Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » I andělé chybují...

21.07.2010 (21:00) • Petruska17 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1938×

I andělé chybují...

Stáli uprostřed přeplněného náměstí v pevném, nekonečném obětí. Na první pohled to vypadalo, že přetékají štěstím, ale nebyla to pravda. Jí tekly po tvářích potoky slz, on bolestně vzlykal. Setkali se po nekonečném čase odloučení, ale shledání nebylo radostné. Bylo dobře, že se znova potkali? Nejspíš ano, je lepší zemřít se svou láskou, než žalem sám ve své věčnosti, či pouze krátkém a pomíjivém životě.

Všichni kolem na něj zírali, na jeho nebeskou krásu, na jeho tělo třpytící se jako diamant. Oba věděli, co to přesně znamená. Porušili nejdůležitější zákon, zákon o utajení jeho druhu, a znali svůj trest. Smrt. Neodvratná smrt. Jejich rty se k sobě přitiskly, chtěli využít všech zbývajících okamžiků k vyjádření vzájemné nekonečné lásky.

K objímajícím se postavám se rychle blížila skupinka bytostí zahalených do černých plášťů. Surově popadly dvojici, odtrhly od sebe jejich těla a násilím je odtáhly do obrovských dubových dveří, které ještě nikdo z přihlížejících neviděl otevřené. Jedna z postav, podle vzezření žena, se otočila, přejela zrakem všechny kolemstojící. Zavřela oči a na hladkém bledém čele jí naskočila vráska soustředění. Trvalo to jen vteřinku. Rychle se otočila, a než se kdo nadál, vrata byla jako vždy pevně zavřena. Přihlížející lidé se začali zmateně rozhlížet, posledních pár minut si nebyli schopni vybavit. Jako by někdo jejich vzpomínky vymazal…

Ale jeden pár blankytně modrých očí zmaten nebyl. Mladý muž, jemuž oči patřily, si jen zoufale povzdechl. Věděl více, než všichni přítomní, věděl, jakou lásku k sobě ty dvě objímající se bytosti chovaly. Člověk a upír, přesto si byli osudem souzeni. Muž si znova povzdechl a rukama projel své delší, blonďaté vlasy. Věděl, co musí udělat, přesto se toho bál. Bál se, že něco pokazí, že jim životy zničí ještě více.

Na mužovo rameno dopadla drobná dlaň. „Nathanieli, tohle musíš rozhodnout jen ty sám, nikdo jiný to neudělá,“ zazněl mu u ucha tichý ženský hlas. Hlas, který důvěrně znal a miloval.

„Diano, já se nemohu rozhodnout. Co když to udělám a něco pokazím? Co když něco pokazím právě tím, že to neudělám? Přál bych si, aby mohla existovat nějaká třetí možnost. Je to těžké,“ vzdychl a objal dívku okolo pasu, aby si dodal odvahy.

Diana se na něj jen povzbudivě a láskyplně usmála a stiskla jeho ruku. Věděla, že se už rozhodl, ale má strach. Znala ho až příliš dlouho. Vždy se bál důležitých rozhodnutí, bál se vlastního selhání. Neuvědomoval si však, že stejně jako ostatní bytosti i andělé chybují.

Ano, Nathaniel byl anděl, stejně tak i Diana. Byli jedni z vybraných, aby měnili lidské či upíří osudy k lepšímu. Jeden osud však mohli změnit jen jednou, proto ty obavy.

Z útrob kamenné budovy se ozval zoufalý výkřik a zvuk, který až nebezpečně připomínal drcení kamene. Pro lidské uši byl ten zvuk nepostřehnutelný, stejně jako zápach dýmu, jenž se začal objevovat. Tohle dohnalo Nathaniela k činnosti. Pevně stiskl Dianinu ruku a zavřel oči. Všechny své smysly soustředil na první setkání těch dvou, v tu chvíli již mrtvých bytostí.

V ten okamžik se vše začalo rozmazávat a měnit podobu. Nedalo se říct, jestli to trvalo pár vteřin, minut, dní nebo let, ale najednou stáli ve špinavé temné uličce, všude kolem ticho a hluboká tma. Podle měsíce, sotva viditelného za vysokými domy, mohlo být kolem půlnoci.

„Co se stalo? Kde to jsme?“ ptala se Diana nejistě a přitiskla se více k Nathanielovi. „Tady se setkali poprvé? V tomhle odpadky zavaleném místě?“ ujišťovala se.

„Ano, mělo by to být zde,“ odpověděl jí Nathaniel a rozhlížel se okolo sebe. Zrak mu padl na cár papíru, jenž byl kdysi nejspíš novinami. Přistoupil k němu, zvedl jej a důkladně zkoumal. Podařilo se mu rozluštit datum. Stačil zoufale zalapat po dechu a sesunul se na vlhkou, střepy posetou zem.

„Co se děje?“ Diana k němu okamžitě přiskočila a vyděšeně se mu zadívala do tváře, jež byla stažena do bolestného výrazu.

„Všechno jsem… zničil,“ zašeptal zoufale a pokynul k papíru.

Přešla k němu a prohlížela si jej stejně jako předtím on. „Ale to přece není možné! Seattleský týdeník? První polovina dvacátého století? Vždyť ještě nemohla žít ani její matka!“ vykřikla a i v jejím hlase nyní zaznívalo zoufalství. Takhle to pokazit! Měli si prvně ověřit, kdy a kde se poprvé setkali, než sázet na náhodu. Kdo však mohl tušit, že se setkali v minulém životě? V jejím minulém životě a to ještě v době, kdy se on živil krví hříšníků. Nedalo se však nic dělat, možnost měli jen jednu a tu teď vyčerpali. Některé věci se zkrátka nedají vrátit zpět.

Pomalu si přisedla vedle Nathana a objala ho kolem ramen. „To bude dobré, i andělé chybují,“ šeptala mu tiše do ucha. Nathaniel ji pohladil po tváři a se zoufalým povzdechem zabořil obličej do jejích překrásných blonďatých vlasů. Milovali se, vždy si byli navzájem oporou.

„Tak rád bych ti věřil, Diano,“ oplatil jí objetí. „Jenže co budu teď dělat? Co můžu dělat? Jestli je tohle správné místo i čas, co nevidět se zde objeví. On je krvežíznivý upír, ona slabá překrásně vonící dívka. Myslíš, že odolá?“ Jeho hlas se zlomil a po tváři mu stékala první horká slza.

„Musíme doufat a čekat, nic jiného nám nezbývá," zněla odpověď, pronesená hlasem naplněným láskou. Pevně se k sobě přitiskli a stále sedíce na vlhké, špinavé zemi vyčkávali na ten okamžik, kdy se ty dvě spřízněné duše poprvé setkají. Poprvé… možná i naposledy. Ani jeden z andělů nemohl nic udělat, nemohl říct, co bude. Jak moc se změnily jejich osudy?

Znenadání ucítili slabý poryv větru, který rozhodně nezpůsobila příroda. Otočili hlavy a spatřili to, čeho se svým způsobem také děsili. Uličkou se neslyšně plížil stín, stín mladého muže nebeské krásy, kterou kazily jen tmavě rudé oči. Mladík ladně vyskočil na střechu nejbližší budovy a pohodlně se tam usídlil, klidně očekávaje svou dnešní večeři. Už dlouho neměl ani kapku krve.

Nemohl je vidět, ne dokud si to sami nepřáli. Pro něj jako by tam ani nebyli, necítil jejich pach, neslyšel jejich tichý dech. Jen tak seděl na úpatí požárního schodiště a pohupoval nohama do pomalého, pravidelného rytmu. Vyčkával svou oběť, oběť, která by si svými skutky zasloužila být jeho obětí. Byl soudcem i popravčím, vyznával svou vlastní spravedlnost. Nezabíjel nevinné, tak velká zrůda zase nebyl.

Najednou se ztemnělou uličkou rozlehlo tiché klapání nízkých podpatků. Mladá dívka, oděná v jednoduchých teplých šatech, opatrně nakoukla do tmavých zákoutí. Její slabý lidský zrak nedokázal rozeznat hrozící nebezpečí, nebezpečí sedící na nouzovém schodišti, skoro až na samém vrcholku cihlové budovy.

Znova se nejistě rozhlédla. Měla strach, jak bylo patrné z jejího výrazu i zběsilého tlukotu srdce. Byla unavená, ruce i oči ji bolely od celodenní práce, ze které se zrovna vracela domů. Už několik měsíců se dennodenně skláněla nad šicím strojem, aby si vydělala alespoň na nájem a něco k jídlu. Jakmile jí odbylo osmnáct, utekla z domu, od ignorace matky a nenávisti otce. Začala žít znova, ve velkém neznámém městě s alespoň malou nadějí na šťastnější budoucnost. Bála se zkrátit si cestu přes tuhle uličku, zmocnilo se jí podivné tušení, že něco není v pořádku. Ale přece jen… Byla by dřív doma, v měkké posteli, ušetřila by celou půlhodinku.

Rozhodnutí bylo rychlé, začínala jí být zima a oči se jí únavou zavíraly. Zhluboka se nadechla a vykročila, držíce svou malou kabelku co nejblíže u sebe. Měla strach o svůj skrovný majetek, neměla ani ponětí, že ji pozorují pomalu černající oči něčeho, někoho mnohem horšího než obyčejného zloděje.

Upřeně sledoval každý dívčin pohyb. Ani tma nezbránila jeho dokonalým očím vidět nevšední krásu její tváře. Pokoušel se nedýchat, přesto mu do nosu vnikla omamná vůně její krve, šířená každým nejistým a ustrašeným pohybem. Snažil se udržet na místě, bledými prsty obemkl žebřík, až se kov s tichým skřípěním zmáčkl jako houba. Bojoval s netvorem ve svém nitru, ale věděl, že nedokáže odolat. Přesto naděje umírá poslední a on z celého svého mrtvého srdce nechtěl tomu překrásnému křehkému kvítku ublížit.

Skoro se zdálo, že svůj boj vyhraje, že to monstrum v sobě potlačí, avšak zrovna v ten nejnevhodnější okamžik se zvedl vítr. Jakmile mladíka uhodila do nosu nová dávka její vůně, silnější než předešlá, jeho odhodlání odolat polevilo.

Když neslyšně seskočil do jednoho ze stínů, Diana se vyděšeně zajíkla a přitiskla se k Nathanielovi ještě pevněji. Z hrdla se jí vydral zoufalý vzlyk, jenž zdusila v jeho rameni. Bála se pohlédnout na nadcházející scénu, nechtěla spatřit vyvrcholení jejich chyby, nechtěla spatřit dívčinu naprosto zbytečnou smrt. Ani Nathanovi nebylo zrovna do smíchu, jen svou lásku hladil po vlasech a do ucha jí šeptal uklidňující slova, ta se však míjela účinkem. Nemohli tomu zabránit, nemohli dělat nic jiného než sedět a dívat se. Možnost měli, ale promarnili ji.

Dívka se znenadání zastavila, a přestože nemohla nic zaslechnout, nervózně se rozhlédla kolem sebe. Srdce se jí rozeběhlo ještě rychlejším tempem, vůně nabyla na intenzitě. Mladík opatrně vystoupil ze stínu, stále doufaje, že tomu sladkému vábení odolá. Diana měla také co dělat, aby neprozradila svou přítomnost a nevrhla se mezi ně. To však nemohla udělat, mohla by všechno pokazit ještě víc.

Tiché zapraskání skla pod mladíkovými kroky ji donutilo rychle se otočit. Otevřela ústa k výkřiku, ale z hrdla nedostala ani hlásku. Začala zrychleně dýchat, chycena do spárů tmavých očí, černých jako noc. Hypnotizoval ji, přestože se o to ani v nejmenším nesnažil. Chtěl, aby se otočila a co nejrychleji utekla pryč, ale stála bez jediného pohybu, jen její srdce o sobě dávalo vědět zuřivým tlukotem.

Konečně se v ní probudil pud sebezáchovy a začala pomalu nejistě couvat. Možná by se jí podařilo uniknout, jenže noha se jí zamotala do nějakých odpadků a nebyla by to ona, kdyby neupadla. V tu chvíli ležela na zemi, nevnímajíc své odřené ruce a stále vystrašeně hleděla na překrásného bledého mladíka před sebou, do jeho uhrančivých očí. Něco ji na něm až nebezpečně přitahovalo, přesto jí však srdce nekontrolovatelně tlouklo strachy. Nevěděla, co je zač, ale rozhodně to nebyl obyčejný člověk.

Mladík se k ní začal pomalu přibližovat, krok za krokem, stále blíž a blíž. Vzdal jakoukoliv snahu odolávat, její odřené dlaně slabě, téměř nepostřehnutelně krvácely. Tiše, bez jediného zvuku, bez jediného zašustění přišel až těsně k ní. Svůj zrak pohroužil hluboko do vyděšených čokoládových očí a opatrně přiklekl k jejímu ležícímu tělu.

Nathaniel zavřel oči a přitiskl Dianu blíž k sobě. Nechtěl vidět to, co se teď stane, nejraději by byl na míle daleko, ale věděl, že by to ničenu nepomohlo. Musel pykat za svou chybu, svědomí by mu nedovolilo bezbrannou dívku opustit, i když jí nemohl být nikterak nápomocný.

Zoufale na něj pohlédla, snad chtěla křičet, snad prosit o život, ale opět nevydala jedinou hlásku. Mladík se sklonil až k jejímu krku a na uchu ji zastudil chladný dech: „Omlouvám se, ale neodolal jsem,“ zašeptal a jeho zuby hladce prokously tenkou pokožku.

Vzmohla se jen na bolestný výdech, když jí do těla začal proudit jeho jed. On už ale nevnímal nic jiného než teplou krev, jež pomalu hasila trýznivý pocit žízně v jeho krku. Hlavou mu proletělo poznání, že vlastně ani nezaslechl její myšlenky, na dlouho se tam však neusídlilo. Svět se zastavil, vše se točilo jen kolem dívky ležící mu bezvládně v náručí.

Odtrhl se po dlouhé době, v křehkém těle v jeho klíně už nebyla ani kapka té lahodné tekutiny, nejlepší, která kdy protekla jeho hrdlem. Když si konečně plně uvědomil, co udělal, málem se rozvzlykal. Zachoval se jako stvůra, jako monstrum bez kousku citu. Tohle poznání ho donutilo prudce vyskočit na nohy, odhodit ten překrásný kvítek, jež ve svých rukou rozdrtil, zničil, a utéct, utéct co nejdál od toho místa, kde se dopustil neomluvitelného hříchu.

Nevěděl, že jeho počínání po celou dobu sledovaly dva páry blankytně modrých očí, v nichž se třpytily slzy naprosté bezmoci a zoufalství.

Shrnutí

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek I andělé chybují...: