Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Highway to hell

26.05.2013 (15:00) • vilinka • FanFiction jednodílné • komentováno 26× • zobrazeno 4576×

„Zlato, je mi to moc líto, ale Carlisle neodkladně požaduje můj příjezd. Vzal bych vás s sebou, ale mají přijít Volturiovi a sama víš, jak nemají rádi, když jejich příchod někdo ignoruje...“ omlouval se dlouze Edward své milované manželce.

„Edwarde, to nevadí, já to chápu,“ usmála se na něj Theresa.

„Opravdu to tady beze mě zvládnete?“ strachoval se dál. „Vždyť Volturiovi...“

„Neboj se, tatínku,“ skočil mu do náruče jeho malý synek. „Jsem silný jako ty, maminku ochráním!“ přikyvoval vážně hlavou.

„O tom ani nepochybuju, Anthony,“ řekl Edward a dal mu pusu do vlásků. Miloval svého syna. Snad ani do teď nevěřil tomu, že je to skutečné. Jak se upírovi mohl narodit potomek? Byl z toho často zmaten, avšak neměnil by. Až s Theresou a Anthonym poznal, co je to pravé štěstí. Teď teprve mohl bezpečně říci, že mu v životě nic nechybí... Moc dobře si uvědomoval, jaké měl v životě štěstí, i když chvíli trvalo, než i na něj došlo. Měl rodiče a sourozence, kteří se z jeho štěstí těšili snad víc než on sám, a také měl tu nejúžasnější ženu. Děkoval bohu za to, že právě ji vysvobodil ze spárů divé zvěře kdesi v Kanadě. Děkoval bohu, že právě ona byla tak náruživou turistkou a vydala se do hlubokých lesů na vlastní pěst. A hlavně děkoval jí, že když se dozvěděla pravdu o tom, co je opravdu zač, neutekla. Spíš je to ještě více sblížilo.

„Nedělej si starosti, jsem možná upírkou pouze půl roku, ale za tu dobu jsi mě už stihl něčemu naučit a taky...“ Poklepala si na spánek. „Když budu chtít, každého z nich změním v prach,“ ubezpečila jej.

„Na chvíli jsem zapomněl, jak nadanou ženu mám,“ zasmál se a políbil ji.

„Už běž, Carlisle čeká,“ popoháněla jej ke dveřím.

„Vždyť už jdu, jen se mi od vás nechce,“ stiskl je oba v pevném objetí.

„My tě taky nechceme nechat jít, ale dědeček tě potřebuje,“ vložil se opět do hovoru malý Tony.

„Dobře, už letím,“ svolil nakonec Edward a otočil se k odchodu.

„A hlavně pozdravuj!“ zakřičela za ním Theresa, než zmizel v lese.

×××

„Copak budeme dělat my, zlatíčko moje?“ zeptala se Theresa svého syna. Vzala jej do náruče a podívala se mu zpříma do očí.

„Pojďme se projít!“ navrhoval. „Mám rád procházky v lese,“ usmál se na ni.

„Vždyť to já moc dobře vím, jsme tam skoro pořád... Tak pojďme, jen se musíme pořádně obléct, abys nenastydl.“ Rychle se přesunula do jeho pokoje a rozevřela skříň s oblečením.

Jakmile jej oblékla, mohli vyrazit. Pevně se jí chytil za ruku a loudavým krokem se vydali pryč z domu. Nikam nespěchali, a tak si se zájmem prohlíželi krajinu, která vzkvétala.

„Maminko?“ zašeptal znenadání Anthony.

„Ano?“

„Kdo jsou to ti Volturiovi, o kterých s tatínkem pořád mluvíte?“ Neočekávala, že by ho mohlo něco takového vůbec napadnout.

„Víš, zlato...“ začala a posadila se na palouk, na který přišli. „To jsou upíři, kteří už po tisíciletí vládnou našemu světu. Máme tři krále. Ara, Caia a Marca. Aro je čtenář myšlenek stejně jako tvůj tatínek a také pomyslným vládcem. Caius je snad ten nejkrutější muž, kterého jsem kdy potkala. Spatřila jsem ho jen na okamžik úplnou náhodou, a i když jeho pohled nesměřoval ke mně, vystrašil mě. Je nelítostný a zdá se, jako by ho nejvíc ze všeho těšila smrt. A v neposlední řadě Marcus. Před mnoha a mnoha lety mu zabili manželku a on se z toho nikdy nevzpamatoval. Všechno je mu lhostejné a u Volturiových je jen proto, že nikoho jiného nemá,“ vysvětlovala vše Theresa svému synovi. Byl velmi vnímavý, a tak se nemusela bát, že by něco z jejího vypravování nepochopil.

„A mami, proč přijdou k nám?“ tázal se dál.

„Volturiovi mají za úkol starat se o náš svět. Dohlížejí na to, aby se o nás lidé nedozvěděli. A k nám přijdou proto, že jsi jedinečný a oni ještě nikoho jako ty nikdy neviděli. Chtějí tě poznat,“ řekla a pohladila ho po hlavičce.

„Takže nám neublíží?“

„Samozřejmě, že ne. Pokud nebudeme dělat něco, co by bylo proti našim zákonům, nemají důvod nám ubližovat,“ přesvědčovala ho.

„Tak to už se nebojím,“ řekl a objal ji. Potřeboval její blízkost a ona mu ji ráda poskytla.

„Poslyš, broučku, nepůjdeme už zpátky? Jsme tu poměrně dlouho,“ začala ho přemlouvat.

„Dobře, už jsem stejně unavený.“ Vyskočil a pomalu se vydal směrem k domu. Byla překvapená, že to šlo tak rychle, za normálních okolností jej musela tahat násilím. „Pojď už! Nebo ti uteču, maminko!“ zavolal na ni a ona byla v mžiku vedle něj.

Pomalu přicházeli k domu, když si všimli, že u vchodu stojí osoba celá zahalená v černém plášti.

„Mami, koukej,“ řekl Anthony a ukázal svým drobným prstíkem k domu. „Někdo tam stojí, myslíš, že jsou to oni?“ ptal se zvědavě.

„Evidentně...“ zašeptala Theresa a vzala si Anthonyho do náruče.

„Proč je celý v černém?“ zajímal se.

„To se ve Volteře nosí,“ vysvětlila.

„Aha...“

Jakmile došli k verandě, sundala si neznámá osoba kápi a tak jim ukázala svou tvář. Před nimi stála žena s karmínovýma očima a pokožkou bílou jako sníh. Theresa beze slov otevřela dveře a pokynula jí, aby vstoupila. Zatímco pomáhala Anthonymu s vysvlékáním, neznámá žena si sundala svůj černý plášť a pověsila jej. Theresa na ni upřela svůj pohled. Byla nádherná... Její bělostná pokožka kontrastovala s mahagonovými vlasy sahajícími po pás. Byla malá, avšak zato velmi štíhlá, a její ostré rysy spojené s rudou barvou duhovek z ní dělaly hrozivou, avšak bezesporu tu nejdokonalejší upírku, kterou kdy spatřila. Musela uznat, že mnohonásobně ve své kráse převyšovala Rosalii. Nebo kohokoliv, koho kdy měla možnost poznat.

„Jsem Isabella Volturi,“ představila se chladně.

„Theresa Cullenová,“ řekla Theresa a podala jí ruku. Isabella to však ignorovala a za hlasitého klapotu svých podpatků se vydala dále do domu. Anthony se více přitiskl k matce a ta beze slov následovala Isabellu.

„Čekala jsem, že vás přijde víc,“ podotkla Theresa, když si se synem v náručí sedala na pohovku.

„Nebylo potřeba. Jde o čistě... osobní věc,“ vysvětlila upírka a podle Theresina vzoru se posadila.

„Osobní?“ nechápala Theresa a zamračila se. Tohle nebylo dobré... Isabella se rozhlédla kolem sebe a pak opět probodla pohledem Anthonyho. Fascinoval ji.

„Počítám s tím, že Edward tu ještě dlouho nebude, a tak si můžeme popovídat jako žena, jež přišla o všechno, s ženou, jež všechno získala na úkor té druhé, co říkáte, Thereso?“ Za celou dobu, co mluvila, nespustila pohled z Anthonyho. Nebyl to toužebný pohled ženy, která toužila po dítěti, avšak pohled zabijáka, lovce...

„Nerozumím vám, Isabello,“ řekla zmateně a více si přitiskla své dítě k hrudi.

„Je to jednoduché. Povím vám svůj příběh, chcete?“ Avšak nečekala na odpověď, jen začala vyprávět. Theresa užasle sledovala její odvahu, s jakou před ni předstoupila, ale nevyjadřovala se a jen očekávala, co bude dál.

„Když mi bylo sedmnáct, přistěhovala jsem se ke svému otci do malého městečka. Jmenovalo se Forks. Z počátku mě tam vše iritovalo, nejsem maloměstský typ, avšak když jsem začala chodit do školy, potkala jsem muže. Byl dokonalý a já jím byla fascinovaná. Jeho nadpozemskou krásou a hlasem... A pak, když mě zachránil, začala jsem si uvědomovat, že to jistě nebude jen člověk. Bádala jsem ve starých mýtech, můj přítel, vlkodlak mimochodem, mi vyprávěl pověsti svého kmene o studených. Až pak jsem odhalila, co je zač, a i přesto jsem se do něj zamilovala...“ Zašklebila se odporem nad nějakou vzpomínkou a podívala se do prázdna.

„Víte... Já vůbec netuším, proč mi to tady vykládáte,“ přerušila ji Theresa a sledovala její chaotický zrak, který bloudil po místnosti.

„Nepřerušujte mě!“ zavrčela na ni najednou Isabella a její rudé duhovky vzplály nenávistí. To Theresu umlčelo a nechala ji pokračovat dál.

„Chcete vědět jak se ten upír jmenoval? Samozřejmě, že chcete,“ odpověděla si za ni. „Celá jeho rodina, i on, byli zvláštní. Neživili se lidskou krví, pouze zvířecí, a díky tomu jsem se jich nebála. Až jednou na mě jejich nejslabší článek zaútočil a celá pohádka skončila. Odjeli, do jednoho... Všichni odjeli, všichni zpropadení Cullenovi byli v tu ránu pryč, dokážete to pochopit?!“ Spočinula pohledem na Therese, která v tu ránu znehybněla. „Ano, má drahá, váš milovaný muž  mě nechal uprostřed lesa jako nějakou použitou hračku, se kterou si dostatečně užil a už ji nepotřeboval! Dokážete si představit ten pocit, když smysl vašeho bytí jen tak beze slov odejde?“ měřila si ji nenávistně Isabella a čekala na další Theresinu reakci.

„To všechno byla Edwardova minulost, co se stalo, stalo se,“ řekla Theresa to, co si taky myslela. Nikdy ji příliš nezajímala Edwardova minulost, ať už byla jakákoli.

„Vy jste se zřejmě pomátla, moje milá!“ zasmála se zhrzená upírka odporným smíchem.

„Ne, to vy,“ odporovala jí.

„Abychom si rozuměly... V mém životě jsou jistá pravidla, která nehodlám porušit, uvědomte si to,“ řekla Isabella.

„Teď vás nechápu...“

„Někdo, či něco, bude vždy patřit jen mně. A pokud, nedej bože, to nebudu moct mít já, nebude to mít nikdo, rozumíme si?“ propalovala ji hrozivým pohledem plným nenávisti.

„Jste blázen,“ zakroutila hlavou Theresa.

„Vůbec ne, jen si nárokuju právo na některé věci,“ vysvětlila jí Isabella a opět se pohodlně usadila v křesle.

„A tohle chcete tedy vyřešit jak?“ zajímala se Theresa.

„Jednoduše... Smrtí,“ vysvětlila jí Isabella bezprostředně. Theresa se zajíkla. Nepochybovala o tom, že by to byla Isabella schopná provést. Krutost jí k tomu nechyběla.

„Nic jsem vám nikdy neudělala! Měla byste radši jít,“ zavrčela na ni prudce Theresa. Ač si to nechtěla přiznat, začínala se jí bát.

„Vy možná ne... Avšak Edward ano a zaslouží si za to pykat!“ vyložila jí Isabella svůj plán a líným krokem přešla ke stolku, kde stála Edwardova fotografie. „Za to, co mi provedl, si taky nic jiného nezaslouží,“ šeptala si pro sebe a prsty drtila rámeček, ve kterém byla fotka zasazena.

„Nedovolím, abyste ublížila mé rodině!“ vykřikla Theresa a znenadání stála naproti Isabelle. Měřila si ji nenávistným pohledem a vrčela.

„Mami,“ zašeptal najednou kluk, jenž stále seděl skrčený na pohovce.

„Teď ne, Anthony, maminka tady musí něco vyřešit,“ odbyla jej a znovu Isabellu probodla pohledem. Chtěla to ukončit, nemohla dál čekat na to, až by se třeba Isabella pokusila ublížit jejímu malému synovi. Začala se soustředit na svůj dar, který byl nesmírně krutý, a uvědomovala si, že pokud by se o něm dozvěděli Volturiovi, už by byla v jejich rukou, avšak byla si jistá tím, že Isabella odtud živá neodejde. Problém však nastal, když Therese začalo něco bránit v použití daru... Nějaký štít snad.

Isabella se krutě zasmála a posměvačně se na ni podívala.

„Snad sis nemyslela, že bych sem přišla nepřipravená!“ smála se dál. „Tak hloupá nejsem, Thereso...“ řekla a zašklebila se.

Theresa se prudce nadechla a připravila se na boj. Neměla mnoho zkušeností, ale i přesto věděla, že bude bojovat do posledních sil. Jakkoli...

×××

Podpatky se jí bořily hluboko do hlíny, avšak i tak kráčela stále dál a čekala. Už by tu měl být... říkala si v duchu. Musí přece stihnout popravu vlastní ženy, no ne? Bude to nezapomenutelné... Těšila se na jeho zdrcený výraz, až ji uvidí hořet! Až uvidí pouze popel, který zbude z jejího mizerného těla. Budeš trpět za své činy, Cullene!

Ostatní členové gardy ji bedlivě pozorovali. Na tento okamžik se těšili se stejným očekáváním. Těšili se na chvíli, kdy Edward Cullen odejde z tohoto světa. Zdrcen...

A najednou tu byl. Zastavil se uprostřed palouku  a nechápavě pozoroval černé pláště stojící před ním. Stály k němu čelem s neurčitými výrazy ve tváři. Až na jednu osobu...

„Nečekal jsem, že vás ještě stihnu,“ vydechl překvapeně.

„Jaké štěstí jsi měl!“ zvolala a prudce se otočila. Přes všechno, čím si spolu prošli... Při pohledu na něj necítila nic kromě nenávisti. To se však nedalo říct o něm. Byl ohromen tím, že ji znovu vidí. Že vidí svou první lásku tak stejnou a zároveň tak jinou.

„Isabello,“ vydechl překvapeně.

„Edwarde,“ napodobila jej.

„Nečekal jsem tě,“ přiznal.

„Já tebe ano,“ zašklebila se. „Hádej, proč jsem tady,“ řekla a přistoupila o pár kroků blíž.

„To netuším. Po tom, co jsem ti provedl, by ses měla držet spíše dál, nevyhledávat mě...“

„Máš pravdu. Víš, Edwarde, je naprosto úžasné, že po tomto dni tě už víckrát nespatřím. A ty mě taky ne, úžasné...“ zasnila se a ta představa jí na tváři vytvořila upřímný úsměv.

Věděl, že jí neuvěřitelně ublížil, ale nelitoval toho. Uvědomoval si, že Theresa byla lepší volbou. Vtom ho začalo zajímat, kde je vlastně jeho manželka a syn.

„Kde je Theresa a Anthony?“ zeptal se a rozhlížel se kolem sebe.

„Anthony se má dobře, nebo se mít bude,“ ubezpečila jej. „A co se týče tvé ženy... Myslím, že má bolesti,“ pronesla s ironickým úšklebkem, sledujíc Edwardovu tvář, jak se plní strachem.

„Co? Kde je, Isabello?“ zhrozil se.

„Přiveďte ji,“ poručila okamžitě. „Chci, aby to viděl pořádně zblízka...“

Najednou se vedle nich objevil muž, drže pod krkem zbědovanou ženu ušpiněnou od hlíny, které chyběla jedna paže.

„Tvůj pohled je k nezaplacení, Edwarde, víš to?“ pochechtávala se Isabella a nespouštěla z něj pohled.

„Co jste to s ní provedli?“ vykřikl znenadání a rozběhl se k ní. Avšak Demetri s Felixem mu v tom pohotově zabránili.

„Jen to, co si zasloužíš, Edwarde. Jen to, co si zasloužíš...“ opakovala stále dokola.

„Prosím, Bells, ubližuj mně, ale ji nech být!“ Klesl na kolena a snažil se Isabellu odprosit.

„Ani nápad, tak alespoň poznáš, co je to pravá bolest,“ odůvodnila své počínání.

„Nechápu to! Vždyť jsem se ti omluvil!“ řval po ní jak smyslů zbavený.

„Chabé omluvy nestačí,“ odpověděla s klidem. „Edwarde, já tě milovala nehorázným způsobem, ale ty jsi mě zanechal samotnou. Byla jsem zdrcená, celý můj život se mi hroutil jako domeček z karet a jediné, co mi zbývalo, bylo utéct pryč. A udělala jsem dobře, Volterra byla správná volba,“ vyprávěla mu. „A proto musíš pochopit, že za špatné věci se musí platit - a ty zaplatíš hodně, o to se osobně postarám,“ slibovala mu a přitom se celou dobu dívala do jeho zoufalých očí. „Nejdřív zemře ona, pak ty...“

„Co... A co můj syn?“ vykřikl po chvíli ticha.

„O toho se vůbec neboj, bude o něj skvěle postaráno. Aro bude mít svou hračku a všichni budeme šťastni,“ řekla.

„Ne, to ti nedovolím!“ křičel na ni dál. Nechápal, jak se mohla takhle změnit.

„A jak to chceš udělat, Edwarde?“ zeptala se jej sladkým hlasem. „Podívej se na sebe, ty ubožáku... Klečíš tu před upírkou, obemknut dvěma silnými upíry... Z toho už se jen tak nevymotáš,“ posmívala se mu.

„Isabello, prosím! Udělám cokoliv. Cokoliv!“ hrdelně vzlykal a pohledem prosil Isabellu.

„No, podívejme se na to. Upír a brečí... K popukání!“ rozesmála se z plna hrdla a s ní i upíři kolem ní.

„Už to ukončeme,“ řekla po chvíli smíchu. „Nejdřív končetiny, pak hlavu, ať se má Edward na co dívat...“ poručila upírovi, který držel bezbrannou Theresu.

„Miluju tě, Edwarde,“ zašeptala z posledních sil Edwardova žena, než se dal upír do své práce...

„I já tebe,“ zašeptal a zhroutil se k zemi.

„Ale prosím tě, nebuď jak hromádka neštěstí,“ řekla Isabella necitelně a kopla do něj. „Upíři jsou silní tvorové, nemají řvát jak malé děti,“ dodala opovržlivě.

„Tak už mě zabij, prosím!“ vykřikl. „Už nechci žít!“

„Neboj, už dlouho nebudeš, jen si na tobě vybiju svou zlost,“ zasmála se.

„Skončíš v pekle!“ plivl po ní svůj jed.

„To každý upír, Cullene, tohle se nikomu nevyhýbá,“ pousmála se a sklonila se k jeho uchu. „A věř mi, že se tam s tebou za pár set let ráda potkám, abych ti mohla znovu nakopat prdel!“ zasmála se a věnovala mu poslední pohled.

„Felixi, ukonči to!“ A s pocitem zadostiučinění odkráčela pryč...

Jsem si vědoma toho, že jsem zde zřejmě jediná, kdo vyhledává Sad Endy, a že vy byste byli mnohem radši, kdyby to nakonec skončilo dobře, avšak takový život nebývá a já měla potřebu napsat takovouto povídku... Snad mě za to úplně neukamanujete a já vám slibuju, že příště se uvidíme u nějaké šťastnější povídky. :) 

Doufám, že si přesto alespoň nějaký ten komentář zasloužím... ;)*

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Highway to hell: