Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Is this really the end? - 2. část

05.11.2010 (21:00) • Nespoutana • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1425×

Jakmile bylo slunce dost vysoko a na náměstí bylo hodně lidí, vstala jsem a zamířila ke světlu. Stoupla jsem si na hranici stínu, zhluboka jsem se nadechla a vstoupila jsem na slunce.

A v tu chvíli přišla vize... Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno ostatní. K realitě mě přivedly až čtyři ruce, které mě s hrozivým vrčením strhly do stínu. S vykulenýma očima jsem hleděla na Felixe a Demetriho.

Beze slova mě popadli každý z jedné strany a vedli mě temnými uličkami, až jsme nakonec stanuli před Arem.

„Alice!“ vykřikl potěšeně, udělal pár spěšných kroků ke mně a popadl mě za ruku. Já jsem jen nešťastně zavřela oči. Nejen proto, že uvidí moje zoufalé myšlenky a z toho plynoucí činy, ale i mou poslední vizi. Nepochybně ho bude zajímat. Ale je pozdě na to, abych něčeho litovala. Buď mě zabije, nebo si ze mně udělá pokusného králíka a otroka. Tak jako tak se moje vize neuskuteční...

Pár vteřin bylo naprosté ticho. Potom mě Aro pustil a vykulil na mě oči.

„Co se děje?“ vyštěkl Caius.

„Alice porušila pravidlo utajení. Ale měla zajímavou vizi, která mě velice zajímá. Jak by se to mohlo stát? Nechápu to...“ Aro začal přecházet sem a tam.

Já jsem sáhla do kapsy a vypnula jsem si telefon, který měl za pár vteřin začít zvonit.

„Co s tebou, líbezná Alice, co s tebou?“ mumlal si pro sebe Aro. „Kolik lidí ji vidělo?“

„Asi tři, nebo čtyři,“ odpověděl mu Felix.

„To není zase tak moc... Pověz ostatním, co jsi viděla, určitě je to taky bude zajímat.“

„Ta vize se nesplní. Nemá cenu o tom mluvit.“

„Nesplní? Jak to?“ otočil se na mě.

„To bys mě musel pustit a to neuděláš,“ podívala jsem se mu zpříma do očí.

Zamračil se na mě a začal znovu přecházet.

„O co jde?“ položil Caius Arovi otázku, teď už ovšem docela naštvaně.

„Alice přišla o Jaspera. Chtěla spáchat sebevraždu, ale zrovna když ji Felix s Demetrim chytili, dostala vizi...

Poslouchala jsem Ara, jak ji vysvětluje a sama jsem si ji v hlavě přehrála znovu.

Byla jsem doma s rodinou. Všichni byli zamlklí, nikdo se nesmál. Bylo to dlouho po té bitvě na louce. Najednou Edward vykulil oči a vyskočil na nohy. Spěšně přešel ke dveřím a otevřel je dokořán. V tu chvíli všichni zalapali po dechu.

„Jaspere?“ dostala ze sebe přidušeně Esmé.

„Promiňte, známe se?“ zeptal se nejistě muž u dveří. Měl delší blonďaté vlasy, jemné rysy a karmínově rudé oči.

Vrávoravě jsem vstala a pak jsem se mu vrhla kolem krku...

***

Potichu jsem došla k domu a zhluboka jsem se nadechla. Dveře se otevřely a v tu chvíli mě objímala Esmé a pořád do kola opakovala: „Vrátila ses, vrátila ses...“

„Ano, jsem zpátky,“ usmála jsem se na ní.

Vtáhla mě do domu a usadila mě do křesla. „Co tě to napadlo? Takhle nám utéct... Víš jak jsme se o tebe báli?“ upřela na mě pohled.

„Moc se všem omlouvám. Vím, že jsem to neměla dělat. Ale už jsem zpátky, tak to nemusíme řešit, ne?“ přejela jsem všechny pohledem a na Edwardovi jsem spočinula o vteřinu déle, aby to pochopil.

„Jistě. Takže... co teď budeme dělat? Pojedeme nakupovat?“ navrhla Esmé s předstíraným nadšením. Nemohlo mi ujít, jak se na mě co chvíli starostlivě podívala.

„Jo, jasně,“ dostalo se jí odpovědi všech členů rodiny.

Jen jsem nevěřícně sledovala, co jsou schopni pro mě udělat. Třeba u Emmetta bych nikdy nečekala, že si dobrovolně, natož s nadšením, sedne do auta, které míří do nákupního centra... Jindy bych si to náramně užívala, ale dnes to prostě nešlo.

Zaprvé tu byla ta nešťastná bitva. Mohli jste si užívat, když právě včera přišla vaše láska o život? I když... on se vrátí. Snad... Zadruhé ta situace s Arem. Pustil mě, ale jen za podmínky, že ho jednou za půl roku navštívím. To není tak strašné, poskytnout mu informace, které mu stejně budou na nic. A zatřetí tu byla ta vize. Jak to? Jak se může vrátit? A proč mám pocit, že jsem neviděla všechno?

Snažila jsem si odpovědět na většinu otázek, ale nešlo to. Měla jsem moc neznámých prvků. Roky ubíhaly a Edward o mé vizi taktně mlčel. Chápal, že se to vůbec nemusí splnit. A já jsem žila v každodenní nejistotě. Opustila mě chuť nakupovat. Upřímně řečeno mě opustila chuť na všechno.

Bella si po dlouhém přemlouvání vzala Edwarda a naprosto neočekávaně otěhotněla. Porodila krásnou dcerku Renesmé a sama si splnila přání stát se upírkou. Všechny tyhle události byly skvělé, ale zároveň zahalené šedým závojem vzpomínek a truchlení. Nikdo na něj nezapomněl.

„Alice! Teto Alice!“ zatahala mě za rukáv jemná bledá ruka. Renesmé byly tři roky a vypadala na 15.

„Ano? Co bys ráda?“ obrátila jsem se na ní a pokusila jsem se o úsměv.

„Ptala jsem se, kdy pojedeme nakupovat,“ protočila oči a vyčkávavě na mě pohlédla.

„Jak chceš. Třeba...“ přerušila jsem se uprostřed věty a zírala jsem na výjev v mé hlavě. Tak dlouho jsem čekala...

Byla jsem doma s rodinou. Všichni byli zamlklí, nikdo se nesmál. Najednou Edward vykulil oči a vyskočil na nohy. Spěšně přešel ke dveřím a otevřel je dokořán. V tu chvíli všichni zalapali po dechu.

„Jaspere?“ dostala ze sebe přidušeně Esmé.

„Promiňte, známe se?“ zeptal se nejistě muž u dveří. Měl delší blonďaté vlasy, jemné rysy a karmínově rudé oči.

Vrávoravě jsem vstala a pak jsem se mu vrhla kolem krku.

V poslední vteřině udělal krok do strany, nakrčil se do bojovného postoje a varovně zavrčel. Očima nervózně těkal po celé naší rodině.

„Ty se nepamatuješ?“ zeptala jsem se ho smutně.

„Na co? Na co bych si měl pamatovat?“ napřímil se, ale oči z nás nespustil...

„Alice!“ zacloumala se mnou naštvaně Renesmé.

„Co je?! Proč jsi mě vyrušila? Nemohla jsi ještě chvilku počkat? Co já teď vím?!“ rozkřikla jsem se na ní, vstala jsem a vyběhla jsem ze dveří ven. Cítila jsem, jak za mnou všichni ohromeně hledí.

Už to bylo dlouho, co jsem se nechala unést. Hlavně to bylo dlouho, co jsem se vůbec nějak projevila, pokud jsem tedy zrovna na něco neodpovídala.

Běžela jsem daleko od domu, nechtěla jsem, aby mě někdo rušil. Povedlo se mi, ale možná až moc. Nikdo na mě raději nepromluvil, ani když jsem se vrátila. Ticho přetrvávalo a mě přepadla apatie a pocit, že se už nikdy nevrátí...

***

Stála jsem u okna a sledovala jsem východ slunce. Vycházelo pomalu, váhavě, jako by se bálo, co dnešní den přinese. Nebo jako by vůbec nechtělo vyjít. Nedivila jsem se mu. Dnes to bylo přesně třicet let, co Jasper odešel do země věčného zapomnění. Už dávno jsem ztratila naději, že se má tehdejší vize uskuteční. Bylo to moc dlouho.

Minuty ubíhaly a slunce stoupalo výš a výš. Pomalu, loudavě, jako by se mi vysmívalo.

„Nazdárek Alice,“ ozval se za mnou Emmettův veselý hlas. Zjevně měl s Rosalie dobrou noc. „Vypadáš jako sluníčko,“ zakřenil se na mě. „Vůbec se na tebe nedá koukat,“ dodal a v tu ránu uhýbal před hrníčkem, který jsem po něm mrskla.

„Hej, ten byl můj,“ ozvala se ublíženě Nessie.

„Byl po ruce,“ zamručela jsem a sedla jsem si na pohovku.

Nessie se vypařila za Jacobem a rodina zůstala nehybně sedět. Emmett se po chvíli taky vrátil a sedl si k Rosalie. Nikdo nic neřekl, nikdo se ani nepohnul.

Zabrala jsem se do mých vzpomínek a málem jsem nadskočila, když Edward prudce vstal. Všichni jsme ho sledovali poněkud podezřívavým pohledem. Třeba se teď vyřítí ze dveří a zakroutí krkem Jacobovi, který s Nessie provádí nějaké nekalosti. To by mu bylo podobné.

Spolu s ostatními jsem přimhouřila oči, když opravdu vyrazil ke dveřím a švihem je otevřel.

Vykulila jsem oči a neschopná pohybu jsem zírala před sebe na tu nejdokonalejší bytost na světě. Na mého Jaspera.

První se dostala ke slovu Esmé. „Jaspere?“ vydechla.

„Promiňte, známe se?“ zeptal se nedůvěřivě krásným smyslným hlasem.

Ani jsem si neuvědomila, že stojím. V příští vteřině jsem vyrazila přes pokoj, abych ho mohla obejmout a už nikdy ho nepustit.

Ale Jasper se na poslední chvíli uhnul a nakrčil se do obranného postoje. Vytřeštěně jsem na něj zírala a snažila jsem se něco vyčíst z jeho obličeje. Nenašla jsem tam nic, než totální zmatení, opatrnost a trochu strachu.

„Ty se nepamatuješ?“ zeptala jsem se potichu. Jistěže si nepamatuje. Umřel. Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že nezapomene?

„Na co? Na co bych si měl pamatovat?“ zeptal se zmateně a opatrně se napřímil.

„Já... já...“ nemohla jsem přijít na vhodná slova. Jak mu říct, že jsme k sobě v minulém životě patřili? „Nevím, jak ti to vysvětlit... Nesnášíš lidskou krev, mám pravdu?“ usmála jsem se na něj.

Zmateně se zamračil. „Ne, proč?“

This is the end - 1. část

The end of my world - 3. část

Shrnutí

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Is this really the end? - 2. část: