Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » I kámen může ronit slzy

19.09.2010 (14:15) • Pegas99 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1856×

Byla jsem úplně zkamenělá. Můj bratr ležel na zemi v hrozné křeči. Věděla jsem, že mu bude osudná. Když upír krvácí tak je to konec. Jen jsem přihlížela. Nevěděla jsem, jak mu mám pomoc. Jen jsem koukala na jeho rány. Naštěstí jeho krev nevoněla. Měla v sobě studený podtón. Jako kámen. Já bych ho nikdy nevysála, ale Volturiovi by mohli mít problém.
Edward zalapal po dechu. Potom jsem uslyšela nemožné. Lidské srdce. Věděla jsem, že jediné lidské srdce je tu po smrti. Muselo to být Edwardovo srdce. Bylo mi jasné, že začalo bít, aby mohl zemřít. Zdálo se, že jeho bolest povoluje. Jako by se nad ním někdo slitoval.
Potom se to stalo. Edward se propnul ve smrtelné křeči. Přes místo, kde měl srdce, se mu udělal poslední šrám. Jeho srdce namáhavě udeřilo. Potom bylo jen ticho. Místo party upírů tu stála parta soch.
Byla jsem první, která pochopila. Svezla jsem se na kolena. Doslova jsem padla vedle Edwarda. Máčela jsem se v jeho kamenné krvi. Bella ležela hned vedle něj. Byla ve své vlastní kaluži krve.
Stala se neskutečná věc.
„Alice, nedělej si o nás starosti. Je nám dobře. Vem naše těla a vrať se za rodinou. Dáme na vás pozor. Milujeme vás," ozvaly se hlasy Edwarda a Belly. Obě jejich těla jsem objala.
Plakala jsem. Ječela jsem na všechny okolo. Ptala jsem se proč. Proč museli zemřít? A proč tak hroznou smrtí? Ukápla mi jedna slza. To není možné, pomyslela jsem si. Upíři nemůžou ronit slzy. Slza mi pomalu tekla po tváři, až mi dotekla do koutku. Měla chuť kamení. Stekly mi další slzy. Měly karmínovou barvu. Plakala jsem krev. Upíří krev.
Aro ke mně přišel a objal mě. S vražedným výrazem jsem se mu vytrhla. Mohl za to on.
„Chci si zavolat a potom odjet. A Edwarda a Bellu si beru s sebou," hodila jsem po něm slova jako dýky.
„Jane?" zeptal se. Přišla ke mně a vytáhla mě na nohy. Vedla mě do recepce. Něco řekla recepční, a ta mi podala telefon. Jane se vydala někam pryč. Vytočila jsem velmi známé číslo.
„Alice!" ozvalo se z druhého konce sluchátka.
„Jaspere... Přijeď pro mě. Vem i Carlislea. Ostatní nech doma...," šeptla jsem do sluchátka.
„Alice, co se stalo?" zeptal se.
„Přijeď." Položila jsem sluchátko. Po stole jsem se svezla na podlahu. Vzlykala jsem a ronila jsem krvavé slzy. Hlavou jsem bouchla do stolu, o který jsem se opírala. Přišla jsem o bratra a o sestru. Ano, Bella byla sestra. Sestra a má nejlepší kamarádka. Na tváři se mi zkřivil ironický úsměv. Přišla jsem o oblíkací panenku.
Na co to tu myslím? Zemřela! Dala jsem hlavu mezi kolena. Přepadl mě nový příval pláče. Krvavého pláče. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tu seděla na zemi s hlavou mezi koleny. Tahala jsem se za vlasy. Pod mou hlavou se začínala dělat moje vlastní louže bolesti. Mých karmínových slz. Kamenných slz.
Přesně jako kámen jsem se cítila.
Náhle se ozvaly kroky. Šly dvě osoby. Nic jsem nedělala. Jen jsem seděla.
„Alice!" zaječel Jasper. Zněl tak zoufale, že mě to donutilo zvednout hlavu. Stál a koukal na mé slzy. 
„Edward a Bella..." přes slzy jsem nemohla mluvit.
„Nejsou." Carlisle rozrazil dveře velké haly. 
„Aro!" zařval. Koukal se na něj černýma očima. Očima, které patřily netvorovi uvnitř jeho. 
„Co se stalo?" zeptal se hlasem, který nepřipouští odmlouvání. Zdálo se, že Volturiovi se nemají k odpovědi.
,,Alice? Co se tu stalo?" zeptal se mě.
„Jane Bellu zabila. Edward k ní přišel a potom, a potom... Začal se podivně kroutit a dělaly se mu rány. Carlisle, on krvácel." Jazz na mě koukal jako bych se zbláznila.
„Alice, to není možné,"  řekl nakonec. Přešla jsem k Edwardovi a strhla jsem z něj plášť, kterým ho zahalili. Slyšela jsem dvoje vydechnutí.
„Aro, jsem si jistý, že tohle nebylo nutné. Až příště budeš potřebovat pomoct, tak na mě už se neobracej. My," ukázal na něj a na sebe, „už si nemáme co říct." Přešel k Edwardovi a Belle. Oba dva vzal do náručí a rázně odešel.

***

Právě jsme jeli k našemu domu ve Forks. Teď nás čekalo to nejhorší - oznámit to rodině. A samozřejmě Charliemu. Měli jsme pro něj vymyšlenou historku. Edwarda unesli a zavolali Belle, že chtějí výkupné. Jenže ona se tam vydala bez peněz, takže ji i Edwarda zabili. Nebylo to nějaké extra vysvětlení, ale muselo stačit.
Naše auto zastavilo před naším domem, do kterého se po dobu naší nepřítomnosti všichni nastěhovali. Jasper mě vytáhl z auta. Přes obličej jsem měla šátek, abych nestrašila lidi v letadle, ale slzy mi kanuly po tvářích pořád. Na svých nohách jsem se sotva udržela. Jazz to vycítil a podepřel mě.
Slyšela jsem rychlé kroky. Z domu vyběhla rodina s Esme v čele. Na tvářích měli spokojené úsměvy. Esme vběhla Carlisleovi do náruče.
Že se něco děje, si první uvědomila Rose. Úsměv jí zamrzl.
„Co se stalo? Co se Alici stalo?" zeptala se hlasitě a tím na mě přitáhla pozornost jejich očí. Dívala jsem se na Esme. Přijde o další děti. Ona mi pohled oplácela. V očích měla zděšení.
„Carlisle, co se děje? Pověz mi to," křikla na něj. Tiše mi tekly slzy a smály se našemu utrpení.
„Co to tu smrdí? Jako kamení...," řekl Emmett. Zavřela jsem oči a sundala jsem si šátek. Rodinou se prohnala vlna utrpení a strachu z pravdy. Jako velký mráz po zádech.
„To Aro, on to zavinil. A Jane," řekla jsem.
„Edward a Bella... Jane... Bella... Krev, všude byla krev... A Edwardovi bilo srdce... Aro," řekla jsem. Esme se chvíli tvářila jako bych jí řekla špatný vtip. Jenže to nebyl vtip a ona si to rychle uvědomila. Padla do prachu cesty vedle Carlisleových nohou a vzlykala bez slz.
„Musíme to říct Charliemu...," zamumlal Carlisle, který zvedal Esme a podával ji do náruče Emmettovi. Poté nastoupil do auta a odjel. Pomyslela jsem na toho Bellina psa. Zasloužil si to vědět.
„Musím si něco zařídit," řekla jsem a po svých jsem zmizela v lese.
Po chvíli jsem dorazila na hranice.
„Vlci," zakřičela jsem do porostu a čekala jsem až přijdou. Nečekala jsem dlouho. Po chvíli se ozvaly tupé údery obřích tlap. Přiběhl černý vlk. Vůdce.
„Žádám o povolení překročit hranice. Je to důležité. Potřebuji si promluvit s Jacobem Blackem." Ukápla mi slza. Vlk překvapením uskočil. Poté pokynul hlavou na znamení, že mám jít dál. 
Proběhla jsem kolem něj a po cestě jsem si nandala můj šátek. 
Pach toho Jacoba jsem sledovala až k oknu malé červené chaloupky. Nakoukla jsem dovnitř. Spal. Potichoučku jsem se protáhla oknem a ingnorovala jsem ten hrozný smrad. Poklepala jsem mu na rameno. Můj studený dotek ho probudil.
„Co tu děláš pijavice?" zeptal se.
„Jdu ti něco říct." Zatvářil se nepřívětivě.
„Tak mi to řekni a vypadni," řekla. Tak dobře. Bude to po tvém, pomyslela jsem si.
„Bella zemřela." Vyskočila jsem z okna a běžela jsem domů. Cestou mě pronásledovalo vytí takové boleti, která se nedá snést. Bolesti Jacoba Blacka.

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek I kámen může ronit slzy: