Heidi navštíví svou rodinu. Jak se s tím vypořádá? Chce být vůbec upírkou?
28.05.2011 (17:15) • nikilutz • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1304×
Voda musela být ledová, ale mé nové, nádhernější pokožce nevadila, plavala jsem rychlostí blesku...
Spatřila jsem před sebou pevninu, vymrštila jsem své tělo jako delfín a zlehka přistála na nohách. Potřebovala jsem suché oblečení, nemohla jsem se přeci ukázat doma neupravená, tak jsem vtrhla do nádherného domu.
Ve velkém sálu seděla neznámá lady v dlouhých šatech barvy dne, držela v ruce šálek čaje, který leknutím upustila na zem, nechtěla jsem jí ublížit, ale oheň v krku pálil příliš mnoho. Skočila jsem jí po krku jako zvíře a s chutí jsem vysála všechnu její krev. Cítila jsem, jak z ní pomalu vyprchává život. Zavřela jsem její zelené, mrtvé oči, plné strachu, nemohla jsem se na ni nadále dívat.
Prošla jsem celý dům a našla její ložnici. Všechno v místnosti bylo tmavě zelené, přešla jsem na druhou stranu ode dveří a otevřela dvoukřídlé dveře šatní skříně. Oblékla jsem si rudé šaty s bílou krajkou, poté jsem si sedla k zrcadlu a zlatým hřebenem jsem pročesávala mokré vlasy. Myšlenkami jsem byla opět u svého milovaného. Sešla jsem po schodech zpět do přízemí, vyrazila do zamračeného dne a mířila do Londýna, mého domova.
Cestou jsem míjela opatství lidí, kteří netuší, jak je svět nebezpečný, připadalo mi to směšné. Můj mozek mi přehrával můj lidský život, vše dobré i to zlé, a připadalo mi to, jakoby se to nikdy nestalo, všechno bylo zamlžené. Než jsem se nadála stála jsem před domkem mých rodičů. Co asi dělají? Jak se cítí? A co Claire, jak to beze mne má patnáctiletá, milovaná sestřička asi zvládá? Myslí na mne? Má hlava byla plná takovýchto otázek.
Obešla jsem vchodové dveře a podívala jsem se do zimní zahrady, nikdo tam nebyl. Nikdo nebyl ani v kuchyni. Uvědomila jsem si, že je půlnoc, až když jsem uslyšela kostelní zvon. Vyskočila jsem na starou hrušku a podívala se oknem do sestřiny ložnice. Ležela pod bílou peřinou a těžce oddechovala, otevřela jsem si okno a vklouzla dovnitř. Klekla jsem si před ni a dívala se do jejího obličeje, nádherně voněla a mne opět pálilo v krku. Myslela jsem jen na to, abych se ovládala. Pohladila jsem ji po vlnitých vlasech a šla se podívat na matku s otcem. Také spali. Sešla jsem do přízemí, chtěla jsem se ujistit, že je všechno na svém místě, jenže nebylo. Na krbové římse stál můj portrét obklopen bílými růžemi. Při tomto pohledu mne bodala ostrá bolest v srdci. Na stole ležely soustrastní dopisy od celé naší rodiny a přátel. Pomyslela jsem si, že mne prohlásili za mrtvou, byl to hrozný pocit. Sesunula jsem se po stěně k zemi.
Seděla jsem tam celou noc, začalo svítat a já stále nevěděla co mám udělat. Mám se jim ukázat? Napsat dopis, ve kterém jim vysvětlím, co se se mnou stalo, nebo je lepší nechat je s myšlenkou, že jsem mrtvá...
Lidské kroky rozhodly za mne, utekla jsem bez rozloučení. To je pro ně nejlepší, vždyť mne už oplakali, kdybych jim dala vědět, že jsem naživu, budou mne hledat, nebo proklínat a celý život budou nešťastní. Miluji je, a proto radši ublížim sobě než jim, oni jednou zemřou, nebo zapomenou, zato já budu žít nekonečný život bez nich.
Šla jsem lidským krokem s prázdnotou v srdci za svým Wickhamem, nevím, co udělám, až ho zpatřím, ale jemu se musím ukázat. Miluji ho a on musí vědět, že jsem neumřela, že stále žiji...
Otevřela jsem dveře jeho pokoje, ležel na posteli a díval se na můj portrét se slzami v očích. Pohlédl ke dveřím na mne a zase zpět, jakoby mne neviděl. Stála jsem tam nehybně a čekala, kdy mu dojde, že nejsem jen výplodkem jeho bujné fantazie, ale že zde opravdu stojím.
„Wickhame?˝
Otočil se zpět ke dveřím. Uslzené oči se rozzářily a dívaly se na mne.
„Heidi?˝
„Ano, jsem to já a stále tě miluji,˝ šeptala jsem a šla jsem k němu. Sedla jsem si vedle něj a dívala se mu do hnědých očí, nebál se mne a s něhou pohladil mou tvář. Studené pokožky se nezalekl.
„Chci být s tebou navždy, kdekoliv,˝ zašeptal.
„Já s tebou taky, ale bude to chvíli bolet, lásko.˝
„Nevadí, chci být s tebou kdekoliv, prosím.˝
Po jeho prosících slovech jsem se naklonila blíž k jeho srdci a nechala proudit svůj jed skrz jeho dokonalé tělo. On patřil mne a já jemu po zbytek věčnosti...
Autor: nikilutz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Já, Heidi - 3. část:
moc krásný konec pro skvělý příběh
Krása. Happy end pro Heidi. Ona si štěstí zaslouží.
Mooooc krásné, celá Heidy se mi moooooc líbí
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!