Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » I za tu nejvyšší cenu

13.03.2012 (15:00) • Kim • FanFiction jednodílné • komentováno 106× • zobrazeno 12962×

 „…je nám líto, paní Sampsonová, ale váš muž operaci nepřežil.“

Zadržela jsem dech a rychle se natáhla pro ovladač položený na konferenčním stolku. Nevšímala jsem si rozlitého vína, které jsem zapříčinila. Rozklepanou ruku jsem natáhla před sebe a nepřetržitým mačkáním červeného tlačítka se domáhala toho, aby se obrazovka televizoru zbarvila dočerna. Musela jsem ten film, o němž jsem neměla ani ponětí, že ho sleduju, vypnout.

Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo to namířit na to správné místo, ale pak přece jen lidé v bílých pláštích zmizeli a celý byt se ponořil do ticha. Nepřítomně jsem zírala před sebe a v uších mi dokola zněla slova pronesena v televizi.

„Váš manžel je mrtvý, paní Masenová…“

Ovládání mi vypadlo z dlaně a s hlasitým třísknutím dopadlo na zem, kde se rozletělo na několik kusů. Třes z paží se neuvěřitelnou rychlostí rozmístil na celé mé tělo. Ruce mi vystřelily nahoru. Přikryla jsem si uši a pevně semkla víčka k sobě. Hlavou jsem kroutila ze strany na stranu. Po tváři se mi skutálelo několik uniklých slz. Srdce mi pukalo pod tíhou neuvěřitelné bolesti. Nevydržela jsem to a zhroutila se na chladnou podlahu. Zády jsem se opřela o pohovku.

Bolelo to. Tak moc bolelo pomyšlení, že bych Edwarda mohla ztratit. Zakázala jsem si takové myšlenky a myslela si, že to vydržím. Ale čím déle byl Edward v nemocnici a jeho stav se nijak nelepšil, nešlo se tomu ubránit. Nenáviděla jsem se za to, že jsem byla schopná připustit si tu možnost, že Edward zemře.

Byt zaplnily mé vzlyky plné zoufalosti. Přitiskla jsem si kolena k tělu, objala je pažemi a opřela se o ně čelem. Přestala jsem pláč zadržovat a nechala se jím celá pohltit. Doufala jsem, že když se vybrečím, bude mi líp a aspoň částečně se uklidním, ale nic se nestalo. Naopak už to nešlo zastavit. Připadala jsem si jako malé dítě, které dostalo záchvat pláče a nikdo a ničím ho nedokáže upokojit. Musela jsem se uklidnit a musela jsem to udělat hned. Potřebovala jsem zůstat silná, už jen kvůli Edwardovi, kterému by se akorát přitížilo, kdyby věděl, jak to u nás doma vypadá. Do teď se mi před ním dařilo předstírat, jak jsem v pohodě a celou tuhle věc zvládám a tak to muselo zůstat nadále.

Trhaně jsem se nadechla, setřela slzy a ze všech sil se mi podařilo vytáhnout se nahoru na gauč. Hlavu jsem si podložila dvěma polštáři a přetáhla přes sebe deku. Schoulila jsem se do klubíčka a… Kam se podělo moje rozhodnutí zůstat silná? Zase se mi z očí kutálely slané kapky a mé tělo se začalo otřásat pod novým přívalem vzlyků.  Edwarde, potřebuju tě tady…

Proč? ptala jsem se sama sebe snad posté. Proč se tohle muselo přihodit zrovna nám?

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme s Edwardem navštívili lékaře, kvůli jeho častým bolestem zad a kloubů. Ani jednoho z nás nenapadlo, že to může být příznak něčeho mnohem závažnějšího. „Nic to není, zlato. Budu v pořádku,“ opakoval mi neustále Edward dokola a dokola a já hloupá mu to uvěřila. O to větší to byla rána, když nám doktor oznámil, že Edward trpí jistou formou rakoviny v pokročilém stádiu. Nepamatovala jsem si ten otřesný název a ani nechtěla. V tu chvíli se nám oběma život obrátil vzhůru nohama a veškeré naše sny musely jít stranou.

Edward se začal léčit. Podstupoval ty zdlouhavé a namáhavé chemoterapie a já mu pomáhala to všechno překonat. Vypadalo to, že jsme to nejhorší překonali. Bylo nám řečeno, že nemoc začala ustupovat a teď už to bude lepší a lepší a Edward se uzdraví. To bylo podruhé v životě, kdy jsem něčemu uvěřila a naposledy. Před několika týdny nemoc znovu udeřila a tentokrát silněji. Edward začal postupně ztrácet cit v nohách, až ho ztratil úplně a dolní polovina těla mu zcela ochrnula. Přesto se nevzdal a bojuje dál, za což ho nesmírně obdivuju.

Každý den za ním docházím do nemocnice, abych byla s ním. Sice je pro mě nesmírně těžké držet si před ním klidnou tvář, když vidím, jak je den ode dne slabší a slabší, ale zatím se mi to daří. Co se děje poté, co opustím jeho pokoj, už Edward neví. O to je pro mě pak těžší přestat brečet, když to musím půlku dne zadržovat.

 A právě jeden takový záchvat jsem prodělávala teď a to jsem se k Edwardovi teprve chystala. Hřbetem ruky jsem si utřela oči a shodila ze sebe přikrývku. Zhluboka jsem se nadechla a zadívala se omámeně do stropu. Z letargie mě probralo žalostné vytí z vedlejší místnosti.

Nešťastně jsem si povzdechla a posadila se. Z krabičky na stolku jsem si vytáhla papírový kapesník. Vysmrkala jsem se a neochotně se postavila na nohy. Hodila jsem zoufalým pohledem na dveře, za kterými se ozývalo opětovné bolestivé kňučení.

Opatrně jsem zmáčkla kliku a nakoukla dovnitř. Očima jsem přelítla celý pokoj. Zrak mi spočinul na pečlivě ustlané posteli. Smutně jsem se usmála a překročila práh.

„Sněhurko,“ vzdychla jsem, „co tam děláš?“ Odpovědí mi bylo její kňučení, které přecházelo až v prapodivný pískot. Zabouchla jsem za sebou a šla k posteli, kde leželo to neposlušné zvíře. Píchlo mě u srdce, když jsem si sedala vedle ní na Edwardovu část postele. Fenka zavrtěla krátce ocasem a položila mi svou hlavu do klína. „Ahoj, holka.“ Podrbala jsem ji za ušima. „Co to…“ Zamračila jsem se a zpod Sněhurky vytáhla modrou košili. „Kde jsi to sebrala?“ zašeptala jsem zlomeně a letmo se podívala na koš s čistým prádlem v rohu místnosti. Přitiskla jsem si ten kus oblečení k obličeji a přivoněla si. Okamžitě se mi rozostřilo vidění a očí vytryskly slzy, které smáčely Edwardovu košili.   

Tohle se nedalo vydržet. Dala bych cokoliv za to, aby se Edward uzdravil a mohl tu být se mnou, Nahlas jsem popotáhla a hned na to se mi tváře dotklo něco teplého a mokrého. Pousmála jsem se, odložila košili a objala mou zvířecí kamarádku kolem krku. Zabořila jsem jí obličej do kožichu a rozbrečela jsem se. Sněhurka zase začala nahlas výt. Každá po svém jsme dávaly najevo, jak je nám smutno.

„Chybí ti,“ zašeptala jsem, když jsem se uklidnila. Fenka na mě upřela svá černá kukadla a jednou štěkla. Pak se přesunula na Edwardovu košili, kde se stulila a zarmouceně mě sledovala. Viděla jsem to, všechno. V jejím pohledu bylo zřetelné, jak Edwarda postrádá. Milovala ho tolik jako já.

Byl to sám Edward, kdo ji přivedl domů, když ji našel, jak se v zimě toulá opuštěná po silnici. Proto také to jméno. Pohádali jsme se. Já jsem o psovi v domě nechtěla ani slyšet, ale nakonec jsem po pár hodinách přemlouvání přece jen svolila. Edward to se mnou prostě uměl. Právě v tento moment jsem byla ráda, že je tu se mnou a to trápení a strach neprožívám sama.

„Mně taky,“ hlesla jsem a položila se vedle ní. „Vrátí se, Sněhurko. “ Hlas se mi vytrácel. Odmlčela jsem se a přitiskla si ruku na pusu. „Páníček se uzdraví a zase budeme všichni spolu,“ pokračovala jsem, když jsem toho byla opět schopná. Přesvědčovala jsem spíš sama sebe než ji, ale pomáhalo to. „Slibuju.“ Ležely jsme tam spolu bez hnutí až do té doby, než zazněl zvonek.

Pohlédla jsem na hodiny. Zmocnila se mě úzkost. Zavzdychala jsem a postavila se na nohy. Došla jsem ke dveřím a ohlédla se po Sněhurce. Čekala jsem, že seskočí a půjde se mnou otevřít, ale ani se nehnula a stále okupovala Edwardovy věci. Hlídala je.

Nechala jsem ji tam být a šla odemknout. 

„Bože, Bello, ty ale vypadáš,“ zhrozila se Edwardova sestra, jen co jsem otevřela a naše pohledy se setkaly.

„Dík,“ zamručela jsem. Nechala jsem otevřené dveře a šla do obývacího pokoje. Slyšela jsem, jak za sebou Elissa zavřela a vydala se za mnou. „Jen na sebe hodím něco lepšího a můžeme jet.“ Ne že by se mi chtělo tolik se namáhat převlékáním, ale pyžamo asi nebylo nejlepší oblečení mezi lidi. „Dej mi minutku,“ řekla jsem potichu a už se chystala vykročit do ložnice, ale zastavila mě Elissina ruka na mém rameni.

„Počkej chvíli, Bello.“ Pousmála se na mě nervózně. Netrpělivě jsem se na ni zadívala. „Mohla by sis na chvíli sednout?“ Kývla na křeslo. Nepohnula jsem se ani o milimetr, tak mě k němu dostrkala násilím. Usadila mě, ale já se zase hned postavila. Poraženecky se zašklebila a sama se posadila do druhého křesla naproti.

„Děje se něco?“ Mlčela. „Elisso?“ Polkla jsem. „Panebože, Edward. On… To… Něco mu je? Něco se mu stalo?“ zmatkovala jsem a nevěděla co dřív. Oči se mi zalily slanou vodou.

„Bello!“ Elissa stáhla v okamžiku u mě a pevně mě držela za ramena. Pokoušela jsem se jí vytrhnout. Musela jsem do nemocnice. Musela jsem za ním. „Bello!“ Zatřásla se mnou. „Uklidni se, rozumíš? Edwardovi nic není.“ Přestala jsem se zmítat a věnovala jí pozornost.

„Cože?“ fňukla jsem.

„Ano,“ pousmála se Edwardova sestra a palcem mi setřela mokrou cestičku. „Edward je… v pořádku. Neměj strach.“ Zatlačila a já se ocitla na zadku. Opřela jsem si hlavu a zavřela oči. Srdce mi uhánělo jako o život. Teď jsem zjistila, že nejsem připravená. Ani jsem nedokázala pomyslet na to, jaké by to bylo, kdyby mi oznámila, že… Ne! Nemysli na to. Okamžitě jsem na to musela přestat myslet, jelikož žaludek byl zásadně proti. Edward žije, to je prozatím to hlavní.

„Tak co se děje?“ zeptala jsem se unaveně, aniž bych rozlepila víčka. „El, co kdybys mi to řekla v autě? Já se skočím rychle obléknout, abychom mohly vyrazit. Nechci nechat Edwarda čekat.“

„Ten tak někam uteče,“ zamumlala si sarkasticky pro sebe a nejspíš si myslela, že ji nevnímám, ale to spletla. Dotčeně jsem se na ni podívala a založila si ruce na prsou. „Nejdeme za Edwardem, Bell.“ Nechápavě jsem se zamračila. „Ne dneska.“

„Co to tu říkáš? Proč? Proč bychom…“ nechápala jsem

„Co kdybychom nemocnici vyměnily za nějaký příjemný podnik?“ začala opatrně a moje srdce vynechalo úder. Zbláznila se? „Bello, zajdeme na skleničku. Myslím, že by se nám oběma nějaká hodila. V tvém případě možná i dvě,“ přemlouvala mě zoufalým tónem. Zdálo se mi to, nebo se mi fakt snaží naznačit, abych se vykašlala na svého manžela připoutaného na lůžko a šla se raději bavit? Měl to být nějaký vtip?

„Chci za Edwardem,“ řekla jsem rázně a vyhoupla se do stoje. „Absolutně nechápu, jak tě napadlo, že bych šla někam do baru a je mi to jedno. Byly jsme domluvené, že společně pojedeme za tvým bratrem. Pokud ty ale máš lepší plány, je to tvoje věc. Já pojedu za Edwardem tak jako tak,“ rozčilovala jsem se. Dost mě mrzelo, že by vyměnila Edwarda za alkohol. Já to v plánu neměla.

„Fajn, tak jinak,“ zasténala Elissa a promnula si kořen nosu. „Bello, slib mi, že nebudeš vyvádět,“ poprosila. Taky se zvedla na nohy a pak mě chytila za obě ruce.

„Proč bych měla vyvádět?“ Dneska jsem očividně nic nechápala.

„Edward… To on mě poprosil, abych tě vytáhla mezi lidi.“ Vykulila jsem oči. „Bello, on tě zná moc dobře a ví, že jsi celý dny zavřená doma a topíš se v slzách. Možná je nemocnej, ale ne blbej.“ Pohladila mě po vlasech a pokusila se o veselý úsměv. Nešlo jí to.

Nevěřícně jsem kroutila hlavou ze strany na stranu. Vyprostila jsem svá zápěstí z jejího sevření a couvala, až dokud jsem zády nenarazila do zdi. „Nechce… Nechce mě tam,“ kníkla jsem a sesunula se podél zdi na zem.

„Tak to není, zlato.“ Elissa si klekla vedle a objala mě kolem ramen. „Edward tě miluje a tvoje přítomnost v nemocnici mu dodávají sílu, ale…“ Nepokračovala a tím mě donutila se na ni podívat. Z očí se jí řinuly slzy. A to byl spínač pro to, abych i já začala brečet. To byla má nevýhoda, kdykoliv jsem viděla někoho plakat, nedokázala jsem se ubránit.

„Ale co?“ zaskřehotala jsem a chytila ji za ruce. Pevně jsem je stiskla, abych ji popohnala k odpovědi.

„Dělá to pro tvoje dobro,“ pokračovala Elissa, když se částečně zklidnila. Zmateně jsem zamrkala. „Edward nechce, abys ho takhle viděla. Však moc dobře víš, jaký on je.“ Hystericky jsem se uchechtla. Takže on nechce, abych ho tak viděla? Nechápala jsem. Chodila jsem za ním každý den. Byla jsem s ním, jak jen to bylo možné a nikdy se nezmínil, že… Proč tak najednou? „Ale hlavní důvod je…“ Zase se odmlčela a já myslela, že se mi srdce rozskočí. „Bello, věř mi, že jsem mu za to vynadala. Stále nemůžu pochopit, že něco takového řekl.“ Její hlas nabíral plačtivý podtón. Ale co řekl, krucinál? „On chce, abys šla dál. Podle jeho slov, bys měla zase začít žít. Nějaký čas nechodit do nemocnice. Místo toho si vyjít do společnosti, poznávat nové lidi… Edward si myslí, že ti tím pak usnadní návrat do běžného života.“ Elissa ode mě odvrátila pohled a zabořila obličej do svého ramene, kde dusila vzlyky.

Paralyzovaně jsem zírala do tváře mé švagrové a snažila se v jejích slovech vyznat. Byla jsem zmatená. Pak? Běžný život? Najednou jsem pochopila, o co tu jde. Vytřeštila jsem oči a vyskočila na nohy.

„To… to… co se mi tu snažíš říct? Co se mi snaží říct on? Zbláznil se snad?“ koktala jsem roztřeseně. „To není pravda. Že ne?“ Zahleděla jsem se na Elissu prosebným pohledem. Seděla na zemi s prsty zapletenými do vlasů a celé její tělo se otřásalo pláčem. „Že ne?“ zvýšila jsem hlas. Musela jsem od ní slyšet, že je to lež. Prostě musela. Dřepla jsem si k ní a vzala její obličej do svých dlaní. „El,“ hlesla jsem. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Nevšímala jsem si jich. „Elisso, já tě prosím,“ zarazila jsem se, „ne, já tě žádám, řekni, že to není tak, jak si myslím. Že mi tím Edward nechce naznačit, že…“ Nešlo to. Nemohla jsem to vyslovit nahlas.

„Loučí se s tebou.“ Byla to jako ráno do žaludku baseballovou pálkou. Srdce mi přestalo bít. Na čele mi vyskočit studený pot a celá jsem se, i přestože bylo v bytě přes dvacet stupňů, roztřásla. Neudržela jsem rovnováhu a dopadla na zadek. Celou dobu jsem vrtěla hlavou ze strany na stranu a odmítala si to připustit.

Zničehonic se mě zmocnil vztek.

„Hloupost,“ oznámila jsem tvrdě. „On se uzdraví.“ Od Elissy se ozvalo nesouhlasné zafňukaní. Usušila si ubrečený obličej a po zemi se přisunula blíž ke mně.

„On si to ale nemyslí, Bello. Edward je smířený s tím, že zemře.“

„Co-co je to za blbost?“ Ano, byla to totální blbost. „Vždyť on sám mi dokola opakuje, že… Ne, to není možný. Proč mi nic neřekl? Proč se nezmínil?“ Se zamlženým výhledem jsem našla její tvář. Elissa smutně pokrčila rameny. Chtěla mě obejmout, ale nenechala jsem se. Vyzvedla jsem se na nohy. Musela jsem to řešit. Hned. „Jedeme za ním. Hned!“ poručila jsem jí. „Musím si s ním promluvit.“

„Ale Edward říkal –“

„Mně je ale jedno, co Edward říkal,“ zařvala jsem na ni. Rukama jsem si přikryla obličej a zhluboka dýchala. Začínalo mi to všechno přerůstat přes hlavu. „El, omlouvám se,“ hlesla jsem, když se Elissa objevila přede mnou. Pousmála se a zavrtěla hlavou na znamení, že je všechno v pořádku. Ale opak byl pravdou. „Já už nemůžu,“ zachvátil mě náhlý příval pláče. Vrhla sem se Elisse kolem krku. Potřebovala jsem cítit, že je tu někdo se mnou. Někdo, kdo chápe, jak mi je. „Nezvládám to. Už nemám sílu předstírat, jak jsem silná. Proč, El, proč zrovna on?“ V pěstích jsem mačkala její kašmírový svetřík a smáčela jí ho slzami.    

„Já nevím,“ vzlykla a její stisk zesílil. Z ložnice se ozvalo trýznivé zavytí. Byly jsme tři. Tři na jednu obrovskou bolest, která se s každou další chvílí zvětšovala, a ani jedna z nás nevěděla, jak ji zmírnit a už vůbec ne, jak ji zastavit.

„Nechci o něj přijít. Nemůžu. Nepřežila bych to,“ huhlala jsem do jejího ramene. Byla jsem si jistá, že mnou vyprodukované množství slané vody by se dalo počítat na litry… stovky litrů. „Prosím, vezmi mě za ním. Potřebuju ho vidět nebo se zblázním.“ S prosebným pohledem jsem se podívala do její pláčem oteklé tváře. Já jsem určitě nevypadala o nic líp.

„Dobře, ale co kdybychom si nejdřív daly kafe? Na uklidněnou,“ navrhla Elissa. „Podívej se, jak vypadáme. Takhle za ním přece nemůžeme jít,“ zasmála se, ale žádné stopy radost v jejím smíchu nebyly. Přesto všechno se i mé koutky rtů zvedly o kus výš.

„Dobře,“ zavzdychala jsem rezignovaně. „Dám vařit vodu. Zatím se posaď.“ Ukázala jsem na pohovku, odkud jsem musela nejdříve posbírat tuny posmrkaných papírových kapesníků.

Cestou do kuchyně jsem prošla kolem zrcadla a málem leknutím zařvala, když jsem spatřila svůj odraz. Ta osoba vůbec nevypadala jako já. Vlasy mi trčely na všechny strany, pod očima jsem měla obrovské kruhy, nos a oči jsem měla červené, ale celkově jsem byla celá pobledlá. Vypadala jsem jako smrtka… Přestaň!

Rukávem od trika jsem si několikrát přejela po obličeji v domnění, že to bude lepší, ale nebylo. Stejně tak jsem si pokusila uhladit vlasy. Nemělo to cenu. Mávla jsem nad tím a raději šla udělat to kafe.

„Bello,“ obrátila se na mě švagrová se zlobou v očích, když jsem se i s hrníčky vrátila zpátky za ní. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a nervózně se na ni dívala. Co jsem zase provedla? „Neříkala jsem ti, ať si neprohlížíš žádné fotky?“ Zakoulela jsem očima úlevou. Došla jsem ke stolku a položila na ně naše nápoje. Pak jsem se posadila napravo od Elissy a vyhledala důvod jejího rozčílení.

„Neprohlížela jsem si je… Ne dobrovolně,“ pronesla jsem tiše a natáhla se pro jednu fotografii. „Edward chtěl přinést nějaké naše fotografie do nemocnice.“

„Edwarde,“ zamručela jsem nespokojeně, „nech toho!“ Poslepu jsem se natáhla pro polštář a několikrát jím mávla do vzduchu, kde jsem předpokládala, že je můj manžel. Nic jsem ale netrefila, proto jsem obličej víc zabořila do polštáře pod sebou a tím druhým si zakryla celou hlavu.

„Lásko,“ protestoval Edward nad mým skrýváním. Cítila jsem, jak se postel pod tíhou Edwardova těla prohnula. Potichu jsem se zachichotala.„Podívej se na mě, prosím,“ šeptl mi něžně do ucha, které nezapomněl následně políbit. Zachvěla jsem se, ale přesto jsem se nedala.

„Ne,“ broukla jsem a trochu se od něj odsunula. Najednou se pod peřinou objevily Edwardovy dlaně, kterými mi začal putovat po obnaženém těle.

„Stále sis to ještě nerozmyslela?“ pronesl tónem přetékajícím vzrušením. Od lopatek se pomalu přesouval níž. Vzdychla jsem, ale i tak jsem se dál schovávala. „Prosím.“ Edward se mi snažil vyškubnout podušku, co jsem měla přitisknutou na hlavě.

„Až dáš ten foťák pryč,“ oznámila jsem mu nekompromisně a pevněji uchopila jedinou věc, která mě skrývala před bleskem.

„Žádný nemám,“ řekl nechápavě. Lhal, a ačkoliv jsem to věděla, opatrně jsem nakoukla. Edward toho využil, odryl mě a cvak, oslepilo mě bílé světlo.

„Ty… ty,“ vrčela jsem. Rychle jsem si na posteli klekla a natahovala se pro fotoaparát. „Dej ho sem. Okamžitě!“ Edward nestačil uhnout a mně se tak povedlo uvěznit jeho zápěstí i s tím přístrojem. Vyrvala jsem mu ho z dlaně a v pravé ruce ho schovala za záda. Levou jsem ho stále držela. „Za to budeš trpět,“ vydechla jsem mu do tváře. Lehla jsem si na záda a Edwarda stáhla s sebou. Ihned jsem se ale přetočila, takže byl Edward vespod. Rychle jsem vytáhla foťák a blikala jako o život.

Musela jsem uznat, že to Edward vydržel dlouho, pak se ale hbitě posadil a já měla ruku prázdnou. Už jsem chtěla hodit šipku pod peřinu, ale Edward mě pevným stiskem držel za stehna a já se nemohla hnout. Stejně tak paže, jimiž jsem si kryla obličej, mi stáhl dolů.

Vyděšeně jsem mu pohlédla do tváře. Ty svádivé jiskřičky v jeho smaragdových očích mě přiváděly k šílenství.

„Miluju tě,“ řekl Edward citlivě. Zastrčil mi vlasy za ucho a pohladil mě křehce po tváři. Slastně jsem se usmála. Zavřela jsem oči a opřela se do jeho dlaně. Poté jsem mu do ní vtiskla malý polibek. Edward přiblížil svůj obličej k mému. „Navždy,“ zašeptal a v tu chvíli, co spojil naše rty, se zablesklo.

Ze vzpomínání mě vyrušil mobilní telefon. Sledovala jsem, jak se poskakuje na stolu a u srdce jsem najednou ucítila zvláštní bolest. Něco bylo špatně. Než jsem se pro něj natáhla a ohlédla jsem se po Elisse. Zrak upírala na telefon a všimla jsem si, jak nasucho polkla.

Dýchala jsem mělce, když jsem ho sebrala, zadržela jsem dech, když jsem přijala hovor a zcela přestala dýchat, když jsem uslyšela tu věc. Poté už jsem mobil upustila na zem.

„Edward, on… on je…“

***

Edwardova játra přestala správně pracovat. To byla ta zpráva, kterou jsem se dozvěděla a kvůli které jsme ihned nasedly do auta a jely do nemocnice. Teď jsem s Elissou a jejími rodiči netrpělivě pochodovali po chodbě a čekali, až nás k Edwardovi pustí.

„Můžete za ním, ale poprosila bych jen jednoho člověka.“ Dveře se otevřely a z nich vyšla sestra. Všechny pohledy se stočily ke mně. Vyděšeně jsem očima těkala od jedné tváře ke druhé. Nechtěla jsem tam jít sama, nemohla jsem. Už teď jsem se sotva držela na nohách. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych se uklidnila.

„Drahoušku, vyřiď mu, že ho máme rádi,“ poprosila mě Edwardova matka a krátce mi stiskla ruku. Nepřítomně jsem přikývla.

Ucítila jsem lehký stisk pod loktem a následně tlak, jak mě někdo někam táhne. Apaticky jsem se podívala na svou ruku a pak zvedla oči. Sestra. Starostivě si mě prohlížela a už otvírala pusu. Rychle jsem se probrala. Kývla jsem a zkusila jsem na tváři vytvořit něco jako úsměv.

Dostala jsem nějaký nemocniční oblek a upozornění od sestry, že mám patnáct minut. Pak mi s povzbudivým výrazem otevřela dveře od pokoje, kde se nacházel Edward. Polkla jsem. Zaťala pěsti a s opravdu velkým přemlouváním donutila nohy ke spolupráci. S každým krokem jsem víc a víc cítila, jak mi tepe ve spáncích.

S očima přilepenýma k podlaze jsem překročila práh. Dveře se za mnou zaklaply a do uší mě v tu chvíli uhodilo pravidelné pípání přístrojů. Očekávala jsem moment, kdy mé srdce prorazí hrudní koš a vyskočí ven. Přitiskla jsem si na to místo dlaň a se zavřenýma očima zvedla hlavu.

Pomalu jsem rozlepila víčka.

Jeden pohled a já zatoužila po tom, abych mohla odejít. Vypadnout a zapomenout na tu strašlivou scénu, která se mi naskytla.

Edwardovo tělo leželo bez hnutí na nemocniční posteli, vedle které se nacházel bezpočet různých přístrojů, jež jsem neuměla pojmenovat. Raději jsem ani nechtěla vědět k čemu, který slouží. Udělala jsem krok k posteli a podívala se na svého manžela.

Kdyby se Edwardův hrudník lehce nezvedal, řekla bych, že je mrtvý. Jeho už tak bledá pokožka byla snad ještě bledší a skoro se v těch bílých přikrývkách ztrácel. Propadlé tváře a kruhy pod očima působily děsivě. Krásné, bronzové vlasy už dávno ztratily svůj původní lesk a díky chemoterapiím byly i řidší.

Ruku jsem si přitiskla na ústa, abych zabránila vzlykům dostat se ven a tak neprobudit Edwarda. Couvala jsem dozadu, až dokud jsem zády nenarazila do zdi. Abych někdy tenhle obraz dostala z hlavy, bylo nemožné.

Najednou se do teď poklidné pípání přístrojů zrychlilo a Edward se na posteli nepatrně pohnul. Bedlivě jsem pozorovala, jak se jeho víčka rozlepila, a zrakem chvíli spočinul na bílém stropě. Pak do plic přerušovaně nasál vzduch a podíval se na mě. Drásalo mi to srdce.

„Bello,“ zašeptal vyčerpaně a zase ztichl, aby nabral sílu pokračovat. „Ahoj.“ Bezkrevné a rozpraskané rty se mu na kratičký okamžik vyhouply vzhůru. Mlčela jsem. Dostala jsem se do takové situace, kdy jsem nebyla schopná promluvit. „Zlato, neplač.“ Prsty jsem si automaticky sáhla na tvář a zjistila, že jsou celé mokré. Rychle jsem se je snažila usušit.

„Já ale nebrečím,“ zkusila jsem zažertovat, abych alespoň částečně uvolnila napjatou a pochmurnou atmosféru, která tu vládla. Edwardův výraz se změnil na provinilý. „Vážně,“ hlesla jsem a prchlivě sklopila tvář k zemi. Ač jsem se snažila sebevíc, nešlo tomu zabránit. Pláč byl silnější než já.

„Lásko, podívej se na mě.“ Odmítla jsem. „Prosím.“ Naléhavosti v jeho hlase jsem nedokázala dlouho odolávat. Popotáhla jsem a se slzami v očích mu splnila jeho přání. Musela jsem několikrát zamrkat, abych na něj byla schopná zaostřit. „Všechno bude v pořádku,“ začal svou oblíbenou lží, „je mi dobře –“

„Přestaň!“ přerušila jsem ho stroze. Propalovala jsem ho naštvaným pohledem a nevšímala si jeho nechápavého. „Přestaň mi už lhát… prosím,“ žádala jsem ho tiše. „Dokola mi opakuješ, jak je všechno v pořádku, jak ty jsi v pořádku, ale není. Možná se mě snažíš uchlácholit, ale nejde ti to, Edwarde. Vážně nejde.“ Přešla jsem k prostornému oknu protější zdi a zadívala se na malý park, kde posedávali zdejší pacienti s příbuznými. „Kdyby ti bylo dobře, jak mi tu tvrdíš,“ u slova tvrdíš jsem prsty naznačila uvozovky, „tak bys neležel tady na jednotce intenzivní péče a nebyl napojen na několik přístrojů zároveň. Víš, jaký jsem měla strach, když mi dneska zavolali a oznámili mi, co se s tebou stalo?“ Stála jsem k němu zády a jen nepatrně natočila hlavu do strany, abych slyšela jeho reakci.

„Omlouvám se, jen jsem ti nechtěl přidělávat další starosti.“ Nevěřícně jsem se po něm ohlédla.

„Starosti? Starosti?“ zopakovala jsem po něm dost vyvedená z míry. „Edwarde, ty nejsi žádná starost.“ Přešla jsem k jeho posteli a opatrně ho vzala za ruku. Vypadal tak slabě. Bála jsem se, abych mu něco neudělala.

„Teď mi zase lžeš ty, Bello.“ Zamračila jsem se na něj. „Celou dobu, co sem za mnou chodíš, předstíráš, jak moc jsi silná, ale před chvílí jsi mi právě ukázala, jak to skutečně je. Jak se cítíš.“

„A co sis myslel?“ A bylo to tu zase. Ta slaná voda v mých očích. Tentokrát jsem se o žádné skrývání nepokoušela. „Že jsem samý úsměv? Že když přijdu večer domů, nakrmím psa a klidně si pak sednu k televizi? Nebo snad, že doma pořádám party, zatímco ty… ležíš tady?“ Pustila jsem ho a doklopýtala se ke své kabelce, kterou jsem nechala ležet u dveří. Vylovila jsem kapesník a vysmrkala se. V poslední době bylo tohle u mě nedostatkové zboží. „Bojím se,“ zamumlala jsem poraženě. Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu nahlas, natož právě jemu, ale nešlo to… už ne. „Každé zazvonění telefonu zvedám se staženým hrdlem a skoro ani nedýchám, jak se bojím, že mi zavolají, že se ti… něco stalo.“ Znovu jsem se vysmrkala. „A víš co?“ zahuhlala jsem a zahleděla se na něho. „Stalo se to. Dneska se to stalo. Málem jsem umřela, když mi řekli, jak se ti přitížilo.“ Rukama jsem se objala kolem hrudníku, abych zahnala tu příšernou bolest, která ne a ne zmizet.

„Pojď ke mně,“ Edwardův zlomený hlas se mísil s mými vzlyky. Natáhl ke mně ruku. Povedlo se mu ji zvednout do vzduchu pouhých centimetrů a obrátit ji dlaní vzhůru. Celá se třásla a po pár sekundách ji opět nechal spadnout. Okamžitě jsem k němu přiskočila a oběma pažemi ho za ni chytila.

„V nemoci i ve zdraví, pamatuješ?“ šeptla jsem a přiložila si jeho dlaň na tvář. Tak studená…

„Dokud nás smrt nerozdělí,“ doplnil Edward. Nesmlouvavě jsem zavrtěla hlavou.

„Edwarde, proč to děláš? Proč něco takového říkáš?“ fňukla jsem. Copak neviděl, že jsem byla na pokraji nervového zhroucení?

„Zakázala jsi mi lhát,“ zasmál se a hned na to se rozkašlal. Na to zase zareagovaly přístroje. Srdce mi vyletělo až do krku a celá jsem se roztřásla. Tak moc jsem mu chtěla nějak pomoct.

„Zavolám sestru… doktora… prostě někoho,“ panikařila jsem s náznakem hysterie a už si to mířila ke dveřím.

„Ne,“ dostal ze sebe Edward, když jsem přiložila ruku na kliku. Nejistě jsem si ho prohlédla. Vypadal ještě hůř, než když jsem sem vešla. Celé tělo se mu třáslo a na čele mu vyrazil studený pot. „Vrať se zpátky.“ Polkla jsem. Ještě jednou jsem se podívala na kliku, ale nakonec jsem poslechla.

„Není ti dobře.“ Edward se z neznámého důvodu uchechtl. Došla jsem k němu a zoufale si povzdechla. Edward ukazováčkem poklepal na místo vedle sebe. Smutně jsem se pousmála a pokusila se tam nějak vecpat, aniž bych mu nějak neublížila. Položila jsem si hlavu na jeho rameno, nos mu zabořila do krku a rukou ho objala kolem pasu. Zavřela jsem oči a vdechovala jeho vůni, kterou trochu přebívala ta nemocniční, ale přesto to byla ta jeho… Ta, jež mi působila husí kůži a rozechvívala po těle. Představovala jsem si, že není žádná nemocnice a žádná ošklivá nemoc, ale místo toho ležíme v naší posteli a v tichosti si užíváme blízkost toho druhého.

„Lásko, chci, abys věděla, že ať se stane cokoliv, miluju tě a vždycky budu.“ Ve vlasech jsem ucítila jemný dotek jeho rtů. To už mi z očí tekly slané potoky a vpíjely se do Edwardovy nemocniční košile.

„Taky tě miluju,“ zaskřehotala jsem nakřáplým hlasem. Zvedla jsem hlavu a pohlédla do jeho tváře. Dívala jsem se do Edwardových očí. Marně jsem se pokoušela najít ty veselé jiskřičky, které tam byly už od našeho prvního setkání a díky nimž si mě získal. Nebyly tam. Jakoby jeho oči pohasínaly. Prosím, zůstaň… neopouštěj mě, volala jsem na něj v myšlenkách.

Trochu jsem se na posteli nadzvedla. Dlaní jsem ho pohladila po tváři a přejela mu po rtech. „Nic se nestane. Všechno bude v pořádku,“ zašeptala jsem Edwardova slova. Čelem jsem se opřela o to jeho a nechala padat slzy na Edwardovu tvář. „Uzdravíš se. Pomůžu ti. Slibuju.“ Pak jsem naše rty spojila. Líbala jsem ho jak nejjemněji to šlo a přesto se snažila dát do polibku všechno. S každým dalším pohybem, kdy se naše rty do sebe vpíjely, mé srdce dostalo bolestivý zásah. „Udělám vše proto, abych tě odsud dostala. Všechno,“ dávala jsem nám malou naději.

Naposledy jsem ho políbila na studené rty.

„Miluju tě. Navždy.“ Edward se na mě z posledních sil pousmál a pak se jeho ztěžklá víčka zavřela. Jeho hruď se v pravidelném rytmu zvedala a klesala. Usnul.

Tak abych ho neprobudila, jsem slezla z postele. Urovnala jsem mu přikrývku, musela jsem se nějak zabavit a myslet na něco jiného, abych nedala prostor té bolesti, kterou jsem začala pociťovat. Napadala každičkou mou část. Připadala jsem si, jako bych to byla já, kdo má hrozivou nemoc, která ho postupně zabíjí, a jediným účinným lékem je vidět milovaného člověka takového jaký býval – zdravého a šťastného. A já byla přesvědčená, že to dokážu. Přivedu Edwarda zpátky do života.

Odstranila jsem poslední slzy představující trápení a zhluboka se několikrát nadechla. Nastal čas ukázat, co ve mně je. Ukázat, že láska dokáže úplně všechno.

Po špičkách jsem se přesunula ke své tašce. Zvedla jsem ji ze země a vyndala z ní obálku plnou fotografií, které jsem stihla doma sbalit. Vrátila jsem se zpátky k Edwardovi a obrázky mu vložila pod ruku.

„Budeme spolu,“ pronesla jsem nahlas a usmála se pro sebe. Posledním, zdlouhavým a láskyplným pohledem jsem zkontrolovala Edwarda na lůžku a vydala se ven. U dveří jsem se ještě otočila a zašeptala: „Navždy.“

Z nemocnice jsem vystřelila neuvěřitelnou rychlostí. Musela jsem jednat rychle.

Elisse jsem řekla, že budu pár dní u rodičů ve Forks a poprosila ji, aby pohlídala Sněhurku a dala mi vědět, kdyby se Edwardovi přitížilo. Nevyhnula jsem se jejím zvědavým pohledům ani otázkám, ale nemohla jsem jí nic říct. Nepochopila by to. Vysmála by se mi do očí. Odbyla jsem ji tím, že to dělám pro Edwarda a všechno jí vysvětlím potom.

Nasedla jsem do taxíku a vytáhla mobil. Napadl mě jediný člověk, který by mi mohl pomoci. Už po prvním zazvonění mi to zvedl. Jeho jindy hlas plný nadšení nesl stopy obav.

„Ahoj, Sethe, tady Bella… Špatně. Moc špatně a proto ti volám… Ne, Sethe, teď ti nebudu nic vysvětlovat. Nemám čas. Já bych od tebe něco potřebovala.“ Nadechla jsem se, abych si dodala odvahu to vyslovit nahlas. „Co víš o upírech?“

  ***

Do letadla jsem nasedla ještě téhož dne v deset večer. Dalo mi hodně přemlouvání a slz, aby se mi povedlo Setha přesvědčit. Nejdřív se vykrucoval, že vůbec neví, o čem to mluvím. Pokoušel se mi namluvit, že jsem blázen, když věřím na upíry. Nic přece takového neexistuje, opakoval stále dokola.

Když jsem ale zmínila knížku, kterou mi on sám dal kdysi k narozeninám, na chvíli mu sklaplo. Věděla jsem, že mám vyhráno.

Byla pravda, že ze začátku jsem nad tím taky jen pobaveně kroutila hlavou a nebrala to vážně, taky to byly legendy, které si lidé vymýšleli pro strašení děti. Ale čím častěji jsem na to vzpomínala, tím víc mi něco říkalo, že na tom málo pravdy bude, spíš víc než málo.

„Vážně to chceš udělat, Bells?“ ptal se mě znovu Seth, když mě vyzvedl na letišti a společně si to mířili do lesa, kde podle všeho žili ti, co jsem hledala. „Máš ještě čas si to rozmyslet.“

„Nemám si co rozmýšlet,“ obořila jsem na Setha a uraženě odvrátila hlavu na druhou stranu. Nešťastně jsem si povzdechla a zavrtala se hlouběji do sedadla. „Omlouvám se, že jsem taková,“ pípla jsem provinile, „já ale nemám na vybranou, Sethe. Kdybych měla jinou možnost, jak Edwardovi pomoci, neváhala bych, ale…“ Pokrčila jsem rameny a ztichla. Pevně jsem semkla víčka a čelem se opřela o chladné okýnko. Cítila jsem se tak zoufalá a bezmocná.

„Vědí tvoji rodiče, že jsi tady?“ Seth prolomil tíživé ticho v autě.

„A tvoji vědí, že mě právě teď vezeš k upírům?“ prohodila jsem. Seth se na mě zašklebil a já věděla, že je na tom stejně jako já – inkognito. „Ještě jsem ti ani nepoděkovala, co pro mě děláš,“ hlesla jsem zahanbeně. „Určitě máš lepší věci na práci, než riskovat ztrátu krve,“ uchechtla jsem se sarkasticky.

„Tak za prvé – mně nic nehrozí a za druhé – děláme to pro Edwarda, ne? Přátelé si mají pomáhat.“ Jeho tvář se zachmuřila.. „Ale nebudu ti lhát, že se mi ten tvůj nápad líbí. Bello, promyslela jsi to dobře? Víš vůbec, s čím si zahráváš?“

„Proto jsem tady… abych se to dozvěděla,“ odsekla jsem naštvaně. Byla jsem naštvaná, ale jen proto, že měl Seth pravdu. Neměla jsem tušení, do čeho se řítím a co jsem si to vymyslela, ale tímto jsem akorát dokazovala, že jsem byla schopná udělat cokoliv, abych Edwardovi pomohla. Ano, i za tu nejvyšší cenu…      

„Bello?“ ozval se Seth opatrně. Zabručela jsem. „Ví vůbec Edward o tvém malém výletě?“ Mlčky jsem se mu zadívala do očí. Sethův obličej se zkřivil smutkem. Sklopila jsem pohled na své ruce.

Ani jeden z nás poté dlouho nepromluvil. Oba jsme byli zahloubáni do svých myšlenek. Moje se týkaly Edwarda a o čem přemýšlel Seth, jsem raději nechtěla vědět.

„Tak jo.“ Seth odbočil na nějakou lesní cestu. „Už jsme skoro tam.“ Zvědavě jsem vykoukla z okýnka, ale nic než stromy jsem nezahlédla. Co jsem vlastně měla zahlédnout? Absolutně jsem netušila, co mám očekávat. O upírech jsem nevěděla skoro nic. Samou nervozitou jsem nehty zarývala do sedačky. Žaludek jsem měla jako na vodě.

Pak se před námi vynořila prosklená vila. Překvapeně jsem se podívala na Setha a čekala, kdy přidá na rychlosti a pojedeme dál. Nestalo se. Naopak sešlápl brzdu a auto se zastavilo přímo před vchodem. Trochu jsem se sehnula a prohlédla si celou stavbu. Dům? Tady že bydlí upíři? Původně jsem si myslela, že budou zalezlí ve tmě, tipovala bych nějakou jeskyni. Prostě něco, kde by je jen tak nikdo nenašel, ale tohle mi opravdu vyrazilo dech. 

Polkla jsem a nejistě mrkla po svém kamarádovi, ukazováček jsem namířila směrem ven. Seth krátce přikývl a povzbudivě se na mě usmál. Zase jsem polkla.

Děláš to pro Edwarda, děláš to pro Edwarda, opakovala jsem si dokola v myšlenkách a s tím otevřela dveře. Vystoupila jsem a celou dobu se křečovitě přidržovala. Seth vycítil můj strach. V minutě se objevil vedle mě a vzal mě kolem ramen.   

„Dýchej, Bello.“ Jemu se to řekne lehce. „Jsem tu s tebou.“ Jen co to Seth dořekl, otevřely se dveře od domu. Oči se mi napětím rozšířily a nohy udělaly krok dozadu.

Tep mi vyskočil až do nebeských výšin, když se na verandě objevil muž s blonďatými vlasy. Obezřetně jsem si ho měřila pohledem – hledala jsem jakýkoliv náznak toho, že je upír. Ale mně připadal jako obyčejný člověk. Žádné extra dlouhé špičáky ani plášť se zvednutým límečkem. Byl to vůbec upír? Nespletl se Seth?

„Jsi si jistý, že jsme na správném místě?“ nahnula jsem se k Sethovi a zašeptala mu do ucha. Sethovi rty se vyhouply vzhůru v mírném pobavení. Už jsem se mu chystala sdělit, že bych nerada omylem sdělovala své problémy a žádost cizímu a nezasvěcenému člověku, když se blonďák náhle objevil pouhý metr před námi. Automaticky jsem se schovala Sethovi za záda.

Údajný upír se omluvně usmál a o několik kroků se vzdálil.

Seth se po mně ohlédl. Chvilku jsem ještě civěla před sebe. Pak jsem svého kamaráda zlehka šťouchla do zad a hlavou pohodila k tomu muži.

Seth si důkladně odkašlal. „Přišli jsme požádat o pomoc.“

  ***

Zpocenýma rukama jsem žmoulala lem svého trička a zrakem přeskakovala od jednoho páru zlatých očí k dalšímu. Netušila jsem, kam se poděla má odvaha, kterou jsem překypovala v Denveru, ale v tuto chvíli, domě plném upírů, mi neuvěřitelně chyběla.

Cítila jsem obrovský respekt k těm osobám sedícím přede mnou. Kdykoliv se každý z nich jen nepatrně pohnul, trhla jsem sebou. Seth mě pokaždé na uklidnění pohladil po zádech, ale u mě se to zcela minulo účinkem. Už jsem ten osudný rozhovor chtěla mít za sebou a být zpátky u Edwarda.

Srdce mi přímo krvácelo, když mi došlo, jak moc mi schází jeho hlas, vůně, dotyk po pouhých pár hodinách odloučení a co by bylo, kdyby se hodiny změnily ve dny, týdny, měsíce a roky? Ne! Právě proto jsem byla tady… abych tomu zabránila. Nic takového se nesmělo stát.

Odhodlaně jsem se nadechla, abych konečně promluvila, ale jen co jsem otevřela pusu, utvořil se mi v krku velký knedlík a já nebyla schopná ze sebe vydat ani hlásku.

„Nechceme vám ublížit,“ ozvalo se z úst upírky s hnědými vlasy. Znovu jsem se neubránila vyděšenému trhnutí. Rozpačitě jsem se usmála a hned sklopila pohled na svá kolena. Tak už konečně něco řekni, dodávala jsem si odvahu.

„Já… omlouvám se,“ pípla jsem s očima zabořenýma do koberce. „Jsem trochu nervózní. Nikdy jsem se nesetkala s…“ Zbytek věty jsem nechala vyznít do ztracena. Doufala jsem, že pochopí, co mám na mysli. Donutila jsem se zvednout oči. Překvapilo mě, jak se všichni tvářili přátelsky - až na blondýnu, která stála opřená o zeď v rohu místnosti. Ta očividně nebyla ráda, že má v domě člověka.

„Nic se neděje, drahoušku.“ Byla tak milá a… lidská. „Ale vážně není důvod, abyste se nás bála. My lidem neubližujeme.“ Trochu jsem se uvolnila. „Řeknete nám, co vás sem přivádí?“

Tak do toho.

„Předem se omlouvám, že vás otravuju, ale jsem zoufalá a nevím na koho jiného se obrátit,“ vysvětlovala jsem a prosebně sledovala jejich tváře. Všimla jsem si, jak se po sobě překvapeně podívali, ale pak mě Carlisle Cullen pokynutím ruky vybídl k pokračování. „Můj manžel Edward je nemocný, má rakovinu a já od vás chci, abyste mi ho pomohli vyléčit.“ Seth mě podpořil dvojitým přikývnutím.   

Čekala jsem na odpověď z jejich strany a ani u toho nedutala.

„Prosím vás na kolenou,“ hlesla jsem beznadějně a spojila ruce. Nechybělo málo a na ty kolena bych si klekla. Napjatě jsem pozorovala, jak se Carlisleova klidná tvář změnila v zamyšlenou. Zrakem jsem hypnotizovala jeho rty a vyzývala je k odezvě. Nutně jsem potřebovala slyšet kladnou odpověď.

Z oka mi vyklouzla první slza.

„Bella, že?“ Carlisle se postavil a s rukama spojenýma za zády začal přecházet sem a tam. Taky jsem se postavila. Nakonec jsme na nohách stáli všichni. „Hmm, rakovina… “ Carlisle přešel k poličce s knihami, jednu vytáhl a začal v ní listovat. Přitom si něco huhlal pro sebe. „Nevím, co přesně chcete po mně, Bello.“ Knihu odložil a zaměřil se na mě. Nervózně jsem se přešlápla. „Jsem sice lékař, ale troufám si tvrdit, že váš manžel má i v tam u vás tu nejlepší lékařské péči.“

„Prosím?“ dostala jsem ze sebe tupě. Copak on nechápal, o co ho tu žádám? Povzdechla jsem si a promnula si čelo. „Já vás nepřišla žádat jako lékaře, já –“ Nedostala jsem možnost to dopovědět, jelikož se z rohu místnosti ozval ledový smích. Při tom zvuku mi po zádech přeběhl mráz a naskočila husí kůže.

„Ta hloupá holka po tobě chce, abys ho přeměnil.“ Blondýna opustila svoje stanoviště a ladným krokem se blížila doprostřed místnosti. Celou dobu mě nenávistivě propalovala svýma jantarovýma očima. Jestli to byla snaha vyděsit mě, tak se jí to nedařilo. Poznámka o hlupákovi mě naštvala.

Zaťala jsem ruce do pěstí a pevně stiskla čelist. „Nejsem hloupá,“ zavrčela jsem a udělala krok k ní. Než jsem stihla udělat další, zastavila mě Sethova dlaň. Letmo jsem se na něj podívala. Zavrtěl hlavou. „Nejsem,“ prskla jsem ještě jednou k ní a pak se otočila zády.  

„Ne?“ uchechtla se sarkasticky. Zafuněla jsem.

„Rosalie…“ napomenula ji hnědovláska.

„Jen hlupák by dobrovolně vyhledal upíry a jen hlupák by je žádal o přeměnu svého manžela.“ Oči upírky už dávno změnily barvu ze zlaté na černou. Mezi námi probíhal souboj pohledů. Bylo to kdo s koho.

„Rosalie, to stačí!“ Carlisle se objevil mezi námi a oběma rukama chytil Rosalii za ramena. „Emmette, odveď ji pryč.“ Další a poslední upír, který se zatím nijak neprojevil, ihned vstal, došel k blondýně a beze slova ji odtahoval pryč.

Sledovala jsem, jak se postupně vzdalují. Mohla jsem to nechat být, mohla jsem je nechat v klidu odejít, ale vztek, který jsem v sobě dusila – nejen teď, ale už několik dlouhých měsíců -, chtěl ven.

„Tak podle tebe jsem hloupá,“ vypálila jsem hlasitěji, než bylo v plánu. Ti dva se zastavili těsně přede dveřmi a překvapeně se po mně ohlédli. Odněkud jsem zaslechla své jméno, ale nereagovala jsem. „Jsem hloupá, protože nechci přijít o manžela? Jsem hloupá, protože jsem se rozhodla nenechat ho umřít?“ Vysvobodila jsem se ze Sethova sevření a rázně si to mířila k upírce.

„Ty se každý den nemusíš se strachem probouzet do prázdného pokoje, nemusíš potlačovat slzy při každém pohledu na jeho věci, při každém nasátí jeho vůně, která se tam stále drží. Ty nemusíš neustále očima viset na telefonu, kdyby se s ním něco stalo. A už vůbec nemusíš předstírat úsměv ve chvílích, kdy se ti chce brečet. Nevíš, co musím prožívat, když vcházím do nemocnice a následně vstupuju do jeho pokoje, kde je víc doma než… u nás doma.“ Jedna slza za druhou mi putovala po tváři a já se je dokola a dokola pokoušela zastavit. Přitom jsem bez přerušení zírala do očí blondýny. Přerušovaně jsem se nadechla a pokračovala: „Já už nemůžu dál… Copak toho chci tolik, když toužím vidět Edwarda se zase smát? Dotýkat se bez toho, abych se bála, že mu nějak ublížím? Cítit ty kdysi hebké rty na svých, kdykoliv se mi zamane?“ hlesla jsem bolestivě. Dlaní jsem si chytila místo, kde se nacházelo srdce… mělo se nacházet. Mně ale přišlo, že se mi právě teď rozpadlo na malé kousíčky, které se mi zabodávaly do jednotlivých orgánů. „Prosím vás, pomožte mi.“ Teď jsem už mluvila ke všem. „Jste moje poslední naděje. Přísahám, že kdybych měla jinou možnost, tak bych tu nestála. Neváhala bych ani minutu, kdyby se naskytla příležitost si to s ním vyměnit. Dala bych cokoliv za to, abych tu nemoc měla já. On si takový osud nezaslouží. Edward ne…“ Najednou jsem byla uvězněná v něčím teplém objetí. Usoudila jsem, že to bude Seth. Přimáčkla jsem se k němu, jak nejvíc to šlo a vzlykala mu do ramene. „Budu asi znít jako sobec, ale já bez Edwarda nemůžu být. Nezvládla bych to, kdybych ho navždy ztratila.“ Zvedla jsem hlavu a pohlédla Carlisleovi do očí. „Pomoc.“   

„Rose, nech to,“ zaslechla jsem šeptání. Ohlédla jsem se tím směrem. Blondýna už se netvářila tak nepřátelsky. Naopak se jí v očích zračil soucit a vlastní bolest. Udělala pohyb ke mně.

„Nechtěla jsem být hnusná,“ šeptla omluvně, „ale rozmysli si to dobře, Bello. Chápu tvůj důvod tohoto rozhodnutí.,“ nakrátko se ohlédla přes rameno na toho černovlasého muže a něžně se na něj pousmála, „ale přemýšlela jsi co na to tvůj manžel? Mluvila jsi o tom s ním?“ Zastyděla jsem se. „Kdybych se já mohla dobrovolně rozhodnout…“ Odmlčela se a smutně si povzdechla. „Nezvolila bych si věčnost.“ Pak odkráčela pryč z místnosti.

Věděla jsem, že to není správné, ale nešlo to jinak. Jak už jsem řekla, nezvládla bych to bez něj. Věřila jsem, že pokud by to vyšlo a dostalo by se mi pomoci, celou tuhle upíří věc bychom společně zvládli. Tu druhou možnost jsem si nepřipouštěla.

„Bello,“ Carlisleův zvědavý hlas proťal to skličující ticho, které se mi postupně dostávalo pod kůži, „jste si jistá, že…“ Nervózně si odkašlal. „Rakovina se dá vyléčit. Léčba sice trvá dlouho, ale nějaká pravděpodobnost, že to vyjde, tu je,“ odříkával mi tu to, co už jsem slyšela z úst jiných lékařů. Nadechoval se, že bude pokračovat, ale zastavila jsem ho zvednutou paží.

„Carlisle, omlouvám se, ale vážně si myslíte, že ještě dokážu překypovat optimismem, když už jednou nám bylo oznámeno, že je po všem a přitom to tak nebylo?“ Bylo to tak absurdní. „Edward leží připoután na lůžko, nefungují mu játra a já se obávám, že je jen otázka času, kdy rakovina napadne další orgány.“ Moc jsem si přála, aby všechno, co jsem tu říkala, nebyla pravda. Znovu jsem si položila otázku, která stále zůstávala nezodpovězená – proč on? Pak mě něco napadlo. „Dobře,“ povzdechla jsem si unaveně, „žádám vás jako doktora. Zapomeneme-li na tu upíří přeměnu a požádám vás, abyste se mnou jel do Denveru pouze jako Edwardův lékař, uděláte to pro mě? Pro Edwarda? Chci jen, abyste ho prohlédl a zjistil všechno, co by se dalo.“

S nehranou zoufalostí jsem ho hypnotizovala. Asi to bylo zbytečné, ale přesto jsem trochu doufala, že by Carlisle mohl nějak pomoci. Že by Edwardovi po vyšetření doporučil léčbu, kterou naši lékaři neznají, a pomůže mu. Po těle se mi rozlil příjemný pocit, když jsem si představila, že by se to mohlo stát skutečností. Zase jsem viděla mě a Edwarda, jak spolu sledujeme film, u toho popíjíme víno a průběžně si vyměňujeme zamilované pohledy a polibky.

Ovšem tato krásná představa se rozplynula s telefonem řvoucím v mé kabelce. Hrklo ve mně. Okamžitě jsem si vybavila situaci, kdy mi naposledy zvonil mobil. Nohy jakoby mi vrostly do země. Očima jsem visela na své tašce, ale pohnout se a umlčet ten přístroj mi nešlo.

Seth se nakonec odhodlal a vyndal mi z kabelky mobil. Jeho zrak na pár vteřin spočinul na display. Nedýchala jsem. Snažila jsem se z jeho pohledu něco vyčíst, ale nedávala na sobě znát žádné emoce. Přišel ke mně a ruku s mobilem natáhl ke mně. Polkla jsem. Ještě jsem ani neviděla, kdo mi to volá a z očí mi už teď tekly slané potoky.

Elissa.

Jméno, při kterém mě polilo horko a které jsem v tuto chvíli viděla jen opravdu nerada. Můj kamarád mě pobídnul netrpělivým kývnutím hlavy. S myšlenkami jen na to nejhorší jsem si přiložila telefon k uchu a zmáčkla tlačítko. Trvalo mi to, než jsem se sebrala a byla schopná promluvit.

„Elisso, co… co… se stalo?“ vysoukala jsem ze sebe zastřeným hlasem. Ticho, co vládlo na druhém konci, mě zabíjelo. Jediný zvuk široko daleko bylo mé srdce, které uhánělo jako splašené.

„Bells?“ Ten hlas… Regulérně jsem se rozbrečela. Rukou jsem si přikryla pusu, aby to moje popotahování nebylo slyšet. Byla jsem šťastná… sice v rámci možností, ale byla. „Lásko, jsi tam?“ Nádech… Výdech…

„Edwarde,“ vydechla jsem a na ubrečeném obličeji vytvořila úsměv. Rozhlédla jsem se po místnosti, ale nikde nikdo. Nejspíš usoudili, že bude nejlepší mě nechat si vyřídit hovor o samotě. „Ahoj, já… ty… ráda tě slyším.“ Nevěděla jsem, co říct dřív. Nevěděla jsem vůbec co říct. Ještě před pěti minutami bych měla tolik věcí na srdci, ale teď když jsem měla možnost, přišla jsem o řeč. Část mě se tetelila blahem, že je v pořádku a můžeme spolu mluvit, ale druhá část zůstávala ve střehu – co když je něco špatně. „Edwarde, něco se děje?“ zkusila jsem to opatrně. Zavřela jsem oči a zatajila dech.

„Nic se neděje. Všechno je…“ Zarazil se. „Při starém.“ Tak aby to Edward neslyšel, jsem zaúpěla. Tak moc bych si přála slyšet dobrou zprávu. Copak je to moc?!

„Tohle jsem slyšet nechtěla,“ řekla jsem nahlas zklamaně a zhroutila se do křesla.

„Elissa říkala, že jsi odjela z města.“ Kousla jsem se provinile do rtu.

„Je to pravda,“ pípla jsem. „Omlouvám se, asi jsem ti měla dát vědět. Ale neměj strach, nebudu pryč dlouho. Brzy se vrátím za tebou,“ ujišťovala jsem ho. „Já –“

„Ne,“ přerušil mě Edward, „udělala jsi dobře. Pár dní mimo tenhle blázinec ti prospěje. Vlastně se divím, že jsi to neudělala už dřív.“

„To se mýlíš,“ oznámila jsem mu a pevněji zmáčkla telefon ve své ruce. „Neodjela jsem kvůli tomu, že bych chtěla utéct. Nechápu, jak si něco takového můžeš myslet… Vždyť já bez tebe nemůžu být,“ zavyla jsem zoufale a přitiskla si ruku na zpocené čelo. „Tak moc mi chybíš.“

„Bell, uklidni se. Nemyslel jsem to tak,“ udobřoval si mě Edward. Litovala jsem svého odjezdu. Zvlášť když jsem viděla, že návštěva Cullenových byla zbytečná. „Taky mi tu moc chybíš,“ přiznal se a já se pousmála. „Kruci, myslel jsem si, že to zvládnu,“ uchechtnul se rozčíleně do telefonu. Bála jsem se zeptat co, tak jsem napjatě dál čekala. „Bello, jsi můj život, tak jak jsem se, do háje, mohl domnívat, že bych ti jen tak řekl sbohem? Že bych ti měl říct, abys na mě zapomněla?“ Tón Edwardova hlasu nabíral na zoufalosti.

„Edwarde, co to má znamenat? O čem mluvíš?“ Začala jsem nervózně pochodovat po pokoji. „Proč bys mi měl říkat sbohem?“ zašeptala jsem a lokty se opřela o krbovou římsu. Hlavu jsem svěsila mezi ramena a zhluboka dýchala.

„Chtěl jsem tě nechat jít. Dát ti možnost žít normální život, který tě se mnou nečeká.“ Edwardovi dělalo velké problémy tohle říkat - stejně jako mně to poslouchat. Mé oči se ještě nestihly vzpamatovat z posledních slz a už tu byly další. „Poprosil jsem Elissu, aby ti domluvila. Doufal jsem, že se jí povede tě přesvědčit, abys pochopila, že tvoje místo je někde jinde. Po boku někoho, kdo tě udělá šťastnou.“ Tohle jsem už věděla.

„Ale já jsem přeci šťastná s tebou,“ kňukla jsem a popotáhla. „Nechci nikoho jiného.“

„Vždycky jsi byla paličatá.“ Nešlo přeslechnout ten náznak úsměvu. „Doufal jsem, že to řekneš. Vím, že to zní sobecky, ale doufal. Pomyšlení na tebe s jiným mužem, který líbá tvé krásné rty, jež patřily mně, který se dotýká tvého těla na místech, kde jsem to dělával já, mě přivádí k šílenství. Trhá mě na kusy, když si jen představím, že bych tě už nikdy neměl vidět… Jsem slaboch… Nedokážu to. Bello, já tě potřebuju.“

Celá jsem se třásla. Chvilku mi to trvalo, než jsem si to urovnala v hlavě. On mě potřebuje… Neodhání mě…

„Jsem tady. Jsem tu pro tebe a vždycky budu, zlato,“ utvrzovala jsem ho v tom. „Já tě taky potřebuju. Zvládneme to.“ Najednou mi bylo jedno, jestli mi Carlisle Cullen pomůže nebo ne. Byla jsem odhodlaná si klidně pomoct sama. Díky Edwardovi jsem se cítila silná jako nikdy dřív. Rukávem jsem si otřela obličej a prudce vydechla. „Vracím se domů. Zítra jsem u tebe.“ Ze země jsem sebrala svou tašku a už si po hovoru plánovala cestu na letiště.

Bylo mi líto, že jsem se tu nemohla zdržet déle. Mrzelo mě, že jsem nenavštívila rodiče a že jsem se Sethem strávila tak málo času, ale v tuto chvíli bylo mé místo jinde. Už tak jsem propásla spoustu času, který jsem mohla strávit se svým manželem. Nechtěla jsem naše odloučení zbytečně prodlužovat.

„Děkuju, lásko,“ řekl Edward vděčně do telefonu. „Tolik tě miluju.“

„A já tebe.“ Pak jsme se s předpokladem brzkého shledání rozloučili.

Uklidila jsem telefon do kabelky a zrakem zkoumala jedny dveře po druhých. Neměla jsem sebemenší tušení, kam vedou a kterými z nich bych se dostala za obyvateli domu. Vykročila jsem k těm nejbližším a ty se zrovna otevřely. Z nich se - s úsměvem přes celý obličej – jako velká voda vyřítil Seth.

„Odvezeš mě na letiště, Sethe?“ zamumlala jsem rozpačitě. „Chci jet domů.“ Čekala jsem, že ho svým rozhodnutím překvapím, ale stále se tvářil stejně… radostně. V odmítavém gestu zavrtěl hlavou. Nechápavě jsem se na něho podívala.

„Já vás tam odvezu,“ dolehl k mým uším hlas Carlislea. Zůstala jsem na něj udiveně zírat. „Poletím s vámi do Denveru, Bello.“

Než jsem se pořádně stihla vzpamatovat z toho šoku, seděla jsem připoutaná v luxusním autě a za okny ubíhala krajina. A než jsem se stihla vzpamatovat podruhé, parkovali jsme na letišti, kde na nás čekalo soukromé letadlo. Neměla jsem tušení, jak tohle všechno Carlisleovi oplatit. Pouhé děkuji nebylo schopné vystihnout, jak moc jsem byla vděčná, že tohle pro mě a Edwarda dělá. Ale užívala jsem si ten pocit naděje, který se při každém pohlédnutí do jeho tváře a s blížícím se Denverem zvyšoval. Vážně jsem byla přesvědčená, že teď už to bude jen a jen lepší.

Prvních pár hodin letu mi Carlisle ochotně vysvětloval, jak to s nimi, upíry, je. Zbytek letu jsem pak prospala.

Byla to jedna z nejhorších nocí v mém životě. Celou dobu mě ve snu pronásledovala Edwardova nemocí strhaná tvář, kterou obklopovala oslepující zář. Nejvíce jsem se ale soustředila na jeho rty. Pohybovaly se. Edward se mi snažil něco říct, ale k mým uším nedoléhal žádný zvuk. Pak z Edwardova oka vyklouzla osamocená slza. V tu samou chvíli mě zvláštně píchlo u srdce. Ze všech sil jsem se snažila natáhnout ruku před sebe a dotknout se ho, ale tím jsem akorát zapříčila, že se začal vzdalovat. Chtěla jsem se za Edwardem rozeběhnout, ale nohy mě neposlouchaly. Nezbývalo mi nic jiného, než sledovat, jak mi postupně mizí z dohledu, dokud ho nepohltilo bílé světlo.

Prudce jsem sebou trhla a otevřela oči. Byla jsem celá zpocená a udýchaná, jako bych uběhla maraton. Promnula jsem si obličej a vyhlédla z okýnka. Noc se změnila v den. Doufala jsem, že už tam brzy budeme, protože to divné tušení, které jsem nedokázala popsat, se mi nelíbilo. Po zbytek cesty jsem se ho nedokázala zbavit.

„Carlisle, děkuju vám za všechno,“ opakovala jsem už poněkolikáté to samé, když jsme opět seděli v autě a mířili si to do nemocnice. „Nevím, co bych bez vás dělala.“

„Neděkujte, Bello,“ usmál se na mě mile, „zatím ještě není za co.“ Ale je, řekla jsem si v duchu.

Podívala jsem se z okénka, ale přes hustý déšť, kterým nás Denver přivítal, jsem nedokázala určit, kde se nacházíme. Povzdechla jsem si a z tašky vyndala telefon. Žádné zprávy, žádné zmeškané hovory. Zrakem jsem zavadila o hodiny. Bylo právě poledne, dokonalý čas na návštěvu Edwarda. Usmála jsem se pro sebe, když jsem si představila, že za chvíli budu u něj. Nemohla jsem se dočkat, až mu řeknu, že jsem přivedla člověka, který mu pomůže.

Po pěti minutách jsme k mému překvapení zastavili před nemocnicí. Srdce mi ihned začalo bít rychleji. Na uklidnění jsem se dvakrát zhluboka nedechla a vydechla. Věděla jsem, že musím vypadat jako strašidlo, přesto jsem si pokusila upravit vlasy.

„Tak jo. Můžeme?“ zeptala jsem a podívala se na upíra vedle mě. Nic neříkal, nedíval se na mě, nesmál se. Místo toho nepřítomně zíral před sebe. „Edward leží ve třetím patře…“

Autem se rozlehlo Carlisleovo citlivé zašeptání: „Přišli jsme pozdě.“

„Možná bude lepší, když si s ním nejdřív promluvím o samotě…“ Ruku jsem položila na kličku ode dveří, když jsem se najedou zarazila uprostřed pohybu. Teprve teď mi došel význam jeho slov. Bolestivě jsem se nadechla a se staženým žaludkem začala pomalu otáčet hlavu ke Carlisleovi. Aniž bych stáhla ruku do klína, zabodla jsem pohled do jeho tváře. Jeho hlava byla sklopená směrem dolů a ruce pevně svíraly volant. V myšlenkách jsem ho vyzývala, aby se na mě podíval, aby to zopakoval. Když se jeho smutné, zlaté oči střetly s mými, bylo to jako bych dostala ránu přímo do obličeje, a když promluvil, obrátily se mi vnitřnosti naruby.

„Nestihli jsme to.“ Třeštila jsem na něho oči a hlavou pohybovala ze strany na stranu. Pak mě popadl nějaký amok a já se začala nahlas hystericky smát. Musel to být vtip. Musel! Smích postupně začal přecházet v pláč. „Je mi to líto.“ Carlisle ke mně natáhl ruku a chtěl mě pohladit po rameni.

Obrátila jsem se k němu zády a konečně zmáčkla tu pitomou kličku. Dveře od auta se rozletěly a já vyběhla do toho prudkého deště, který mě v tento okamžik trápil nejméně. Za zády jsem slyšela, jak na mě Carlisle zoufale volá a snaží se mě přimět zastavit, ale copak jsem mohla, zvlášť poté co mi před minutou řekl? Chtěla jsem, aby to nebyla pravda, aby se Carlisle spletl, a kdyby mi sám neřekl, že jako upír má dokonalý sluch, věřila bych svému tvrzení, ale takhle… Jeho slova jsem nemohla dostat z hlavy. Dokola a dokola se opakovala.

Cesta od auta ke vchodu do nemocnice mi přišla nekonečná. Nemohla jsem dýchat. V boku mě píchalo. Mokré oblečení se mi lepilo na tělo. Deštěm slepené vlasy mi bránily ve výhledu, stejně jako slzy, které se mísily s dešťovými kapkami na mé tváři.

Edwarde, vydrž…

Neopouštěj mě…

Čím blíž jsem byla vchodu, tím víc tu bylo lidí. Vrážela jsem do nich, vysluhovala si od nich nepěkné pohledy a řeči, a ačkoliv jsem byla na pokraji sil, nevzdávala jsem to a tlačila se dopředu. A Carlisle mi byl v patách. Stále na mě volal. Myslím, že se mě i párkrát dotkl, ale pokaždé jsem se nějak vysvobodila.

Skleněné dveře se přede mnou rozestoupily a mně se naskytl pohled do haly. Zrychleně jsem oddechovala a zamlženě pozorovala všechny, jak si v klidu posedávají v křeslech, čtou si noviny. Štvalo mě to. Pak jsem zaslechla hromadný smích kousek od sebe – skupina lékařů se nad něčím skláněla a mohli se smíchy potrhat. Brečela jsem. Jak mohli být všichni tak veselí? Copak nikdo neví, že tu někde nejspíš umírá člověk? Proč někdo něco nedělá?

Najednou se mi podlomila kolena a já se poroučela k zemi. Těsně než jsem stihla dopadnout, mě zachytily dvě paže.

„Bello.“ Carlisle mě vyzvedl na nohy a přidržoval. Zpozorovala jsem, jak mě táhne k jednomu z křesel u recepce. Ne, nebyl čas odpočívat.

„Ne,“ zamumlala jsem nesouhlasně a začala se s ním prát. „Edward… Musím za ním.“ Odstrčila jsem ho od sebe. Jako v mrákotách jsem se dopotácela ke schodům. Nevím, jak se mi je povedlo vyjít. Možná jsem na nich i několikrát spadla, tomu by odpovídala řezavá bolest na mém koleni.

S každým krokem, který mě dělil od jednotky intenzivní péče, jsem se třásla víc a víc… brečela jsem víc a víc a doufala…

Deset kroků…

…že až tam přijdu, bude se na mě smát…

Osm kroků…

…roztáhne ruce a nechá mě vklouznout do jeho náručí…

Pět kroků…

…pak mě bude hladit po vlasech a šeptat, jak moc mě miluje.

Dva kroky…

Dveře se otevřely a z nich vyšla Edwardova rodina. Stála jsem na místě jako přikovaná a s bolestí, která mě musela každou chvíli zabít, sledovala jejich žalem poznamenané tváře. Elissa mě zaregistrovala jako první. Z očí jí vedla jedna slaná cestička vedle druhé.

„Prosím, ne,“ šeptla jsem uplakaně, „to nemůže být pravda. Nesmí!“ Rozeběhla jsem se vpřed. Elissa udělala to samé. Objaly jsme se, tiskly se k sobě a nahlas dávaly svoje pocity najevo. Cítila jsem se, jako by mi právě někdo šlapal po hrudníku. Nebyla jsem schopná dostat vzduch do plic. Zabíjelo mě to. „Řekni mi, že žije. Elisso, řekni mi, že neodešel. Tak řekni!“ Prsty jsem jí zatínala do zad.

„Bojoval,“ zahuhlala tichým hláskem. „Snažil se, Bello. Tolik se snažil tu zůstat, aby na tebe počkal. Aby se s tebou stihl rozloučit,“ dostávala ze sebe mezi vzlyky, které ji nakonec plně ovládly.

„Ale jak? V telefonu zněl… dobře,“ hlesla jsem. Odstrčila jsem ji a podívala se jí do očí. Tolik mi připomínaly ty Edwardovy. Pokrčila rameny a zavrtěla hlavou.

„Přišlo to najednou. Jeho srdce to nevydrželo a…“ Dlaň si přitiskla na pusu a otočila se ke mně zády.

Bylo po všem. Přišla jsem o všechno. Sesunula jsem se podél zdi na zem a objala si kolena. Tvář jsem si o ně opřela a pevně semkla víčka. Prsty jsem si zarývala na nohou. Toužila jsem cítit bolest. Možná jsem si myslela, že se probudím. A možná jsem si ji zasloužila cítit. Nebyla jsem tu. Nechala jsem ho tu samotného. Věděla jsem, jak na tom je a stejně jsem odjela. Kam? Za pomocí? Uchechtla jsem se. Za pomocí, která už teď byla zbytečná. Vzpomněla jsem si na náš včerejší telefonát. Udělalo se mi zle při pomyšlení, že to byl náš poslední rozhovor. Úplně poslední. Jako bych si teprve teď uvědomila, že Edwarda už nikdy neuvidím, že už nikdy neuslyším jeho smích, neucítím jeho rty na svých, jeho vůni… Edward byl definitivně pryč.

„Chci ho vidět!“ oznámila jsem příkře a vyhrabala se na nohy. Nečekala jsem na nějakou odezvu a vyrazila vpřed.

„Bello, ne!“ křičeli na mě, když jsem se blížila ke dveřím. Obratně jsem se vyhýbala rukám, které se mě pokoušely zastavit.

„Paní, tady nemůžete být.“ Přede mnou se zjevil vysoký muž v plášti. Nijak jsem nedala najevo, že bych zaznamenala, co mi říká. Moje pozornost byla plně zaujatá tím příšerně dlouhým a nepřerušovaným zvukem, při kterém mi tuhla krev v žilách. Tolikrát jsem ho slyšela v televizi, ale nikdy mě nenapadlo, že se to stane skutečností.

Udělala jsem krok do strany a uviděla ho. Z oka mi unikla jedna z mnoha blížících se slz. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že jen spí. Najednou jsem nechápala, proč jsem tak vyváděla. Vypadal tak klidně. Spal. Musel. Půjdu k němu a probudím ho. ¨

„Edwarde,“ vydechla jsem potichu s úsměvem na rtech. „Edwarde, to jsem já. Bella.“ Posadila jsem se na kraj postele a přejela rukou po jeho tváři. Bledá a studená. „Zlato, slyšíš?“ zkusila jsem hlasitěji. Ruce jsem přesunula na jeho ramena. „Jsem tady u tebe a už nikdy neodejdu, tak se probuď.“ Nereagoval. Zkusila jsem s ním opatrně zatřást. Nic. Úsměv se pomalu vytrácel a nahrazoval ho pláč.

„Bells, měli bychom jít.“ Někdo mi položil dlaň na rameno. Setřásla jsem ji.

„Edwarde, prosím,“ zakňučela jsem nešťastně. „Otevři oči a podívej se na mě.“ Zkusila jsem s ním zatřást víc. Cítila jsem se, jakoby mi někdo vrazil do srdce špagát, jehož taháním se mi teď pokoušel srdce vyrvat z hrudi. Povedlo se mu to. „Ne, tohle mi nedělej. Ty nemůžeš umřít. Nemůžeš mě tu nechat samotnou, tak slyšíš mě?“ Pěstí jsem udeřila do polštáře vedle jeho hlavy.

„Bello, on tě neslyší.“

„Jděte pryč,“ zamumlala jsem. „Tak vypadněte!“ zakřičela jsem na všechny v pokoji. „Chci s ním být sama. Rozloučit se.“ Roztřesenýma rukama jsem přejížděla po jeho nehybném těle a snažila se najít něco, co by mi naznačilo, že žije. Dlaní jsem se zastavila na hrudníku. Kde jinde pravidelně bilo srdce, bylo neprosté ticho. „Musíš žít.“ Vykonala jsem pokus o masáž srdce. „No tak, ty to zvládneš. Já to vím.“ Teď už jsem mu do hrudi bušila pěstí. V záchvatu hysterie jsem přiskočila k přístroji a trhnutím z něj něco vytáhla. Místnost se ponořila do ticha. Setřela jsem si slzy a podívala se na svého manžela. Zničehonic mě popadl vztek.

„Proč?!“ vřískla jsem jako smyslů zbavená směrem k němu. „Jak se mě opovažuješ tu nechat samotnou? To nejde. Nemůžeš jen tak odejít. Vždyť jsme toho měli ještě tolik v plánu, copak si to už nepamatuješ?“ vzlykla jsem. „Jak bez tebe mám žít dál? Jsi to nejdůležitější, co v životě mám.“ Stála jsem nad ním a do obou dlaní uchopila jeho obličej. Tak moc jsem se cítila prázdná. S Edwardem odešla půlka mojí duše. „Slíbil jsi, že bude všechno v pořádku.“ Hlavou jsem se mu opřela o rameno. Tolik jsem chtěla, aby mě po zádech pohladila jeho dlaň. Aspoň naposledy. „Tak proč jsi to nedodržel? Myslíš si, že ti po tom všem jen tak řeknu sbohem a nechám tě jít? Edwarde, prosím…“ Nedokázala jsem si představit, jak ho tu nechávám. Jak odcházím z pokoje s pocitem, že je to naposledy.

Chtěla jsem s ním zůstat. Vlezla jsem si k němu do postele a objala ho. „Bože, prosím, neber mi ho. Musím se s ním ještě rozloučit. Musím mu ještě naposledy říct, co pro mě znamenal.“ Dívala jsem se do stropu a prosila o smilování.

Minuty ubíhaly a já se stále stejně tiskla k Edwardovu studenému tělu. Před očima se mi odehrával celý náš společný život. Vzpomínala jsem na den, kdy jsem ho poprvé uviděla – nabořila jsem mu jeho milované Volvo a on místo toho, aby zavolal policie, tak mě pozval na oběd. Dál se mi vybavila všechna naše obvyklá i neobvyklá rande, dlouhé noci, které jsme se promilovali, dovolená v Karibiku, kde mě požádal o ruku a náš svatební den. S každou vzpomínkou i z oka vyklouzla slza plná zármutku. Úzkostlivě jsem zasténala, když jsem si připustila, že na Edwarda mi zbudou už jen vzpomínky. Už nikdy nezažiju, jaké to je, když vejdu do bytu a Edward mě překvapí romantickou večeří. Už nikdy se nepohádáme kvůli úplným zbytečnostem. Už nikdy….

Byl konec. Edward odešel a já zůstala sama.

Po nějaké době jsem se přinutila vstát. Byl čas dát mu sbohem. „Nikdy na tebe nezapomenu, Edwarde. Nikdy.“ Skláněla jsem se k němu a několik centimetrů od jeho rtů jsem se zastavila. „Miluju tě a vždy budu.“ Pak jsem ho naposledy něžně políbila. Tenhle dotyk jsem si přála zapamatovat napořád.

Ačkoliv jsem se s ním loučila, ještě tu bylo pár věcí, co jsem chtěla udělat.

Zjihle jsem se na spícího Edwarda usmála. Pak jsem zavřela oči a ukazováčkem přejela od jeho spánku přes celou čelist. Právě jsem si do paměti vrývala každičký detail jeho obličeje. Dále jsem prsty zabořila do jeho měděných vlasů. Pousmála jsem se při vzpomínce, kdy jsem ho za ně nespočetněkrát tahala. Nevynechala jsem ani krk, při jehož políbení mu vždy naskočila husí kůže, široká ramena…

Nakonec jsem musela obejít celou postel, abych se dostala k jeho levé ruce. „Sbohem, lásko,“ zašeptala jsem se slzami, když jsem mu z prsteníčku stahovala snubní prsten. „Budeš mi chybět.“ Prsten jsem schovala ve své pěsti a přitiskla si ho na srdce, ve kterém po dnešním dni zůstala obrovská rána a která mi dennodenně bude připomínat, že tu Edward byl a jak moc jsem ho milovala.

Už jsem chtěla odejít, když jsem špičkou boty do něčeho kopla. To něco odletělo na druhou stranu místnosti. Protřela jsem si mokré oči a našla to. Edwardovi jsem ještě věnovala láskou procítěný pohled a sebrala tu papírovou kuličku.

Chvíli mi trvalo, než se mi přes ten třes rukou povedlo ji rozbalit. Aby té bolesti nebylo dost, musela jsem teď snášet zdrcující pohled na naši společnou fotku z té ranní potyčky kvůli focení. I přes slané kapky dopadající na papír, jsem se usmála. Jen tak náhodou jsem se podívala na její zadní stranu, kde na mě vykouklo úhledné písmo.

Bello,

jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Jsem neskonale šťastný a vděčný za každou chvíli, kterou jsem s tebou mohl strávit. Chci, abys myslela na to, že ať už půjdeš kamkoliv, já tam budu s tebou. Stejně tak chci, abys mi slíbila, že se mým odchodem nebudeš trápit. Je to mé poslední přání, jako abys šla dál a byla šťastná.

Všechno bude v pořádku a až nadejde ta správná chvíle, zase budeme spolu. Slibuju.

Prosím, nezapomeň, že tě miluju. Navždy.

S láskou

Edward

Lidičky, pokud jste se dostali až na konec, tak vás obdivuju. Ačkoliv je to SE, tak doufám, že se najde pár dobrých duší, které mi tu zanechají nějaký ten koment. Zajímalo by mě, jestli se vám povídka líbila anebo se o něco podobného už nikdy pokoušet nemám.

Předem děkuju za vaše názory a nesmutněte. Život už takový, bohužel, je...

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek I za tu nejvyšší cenu: