Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » It´s over

09.03.2010 (15:48) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3961×

It´s over

Mladá dívka se bezmyšlenkovitě procházela po městě. Nevnímala okolí. Byla mimo. Ruce měla založené na hrudníku a dlaně měla sepjaté do pěstí. Jako by svůj hrudník držela z posledních sil, které měla. A o to se ona opravdu snažila. Cítila totiž ve své hrudi díru, kterou nikdo neviděl, jen ona.

Měla kruhy pod očima, protože už hodně dlouho se pořádně nevyspala. Vždy, když zavřela oči, viděla znovu a znovu les. Od té doby, co se stala ta věc, se bála vkročit do lesa, bála se stromů.

Proto se její otec rozhodl, aby se přestěhovala do nějakého města, kde ji nebude stra šit žádná zeleň. Ano, ta dívka začala bláznit.

Téměř s nikým se nebavila, jen se svým otcem a matkou, která tu a tam za ní přiletěla, aby mohla být aspoň na pár dní se svojí dcerou. Nebyly to však dlouhé rozhovory. Dívka sotva mluvila, jako by zapomněla, že něco takového umí.

Musela odejít za školy, nezvládala to. I když zkoušela jiné a jiné školy, nedokázala v ní být. Všude ho a jeho rodinu viděla. Další důvod, proč se odstěhovala společně se svým otcem. Tam je všude vídala, tady ne. Tady je sotva potkala.

Opravdu bláznila.

Její čokoládové oči byly prázdné, bez života. Na tváři se ji už dlouho neobjevil úsměv, jako by ji svaly v tváři ztuhly a ony se nedokázaly pohnout. Oči kmitaly všude kolem, dívala se na cizí lidi, dívala se na to, jak se usmívají.

Takové tváře ona neznala. Neznala úsměv, protože ani její rodina se neusmívala. Otec ani matka to nedokázali. Ne, když viděli svoji dceru ve stavu, ve kterém byla.

Bylo neuvěřitelné, jak rychle se do stavu pobláznění dostala. Byly to necelé čtyři měsíce, co ji opustil, ale ji to připadalo jako věčnost, která nikdy neskončí. Nejhorší bylo, že ona nechtěla zapomenout. Chtěla si to vše pamatovat, protože se bála, že jeho tvář už nikdy neuvidí ani ve svých vzpomínkách.

Ona ho však viděla všude, kde ji to jen trochu připomínala jeho osobu. Ale nejen jeho, ale i jeho sestry, bratry, rodiče.

Nemohla se podívat na růže, nemohla se podívat na baseballovou pálku, nemohla se dívat na baseball, nemohla se dívat na luxusní auta, nemohla se dívat na klavír, nemohla se dívat na bílé oblečení, nemohla se podívat na autorádio, nemohla se dívat na zlaté věci, nemohla sametové látky, nemohla vidět bronzové věci. Nemohla téměř nic.

Nevšímala si, kam jde. Bylo ji to jedno. Znala toto město skoro na paměť, protože ona nedělal nic jiného, než chodila po městě.

Její rodiče ji jednou objednali na terapie k psychologovi jenže hned, jak vešla do nemocnice, chytl ji amok. Nemohla být ani v nemocnici, protože ta ji připomínala jeho otce. Měla panickou hrůzu téměř ze všeho.

Ani si neuvědomila, že po jejích tvářích opět tečou slzy. Někdo by se mohl divit, že má stále co plakat, protože ona probrečela poslední čtyři měsíce. Až po chvíli ucítila tu slanou vodu na svých krásných tvářích. První slzy utřela, pak už si ji nevšímala. Zvykla si na ně.

V její krásné srdcovité tváři bylo tolik smutku a bolesti, že se někteří lidé divili, jak to dokáže vydržet. I oni pocítili bolest, když spatřili její andělskou tvář.

Najednou z pod šedých mraků vykouklo sluníčko. Zadívala se na oblohu a jednou rukou si dělala clonu, aby ji sluníčko nedráždilo oči.

Šla, dívala se na sluníčko a opět vzpomínala. Nedělala nic jiného. Její mysl jen vzpomínala.

Vzpomněla si na ten den na louce. Na to, jak se ji ukázal ve slunečním světle, jak nádherný byl.

Nevšimla si, že už nešla po chodníku, ale po silnici.

Ozvalo se zatroubení.

Dívka sklonila svůj pohled z oblohy a zadívala se na auto, které se k ní řítilo. Sice brzdilo, ale to auto, ty brzy to nezvládaly.

Dívku oslepila světla z aut a tak si zakryla oči dlaněmi. Poslední myšlenka, kterou si pomyslela, než upadla do černo černé tmy byla krátká, výstižná a pravdivá – Miluji tě, Edwarde.

V tu samou chvíli, někde na Aljašce, vykřikla malá drobná dívenka úlekem, bolestí a bezbranností. Právě seděla na měkké pohovce, když toto viděla. Její milovaný ji objímal kolem ramen, ona se mu však vytrhla a vyskočila na nohy. Zrychleně dýchala, nemohla uvěřit tomu, co právě viděla. Začala vzlykat a klekla si.

Svoji nádhernou tvář schovala do dlaní a podala se vzlykům. Nemohla plakat, jako ta dívka, kterou před chvílí viděla. Nemohla tomu uvěřit. To, co viděla, to jak ta dívka vypadala. Nejhorší však bylo, že věděla, že je pozdě. Najednou ucítila, jak ji někdo objal kolem ramen.

„Alice… Co se stalo? Co jsi viděla?“ ptal se tiše její manžel.

Najednou tu kolem ní byla celá rodina. Tedy… ne úplně. Jeden člen chyběl.

„Bella,“ hlesla jen jedno pouhé, ale přesto pro ně důležité jméno. Všichni ztuhli a čekali, co dál řekne černovlasá dívka.

„Je pozdě…“ dodala a žena, kterou považovali za svou matku se zhroutila do náruče svého manžela, otce rodiny.

„Co… co se… stalo?“ dostala ze sebe mezi vzlyky…

„Ona… Neviděla to auto… Nevšimla si ho… Je pozdě,“ zašeptala dívka, ale všichni moc dobře slyšeli.

Žena se ještě víc rozvzlykala a její manžel ji ještě pevněji objal. Přenádherná blondýna se schoulila v objetí velkého statného hromotluka. Sice dělala, že ji neměla ráda, ale bylo to naopak.

Nevím přesně, jak dlouho tam takhle všichni stáli a zpracovávali tu informaci, kterou jim Alice řekla. Nikdo nevěděl, co budou dělat dál. Jedno však věděli jistě – Edward se nic nesmí dozvědět.

Ten neměl ani ponětí, co všechno se stalo v pár minutách. Byl kdesi, ani sám nevím kde, seděl schoulený v rohu starého pokoje, který byl ve velmi starém bytě a ještě starším domě. Tento dům už byl dávno neobydlený, nebylo bezpečné v něm být, ale on to risknul, protože věděl, že jemu se jen tak něco nestane.

Nevěděl však, co se právě teď stalo osobě, kterou před čtyřmi měsíci opustil. Opustil osobu, kterou miloval víc, než cokoliv jiného na světě. Ona byla důvod, proč tu vlastně pořád ještě je. Ale on to udělal pro její dobro.

Protože ona si nezaslouží žít s někým, jako je on. S monstrem, který (tedy podle něj) nemá duši. S osobou, který tolikrát ohrozil její vzácný život. Musel odejít, pro její dobro.

To však netušil, že ani ji, ani jemu, ani jeho rodině to vůbec neprospělo, ale právě naopak ublížilo…

Mezitím dívku převezli do nemocnice, udělali potřebné vyšetření a pak ji rychle poslali na velmi důležité operace, které musela podstoupit. Její stav byl vážný a nikdo proto nemohl s jistotou říct, jestli tu ještě pár let bude, nebo ne. Měla několik vnitřních krvácení, nějaké modřiny, zlomenou ruku. Taky měla velmi poškozenou páteř… Museli ji oholit hlavu, protože měla vážné zranění hlavy.

A právě tyto dvě věci ji ovlivnily budoucnost… Zranění hlavy bylo v místech, kde má člověk v mozku paměť.

Čas plynul…

Uběhl měsíc, dívka byla stále v komatu, její tělo odmítalo pracovat z mozkem…

Jeho rodina trpěla, protože si mysleli, že dívka je mrtvá. Alice totiž neviděla její budoucnost. Ona k tomu měla jednoduché a bolestné vysvětlení – už není mezi nimi, ale nahoře v nebi. To se však pletli.

Bella tu stále byla, ale nikdo nevěděl, jestli se probudí, protože to věděla jen ona.

A on?

Nic nevěděl. Nevěděl, že jeho milovaná měla vážnou nehodu, že to jeho rodina ví a že si myslí, že už tu není. Nemohli mu to říct.

Všichni totiž věděli, co by se stalo – odletěl by co nejrychleji do Itálie a žádal o smrt, což si nikdo z jeho rodiny nepřál. Ani Bella ne.

Ona si nikdy nemohla představit a ani nechtěla, že by se mu něco stalo. Že by mu někdo ublížil. Ale ublížit mu mohla jen ona. Nikdo jiný, jen ona. Ta dívka, která právě bojovala, aniž by o tom jeden z nich věděl, o svůj život.

Bella byla po celou dobu v černotě. Připadalo ji to, jako věčnost.

Najednou se však objevila v místnosti. Ne, místnost to nebyla. Bylo to něco, co ani já neumím popsat slovy.

Jediné, co se o tomto divném místě dalo říct bylo to, že to všude, kam oko dohlédlo bylo bílé.

Zmateně se dívala okolo sebe, až najednou zahlédla starší paní, která od ní stále byla daleko. Ta žena ji přišla povědomá. Nemohla si však vzpomenout, kde ji viděla.

Vydala se ženě naproti. Stále se na ni dívala a snažila se přijít, kde ji viděla. Měla pocit, že tu ženu zná.

„Kdo jste?“ zeptala se tichým šeptavým hlasem. Dlouho nemluvila a šlo to slyšet. Žena se podivně usmála.

„To je teď jedno, drahoušku… Teď jsi hlavní ty,“ zavrtěla hlavou a Bella chtěla něco namítnout, ale žena ji zastavila.

„Musíš odtud odejít,“ řekla vážně žena. Dívka prve nechápala. Nebylo kudy odejít. A ani nevěděla kam.

„Nevím…“

„Tady nemáš co dělat, drahoušku,“ přerušila ji žena.

„Ale já tu chci být… Cítím se tu… dobře,“ uvědomila si Isabella a porozhlédla se kolem sebe. „Chci tu zůstat s vámi.“

Žena se pousmála. „Ne drahoušku. Ty se ještě můžeš vrátit a taky se vrátíš,“ zavrtěla žena opět hlavou.

„Ale kam?“

„Zpátky do života… Jen jdi,“ pobídla ji stařena.

„Nevím kudy,“ pokrčila zoufale rameny Bella. Žena se však usmála a ukázala za dívku. Ta se rychle otočila a spatřila velké dřevené dveře.

„Děkuji,“ otočila se na ženu. Ta však jen přikývla a ještě víc se usmála. Bella se otočila a vydala se k záhadným dveřím, které ji vrátily zpět do života.

V moment, kdy prošla dveřmi, se její srdce zase rozeběhlo a opět začala dýchat. Ano, byla na rozcestí.

A ta žena byla její babička. Dívka ji však nepoznala, protože ztratila paměť. Nepamatovala si lidi.

Zapomněla, ač nechtě, ale zapomněla. A to ona nikdy nechtěla. Ale zase se vyplnilo to, co si přál Edward – aby Bella zapomněla.

Po nějaké době se probrala. Do světa, kde nikoho nepoznávala, ani vlastní rodiče ne. Ti se kvůli tomu trápili, ale zároveň byli rádi, že je jejich dcera naživu. Ta si musela chvíli zvykat na rodiče, které podle ni viděla poprvé ve svém životě. Vlastně ano. Pro ni začal nový život. Měla šanci zase normálně žít…

Tedy jak se to vezme. Nemohla chodit. Zůstala upoutaná na vozíček. Její nohy ji neposlouchaly, vůbec je necítila. Po nějaké době si začala zvykat na život, který začala žít. Začala své rodiče brát jako své rodiče, zvykla si na to, že je na vozíku.

I když poznala všechny lidi, které by měla ona znát, něco ji chybělo. Cítila ve své hrudi díru. Měla pocit, že tento pocit zná. Měla pocit, že ji někdo chybí. Ano, tento pocit nezmizel.

Někdy, když měla dost učení, které ji sem nosila matka, si prostě z ničeho nic založila ruce na prsou a dlaně semkla do pěstí. Na pár vteřin měla pak vždy pocit, že je zase celá. Tento pocit však vyprchal stejně rychle, jako přišel.

Něco se však změnilo – co před necelými šesti měsíci nemusela ani vidět, teď s radostí sledovala. Oblíbila si růže, nemocnice ji už taky tolik nevadila. Baseball ji však připadl nudný, ale i tak se na nějaký ten zápas ráda podívala.

Rodiče ji řekli ve zkratce její život. Oba váhali, jestli se mají zmínit o Edwardovi, ale nakonec ji řekli pouze to, že se kdysi rozešla s jedním klukem. Nic víc, ani míň.

Její matka si přála, aby zkusila nějakou vysokou školu, protože učení se ji z hlavy nevykouřilo. V nemocnici dokončila dálkově střední školu, pak podala pár přihlášek na vysoké školy, které byly bezbariérové.

Ač nechtě, tak začala znovu žít.

Jeho rodina zatím stále truchlila. Velmi zvláštní, protože dívka, kvůli které truchlili, byla na živu.

Když však Alice dostala vizi, ve které viděla, jak se jejich poslední člen rodiny na pár dní vrací, museli se opět naučit usmívat. Bylo to pro ně těžké, protože ztratili milovaného člena rodiny. Toho vlastně ztratili už dávno. Díky němu. Ale nic mu nevyčítali, respektovali jeho rozhodnutí a ač nechtě, ho poslechli.

Teď si uvědomovali, že to byla chyba. Alice nemohla zapomenout bolestný výraz v tváři své milované sestry a nejlepší kamarádky.

Tak moc si přála ji obejmout. Nejhorší pro ni bylo, že si vyčítala, že se s ní tenkrát nerozloučila, že odjela, aniž by ji řekla sbohem.

Ale musela být silná. Už kvůli ní. Tohle by ona nechtěla, nechtěla, aby se trápili. A ona by pro svou ztracenou sestřičku udělala vše, vše co si ona přála. Teď už pro ni nemohla udělat nic. Absolutně nic…

Krásný mladík zatím běžel zpátky za svou rodinou. Aspoň na nějaký čas. Běžel tak rychle, že by si ho sotva někdo všiml. Nevěděl přesně, kde jeho rodina je, ale byl si jistý, že je najde.

Najednou dostal nápad.

Nápad, který měl jen zkontrolovat to, že udělal dobře, že ji nic nechybí. Byl to však špatný nápad. Protože on nevěděl, že jeho milovaná už tam dávno nebydlí, že už tam není, že v jeho pokoji bydlí někdo jiný. Nevěděl, že mu tento nápad ublíží. Nevěděl jak, ale najednou byl v tom malém městečku, který mu tolik změnil život.

V městečku, kde našel svoji lásku, svého anděla. Rozeběhl se k jejímu domu. Ten byl stejný, jak si ho pamatoval. Jen pár maličkostí se změnilo. Na záhonu pod okny rostly nějaké květiny, na dvorku byl větší pořádek.

Na příjezdové cestě nestála velká stará červená dodávka, ani policejní auto. Jak si mladík domyslel, ještě nikdo není doma. Neváhal a nepřemýšlel ani minutku a než by se někdo nadál, vyskočil otevřeným oknem do pokoje, který ji patřil.

Teď však patřil někomu jinému. Jiné dívce a taky tak proto vypadal a taky to šlo cítit. Necítil tu její nádhernou květinovou a lákavou vůni její krve, ale neznámou vůni, kterou nikdy necítil.

Na stěnách bylo několik plakátů, postel měla jiný přehoz, místo starého počítače tu byl nový notebook, jiná skříň, jiné knihy, jiné fotografie. Mladík byl zmatený.

Nebydlela tu? Odstěhovala se? A co její otec? Kdo tu bydlí s ním?

Z jeho přemýšlení a prohlížení pokoje ho vyrušilo auto, které zaparkovalo na příjezdové cestě. Nenápadně, aby si ho dotyčný nevšiml, vykoukl z okna.

Nepřijela žádná dodávka, ani policejní auto, ale jakési tmavě modré, které on neznal. Z něj vystoupil muž, kterého, stejně jako auto, viděl poprvé. Mladík byl ještě víc zmatený. Rychle vyskočil z okna a utekl se schovat do blízkého lesa.

Čekal, až muž dojde k domu, až si sundá bundu, až pustí televizi a když se dal do uklízení kuchyně, se rozhodl vyjít ze svého úkrytu. Neuvědomoval si, co dělá.

Najednou prostě zaťukal na vchodové dveře a čekal, až mu muž otevře. Tak moc chtěl vědět, co se stalo. Muž mu doopravdy otevřel. Chvíli se na něj překvapeně díval, pak zavrtěl hlavou.

„Ahoj. Jdeš za Lucy? Ještě není…,“ začal muž, ale mladík zavrtěl hlavou.

„Nejdu za Lucy… Já hledám pana Swana,“ vysvětlil a muž se na chvíli zamyslel. Musel si vzpomenout, kde to jméno slyšel. Pak si vzpomněl.

„Jo, vy myslíte toho policisty!“

Mladík přikývl.

„Už tu nebydlí,“ zklamal muž Edwarda.

„Jak to?“ dostal ze sebe, protože byl překvapený.

„Kvůli své dceři, myslím… Ona byla cvok, víš,“ vysvětlil mu a Edward zalapal po dechu. Cvok? Jeho anděl? Ne, to není možné.

„Prosím?“ zeptal se zdvořile.

„Jo, zbláznila se. Viděl jsem ji jen jednou, ale už tak mi to stačilo. Vypadala jako tělo bez duše… Charlie mi tento dům před pěti měsíci pronajal, odstěhoval se s ní do města.“

Jeho anděl že se zbláznil? Že je bez duše? Omyl. To on je bez duše. To on je bezduché monstrum.

„A před necelým měsícem mi tento dům i prodal. Říkal, že už zůstane ve městě, že se nechce vracet.“

Mladík pomalu přikývl. Odešla odtud. To je dobře, tohle nebylo město pro ni. Ona milovala sluníčko, tak proč by měla být tady? Tady, kde se slunce stále schovává za mraky?

„Aha… A nevíte něco více o jeho dceři?“

Doufal, že mu řekne, že se má dobře, že je vše tak, jak má, ale to se mýlil.

„Jo,“ přikývl muž a Edward se pousmál.

Aspoň nějaká informace. Jenže, to co řekl muž, byla pro něj dýka do mrtvého srdce.

„Pokud jsem dobře slyšel, tak ji omylem srazilo auto. Nevšimla si ho, nebo co a stoupla mu do cesty.“

Mladík zavrávoral, což bylo za jeho upíří existence poprvé.

Srazilo ji auto…

Není tu.

Opustila tento svět, už tu není…

Mladík zavřel pevně oči a bolestně vydechl.

„Kdy?“ dostal ze sebe pouze jedno slovo.

„Nějak před měsícem.“

Edward schoval tvář do dlaní a začal tiše vzlykat. Muž si myslel, že mu přeskočilo a měl touhu mu zavřít před nosem, ale neudělal to. Mladík jeho myšlenky neposlouchal, byly mu ukradené.

On totiž plánoval. Plánoval, jak se co nejrychleji dostane ke své lásce, ke svému andělovi.

Věděl, že to jeho sestra uvidí. Proto se koukl na muže.

„Mohu požádat o kousek papíru a o tužku?“ Muž se na něj překvapeně podíval, ale nakonec přikývl. Za chvíli mu podával kousek bílého papíru a obyčejnou tužku.

„Děkuji,“ poděkoval Edward a ani se nesnažil se usmívat.

Neměl na to sílu, neměl důvod. Jeho anděl už tu měsíc nebyl, už měsíc je v nebi.

A on chtěl být co nejrychleji u něj. Věděl s jistotou, že tento jeho čin jeho sestra uvidí.

Nepřála si, aby to, co plánoval, udělal, ale on musel.

Proto vzal tužku do ruky a na bílý papír napsal pouhé dvě slova: Promiň, Alice.

Moje shrnutí

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek It´s over: