Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hlas srdce je silnější než zákon

20.02.2010 (09:00) • Petruska17 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2647×

Hlas srdce je silnější než zákon

Isabella Marie Swanová - rok 2084

Zrcadla. Nesnáším zrcadla. Nenávidím je, protože ukazují to, co je. Ukazují mou tvář. Aro to ví, proto mi je s chutí posílá jako dárky. Nechutné dárky.

Zrovna jsem jedno takové tříštila na kousky, když jsem za sebou uslyšela jemný, líbezný hlas. „Jak je to dlouho, co ses na sebe pořádně podívala?“ Nenáviděla jsem ten její andělský obličej, nejraději bych jí ho nějak poznamenala, aby na mě nikdy nezapomněla, ale svým způsobem jsme se měly rády. Ona byla moje jediná přítelkyně, jestli se to tedy dá naz vat přátelstvím.

„Jo, to už je dobrých pětasedmdesát let, Jane,“ odpověděla jsem jí místo vytouženého útoku.

„To jsi byla ještě člověk?“ zeptala se zvědavě.

„Ano, to jsem byla ještě člověk. Ale to je dávno, už si na to nevzpomínám.“ Klidně jsem si sedla na tvrdou židli uprostřed mítnosti.

„Aro říkal, že jsi jako člověk trpěla, je to pravda?“ klidně vstoupila do mého pokoje a zavřela za sebou dveře. „Nemusí nás všichni slyšet,“ dodala na vysvětlenou. Měla pravdu, kamenné zdi jsou tu velmi silné, nepronikne jimi skoro žádný zvuk.

„Svým způsobem ano. Opustil mě někdo, koho jsem velice milovala, otec zemřel na infarkt a matka při pádu letadla. Je to ale opravdu dávno… příliš.“ Ani nevím, proč jí tohle všechno povídám, asi to už nedokážu dusit v sobě. Ona mi navíc také pověděla svůj příběh.

„Ten někdo… Povídej mi o něm,“ zašeptala, stoupla si za mě a začala si hrát s mými vlasy. Tohle dělávala, abych se uklidnila, měla bych jí být vděčná.

„Byl to upír. Milovala jsem ho a on miloval mě, tedy alespoň to tvrdil. Několik měsíců jsme spolu chodili. Jednoho dne mi však řekl, že mě nemiluje, že mu nejsem dost dobrá, že jsem jen obyčejný člověk. Odešel, a s ním i jeho rodina, má nejlepší kamarádka, vlastně jediní přátelé, které jsem měla. Odešli bez rozloučení, bez jediného slova, prostě byli pryč.“

„To je kruté. Miluješ ho ještě?“

„Já… nevím. Může se protínat láska s nenávistí?“ otočila jsem se na ni a hleděla jí do tváře.

„Ano,“ odpověděla klidně. „Láska a nenávist jsou dva city, které se navzájem protínají. Jak ses stala upírem?“

„Byla jsem ve špatnou dobu na špatném místě. Přesněji řečeno, sama v temném lese. No, nebyla jsem tam zas tak úplně sama, byla tam ještě Victorie. Nechci o tom mluvit, bylo to dávno.“

„A dál? Jak to bylo dál, Bello?“ ptala se klidně a stále mě vískala ve vlasech.

„Dál? Dál to znáš od Ara. Několik let jsem se živila pouze zvířecí krví, ale nechtěla jsem být jako on, upír co mě opustil. Jednoduše jsem trochu pozměnila jídelníček. Poté mě našel Demetri a zalíbila se mu moje schopnost, nabídl mi místo v gardě a já přijala. Už jsem se nechtěla toulat,“ vzpomínala jsem, a kdybych mohla, plakala bych.

Jane mě rozhodně obešla, uchopila to, co zbylo ze zrcadla a postavila to přede mě.

„Podívej se tam, Bello. Podívej se tam kvůli mně,“ rozkázala tiše.

A já se podívala. Zprvu jsem nechtěla věřit vlastním očím, i když jsou tak dokonalé. Tohle jsem já? Tahle bohyně s bledou pletí, dlouhými hnědými vlasy a rudýma očima? Ach bože…

Prudce jsem odhodila zrcadlo do kouta, kde se rozletělo na tisíce střípků. Nechtěla jsem se vidět, ne, už nikdy víc. Nechtěla jsem vidět ty oči barvy čerstvé krve, které přímo křičeli, jaká jsem zrůda. Edward, ach Edward se mýlí. Ne on, ale já bych měla sebou pohrdat, já jsem netvor bez srdce.

Jane se na mě dívala s nečitelným výrazem ve tváři. Věděla jsem, že tohle nechtěla, že mě nechtěla tak vyvést z míry. Než však stačila něco říct, dveře se prudce otevřely a na jejich prahu stál Alec.

„Aro si přeje, abyste šli okamžitě do síně!“ štěkl a otočil se na podpatku. Nikdy mě nemněl rád, ne tak jako Jane.

Nedalo se nic dělat, Arův rozkaz byl jako zákon.

V síni byli již všichni, tak jsme zaujali svá místa. To mé bylo za Arovým trůnem. Stáhla jsem si kapuci svého pláště hluboko do obličeje, jako jsem dělala vždycky, a rozestřela svůj štít.

Vstupní dvoukřídlé dveře se otevřely a dovnitř vkročil Demetri.

„Mají naši hosté vstoupit?“ otočil se klidně na Ara, avšak z jeho hlasu zaznívalo špatně utajované vzrušení, které vzbudilo mou pozornost. Tohle nebude jen tak nějaká obyčejná návštěva, tohle bude uplatňování zákona.

Po Arově přikývnutí Demetri zvolal: „Vstupte!“ a moje netlukoucí srdce se zastavilo podruhé.

Do síně vstoupilo sedm osob se zářivě zlatýma očima. Klidný Carlisle, mateřská Esme, usmívající se Emmett, hrdá Rosalie, jizvami posetý Jasper, drobná Alice a… on, Edward.

„Vítejte, přátelé!“ zahlaholil Aro s upřímným úsměvem, který byl vražednější než vztek. „Jsem rád, že vás opět všechny potkávám, bohužel však za takových okolností.“

Edward se rozhlédl a zatvářil se překvapeně. Nepochybně čekal, že na něj všichni budou skoro křičet své myšlenky, ale slyšel jen prázdnotu, ticho způsobené mým štítem.

„Také tě rád vidím, Aro,“ odpověděl Carlisle stále se stejným klidným výrazem. „Smím vědět, proč jsi nás sem zavolal? Přejdi rovnou k věci, prosím.“

„Dobře, drahý Carlisle, jak si přeješ. Jste taky kvůli nedávno vydanému zákonu,“ téměř šťastně se pousmál a pokračoval. „Ten zákon zakazuje jakékoliv odlišnosti či pozměnění naší společnosti.“

„Tím chceš říct…“ zalapal po vzduchu Carlisle a ostatní se zatvářili vyděšeně.

„Ano, tím chci říct, že tvá rodina tento zákon porušuje. Živíte se zvířecí krví a tím se odlišujete naší společnosti. Je mi to líto, drahý příteli, ale musím se vás zeptat: jste ochotni vzdát se svého způsobu života?“

Z řady Cullenů se ozvalo nesouhlasné mručení. Cítila jsem, jak se Jasper snaží proniknout skrz můj štít nějakou emocí, ale nepustila jsem ho. Tolik mi ublížili…

„Ne, Aro, tohle odmítáme,“ oznámil Carlisle rozhodnutí své rodiny s nemalým odhodláním v hlase.

„Pak tedy víte, co bude následovat,“ ozval se Caius, který doteď nepromluvil, a ostatní jen přízvukovali.

„Jsme si toho vědomi,“ polkla Esme a chytila Carlisla pevně za ruku.

Ne, to se nemělo stát! O tom zákonu jsem věděla, ale nenapadlo mě do něj zahrnovat i vegetariány, to ani v nejmenším.

„Kdo chce být tedy první?“ zvolal Aro a sestoupil o několik schodů níž, to vše s neskrývaným veselým úsměvem.

Nevydržela jsem to a nenávistně zavrčela, čímž jsem stáhla svůj štít. Edward a Jasper si toho všimli okamžitě, stejně tak i ti, kteří pod ním měli být ukrytí. Několik osob varovně zasyčelo, ale já se nenamáhala štít obnovit.

Aro se překvapeně otočil. „Co to děláš, Isabello?“

„Výpadek,“ řekla jsem a klidně pokrčila rameny, štít však stále zůstal neobnoven.

Při vyslovení mého jména sebou všichni Cullenové trhli. Aro uchopil nejblíže stojícího, což byl zrovna Edward, za ruku a četl. Teď měl před sebou jako na talíři všechno, naprosto všechno. Na tváři se mu rozlil ještě krutější úsměv a pohlédl na mě.

„Isabello Swanová, tvůj příběh je mnohem zajímavější, než jsi mi prozradila. Je všechno pravda?“

„Nevím, co máš na mysli,“ odpověděla jsem a stáhla si kápi z hlavy. Bylo zbytečné se schovávat.

„Bello…“ zašeptal Edward šokovaně. Tohle určitě nečekal, jestli vůbec něco. „Bello, jak se ti to stalo?“ zeptal se a z jeho hlasu byla slyšet bolest. Věděla jsem, co chtěl. Chtěl, abych žila normální život a měla rodinu, abych zestárla a zemřela jako každý normální člověk. Rozhodně ani nepomyslel na možnost, že bych dělala Arovi ochranku. Na tohle jsem však nikdy před tím nepomyslela ani já, já Victorii neprosila, aby mě přeměnila.

„Víš to moc dobře,“ nedal se odbýt Aro a naprosto ignoroval Edwardovu otázku.

„Nejspíš ano, já mu do hlavy nevidím,“ znovu jsem klidně pokrčila rameny, což mě stálo hodně duševní síly. Ještě štěstí, že upír nemůže omdlít.

Aro se jen uchechtl a přešel ke svému trůnu. „Ať je to jakkoliv, na věci to nic nemění. Pokud se Cullenovi nevzdají svého způsobu života, budou potrestáni, to je mé konečné slovo,“ pronesl směrem k ostatním Starším.

„Ne,“ zašeptala jsem tiše, načež jsem se stala cílem všech pohledů.

„Co ne, Isabello?“ otočil se na mě Aro.

„Zákon byl vydán, aby zabránil bojům mezi klany, ne proto, aby vymýtil vegetariány,“ řekla jsem trochu hlasitěji a zaznamenala povzbudivý úsměv, který ke mně Jane vyslala. „Tímto protestuji, aby byl takto nechutně zneužit!“

„Tak ty protestuješ,“ odfrkl si Aro ironicky, ale já věděla, že mám pravdu. Byla jsem u toho, když byl zákon schválen a Aro to moc dobře věděl.

„To je jedno, stejně je velmi nebezpečné nechat je volně pobíhat, chodit do školy, nebo dokonce do práce. Prozrazení je téměř nevyhnutelné, to musíš uznat sama,“ promluvil směrem ke mně.

„Pokud vím, nikdo se to nedozvěděl.“

„Nikdo? Ty jsi nikdo, Isabello?“ zeptal se s pohrdavým úšklebkem.

„Ale já nejsem člověk. Alice mě ve svých vizích viděla jako upíra, proto bylo lepší, když jsem se to dozvěděla. Na tomto trvám, navíc tady nejsme kvůli mé nevědomosti či naopak. Svůj protest nehodlám stáhnout!“ Poslední větu jsem směřovala k ostatním Starším. Věděla jsem, že Marcus se postaví na stranu zákona, tudíž na mou stranu, ale u Caiuse jsem si nebyla jistá. Jednal podle toho, co se mu víc líbilo, na nějaké zákony bral asi stejný zřetel jako Aro.

Všichni Cullenové na mě jen užasle zírali. Když jsem navíc opustila své místo, odhodila svůj plášť gardy a přešla před trůny, Aliciny oči se rozzářily, nejspíš měla zase nějakou vizi. Pro jistotu jsem je přikryla svým štítem, upír nikdy neví. Aro si toho moc dobře všiml, já však nehodlala ustoupit a riskovat, že je někdo nějak napadne.

„Bello…“ uslyšela jsem za sebou slabý Rosaliin šepot a po chvíli stanula i s Emmettem po mém boku. Postupně se vedle nich postavili i ostatní, což, jak jsem si dokázala docela živě představit, vypadalo z vyvýšeného podia jistě velmi odhodlaně.

„Navrhuji hlasování,“ ozval se Marcus skoro šeptem, čímž si vysloužil Arův nevraživý pohled.

Všichni tři Starší vstali a uchopili se za ruce. Měla jsem pocit, že tam stojím hodiny, avšak porada trvala sotva pár minut.

„Je rozhodnuto,“ pronesl se staženým obočím Aro. „Já a mí bratři,“ úkosem pohlédl na oba zmiňované, „jsme rozhodli ve prospěch klanu Cullenů. Můžete odejít, avšak dáme si na vás dobrý pozor.“

Ucítila jsem závan vzduchu, jak Alice vletěla do náruče Jasperovi, Esmenino radostné zajíknutí, Emmettův úlevný smích. Cítila jsem taky podivné prázdno, protože jsem se právě vzdala své rodiny, pokud tedy mohu Volturiovy považovat za svou rodinu. Po tomhle jsem nemohla ani uvažovat o tom, že by mě vzali zpátky. Já jsem však po tom ani zdaleka netoužila.

Náhle jsem ucítila tlak, jak mě někdo uchopil za ruku a táhl pryč ze síně. Podívala jsem se, kdo to je, a spatřila rozesmátou Alici.

„Bello, já jsem tak šťastná! Tys nás zachránila. Nemůžu tomu uvěřit! Mysleli jsme, že jsi mrtvá, protože o tobě nikdo ve Forks ani v La Push nevěděl,“ vysvětlovala a přitom vesele poskakovala.

„Vy jste mě hledali?“ zeptala jsem se udiveně.

„Samozřejmě, nebo si snad myslíš, že bychom svoji sestřičku opustili navždy? Stačilo, že jsme museli odjet bez rozloučení, málem mi to utrhlo srdce!“ rozhazoval rukama Emmett a chytil mě kolem ramen. „Když někdo neví, co vlastně chce, je to holt těžký,“ povzdechl si vesele a ušklíbl se na Edwarda, který šel pomalu za námi se sklopenou hlavou.

„Bello!“ uslyšela jsem za sebou. Jen co jsem se otočila, stála vedle mě Jane a podávala mi cestovní tašku se všemi mými věcmi. „Doufám, že jsem na nic nezapomněla. Přibalila jsem ti tam i malé zrcátko, tak se nelekni,“ zašeptala mi do ucha a objala mě. Ona jediná mi bude skutečně chybět.

„Bože, to máš tak málo věcí?!“ zvolala Alice šokovaně a sebrala mi tašku. „To toho budeme muset spoustu nakoupit,“ hudrovala a přehrabovala se mým skrovným majetkem.

„My?“ vyrazila jsem ze sebe udiveně.

„Ano, my. Copak si myslíš, že tě jen tak necháme odejít? Na to rovnou zapomeň! Jednou jsme tě našli, tak tě už nepustíme. Jsi členem rodiny,“ prohlásila Esme vesele. Na Edwarda jsem se pro jistotu ani nepodívala. Kdo by chtěl sdílet domov s někým, ke komu nic necítí?

„Děkuji vám moc, ale nemyslím, že by to bylo vhodné,“ zašeptala jsem odevzdaně.

„Neblázni, kvůli jednomu bláznovi se špatně vyvinutými ochranářskými pudy nás přece neopustíš!“ pokračoval Emmett rozhodně a ignoroval mou nerozhodnost.

Najednou jsem za sebou uslyšela zoufalé zašeptání a prudce jsem se otočila. „Bello, miluju tě, zůstaň se mnou, prosím!“ Nikdy bych ani nedoufala, že něco takového z těch úst ještě uslyším.

„Já…“ Chtěla jsem říct, ano, zůstanu ráda, chtěla jsem také křičet, ne, vždyť jsi mě opustil. Chtěla jsem toho říct víc, než jsou slova schopná vyjádřit, ale nedostala jsem příležitost.

Jeho rty se prudce přitiskly na mé a v jeho něžných, přesto naléhavých polibcích se začala všechna má nenávist roztékat jako máslo. Milovala jsem ho. Milovala jsem ho stále, přes všechno, co se stalo. Ostatně, má věčnost na to, aby mohl vysvětlovat, aby se mi mohl omlouvat. Já jsem zase byla odhodlaná udělat cokoli, jen už ho nikdy nepustit.

„Omlouvám se,“ šeptal mi do ucha tak tiše, že to ani nejblíže stojící Alice nemohla slyšet. „Omlouvám se za všechno, co sis kvůli mně musela vytrpět. Miluju tě a nikdy už tě nepustím,“ pokračoval něžně, a kdybych mohla, plakala bych radostí, dojetím, láskou.

„Já tě taky miluju, Edwarde. Ani si nedokážeš představit, jak mi bylo, když jsi řekl, že tě už nikdy neuvidím,“ odpovídala jsem mu stejně tiše.

„Tak, když jste si to konečně vyjasnili, mohli bychom už jít?“ zeptal se Emmett netrpělivě a tahal Edwarda za košili.

Ještě naposledy jsem se podívala na Jane, která stále stála kousek od nás. „Hodně štěstí v novém životě, Bello!“ zavolala za mnou ještě.

Chytla jsem Edwarda za ruku a se smíchem jsme vyběhli před hlavní bránu. Byla jsem svobodná, byla jsem se svou láskou. Co víc si může upír přát?

Shrnutí

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hlas srdce je silnější než zákon: