechno. A navíc Nahuel… Co-cože? Kdo tam přidal toho Nahuela?! Zamračila jsem se a otevřela oči na ve větru tančící les.

„Jednou mi někdo řekl, že nic nesmím vzdávat…  A proto, i když vím, co všechno mi hrozí, se nechci vzdát, ne teď. Proto tady zůstanu a budu natolik silná, jak to půjde…“ řekla jsem a usmála se, je to špatné přirovnávat tohle všechno k houbám, ale já tu opravdu chci zůstat, moje sestra to taky nevzdala…

 Konec…

Já vím, není to zrovna super rozumný konec, ale je to můj první konec vůbec a já osobně jsem na psaní konců špatná... =D Tedy alespoň si to myslím. No, doufám, že vám nevadí, že je to takový otevřený konec, ale chci to nechat na vás, jak byste chtěli, jak by to všechno pokračovalo. =) Děkuju všem za čtení téhle povídky a za jejich komentáře. A hlavně bych chtěla poděkovat kajka007 za pomoc s opravou! Děkuju! =) katyloveEd*

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hi, Sister! - III. část - Konec: